čtvrtek 8. prosince 2016

Duševní námraza

Zimní bundy na zastávce. Omezený spektrum tmavých barev a sem tam křiklavej módní výstřelek dospívajícího rebela. Při pohledu shora kontrastují na námraze. Nehýbou se. Jen přešlapujou ze strany na stranu, aby jim nebyla zima. Stádečko pohltí žlutá ústa tramvaje a já musim jít na biologii, jenže mam moc mokrý vlasy.
Mam moc vody na vlasech, moc vody na duši a bojim se, že jí tam venku nakousne jinovatka přimrzne ke všem těm orgánům, o kterejch bych se měla jít učit. Pak se dočista roztrhne. Zajímavý je, že duši jsme ještě nevěnovali jedinou přednášku, i když v sobě jasně cítím její fyzickou přítomnost. Asi tak, jako když děda kdysi kuchal kapra a vyndal z jeho útrob bílý váček. Představovala jsem si, že v tom váčku je obsažený veškerý kapří jsoucno. Jeho vzpomínky, myšlenky. Všechno v tom titěrným igelitovým pytlíku. Taky mám váček se jsoucnem. Hýbe se když zakašlu, když se nadechnu. Nakrčí se, když na mě promluvíš, nebo se naopak rozleje do stran a najednou jeho stěny tak nějak zmizí, když mě obejmeš. A když se na něj ráno podívám, jak vedle mě spí a bude spát dál, i poté, co já už budu dávno pryč, vypaří se. Prostě vaporizuje.
Dívám se na lidi na zastávce, v mým vlastním bytě pro duši najednou neni bezpečno. Stěny se vlní jako kdybychom tu byli pod hladinou. Možná odtud všechna ta voda.
Měla bych jít na biologii, vážně bych měla jít, ale mohla by se mi roztrhnout duše.



pondělí 5. prosince 2016

Pro jistou bolest
nejsou slova

pro jisté utrpení
není verše

pro nádech truchlícího
není útěchy

pro zpitou matku prostou mateřství
není
není slov






vyprchávám

Smrt, kterou jsem ti přála
všechna ze mě
vyprchala
s poslední kapkou

a teď
jsme sterilní
ve vší své plodnosti
sterilní
ve vší své lásce

sterilní participanti
sexu za igelitem

a teď
můžeme vyprchat
stejně jako bledne
sterilní krev
na sterilní
nemocniční gáze
můžeme vyprchat

otcové a matky
za igelitem

Pod hladinou

polypy v kamení
uhynulé jikry proplouvají
kolem žaber
nahoře zmrzlá hladina
a mně mrznou kosti
odlupují se nehty

svíjející se sumci
hledající kousek
tělesného tepla

tady je vždycky zima
zmrzlá hladina
odloupané nehty
orvané o led nade mnou
zmrzlá hladina
málo kyslíku
bestiální nenávist

středa 30. listopadu 2016

Byli jsme ve stejným časoprostoru
a já
láhev napůl vyprázdněná
v toku řeky plný svinstva
vidim zázraky
tvý voči
tvou náruč a smysl bytí

Stejnej čas a prostor
proboha
ten den,
jsem byla tak šťastná, že jsem mohla umřít
a nic by mi nechybělo
nic
než tvá náruč
a tvý bytí

stejnej časoprostor



neděle 27. listopadu 2016

Odneste zrcadla

Odneste zrcadla
na obrazy pověsíme
černý sukno

a bude ticho
v zobácích ptáků
ticho na pobřeží všech tvých moří
ticho
ticho před bouří

odneste zrcadla
nemůžu se
na tebe dívat




úterý 15. listopadu 2016

Ostropestřec
pod bosou nohou
štiplavá jinovatka

po měsíci
ani památky
jenom zkormoucené
ocelové nebe
nad námi

a není ani ty
není ani já
po měsících
ani památky

úterý 8. listopadu 2016

...

pít čaj
a postrádat

takovej je úděl
brzce ranních
pohledů z okna

pít čaj
a odplavit
liknavý noční můry

pít čaj
a postrádat
se vší tou tichou parádou



úterý 25. října 2016

Psí

Někdy, když klidně oddechuje u mých nohou a měkké vějíře se zvedají a zas klesají, zlatá hladina moře, musím myslet na to, kolik nám ještě zbývá společného času.

Někdy, když mě ráno budí, dýchá mi do obličeje, beru jeho hlavu do dlaní.V rukách mi potom zůstávají stříbrné paprsky stáří.

Někdy, když je venku zima, pomalu zvedá rozbolavělé kosti, opatrně se protahuje a jen s nechutí míří ke dveřím, svléknu si kabát a nechám ho, aby se zas pohodlně položil.

Někdy, když projdu kolem, zatímco tvrdě spí, zastaví mě vlna paniky, padám k němu na kolena a nořím prsty do srsti, abych se ujistila, že je ještě teplá.

Někdy je den dnem jenom kvůli němu a tisíce dní bez něj budou dlouhá, moc dlouhá doba.

pondělí 24. října 2016

Morová rána

Ráno i večer
zornice rozostřené tmou
těžká melasa
sedá do plicních sklípků
jako kuřák rakovinu
vdechuju tě z příšeří

nejdeš vykašlat
a nejdeš umlčet
ani rozpustit
v třezalkovým čaji

ráno i večer
rozostředná vzpomínka
podivně sterilní
sputum tuberkulózního pacienta





čtvrtek 20. října 2016

Podzim

Nejpomíjivější konstanta
na chvíli a na pořád
vzduch kypí tlícím listím
a
asketické stromy
jogíni podzimních podvečerů
odráží své barvy v tobě
a ty zas ve mně

nejpomíjivější
šestinohá konstanta












pondělí 10. října 2016

Strana je prázdná a Rubikova kostka
poskládaná
jak ručníky v dokonale
provoněné skříni

utrápená mlčí 
a zmatená
usedá do první lavice

strana je prázdná
a ze sbírek
sladkobolných básníků
sypou se slova jako kapání do polévky
změněná v potravu teď sytí
a zahřívají

strana je prázdná stejně tak
jak srdce naplněné

strana je prázdná
díky
Bože




pátek 23. září 2016

Věční

Uvnitř mrtvé zákoutí
vyhrazené pouze pro Tebe
houpací křeslo
zející tlustou nepřítomností

dnes už neuvěří ani kněží
že místo té nudné
korpulentní dámy
sedávala čistá láska

místo ní
dávno zapomenuté
vzpomínky na dokonalé štěstí



úterý 13. září 2016

Neposlouchej
stejně šeptám moc tiše
než abys uslyšel

nejhlubší vyznání

nedívej se
stejně jsem téměř průsvitná

má duše
má tisíc oken
ani do jednoho z nich
už tě nikdy
nenapadne nahlédnout



pátek 26. srpna 2016

Páteční

Špatná pleť
a špatná karma
den prázdný
půlkruh po šálku

za horizontem
krvavá obruč
cirkusové tanečnice
zapadá jak
poslední kapka
zvětralých chyb

špatná pleť
a trpká káva
za horizontem
prázdný půlkruh

pátek 12. srpna 2016

Ptačí rýmovačka

stavim si hnízdo s ňákým divným ptákem
snídaně, večeře je vždycky žížala
stavim si štěstí rovnou před zobákem
na větvi co se stokrát zlámala

snídaně večeře a v hnízdě zoubky upíří
chroustají křupavýho potemníka
cihelnej prach, co kolem stavby víří
mi kalí škraloup v láhvi mateřskýho mlíka

stavim si hnízdo s ňákým divným ptákem
strnad či drozd, co je to, s čim to spim
tohleto štěstí rovnou před zobákem
je jenom let nad hnízdem kukaččím

úterý 9. srpna 2016

V svět jsem vstoupil

ve světě vekýho bratra
reality show
realitních
kanceláří
snažim se najít kořínky
nereálno a starý ruiny
k opravení

pod komínem kafilerky
snažim se dejchat
čistej vzduch
počítat už vždycky jenom vrásky
kolem očí
když se směješ

ve světě velkýho bratra
sundavám zrezavělej obojek
a spolu s rodným listem
potom ho zapálíme
u táboráku




pondělí 8. srpna 2016

Baby blues

vidím  tě držet jí v náručí
vlasy tisíce sluncí
z očí jí kape krev
když se směje

vidím tě houpat ho na rukou
drobná chodidla
veselé půlměsíce
rozpouští se

vidím tě,
kopii a kopírované
prapůvodní předurčení
mlčí ve výkřiku

vidím tě držet je v náručí
ty pro které nikdy
nebylo místo

vlasy ze slunce
veselé půlměsíce
všechny smysly
mlčí ve výkřiku



sobota 30. července 2016

Pieta

Ty, bůžek násilných něžností
týráš mě k bezvědomí
všechny mý sny
naplněný tvýma očima
na čele ti prýští
krůpěje královsského inkoustu
a já
ještě pořád
neumím léči stigmata

zatím

někdy mě napadá
když se probouzím s křikem
jestli si někdy ještě vzpomeneš
že jsme tu jednou
stáli nazí
se všemi svršky na svých místech
ty, bůžek násilných šepotů
slíbils mi věčné ticho

slibils mi
věčnou pietu

zatím ještě neumím léšit stigmata
ticho je tichem echa
pieta truchlí za živé




pátek 29. července 2016

Voltumna

uhnízdi se ve mě
ještě jednou, naposled
schovej se do mých záhybů
budu ti zpívat na rozloučenou
s každou další křečí
další nota
s každou další notou
kousek prvotního hříchu

uhnízdi se ve mě
ještě na chvíli
budu ti zpívat
ukolébavku

ještě na chvíli
obejmi mě zevnitř
s další notou
už musíš odejít



úterý 26. července 2016

Vstává do ranní rosy
vůně mýdla a fuchsií
hebké prameny vlasů
zkrotit, když koně života se plaší
smutek vyprázdněného lůna
zaplněn růží na rty

důmyslná iluze čistoty
důmyslná iluze klidu
v zamlženém zrcadle

vstává do mokrých stop
před vanou
kajalovou tužkou
vykonturovaná maska
pokerového hráče

důmyslná iluze lhostejnosti
důmyslný převlek vraha

vstává do krvavé lhostejnosti
monotonních kroků
s kudlou

důmyslná iluze nevinnosti

neděle 24. července 2016

Marabu

kde vyschlo koryto
že odmítá
osení radosti
lány a lány
potenciálně
zralých klasů

poslední dny
a pak
červené zobáky
vyklovou naplněná hnízda

slepý a unavený
marabu
snáší se spravedlivě
nad ještě žijící
mršinou

úterý 19. července 2016

Tvé štěstí, můj bič

tvé štěstí
můj bič
stejný náhodný shluk
pomatených buněk
za jejichž záchovu se denně modlím
stejný náhodný shluk
krvavá šmouha
na prostěradle

tvůj bič
moje vykoupení
tvoje vražda

neděle 17. července 2016

Tvůj hlas

i když tu dávno nejsi
tvůj hlas mě stále budí z polospánku
svolává ke stolu milované
usnesení dobroty srdce
podepsané všemi přítomnými stranami

tvůj hlas mě stále budí
těsně než jejich černé ruce
dostihnou prchající
konečky vlasů

tvůj hlas
věčný hlas věčnosti
stále mě budí ze polospánku

úterý 12. července 2016

nazí

omyj mi studenej pot z čela
v přítmí pokoje nepoznáš
jestli prýští
touhou
hrůzou
nebo obojím

v přítmí
stínidla lamp
pilují hroty
zahlazují stopy po smyslu

proč jsme tady
nazí
proč jsme tu stažení z kůží



středa 6. července 2016

krabička s borůvkami
krabička vzpomínek
obrazy léta
udeří o tváře

pod příkrovem borovic
vůně jehličí
bílý písek mezi prsty
křupe, když běžíš
vlny večerního jezera
lepkavá
čokoládová zmrzlina

krabička s borůvkami
krabička zrnitých negativů
najednou
bójky se potápějí
racci křičí radostí
a nahé dítě
s roztaženýma rukama
skáče z Jarmiliny skály







úterý 5. července 2016

přerod

klasy vzrostlého léta
bledá stehna pod plátnem
vlasy
dlouhé jako vlečka
vlní se v rytmu boků

krok
jistější než skála
krok
měkčí než satén

pod bosými chodidly
zemřela sestra učnice

a z její mrtvé schránky
krok
jistější než skála
vlasy
dlouhé jako vlečka
vrytmu boků
tiše, jako kočka
našlapuje velekněžka






jizvou po autonehodě
ve tváři modelky
komická vedlejší postava
v Shakespearově dramatu
ukřičená sova
nočních přešlapů
mizerný prozaik
překvapený básník

ale
když mě objímáš
najednou mi na křídlech
rostou křídla
všechny chyby
sepisují alibi

pondělí 27. června 2016

až se nebe zalije krví
budou pršet kapky strachu
až temnota černější než čerň
obejme všechna srdce
až jedna ruka bude málo
na spočítání všech
čtyř jezdců

pořád tu budu stát
tvůj živý štít

až příkopy u silnic
naplní steny tvých bratrů

pořád
tu budu stát








neděle 26. června 2016

colab s M. vol.I.

bouřlivý podvečer pod černou peřinou
kapodestr kapek
ve strunách stromoví
napoví
co krůpějí jsi proplakal
-pro zbytečné kroupy
zvlněné oči kaluží
neurvalé břity
mokrých travin

Výkřik

poslední šance zakřičet
do slunce
poslední šance
svěřit svou duši
protrženým stranám
prolhaným náručím

poslední šance na výkřik
z ochraptělých rtů
stříká jen ticho

zítra
lásko
přestaneme dýchat


pátek 24. června 2016

přečti mi má práva
stejně zemřu bez soudu
v džungli bontonu
nikdo nezabrání
krutosti správných rozhodnutí

přečti mi má práva
nahlas a zřetelně
až bud hořet
na hranici možností

pondělí 20. června 2016

někdo ztlumil barvy
ublížil tvarům

moucha dobrovolně
láme se o sklo
poslední ostrý bzukot 
na prahu vyschlého ticha

konečná perspektiva
holubic s protrženými plícemi
bezduše dopadají
v zkormoucené dlaně

daleko za branou melancholie
v lukách s vysokou travou
s hlavou pod vodou
je už pozdě na volání o pomoc


svině

řve a
vyrvala mi
ze zubů krajíc

každej den
je zkouška
každý sousto je
novej začátek
každý zip
je koán

každý den
musíš zvítězit
musíš
musíš zvítězit
běž dokud se nepozvracíš
dokud neomdlíš
dokud žiješ, nikdy se nesmíš zastavit
protože tahle svině
neodpouští slabším



neděle 19. června 2016

Dívá se na hladinu
mírumilovná sfinga
vedle něj - s barevnou náprsenkou
usedají titěrná křídla

na krátký okamžik
hledí spolu

červnová řeka ubíhá k červenci
ostříme společně do mělkých odrazů -

mírumilovná sfinga
oranžová náprsenka
unavené oči
chvíle krásná až k slzám

dívej se se mnou ještě
dokud je čím
dívej se se mnou
než dočista ztrouchnivíme
co víc ještě chtít
blátivý princ
uplakaná princezna
jsme spolu



není mi dobře
za nejslunnějšího dne
v nádherném parku
voda fontány
omývá sousoší

není mi dobře
v božském stínu kaštanů
ani v odrazech naleštěných výloh
zvony vyzvánějí - na usmířenou
a nikde žádné smíření

není mi dobře
s prsty v hebké srsti
s kornoutkem lepkavé zmrzliny
ani ve tvé
udýchané náruči
není mi - nic
- odpust mi
není mi dobře



pátek 17. června 2016

a tak si vzala svoje
nejkrásnější šatičky
když jí odšroubuješ hlavu
bude plná
ginu
a nedořeče
ných vět

přelij přes okraj
všechno to bude tvoje
skleněná očka
kaolinová dušička
malá
porcelánová
skládačka

až se ráno probudíš,
pod balkonem střepy
slepuje perličkama slz
za bílou myškou
skočila
malá
porcelánová
malá porcelánová píča

Budeme šťastní
v cukrových cadillacích
budeme nejšťastnější
ze všech katatonií
z křišťálových pohárů
popíjet zakalenou krásu
ze zlatých podnosů jíst
zkažený kaviár
budeme šťastní
nejšťastnější z viníků
protože vina
nedovolí jinak
křičící davy budou
žehnat našemu dokonalému štěstí

čtvrtek 16. června 2016

Pro ni

pozdní odpoledne
štamgastům se prodlužují
stíny od půllitrů
v oploceném výběhu
pro úterní smutky

my dvě
skvostný miss heren-barů
a naše nesnesitelná lehkost
borůvkovejch LMek

pověz mi, princezno
jak to jen děláš
přes všechno pozlátko
pořád září ti
to dřevěný srdce

Salome, dolívej
a všichni
kteří nám podrazili nohy
hlavu teď sklání
na stříbrný podnosy

Josef, Martin, Aleš
Ondřej, Ježíš
jen ať si lámou hlavičku
bez tělíčka
tělíčko bez hlavy

středa 15. června 2016

nikdo ti nevěří
ani ty sám
všechny ty kecy
kolem
naprosto jednoduchých věcí

tak
drž

konečně
hubu



úterý 14. června 2016

zabít se můžeš za den třeba stokrát
mumlá svou mantru
královna nepodařenejch sebevražd

přináším ke trůnu
šest litrů krve
dnes
se vykoupím z nevolnictví

všechno už bylo řečeno
od konců prstů
vchází do mě třas
všechno už bylo viděno
na zem se z rukávů rozsypaly
poslední trumfy
všechno už bylo vypito
poslední šance na únik
masožravé mlze

na čase dát do pořádku
osobní záležitosti
čas prodat bárku
a pořádit sextant

pondělí 13. června 2016

Nádražní

beznadějná vyhlídka
matoucí pohled
na dva v objetí
na rozloučenou

drobky v nádražní hale
jeho průsvitná secese
její selské baroko
kontrastní architektura blízkosti
pár vitráží od Muchy
na které chlístá voda

raději staletí stát v dešti
než přiznat
lesklým kolejištím
nekompromisním výhybkám
že políbil jí do vlasů, teprve když spala
že pod žádným dalším deštníkem
už nebude pro ni tak sucho



středa 8. června 2016

Stůl plný vzpomínek
totožný závoj vlasů
žena
a její mládě
chce se natáhnout a pohladit
nedotknutelná
nedosažitelnou

společně odčítají, násobí
každý kubík, každý kilowat
všechnu energii
soužití bez života
do oken bije spadané listí

do posledního vyrovnání
do posledního soudu
nikdy nesplatí
budou navždy jen
klepat do kalkulaček

nájem
za pobyt v lůně
každý halíř za ztracené iluze
neosrstěná opička
chce se choulit a spát
vstřebat kosti a maso zpět
a začít znova
seskládat se z lásky

Slunce

vynesl slunce před můj práh
a příliš mnoho záře
nedá mi v noci spát
příliš mnoho svitu
trhá sítnici
ruce a nohy broukům

chodívám ven
hasit ho aperitivy
proboha, prosím
odkoulej ho zpět
tam, kde poslouží
třeba ve sklepě pod pivovarem
bude zavařovat zlatavé sklenice chladu

Ofelie

v údolí
kolouch albín
hltá jí lačnými doušky
o ona nahá
ve vlasech vzrostlé lekníny
koupe se a nehlasně zpívá
mlčenlivá
hladina jezera
nikomu neprozradí
že se jí po těle dělají varhánky
už tolik týdnů
-na dně se obejmou
s ocelovým nebem
tetřevi z vřesu
jeleni
lehkonohé volavky
od napajedla vracejí se
sněhobílí

pondělí 6. června 2016

Jericho .#1

Plavba v moři podvědomí: taková byla ta noc. Jen co se nadechneš, spodní proudy tě vtáhnou do snů tak živých, že tě jejich upřímnost zas v záplavě hrůzy vyplaví zpět nahoru. Pár sekund s hlavou nad hladinou a pak zase dolů, dolů k obrazům jejichž reálnost se neslučuje s významem slova sen.
Obrazům pravdivějším než pravda.

Zeširoka rozpažené ruce, jako kdyby chtěl obejmout všechno co znal, stál na zídce nad vyhlídkou a díval se město zářící pod ním, klidné a ospalé. Všeobjímající sebevrah, kterému do náruče spadl dokonalý kruh úplňku. Natahoval k němu prsty.
"Neskákej." řekla, pobavená tím výjevem.
"Proč ne? Pod dnešku můžu klidně i umřít." zasmál se zhoupl se v kolenou ke skoku. Pak se ale otočil a seskočil zpět na schody, ze kterých na zeď vylezl. Než jí došlo, co udělal, intuitivně se vrhla dopředu, aby ho zachytila. Teď do ně narazila celou vahou těla a oba, překvapení tím pohybem, se svezli na kamenné schody. Zůstali tam ležet v křečích náhlého smíchu. Jeho dlaň kolem ramen studila a hřála zároveň. Cítila navlhlou látku jeho košile, jakýsi levný deodorant a slabý závan tabáku. Hvězdy nad městem na ně padaly po tisícovkách, nezaplašené světlem pouličních lamp. Štíhlé věže všech chrámů svědčily obřadu dokonalého patosu. Naivního, nezkušeného štěstí hlídané sílou úplňku. Měsíc nad Jerichem dokáže všechno.


Probudila se v kaluži studeného potu někde, kde se nechtěla probudit. A tak se tiše oblékla a utíkala pryč přes úzkou předsíň, která jí byla stejně málo povědomá, jako obličej spícího, kterého nechávala za sebou. Před vchodovými dveřmi ležel rottweiler a spal, ani si nevšiml, když ho opatrně překročila.

Už cestou domů měla pocit, že něco není v pořádku a tím teď zdaleka nemyslela svou úpornou bolest hlavy ani whiskey politou blůzu, která tak dlouho přitahovala pohledy, než se raději i přes pálící slunce schovala za koženku bundy. Když se zastavila, aby si v odrazu výkladní skříně otřela rozmazaný make up, padl jí pohled na maličké kytice temně modrých květin, jejichž jméno neznala. Některé z nich už pomalu odkvétaly. Sklonila se nad nimi a pozorovala je zblízka.
Květinářka, které obchod zjevně patřil vyšla ven na chodník, vytáhla jednu z čerstvějších kytiček z vody a s úsměvem jí je podala. Zašmátrala tedy v kabelce po peněžence, aby je zaplatila, ale žena jen mávla rukou.
"Nikdo je nechtěl, už dlouho nevydrží. A k vám se hodí."
"Díky." odvětila prostě. Když si pak jeden z modrých květů vetkla do vlasů, uvědomila si, že tak upřímně už dlouho nikomu nepoděkovala.

Domů to měla pár bloků a tak se rozhodla jít pěšky, mezitím začalo jarní slunce připalovat a černé kožené lodičky, ve kterých vyrazila včera začínaly být na nohou nesnesitelné. V jedné z postranních uliček si je sundala a s botami v rukách si zkrátila cestu přes nejbližší park.
S modrými květy ve vlasech, bosá, nepoznávala se v té záplavě slunečních paprsků, které dávaly všem stínům ostré hrany. Pot pomalu zasychající ve vlasech na zátylku
Najednou nevěděla, kde začíná realita a kde končí sen. Boty jí klouzaly z rukou, příliš hladké na povrch, stejně jako její ruce a tak, když je konečně donesla domů, posadila se na židli k psacímu stolu a dívala se na svoje prsty, jako kdyby je nikdy neviděla. V duchu jakoby čekala, že se na nich objeví kočičí drápy.

Když dávala prát špinavou halenku, posadila se na pračku a v mobilu se snažila najít kontakt, který léta nepoužila.
Marek K. ale zmizel s posledním rozbitým telefonem. A tak si sedla k počítači a hledala. Nenašla ani jejich staré e-maily, ani mailovou adresu, na kterou by mu mohla napsat. Věděla, že všechny sociální sítě zrušil pár let zpět.
Pořád ještě jen v sukni a v podprsence začala probírat staré dopisy v naději, že najde jakoukoliv zmínku o J. Všechno mlčelo.

Když ve 3 hodiny ráno zapíjela prášek na spaní, před očima se jí míhaly tváře, štíhlé prsty a v hlavě duněla slova bezelstných průsvitných bytostí. Květy ve vlasech zvadly a stáčely se jí unaveně k tváři, jakoby potřebovaly někde složit hlavu.

Zazvonil telefon. V polospánku po něm sáhla a Marek K. řekl na druhé strašně řekl pár slov. Pak všechno zhaslo, i lampy, které zrovna svítily na ulici. Celé město zhaslo.

Realita je směšný pojem, řekl pak J. a posadil se vedle ní na pracovní stůl, zatímco ona zadávala po sté do vyhledávače slovo autonehoda. Na e-maily nikdo neodpovídal, dopisy ležely rozházené po zemi a v nich jenom jedno jediné písmo, jedno jediné jméno. A tak jí alespoň hladil po zádech zatímco manicky prohledávala všechno v bytě, co by mohlo dávat alespoň malý smysl. Za půl hodiny se otočila, ale už tam nebyl. Za oknem svítalo.¨

Když v šest hodin sedala do auta a snažila se kávou přebít účinky prášku na spaní, byla si už téměř jistá, že zešílela. Ale nebyla ochotná se s tím smířit dřív, než vyřadí všechny zbylé šance na příčetnost. Před ní bylo osm set kilometrů. Za dvě hodiny měla být v práci. Zapomněla natankovat než vjela na dálnici bez dálniční známky a nevěděla, jak dlouho ještě vydrží nespat. Ale nad obzorem právě mizely bílé pozůstatky dorůstajícího měsíce a úplněk měl být už zítra. Tohle mohl být její poslední úplněk nad Jerichem. A ten byl mnohem důležitější než spánek. Důležitější než všechno.




pro kamarádku

Bylo jí z něho zle, jak se na ní najednou podíval, jako kdyby všechno, co kdy udělala, bylo správně. Ten úžasnej pocit totálně na blití, kterej tě zaplaví pokaždý, když se snažíš nějakým způsobem ospravedlnit si neospravedlnitelný, tentokrát konečně směřovanej vůči někomu jinýmu než vůči sobě . Další idioti podobnýho rázu si to mašírovali kolem zahrádky kavárny, ve který seděli, některý projížděli na roztomilejch městskejch kolech a další se ani nepokoušeli zakrejvat, když jí v chůzi čuměli do výstřihu.

Vážně ho teď milovala, jak tam seděl, kouřil cigaretku, oslněnej něčím, co si usmyslel, že pro něj ona představuje a vůbec mu nedocházelo, že mu několik základních věcí uniká. Třeba jizva na zápěstí. Nebo oko na silonkách začínající těsně pod lemem zapraných kalhotek. A už vůbec mu nedoházelo, že běžná holka si prostě nemůže dovolit bejt zároveň chytrá a tlustá. Pokud se do ní ovšem nezamiluje nějakej zoufalec, kterej jí bude několik staletí zvát na kávu a dortík, než se rozhoupe k tomu, aby jí vzal aspoň za ruku, a dalších kvadrilion let, aby jí nedejbože ošukal.

Už přibližně půl hodiny ho neposlouchala, když mluvil souvisle o literatuře a když předtím pár minut mluvila zas ona, díval se na ní s výrazem obdivu, kterej se, zřejmě podvědomě snažil zakrýt neustálym prohrabáváním vlasů a kouřením neskutečnýho kvanta cigaret. Představovala si, jak strašně by mu asi muselo páchnou z pusy, kdyby se jí teď, povzbuzenej třetí skleničkou vína snažil políbit. Pak si představovala, jak to udělá, aby se s nim už nemusela nikdy vidět, aniž by na něm ztratila byť jenom jedno zbytečný slovo.

Pitomci na městskejch kolech přijížděli a zase odjížděli. Čísi pes skočil do kašny uprostřed náměstí a chladil se. Znatelně cítila jak jí mezi dotýkajícími se stehny začíná téct pot.
Co by asi tak řek, kdyby si to uvědomil. Kdyby mu z očí spadly ty připitomělý růžový brejle a viděl jí, tak jak se teď viděla sama. Jako roztékající se kopeček zmrzliny, samej záhyb, samá beztvarost. ženská, kterou by měl pod oblečením někdo vyžehlit. Měl by nás všechny tak vidět. Maso a kosti, sliznice a placenty. V tý nádherný podstatě síly, kterou jsme. Místo toho jí jeho pohled přidělával andělský křídla a zasazoval jí do scény na lesním paloučku. A i kdyby mu docvakly všechny tyhle rozkošný tělesnosti, vsadila by se, že je jednim z těch, který by jí, až budou v ní, šeptali do ucha, jak je nádherná a hebká. Měkká jak králíček Azurit.

Povídal co si hrozně chytrýho, sama nerozuměla co se jí snaží vysvětlit a přesto, že nepopírala jeho zjevnou inteligenci, stejně jí z něj bylo zle. Jak chápavě pokyvoval hlavou, když mluvila bylo k nesnesení, protože, do prdele, věděla, že ve skutečnosti neslyší nic z toho, co mu říká. Stejně tak jako u všech ostatních všechny slova dopadaly na neúrodnou půdu a místo toho, aby z nich něco rostlo se kupily do veřejný skládky, ve který se už začínaly rochnit hyeny.
Až domluví, zaplatí. Řekne, že se skvěle bavil. Možná přidá něco o tom, že tak přínosnou konverzaci se ženou už dlouho neměl. A ona se bude modlit, aby mohla konečně dát průchod svejm citům a pozvracet mu boty.

Další kolemjdoucí se jí podíval do výstřihu. Chvíli měla chuť vstát a prostě odejít, beze slova se vypařit někam do stínu, sundat si boty, lehnout si na trávu a bejt sama, už navždycky sama, vyhnout se všem pokusům o smysluplnou konverzaci s dalším z tisícovky idiotů, který se z nějakýho důvodu snaží bejt součástí jejího života. Opustit tělo. Zešílet.

Dívala se, jak si balí další cigaretu a vypadá u toho dobře a nerozumí ničemu. Urputnýmu volání ptáků ve větvích, konstantímu proudění okolního života, kterej nemá nikdy víc než jedno jednoduchý pravidlo, smíchu holky se zmrzlinou ze stánku naproti. Každodennostem. Ničemu nerozumí, nic nevidí.
Půjde domů, svlíkne se, vleze do vany a až si to proudem sprchy udělá, bude úplně volná.



Ukolébavka

zapít panáct dávek spánku
zapomenout na všechno

zbytečně vysvlečení
už se nikdy nezahalí

ohrádka, kde se pásly hrůzy 
prázdná
kolébka
průzračně čisté okno do duše
zamazat špínou
tajemství roztříštěných o palubní desku

zavřete okenice
zhasněte lampy

zapít patnáct tisíc dávek spánku
křičící přestanou křičet
plačící přestanou plakat
zapomenutí musí zapomenout




haha

zdálo se, že mám pořád hlad
tak budem duše přikusovat k vínu.
máme se pořád komu smát
každej z těch šašků vrhá spoustu stínů

neděle 5. června 2016

Mám takovou radost,
že mi teče krev z pusy.
v koutcch se rty
trhají ostrosmíchem
na jazyku přetrvává
protivná kovová příchuť
vnitřního krvácení



průtrž mračen
kyselej déšť
nesmyje z rukou modrej sprej
možná ale
zbytečný čáry
potetovaný puchýře chodníku
do ráno budou blyštět se
klinicky čistým patosem


sobota 4. června 2016

tolik mi chybí ten, který mě nemiloval
a zdá se, že i ty ho postrádáš
když se ke mně choulíš
svlačec k svlačci
i ty ho postrádáš
s každým stenem víc
nahlas

tolik mi chybí, ten který mě neviděl
a dnes ti kalí oči
jen kaluže bolestných slov
i ty ho postrádáš
když v láhvi vína předávám ti
štafetu ponížení

ještě dnes ráno v záhybech zaschlého citu
marně hledám toho
který mě nemiloval

čtvrtek 2. června 2016

1 + kk

Jsem ty, když se nemůžeš unést,
stočení v jedno, uprostřed noci,
když všechno mlčí, včetně nás dvou
v bytě příliš malým, pro dvě těla.

Jsem ty, když nemůžeš usnout
bdím tvoje noční můry,
za oknem holubi, ťukají sonáty
a prsty ve tvých vlasech,
mizejí jak lodě ve vlnách
Přeze mě bouře neprojde.

Jsem ty, když nemůžeš dýchat
dusím se za tebe v klaustrofobních křečích

Jsem ty
a až mě jednou přemůže pláč
zkus ronit slzy
zkus bejt já

myslíš si že jsi silnější, větší
v 1 + kk jsi jenom k


21.04.12 

středa 1. června 2016

kosatku do moře
vlak do kolejí
dny zůstávají
stabilně stejné
stejně stabilní

ani už není třeba
osmi a sedmdesáti smyslů
pro tichou klauzuru
stačí ten šestý



úterý 31. května 2016

Janě

Když dnes usedám
na prázdnou stranu postele
se mnou usedá srdce
V rohu přepečlivě složené
roky, měsíce
pokrývky, polštáře

A konečně odpouštím ti
Odpouštím předčasnou smrt
tři promarněné roky
Poté cos domů
Místo něj
Přinesla jenom brýle v sáčku
Odpouštím neskrytou bolest
sobectví
a prostým pláčem chtěla bych
Vyvolat si tě k poslednímu objetí

Odpouštím ti
Odpouštím nám
ten nádherný archetyp ženských chyb
nesnesitelné předurčení,
břemeno věčné lásky

pondělí 30. května 2016

Jednou nohou v Boho

Tohle je můj druhej pokus napsat tenhle článek. Podle toho soudim, že to neni úplně easy.

Nevim, co přesně a jak říct. A to, jak sami uznáte, není úplně dobrej začátek pro článek.
A tak začnu tím, jak moc vás nenávidím.

Ač se snažím to slovo používat čím dál tím míň, vás upřímně a z celýho srdce nenávidím.
Nenávidím vás, vy všichni pijáci levnýho vína, osoby těžkejch hlav a lehkejch mravů, hlubokejch myšlenek a povrchní schopností vnímání reality. Nenávidim vás, básníci, malíři, spisovatelé, hudebníci, vás lidi, který si nikdy neperete svetr a vlasy si myjete jenom u příležitosti autorskýho čtení Krchovskýho v lokálním udergroundovým klubu. Vy, kteří žijete obklopený Dalíovským světem, kterej si vtloukáte do nikotinem konzervovanejch hlav, všichni mý zapálený spolužáci z umělecký průmyslovky, bohémové, závisláci na bylinách a jinejch omamnejch látkách, fanatický a nadšený konzumenti antidepresiv předepsanejch na základě diagnózy póza. Vy, který si pořád ještě myslíte, že žít obklopený svýma obrazama a podle potřeby vyšperkovanýma démonama v podkroví je romantický. Vy, vyznavači svobody, závislý na kapesným a na dobrý vůli těch, co vám v pátek koupí pivo, aby zalili vaší skomírající Múzu.
Nenávidim vás. Protože stojim jednou nohou na vaší lodi. Na jednom z těch Rimbaudovo dekadentních Opilejch korábů. A tu druhou mám na jedný úžasný, hranatý, naprosto nezajímavý a emočně plochý ropný plošině.
A věřte mi, že i když mě něco táhne k těm vašim nekonečnejm nocím a citovejm rozkolům, (Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen, 
znám kouzlo večerů a velkých povodní, ale koho to zajímádržím se tohohle korporátního monstra zuby nehty. Protože je přece nezničitelný. Tak dokonale hranatý, čitelný ze všech úhlů a hlavně, předvídatelný.

A pak přijde pondělí ráno a já vás nenávidim, kluci s kufříkem a deskama. Nenávidim vás, pravidelný úterní porady, měsíční odpočty z produktivity, obchodní zástupci minoritních společností, monopoly, vyznavači satelitních městeček a kabelový televize, vlastníci zlatejch retrívrů a bíle natřenejch plotů, osazenstva cyklostezek a nedělní návštěvníci nákupních center. Hnusíte se mi penězma ochuzený konzumenti, vlastníci dětskejch kočárků uzpůsobenejch aktivnímu životnímu stylu, fitkový maniaci, kulturní rychlokvašky. Nenávidim vás.
Všechny. Hlavně proto, že si nějak nemůžu vybrat a uprostřed se stát nedá. Stejně jako se nedá ve středu večer naložit do lihu na performance slam poetry a ve čtvrtek ráno jít na šestou hodinu do práce. A taky se nedá mít ráno chuť namalovat si východ slunce a za půl hodiny počítat někomu simulaci faktury plynu. Ale nejvíc ze všeho se nedá rozdělit se na dvě půlky jenom proto, že se spolu často neshodnou. Kdyby to šlo, jednu posadim za počítač do open-spacu, ať si žije svuj finančně nezávislej, rozumnej život a druhá prostě jen tak půjde, možná někam do hor, k nejbližšímu motlitební mu mlýnku.


1.7.2014






42

42 chromozomů
přebývá ke štěstí
v sadu zmožených kavalerií

a uplakaní kominíci - přicházejí po desítkách
urvané knoflíky
zpřetrhané režné nitky
zanechají na plotě
koncentračního tábora
pro unavené přísliby

herbářové čtyřlístky
vinice ospalých povzdechů
scházíme se
ke generální zkoušce

42 chromosomů
budeme tu svorně
odečítat od lidství



neděle 29. května 2016

šeřík

Obskurní dům na nároží. Malá holčička, vyděšená vybledle rudým emailem na okenicích trhá přes plot šeřík. Potichu, aby nikdo neviděl, nikdo nic nepoznal. Nejkrásnější šeřík v ulici a musí patřit zrovna jemu. Z plotu opadává prach a zaschlé listy, když balancuje na betonové podezdívce a natahuje ruce vzhůru.
Vrznutí vchodových dveří.
Malý, osmiletý infarkt.
Starý muž, nebo alespoň tak působí, se blíží k plotu, v ruce blyštivý předmět.
Takže to je on, pomyslí si dětská hlava. Je opravdu takový, jak se říká.
Krve by se v ní nedořezal, z tváře se jí pihy rozsypaly na chodník.
Došel až k ní, pomalý, v chůzi neslyšný, v pracovních kalhotách a skvrnou na košili. Teď je dělí jen zrezivěl pletivo. Zdvihá ruce vysoko nad hlavu, kovový předmět se zableskne. A dolů k plotu je navrací s pugétem temně fialových květů. Zahradnické nůžky beze slova vrací do kapsy.
Neví, jestli si smí vzít, co říct. A tak je trhnutím bere do náruče a utíká po rozpáleném betonu. Do květů kapou slzy hrůzy a úlevy zároveň. Nepoděkovala.
"Je to blázen." říkávala máti. "Samotář." Děsivý stařík se šeříkem. Něžná bytost z hradu s rudými okenicemi.
Dnes ho vynášeli nohama napřed. A já, jako bych se dívala zpoza těch okenic, přes neumyté sklo. Nikoho neměl a tak mi sotva někdo prozradí, jak konečně říct díky. Na jaký hrob položit šeřík.

toho rána
těžko k uvěření,
že studenej pot může vařit
va
po
ri
zo
vat
a brát s sebou v každý kapce
olovo a ocel

těžko uvěřit, že
všechny směny, který střídaly se
v nenávisti
si píchly padla
zbrojovka zeje prázdnotou
a tak v ní sázím kopretiny

těžko k uvěření
že studenej pot
zahladí všechny střelný rány
jak lehký je probudit se
beze zbraní
beze zbraní
ale v míru

sobota 28. května 2016

se zlatými kruhy v uších
nádherná nádherou
policejní brutality,
petrklíče 
sklánějí tváře
stromy v aleji
utvořily špalír
a ona kráčí

v kroku snědých kotníků
křivce pevných boků
je prostořeká dívenka
tančící Afrodita
matka i dcera
duše Kleopatry

a ona kráčí
jak kdyby nepoznala bolest
drobným chodidly
přes mrtvá těla potemníků
okna ubytoven
vstávají pro potlesk vstoje



pátek 27. května 2016

Odrazným plochám
vyhýbat
se
s páskou přes oči
umýt tělo,
Čert a kříž

Nesnesu se
sebou být

Křeč jako závdavek.
A ještě jedna.
v podbřišku svorně
škemrají o pozornost
uražené
přesto připomenou

Nesnesu se
sebou jíst
Nesnesu se
sebou spát

uražené
že úzkost
nelze léčit úzkostí
nesnesu
vedle sebe
snůšku sterilních
Gest





čtvrtek 26. května 2016

Zřejmě

Zřejmě jsi zapomněl
s jakou lehkostí
před sebou odkládáme svršky

zapomněl zřejmě,
že prsty v mých vlasech
jsou samozřejmé
a jak neslyšný,
ve své přirozenosti
je ohlušující křik
brzce ranních návratů k vědomí

zapomněl
že jsi mě, zřejmě,
ne nutně v tomto pořadí

po léta učil
lásce
nenávisti
a přátelství

že pro tebe po kapsách
pořád nosím tvůj vlastní teplý důlek
pro každou
z mých aktuálních postelí

ve zřejmosti okolností
musíš přece tušit
že nad tebou zavírám
už tak příliš přimhouřené oči

zřejmě jsi zapomněl
že nikdy nemůžeš
zapomenout

středa 25. května 2016

Nedůležitá

Nedůležitá
nedůležitá stopa štěstí
v mrazem okoralém sněhu
Zrezivělé okraje kanálů
pod příliš kyselou vodou
osamělé ulice
plné zakalených proudů

nedůležitá
neplodnost květů třešní
týraných sebemenším vánkem
studené okvětní listy
v řídnoucích vlasech staré kněžky

nedůležitá
urputnost nespavých sentimentů
kastrované pohnutky
nejsměšnějších závěrů

postradatelná
- postradatelná bolest
zapomenutýcb šperků
v nejzazší skulině
pokořeného vědomí

v dlažebních kostkách
zarostlé stíny včerejšího večera
Bezvýznamná protekce
zanesená do spár

přítomnost
budoucnost
rozdíly stírané
šlehačkovými dorty
třpytivými prsteny
zbytečným luxusem
zlatavých řas

a mezi vší krásou
přiznej
nejvíc jsme podobni
rozšlapaným kusům dešťovek
v betonovém tichu

tolik kofeinu
že význam mizí v rozmazanou čáru
tolik lihu
že svět rozpustil se
na druhém břehu řeky

tolik slov
že mlčení se obrousily hrany
smích přetekl smutkem
smutku přetekl smích

tolik vln
že hladina už neví
jak hladit




úterý 24. května 2016

Krása

Dnes
jsem nejkrásnější bytost světa
sbírka nejvybranějších nadávek
park po dešti

dnes
jsem nejsvatější ze všech svatých
lehký klus klisny
cigaretový kouř v blyštivém čistu
roztříštěná v celistvost

dnes
jsem milenka mořské trávy
přetrvávající dílo universa
nejkrásnější bytost věčnosti
baletka s krvavými špičkami

dnes
vzdávají mi hold
hořící pochodně Magdaly






Znouzectnost

To je mi ale ve stínu legrace
to je mi ale v prdeli srandy
fádního smíchu poslední vibrace
a smutnou radostí praskají
šle

27.04.2011 

Dávno

Plácám se na zemi a v kostkách dlažebních
je skrytej Rubikův hlavolam světa.
V příčetných žilách nepříčetný líh,
do spár se vpíjí věty,
po smyslu veta
a věta:
jak dlouho trvá dávno?
tu taky spláchne déšť
do kanálu pod zem.
Jak dlouho trvá dávno?
A kam jsme napsali, že dneska už se nemilujem?


duben 2011


Razítko

Tohle nám nevyjde
ani v samizdatu,
za hranice světa
nikdy nevylezem.
Z prvního posledního platu
vytřískám halíř po halíři,
stará láhev vodky jako nová
má místo kolku štempl,
že nejsi žádnej Honza
a já Krejcarová.

23.04.2011


pondělí 23. května 2016

Médea

Včera jsem zabila všechny svý děti
protože byly taky tvý
Holčičku, chlapce i to malý třetí
s modřinou na krcích
usnuly
spí.

Jsem v podstatě bez podstaty

a v zásadě bez zásad
Doufám, že přijdeš apoň vykopat hroby
potom je hodíme za ruce do jam
holčičku, chlapce, i to malý třetí
a půjdem si po svým
co je mi po nich
co je mi po sobě.


únor 2011



Betonové dvorky

Namotaný na prst
pramen vlasů s korálky
všichni jsme tu špinaví
navonění pyžmem
ale ve sluncem zalitém vnitrobloku
chutná pivo a chleba s hořčicí

tvá matka
tvá babička  - kočka v prachu
všechny je miluju jako vlastní
říkají něžná slova, z dlaní
čtou nám budoucnost
a milují mě jako vlastní
pod zhasnutými lampiony včerejšího víru
má sestra
madona v kontrapostu
sbírá zralá jablka

neprovdal jen syna
provdal i dceru
a všichni pod slunečníkem
upíjejí pospolitost

v paprscích bělostná košile
třepotá se
a šťastné dítě na ní plácá upatlanýma rukama
není moje
ale miluju ho, jako vlastní

až k ránu dotančíme
budeme plakat štěstím
že i kudly v kapsách
jsou strážcem míru



neděle 22. května 2016

sluncem spálená kůže
tvoje kůže.
cesta nejmenšího odporu
tvá cesta
můj odpor

už nekladu vinu
vina je lenivou potravou
nepláču, slzy
mě neodvedou k oltáři.
Neviním raněné
Nezháším cigarety
o provinilé
a v autě jsem vždycky potichu
Kdosi mě příliš dobře vychoval.

I Thoth se před tebou rozezpíval
tak proč všechno ztichlo
příteli

čtyři rytíři
tasí na popravu
čtyři princezny
třímají po dvou pohárech
budeme připíjet
na Císařovny
Dílo je dokonáno

nad stromem života
vychází egyptské slunce
proč všechno mlčí
v zátokách Nilu

jak můžem holemi
roztloukat štíty
ani modrá krev se básní neubrání
a tenhle vůz
daleko nedojede

Thoth se před tebou rozezpíval,
řekni mi, příteli,
řekni, že lže


Sbohem

cítím to v kostech
ztuhlost obratlí
mícha ve spirále

cítím to v krvi
tráví 
kolemjdoucí
oblečení v rozteklých igelitech
existence
rozprskla se v zornicích

tak než půjdu
než zevnitř vyhniju
nechám tě alespoň
okousat kůrky


sobota 21. května 2016

Prostoduší žoldáci
emancipace evoluce
sluhové pákových kávovarů
kapalné nitrožilní výživy

komu se vybrečet
když jsme všichni k pláči?

plastová lžička pro nemluvňata
dnes na první straně deníku
vražedkyně nekřtěňátek
s  oblými hranami

šlapky civilizace
zakřivené skoliózou
porodní báby kapitulace kapitalismu

komu se vybrečim
kdo si mě přitiskne k rameni
kde se berou poukazy
na lidský bytosti?

prostoduší dělníci
s kladivy a srpy
ještě dlouhou budou si rovnější
než jiná zvířátka

komu se vybrečet
na koho se vykřičet
kdo konečně sestrojí
robota pro existenci?
co tady ošukat
pro trochu citu

Pocta

probudil jsi mě,
protože krvácím

na tváři vlhkost
dechu, který dýchal století
probudil jsi mě v hrůze
abys přihlížel
znovuzrození

ty, král všech králů
lví hlavu skláníš mi do klína
ty, kastelán Jupiteru
melancholická
tvá čistota
v kaluži brzkého štěstí

tvé oči viděly
věčnost
tvé oči viděly
umírat přátele
v tvých očích
křik bratrů vzhůru k měsíci
tvé oči
vytrhly mi Excalibur ze srdce

ty, hrdina hrdinů
probudil jsi mě,
protože krvácím

kéž bys rozuměl
slovům mé nejhlubší úcty



pátek 20. května 2016

Kerberos

Budeš litovat,
žes nás kdy potkal

v nestřežených chvílích
skládám do hnízda křídla
a vytrhávám černá pera
kňučící, nakopnutý
Kerberos

litovat

pragmaticky zakročít
a podávát rozhřešení
pírko za pírkem
vzlyk za vzlykem

budeš litovat
všech lichých kroků
které jsi udělal naším směrem

hladíme si lysiny
které už nezarostou chmýřím

náš názor
naše obzory
intelektuální kamasutra
vesmírný mrdání překrvených laloků

budeš litovat,
žes nás kdy potkal

náš klid
náš smích
náš řev
v prázdných stěnách zšeřelého pokoje






Potkal jich mnoho
v lesích,
loukách,
nádherná stvoření ze světla a slámy

Potkal jich mnoho,
z břehů řek
vztahovaly po něm ruce
narcisy
bezbřehé lásky
slibovaly mu letní vítr v trávě
noční oheň ve vánici
naivní zákoutí starých obrazů
a jejich ještě naivnější
upřímnost

nádherná stvoření
beze jmen
s pravými úsměvy
vlasy ze záře ¨
severky
šíje laní a prsty druidů

tak proč
přichází na zpřelámaný práh
ušpinit to, co zbylo čisté

proč klopýtá
přes kořeny spálené žhářem

proč mi pod nohama zhasíná
polární záře




Štastní

měj strach

zítra se probudíš
uškrcený
ve vlastní šťávě
na obrátce surových
pornografických obrázků

postavičky v kůži
zmrzačený,
potrestaný a
zardoušená
umírají šťastně prázdní

měj strach

šrámy a modřiny
zítra už pohladí
jedině koroner

měj strach

není vyhnutí
musíme umřít šťastní





čtvrtek 19. května 2016

chladnokrevnost

Děsim se chvíle,
kdy otevřu ústa

asociál první třídy,
když se přimykám
k laskavým idiotům

paranoidní krutost
bezohledná panika

jediný raněný zvíře
který
neumí krvácet




teskné pahorkatiny
rozestlaných iluzí

nenásilná nahota
plachých areol

absolutní izolace
genia locci

svinout se v ulitu
netělesností

svinout se v katatonii
katarze






středa 18. května 2016

haiku

v čaji plave vlas
polknu rychle bez řečí
tvé ranní voodoo

První slova

Tohle jsou má první slova.
nemůžu brát
a tak dávám

krevní skupinu i s krví,
vzpomínky na první Vánoce,
pohled z okna nemocnice
po úspěšné operaci zeleného zákalu,
nepopsanou stranu,
krmelec se srnkami,
krmítko se sýkorkou,
prvorozeného syna,
první výkřik a
poslední nádech

tohle jsou má první slova
nemůžeš dávat,
tak ber



úterý 17. května 2016

Reprodukce ze Sonetů

 As I fall asleep you fell asleep in me
 For shame deny that thou bear'st love to any,
 And it wouldn't be true
 říct
 have forsaken you:
 Má Antonie
 má Jiřino
 zamlklé květiny
 zmlklých meadows 

 And it is not true
 that I've forgotten you
 my Joseph
 můj Matouši
 boys will be boys
 even if ever not they'll be 

 In all my candidness
 I přiznávám
 holding you v náručí,
 když se stmívá
 Thoughfrom your eyes
 redeemer se nepodívá
 I'll shelter you
 with all the něha left in me 

On your lips
will never sound a sound of smíchu
sweet debt of já,
buď ransomedplease,
thy presence is  gracious
wreck all my shame
mou underlying pýchu 
from fairest creatures we desire increase