Neděle

Já jsem Bůh tvůj, jen láskou svou zahojíš ránu mou, hříchem lidí spáchanou. Já stále rád tě mám. Já jsem Bůh tvůj, jen láskou mou, člověče, zahojíš zcela každou ránu svou. Slyšíš mne.
Já rád tě mám. Já stále rád tebe mám.

Nedělní ráno leželo nad krajinou jako kus syrového masa právě položeného na pánev. Praštilo sebou se svou hutnou nutností do údolí a připékalo se k úpatím kopců. Neděle. Svátek. Představovala jsem si, jak vstávám, vycházím v květovaných šatech před dům a věším běloskvoucí ubrusy a utěrky na čerstvý vzduch, aby uschly. Představovala jsem si, jak slunce svítí a já se skláním dolů ke košíku s kolíčky a zas se nerovnávám, zatímco v troubě voní ještě teplá bábovka k snídani. Uprostřed vsi se rozeznívají kostelní zvony. Sousedka vyváží svátečně oblečené nemluvně v kočárku na procházku.

Pak jsem otevřela oči, strop byl chvíli velmi bledý, pak na něm naskákaly černé skvrny a já začala zvracet přes okraj gauče. Reálný svět. Bez bábovky a věšení ubrusů. Svět, kde sehnout se ke košíku s kolíčky znamená nechat se zezadu souložit opřená o sušák. Svět, který ležel velmi daleko od kostela. S pohledem stále zaslepeným temnotou jsem dávila kyselé šťávy páchnoucí po víně do černého prostoru pode mnou. Ležela jsem tam tak několik minut, obklopená odcházejícími a opět se vracejícími obrysy tušené místnosti kolem, než se ozval zvuk blížících se kroků, gauč za mnou se prohnul velkou vahou, kolem pasu mě uchopily velké ruce se znatelnou strukturou hrubé kůže a zvrátily mě nazad do kleku. Za krkem jsem cítila teplo těla. Pak mi něčí dlaň odhrnula vlasy z čela, bylo to jako pohlazení. Vydechla jsem úlevou a v krku mi zachraptěla leptaná sliznice.

Prásk. Kousek od oka dopadla dobře mířená facka. Trhla jsem sebou. Obrysy nábytku se zaostřily. Nejen dobře mířená, ale pravděpodobně i dobře míněná, uvědomila jsem si, když se místnost kolem mě začínala vynořovat ze tmy.

„Vzpamatuj se. Dělej.“ Zazněl vrčivý hlas naléhavě. Zalapala jsem po dechu. Do rohovky se mi zarylo světlo jako drápy. A znovu. Další doušek kyslíku a realita byla blíž a blíž. „No tak, tohleto mi nedělej.“ Dlaň mě popleskávala po tváři, už mnohem šetrněji než předtím. Přistihla jsem se, že pláču a ulpívám znovu nabytým ostrým pohledem na mužských předloktích, která mi teď tlačily na žaludek a nutila mě ke zvracení. Za chvíli už jsem zas visela přes okraj gauče, teď s tím rozdílem, že mi držel vlasy.

„Cos to vypila, proboha, holka pitomá.“ Zvratky dopadaly do zvětšujícího se koláče na parketách a já brečela a brečela a zvracela a zvracela.

„Pomoz mi. Pomoz mi… “ Dostala jsem ze sebe.  Zvednul mě a někam nesl. Pak na mě shora dopadla sprška vody. Pak další. A potom celý proud. Zamrkala jsem. Seděla jsem v rohu sprchového koutu a do oblečení se mi vpíjela teplá voda. Smývala ze mě poslední zbytky touhy vrátit se zpátky do černého oparu za víčky. Ale všechno se pořád točilo. Nic nedávalo smysl. Fakta do sebe nezapadala.
Za šňůrami dopadající vody se objevily jeho nohy v trenkách, pokrčily se do kleku, do zorného pole mi vplul jeho obličej. Začal mi svlékat tričko. Pak jsem byla celá nahá, pořád jsem seděla na podlaze v rohu a on mi opatrně umýval vlasy šamponem s pánskou vůní. Brečela jsem pořád jako zjednaná.

„Ještě chvíli vydrž, už to bude dobrý.“ Jeho velká ruka se dotýkala mých prsou. Viděla jsem, jak přes ně přejíždí dlaní plnou pěny. V zádech mě zamrazilo.

Seděla jsem tam nahá, mokrá a pokrytá pěnou a on ze mě drhnul vzpomínky na včerejší večer, den, vzpomínky na cokoliv s tváří naprosto klidnou. Moc dobře jsem si pamatovala všechny ty chvíle, kdy se stejných míst na mém těle dotýkal s hmatatelným vzrušením, všechny momenty, kdy to bylo správně, ne, jako teď. Umýval mě jak řádová sestra pacienta, co se pokálel do postele. S účelnou, chladnou vytrvalostí.
Byla jsem ta, která mohla za koláč zvratek v jeho obýváku. Žena, kterou snad někdy miloval a po které ještě včera toužil a která ho od sebe oddalovala tím, že ho nechala přijít moc blízko. Na samé dno své mizerné podstaty. Bude se to opakovat, jako vždycky. Chytila jsem ho kolem krku a vstala. Zůstal chvíli klečet pode mnou a zvedl ke mně nechápavý pohled. „ Kam jdeš…“

Nedalo se to snést. Kroky tam a zpět v mé hlavě duněly jako vlak na mostě. Vypotácela jsem se ven ze sprchy a zamířila ke dveřím. Pryč. Ode sebe, od něj, od nevyhnutelného. Zachytil mě uprostřed cesty k nim do suchého ručníku a já začala křičet. Už zas jsem křičela a třásla se. Už zas mě držel a já utíkala.

„Co je… Co se ti děje?“ Kopala jsem kolem sebe. „Co ti zase je!?“ Zařval a drtil mě jako matka, které rvou dítě z náručí.

„Už mě nechceš.“ Kňučela jsem hystericky, nahý, patetický kus zbytečného idiota, a lapala po dechu. Zápas, který mezi námi probíhal, neměl žádná pravidla. Ječela jsem a on projevoval takovou fyzickou sílu, že mě to děsilo. Odvláčel mě vedle do ložnice, smýkl se mnou na postel a držel mě v bezpečné vzdálenosti od něj i od sebe.

„ ODE MĚ, KURVA, CHCEŠ?!“ Vřískala jsem. Neříkal nic, jen držel má zápěstí pevně u sebe, zatímco mi klečel na nohou, abych se nemohla hýbat. „ Pust mě domů.“

Připadalo mi, jako kdyby mi někdy neměly dojít síly. Jako bych se mohla v jeho sevření zmítat nekonečně, tak dlouho, dokud se nevyčerpá, dokud mě nakonec nebude muset pustit. Nebylo to potřeba. Zadíval se mi do očí. Obličej se mu zkřivil. Pak se předklonil, pustil mé ruce a s třesoucími se rameny mi položil hlavu na hrudník. Ležel tak chvíli, hlavu částečně schovanou v zákrytu mých ňader, než mi došlo, že pláče. A tak jsme leželi oba dva a třásli se hrůzou jeden z druhého, z budoucnosti, z přítomnosti, propitého včerejška. Hrůzou ze světa, který nás očekával venku, zbité a šílené vzájemným citem.

Chtěla jsem péct bábovku a věšet bílé vyšívané ubrusy. Houpat pletené kočárky. Uprostřed vsi se rozeznívají kostelní zvony