Zimní bundy na zastávce. Omezený spektrum tmavých barev a sem tam křiklavej módní výstřelek dospívajícího rebela. Při pohledu shora kontrastují na námraze. Nehýbou se. Jen přešlapujou ze strany na stranu, aby jim nebyla zima. Stádečko pohltí žlutá ústa tramvaje a já musim jít na biologii, jenže mam moc mokrý vlasy.
Mam moc vody na vlasech, moc vody na duši a bojim se, že jí tam venku nakousne jinovatka přimrzne ke všem těm orgánům, o kterejch bych se měla jít učit. Pak se dočista roztrhne. Zajímavý je, že duši jsme ještě nevěnovali jedinou přednášku, i když v sobě jasně cítím její fyzickou přítomnost. Asi tak, jako když děda kdysi kuchal kapra a vyndal z jeho útrob bílý váček. Představovala jsem si, že v tom váčku je obsažený veškerý kapří jsoucno. Jeho vzpomínky, myšlenky. Všechno v tom titěrným igelitovým pytlíku. Taky mám váček se jsoucnem. Hýbe se když zakašlu, když se nadechnu. Nakrčí se, když na mě promluvíš, nebo se naopak rozleje do stran a najednou jeho stěny tak nějak zmizí, když mě obejmeš. A když se na něj ráno podívám, jak vedle mě spí a bude spát dál, i poté, co já už budu dávno pryč, vypaří se. Prostě vaporizuje.
Dívám se na lidi na zastávce, v mým vlastním bytě pro duši najednou neni bezpečno. Stěny se vlní jako kdybychom tu byli pod hladinou. Možná odtud všechna ta voda.
Měla bych jít na biologii, vážně bych měla jít, ale mohla by se mi roztrhnout duše.
čtvrtek 8. prosince 2016
pondělí 5. prosince 2016
vyprchávám
Smrt, kterou jsem ti přála
všechna ze mě
vyprchala
s poslední kapkou
a teď
jsme sterilní
ve vší své plodnosti
sterilní
ve vší své lásce
sterilní participanti
sexu za igelitem
a teď
můžeme vyprchat
stejně jako bledne
sterilní krev
na sterilní
nemocniční gáze
můžeme vyprchat
otcové a matky
za igelitem
všechna ze mě
vyprchala
s poslední kapkou
a teď
jsme sterilní
ve vší své plodnosti
sterilní
ve vší své lásce
sterilní participanti
sexu za igelitem
a teď
můžeme vyprchat
stejně jako bledne
sterilní krev
na sterilní
nemocniční gáze
můžeme vyprchat
otcové a matky
za igelitem
Pod hladinou
polypy v kamení
uhynulé jikry proplouvají
kolem žaber
nahoře zmrzlá hladina
a mně mrznou kosti
odlupují se nehty
svíjející se sumci
hledající kousek
tělesného tepla
tady je vždycky zima
zmrzlá hladina
odloupané nehty
orvané o led nade mnou
zmrzlá hladina
málo kyslíku
bestiální nenávist
uhynulé jikry proplouvají
kolem žaber
nahoře zmrzlá hladina
a mně mrznou kosti
odlupují se nehty
svíjející se sumci
hledající kousek
tělesného tepla
tady je vždycky zima
zmrzlá hladina
odloupané nehty
orvané o led nade mnou
zmrzlá hladina
málo kyslíku
bestiální nenávist
středa 30. listopadu 2016
neděle 27. listopadu 2016
Odneste zrcadla
Odneste zrcadla
na obrazy pověsíme
černý sukno
a bude ticho
v zobácích ptáků
ticho na pobřeží všech tvých moří
ticho
ticho před bouří
odneste zrcadla
nemůžu se
na tebe dívat
na obrazy pověsíme
černý sukno
a bude ticho
v zobácích ptáků
ticho na pobřeží všech tvých moří
ticho
ticho před bouří
odneste zrcadla
nemůžu se
na tebe dívat
úterý 15. listopadu 2016
úterý 8. listopadu 2016
...
pít čaj
a postrádat
takovej je úděl
brzce ranních
pohledů z okna
pít čaj
a odplavit
liknavý noční můry
pít čaj
a postrádat
se vší tou tichou parádou
a postrádat
takovej je úděl
brzce ranních
pohledů z okna
pít čaj
a odplavit
liknavý noční můry
pít čaj
a postrádat
se vší tou tichou parádou
úterý 25. října 2016
Psí
Někdy, když klidně oddechuje u mých nohou a měkké vějíře se zvedají a zas klesají, zlatá hladina moře, musím myslet na to, kolik nám ještě zbývá společného času.
Někdy, když mě ráno budí, dýchá mi do obličeje, beru jeho hlavu do dlaní.V rukách mi potom zůstávají stříbrné paprsky stáří.
Někdy, když je venku zima, pomalu zvedá rozbolavělé kosti, opatrně se protahuje a jen s nechutí míří ke dveřím, svléknu si kabát a nechám ho, aby se zas pohodlně položil.
Někdy, když projdu kolem, zatímco tvrdě spí, zastaví mě vlna paniky, padám k němu na kolena a nořím prsty do srsti, abych se ujistila, že je ještě teplá.
Někdy je den dnem jenom kvůli němu a tisíce dní bez něj budou dlouhá, moc dlouhá doba.
Někdy, když mě ráno budí, dýchá mi do obličeje, beru jeho hlavu do dlaní.V rukách mi potom zůstávají stříbrné paprsky stáří.
Někdy, když je venku zima, pomalu zvedá rozbolavělé kosti, opatrně se protahuje a jen s nechutí míří ke dveřím, svléknu si kabát a nechám ho, aby se zas pohodlně položil.
Někdy, když projdu kolem, zatímco tvrdě spí, zastaví mě vlna paniky, padám k němu na kolena a nořím prsty do srsti, abych se ujistila, že je ještě teplá.
Někdy je den dnem jenom kvůli němu a tisíce dní bez něj budou dlouhá, moc dlouhá doba.
pondělí 24. října 2016
Morová rána
Ráno i večer
zornice rozostřené tmou
těžká melasa
sedá do plicních sklípků
jako kuřák rakovinu
vdechuju tě z příšeří
nejdeš vykašlat
a nejdeš umlčet
ani rozpustit
v třezalkovým čaji
ráno i večer
rozostředná vzpomínka
podivně sterilní
sputum tuberkulózního pacienta
zornice rozostřené tmou
těžká melasa
sedá do plicních sklípků
jako kuřák rakovinu
vdechuju tě z příšeří
nejdeš vykašlat
a nejdeš umlčet
ani rozpustit
v třezalkovým čaji
ráno i večer
rozostředná vzpomínka
podivně sterilní
sputum tuberkulózního pacienta
čtvrtek 20. října 2016
Podzim
Nejpomíjivější konstanta
na chvíli a na pořád
vzduch kypí tlícím listím
a
odráží své barvy v tobě
a ty zas ve mně
nejpomíjivější
šestinohá konstanta
na chvíli a na pořád
vzduch kypí tlícím listím
a
asketické stromy
jogíni podzimních podvečerůodráží své barvy v tobě
a ty zas ve mně
nejpomíjivější
šestinohá konstanta
pondělí 10. října 2016
Strana je prázdná a Rubikova kostka
poskládaná
jak ručníky v dokonale
provoněné skříni
utrápená mlčí
a zmatená
usedá do první lavice
strana je prázdná
a ze sbírek
sladkobolných básníků
sypou se slova jako kapání do polévky
změněná v potravu teď sytí
a zahřívají
strana je prázdná stejně tak
jak srdce naplněné
strana je prázdná
díky
Bože
pátek 23. září 2016
Věční
Uvnitř mrtvé zákoutí
vyhrazené pouze pro Tebe
houpací křeslo
zející tlustou nepřítomností
dnes už neuvěří ani kněží
že místo té nudné
korpulentní dámy
sedávala čistá láska
místo ní
dávno zapomenuté
vzpomínky na dokonalé štěstí
úterý 13. září 2016
pátek 26. srpna 2016
Páteční
Špatná pleť
a špatná karma
den prázdný
půlkruh po šálku
za horizontem
krvavá obruč
cirkusové tanečnice
zapadá jak
poslední kapka
zvětralých chyb
špatná pleť
a trpká káva
za horizontem
prázdný půlkruh
a špatná karma
den prázdný
půlkruh po šálku
za horizontem
krvavá obruč
cirkusové tanečnice
zapadá jak
poslední kapka
zvětralých chyb
špatná pleť
a trpká káva
za horizontem
prázdný půlkruh
pátek 12. srpna 2016
Ptačí rýmovačka
stavim si hnízdo s ňákým divným ptákem
snídaně, večeře je vždycky žížala
stavim si štěstí rovnou před zobákem
na větvi co se stokrát zlámala
snídaně večeře a v hnízdě zoubky upíří
chroustají křupavýho potemníka
cihelnej prach, co kolem stavby víří
mi kalí škraloup v láhvi mateřskýho mlíka
stavim si hnízdo s ňákým divným ptákem
strnad či drozd, co je to, s čim to spim
tohleto štěstí rovnou před zobákem
je jenom let nad hnízdem kukaččím
snídaně, večeře je vždycky žížala
stavim si štěstí rovnou před zobákem
na větvi co se stokrát zlámala
snídaně večeře a v hnízdě zoubky upíří
chroustají křupavýho potemníka
cihelnej prach, co kolem stavby víří
mi kalí škraloup v láhvi mateřskýho mlíka
stavim si hnízdo s ňákým divným ptákem
strnad či drozd, co je to, s čim to spim
tohleto štěstí rovnou před zobákem
je jenom let nad hnízdem kukaččím
úterý 9. srpna 2016
V svět jsem vstoupil
ve světě vekýho bratra
reality show
realitních
kanceláří
snažim se najít kořínky
nereálno a starý ruiny
k opravení
pod komínem kafilerky
snažim se dejchat
čistej vzduch
počítat už vždycky jenom vrásky
kolem očí
když se směješ
ve světě velkýho bratra
sundavám zrezavělej obojek
a spolu s rodným listem
potom ho zapálíme
u táboráku
reality show
realitních
kanceláří
snažim se najít kořínky
nereálno a starý ruiny
k opravení
pod komínem kafilerky
snažim se dejchat
čistej vzduch
počítat už vždycky jenom vrásky
kolem očí
když se směješ
ve světě velkýho bratra
sundavám zrezavělej obojek
a spolu s rodným listem
potom ho zapálíme
u táboráku
pondělí 8. srpna 2016
Baby blues
vidím tě držet jí v náručí
vlasy tisíce sluncí
z očí jí kape krev
když se směje
vidím tě houpat ho na rukou
drobná chodidla
veselé půlměsíce
rozpouští se
vidím tě,
kopii a kopírované
prapůvodní předurčení
mlčí ve výkřiku
vidím tě držet je v náručí
ty pro které nikdy
nebylo místo
vlasy ze slunce
veselé půlměsíce
všechny smysly
mlčí ve výkřiku
vlasy tisíce sluncí
z očí jí kape krev
když se směje
vidím tě houpat ho na rukou
drobná chodidla
veselé půlměsíce
rozpouští se
vidím tě,
kopii a kopírované
prapůvodní předurčení
mlčí ve výkřiku
vidím tě držet je v náručí
ty pro které nikdy
nebylo místo
vlasy ze slunce
veselé půlměsíce
všechny smysly
mlčí ve výkřiku
sobota 30. července 2016
Pieta
Ty, bůžek násilných něžností
týráš mě k bezvědomí
všechny mý sny
naplněný tvýma očima
na čele ti prýští
krůpěje královsského inkoustu
a já
ještě pořád
neumím léči stigmata
zatím
někdy mě napadá
když se probouzím s křikem
jestli si někdy ještě vzpomeneš
že jsme tu jednou
stáli nazí
se všemi svršky na svých místech
ty, bůžek násilných šepotů
slíbils mi věčné ticho
slibils mi
věčnou pietu
zatím ještě neumím léšit stigmata
ticho je tichem echa
pieta truchlí za živé
týráš mě k bezvědomí
všechny mý sny
naplněný tvýma očima
na čele ti prýští
krůpěje královsského inkoustu
a já
ještě pořád
neumím léči stigmata
zatím
někdy mě napadá
když se probouzím s křikem
jestli si někdy ještě vzpomeneš
že jsme tu jednou
stáli nazí
se všemi svršky na svých místech
ty, bůžek násilných šepotů
slíbils mi věčné ticho
slibils mi
věčnou pietu
zatím ještě neumím léšit stigmata
ticho je tichem echa
pieta truchlí za živé
pátek 29. července 2016
Voltumna
uhnízdi se ve mě
ještě jednou, naposled
schovej se do mých záhybů
budu ti zpívat na rozloučenou
s každou další křečí
další nota
s každou další notou
kousek prvotního hříchu
uhnízdi se ve mě
ještě na chvíli
budu ti zpívat
ukolébavku
ještě na chvíli
obejmi mě zevnitř
s další notou
už musíš odejít
ještě jednou, naposled
schovej se do mých záhybů
budu ti zpívat na rozloučenou
s každou další křečí
další nota
s každou další notou
kousek prvotního hříchu
uhnízdi se ve mě
ještě na chvíli
budu ti zpívat
ukolébavku
ještě na chvíli
obejmi mě zevnitř
s další notou
už musíš odejít
úterý 26. července 2016
Vstává do ranní rosy
vůně mýdla a fuchsií
hebké prameny vlasů
zkrotit, když koně života se plaší
smutek vyprázdněného lůna
zaplněn růží na rty
důmyslná iluze čistoty
důmyslná iluze klidu
v zamlženém zrcadle
vstává do mokrých stop
před vanou
kajalovou tužkou
vykonturovaná maska
pokerového hráče
důmyslná iluze lhostejnosti
důmyslný převlek vraha
vstává do krvavé lhostejnosti
monotonních kroků
s kudlou
důmyslná iluze nevinnosti
vůně mýdla a fuchsií
hebké prameny vlasů
zkrotit, když koně života se plaší
smutek vyprázdněného lůna
zaplněn růží na rty
důmyslná iluze čistoty
důmyslná iluze klidu
v zamlženém zrcadle
vstává do mokrých stop
před vanou
kajalovou tužkou
vykonturovaná maska
pokerového hráče
důmyslná iluze lhostejnosti
důmyslný převlek vraha
vstává do krvavé lhostejnosti
monotonních kroků
s kudlou
důmyslná iluze nevinnosti
neděle 24. července 2016
Marabu
kde vyschlo koryto
že odmítá
osení radosti
lány a lány
potenciálně
zralých klasů
poslední dny
a pak
červené zobáky
vyklovou naplněná hnízda
slepý a unavený
marabu
snáší se spravedlivě
nad ještě žijící
mršinou
že odmítá
osení radosti
lány a lány
potenciálně
zralých klasů
poslední dny
a pak
červené zobáky
vyklovou naplněná hnízda
slepý a unavený
marabu
snáší se spravedlivě
nad ještě žijící
mršinou
úterý 19. července 2016
Tvé štěstí, můj bič
tvé štěstí
můj bič
stejný náhodný shluk
pomatených buněk
za jejichž záchovu se denně modlím
stejný náhodný shluk
krvavá šmouha
na prostěradle
tvůj bič
moje vykoupení
tvoje vražda
můj bič
stejný náhodný shluk
pomatených buněk
za jejichž záchovu se denně modlím
stejný náhodný shluk
krvavá šmouha
na prostěradle
tvůj bič
moje vykoupení
tvoje vražda
neděle 17. července 2016
Tvůj hlas
i když tu dávno nejsi
tvůj hlas mě stále budí z polospánku
svolává ke stolu milované
usnesení dobroty srdce
podepsané všemi přítomnými stranami
tvůj hlas mě stále budí
těsně než jejich černé ruce
dostihnou prchající
konečky vlasů
tvůj hlas
věčný hlas věčnosti
stále mě budí ze polospánku
tvůj hlas mě stále budí z polospánku
svolává ke stolu milované
usnesení dobroty srdce
podepsané všemi přítomnými stranami
tvůj hlas mě stále budí
těsně než jejich černé ruce
dostihnou prchající
konečky vlasů
tvůj hlas
věčný hlas věčnosti
stále mě budí ze polospánku
úterý 12. července 2016
nazí
omyj mi studenej pot z čela
v přítmí pokoje nepoznáš
jestli prýští
touhou
hrůzou
nebo obojím
v přítmí
stínidla lamp
pilují hroty
zahlazují stopy po smyslu
proč jsme tady
nazí
proč jsme tu stažení z kůží
v přítmí pokoje nepoznáš
jestli prýští
touhou
hrůzou
nebo obojím
v přítmí
stínidla lamp
pilují hroty
zahlazují stopy po smyslu
proč jsme tady
nazí
proč jsme tu stažení z kůží
středa 6. července 2016
krabička s borůvkami
krabička vzpomínek
obrazy léta
udeří o tváře
pod příkrovem borovic
vůně jehličí
bílý písek mezi prsty
křupe, když běžíš
vlny večerního jezera
lepkavá
čokoládová zmrzlina
krabička s borůvkami
krabička zrnitých negativů
najednou
bójky se potápějí
racci křičí radostí
a nahé dítě
s roztaženýma rukama
skáče z Jarmiliny skály
krabička vzpomínek
obrazy léta
udeří o tváře
pod příkrovem borovic
vůně jehličí
bílý písek mezi prsty
křupe, když běžíš
vlny večerního jezera
lepkavá
čokoládová zmrzlina
krabička s borůvkami
krabička zrnitých negativů
najednou
bójky se potápějí
racci křičí radostí
a nahé dítě
s roztaženýma rukama
skáče z Jarmiliny skály
úterý 5. července 2016
přerod
klasy vzrostlého léta
bledá stehna pod plátnem
vlasy
dlouhé jako vlečka
vlní se v rytmu boků
krok
jistější než skála
krok
měkčí než satén
pod bosými chodidly
zemřela sestra učnice
a z její mrtvé schránky
krok
jistější než skála
vlasy
dlouhé jako vlečka
vrytmu boků
tiše, jako kočka
našlapuje velekněžka
bledá stehna pod plátnem
vlasy
dlouhé jako vlečka
vlní se v rytmu boků
krok
jistější než skála
krok
měkčí než satén
pod bosými chodidly
zemřela sestra učnice
a z její mrtvé schránky
krok
jistější než skála
vlasy
dlouhé jako vlečka
vrytmu boků
tiše, jako kočka
našlapuje velekněžka
pondělí 27. června 2016
neděle 26. června 2016
colab s M. vol.I.
bouřlivý podvečer pod černou peřinou
kapodestr kapek
ve strunách stromoví
napoví
co krůpějí jsi proplakal
-pro zbytečné kroupy
zvlněné oči kaluží
neurvalé břity
mokrých travin
kapodestr kapek
ve strunách stromoví
napoví
co krůpějí jsi proplakal
-pro zbytečné kroupy
zvlněné oči kaluží
neurvalé břity
mokrých travin
Výkřik
poslední šance zakřičet
do slunce
poslední šance
svěřit svou duši
protrženým stranám
prolhaným náručím
poslední šance na výkřik
z ochraptělých rtů
stříká jen ticho
zítra
lásko
přestaneme dýchat
pátek 24. června 2016
pondělí 20. června 2016
někdo ztlumil barvy
ublížil tvarům
moucha dobrovolně
láme se o sklo
poslední ostrý bzukot
na prahu vyschlého ticha
konečná perspektiva
holubic s protrženými plícemi
bezduše dopadají
v zkormoucené dlaně
daleko za branou melancholie
v lukách s vysokou travou
s hlavou pod vodou
v lukách s vysokou travou
s hlavou pod vodou
je už pozdě na volání o pomoc
svině
řve a
vyrvala mi
ze zubů krajíc
každej den
je zkouška
každý sousto je
novej začátek
každý zip
je koán
každý den
musíš zvítězit
musíš
musíš zvítězit
běž dokud se nepozvracíš
dokud neomdlíš
dokud žiješ, nikdy se nesmíš zastavit
protože tahle svině
neodpouští slabším
vyrvala mi
ze zubů krajíc
každej den
je zkouška
každý sousto je
novej začátek
každý zip
je koán
každý den
musíš zvítězit
musíš
musíš zvítězit
běž dokud se nepozvracíš
dokud neomdlíš
dokud žiješ, nikdy se nesmíš zastavit
protože tahle svině
neodpouští slabším
neděle 19. června 2016
Dívá se na hladinu
mírumilovná sfinga
vedle něj - s barevnou náprsenkou
usedají titěrná křídla
na krátký okamžik
hledí spolu
červnová řeka ubíhá k červenci
ostříme společně do mělkých odrazů -
mírumilovná sfinga
oranžová náprsenka
unavené oči
chvíle krásná až k slzám
dívej se se mnou ještě
dokud je čím
dívej se se mnou
než dočista ztrouchnivíme
co víc ještě chtít
blátivý princ
uplakaná princezna
jsme spolu
mírumilovná sfinga
vedle něj - s barevnou náprsenkou
usedají titěrná křídla
na krátký okamžik
hledí spolu
červnová řeka ubíhá k červenci
ostříme společně do mělkých odrazů -
mírumilovná sfinga
oranžová náprsenka
unavené oči
chvíle krásná až k slzám
dívej se se mnou ještě
dokud je čím
dívej se se mnou
než dočista ztrouchnivíme
co víc ještě chtít
blátivý princ
uplakaná princezna
jsme spolu
není mi dobře
za nejslunnějšího dne
v nádherném parku
voda fontány
omývá sousoší
není mi dobře
v božském stínu kaštanů
ani v odrazech naleštěných výloh
zvony vyzvánějí - na usmířenou
a nikde žádné smíření
není mi dobře
s prsty v hebké srsti
s kornoutkem lepkavé zmrzliny
ani ve tvé
udýchané náruči
není mi - nic
- odpust mi
není mi dobře
za nejslunnějšího dne
v nádherném parku
voda fontány
omývá sousoší
není mi dobře
v božském stínu kaštanů
ani v odrazech naleštěných výloh
zvony vyzvánějí - na usmířenou
a nikde žádné smíření
není mi dobře
s prsty v hebké srsti
s kornoutkem lepkavé zmrzliny
ani ve tvé
udýchané náruči
není mi - nic
- odpust mi
není mi dobře
pátek 17. června 2016
a tak si vzala svoje
nejkrásnější šatičky
když jí odšroubuješ hlavu
bude plná
ginu
a nedořeče
ných vět
přelij přes okraj
všechno to bude tvoje
skleněná očka
kaolinová dušička
malá
porcelánová
skládačka
až se ráno probudíš,
pod balkonem střepy
slepuje perličkama slz
za bílou myškou
skočila
malá
porcelánová
malá porcelánová píča
nejkrásnější šatičky
když jí odšroubuješ hlavu
bude plná
ginu
a nedořeče
ných vět
přelij přes okraj
všechno to bude tvoje
skleněná očka
kaolinová dušička
malá
porcelánová
skládačka
až se ráno probudíš,
pod balkonem střepy
slepuje perličkama slz
za bílou myškou
skočila
malá
porcelánová
malá porcelánová píča
čtvrtek 16. června 2016
Pro ni
pozdní odpoledne
štamgastům se prodlužují
stíny od půllitrů
v oploceném výběhu
pro úterní smutky
my dvě
skvostný miss heren-barů
a naše nesnesitelná lehkost
borůvkovejch LMek
pověz mi, princezno
jak to jen děláš
přes všechno pozlátko
pořád září ti
to dřevěný srdce
Salome, dolívej
a všichni
kteří nám podrazili nohy
hlavu teď sklání
na stříbrný podnosy
Josef, Martin, Aleš
Ondřej, Ježíš
jen ať si lámou hlavičku
bez tělíčka
tělíčko bez hlavy
štamgastům se prodlužují
stíny od půllitrů
v oploceném výběhu
pro úterní smutky
my dvě
skvostný miss heren-barů
a naše nesnesitelná lehkost
borůvkovejch LMek
pověz mi, princezno
jak to jen děláš
přes všechno pozlátko
pořád září ti
to dřevěný srdce
Salome, dolívej
a všichni
kteří nám podrazili nohy
hlavu teď sklání
na stříbrný podnosy
Josef, Martin, Aleš
Ondřej, Ježíš
jen ať si lámou hlavičku
bez tělíčka
tělíčko bez hlavy
středa 15. června 2016
úterý 14. června 2016
zabít se můžeš za den třeba stokrát
mumlá svou mantru
královna nepodařenejch sebevražd
přináším ke trůnu
šest litrů krve
dnes
se vykoupím z nevolnictví
všechno už bylo řečeno
od konců prstů
vchází do mě třas
všechno už bylo viděno
na zem se z rukávů rozsypaly
poslední trumfy
všechno už bylo vypito
poslední šance na únik
masožravé mlze
na čase dát do pořádku
osobní záležitosti
čas prodat bárku
a pořádit sextant
mumlá svou mantru
královna nepodařenejch sebevražd
přináším ke trůnu
šest litrů krve
dnes
se vykoupím z nevolnictví
všechno už bylo řečeno
od konců prstů
vchází do mě třas
všechno už bylo viděno
na zem se z rukávů rozsypaly
poslední trumfy
všechno už bylo vypito
poslední šance na únik
masožravé mlze
na čase dát do pořádku
osobní záležitosti
čas prodat bárku
a pořádit sextant
pondělí 13. června 2016
Nádražní
beznadějná vyhlídka
matoucí pohled
na dva v objetí
na rozloučenou
drobky v nádražní hale
jeho průsvitná secese
její selské baroko
kontrastní architektura blízkosti
pár vitráží od Muchy
na které chlístá voda
raději staletí stát v dešti
než přiznat
lesklým kolejištím
nekompromisním výhybkám
že políbil jí do vlasů, teprve když spala
že pod žádným dalším deštníkem
už nebude pro ni tak sucho
matoucí pohled
na dva v objetí
na rozloučenou
drobky v nádražní hale
jeho průsvitná secese
její selské baroko
kontrastní architektura blízkosti
pár vitráží od Muchy
na které chlístá voda
raději staletí stát v dešti
než přiznat
lesklým kolejištím
nekompromisním výhybkám
že políbil jí do vlasů, teprve když spala
že pod žádným dalším deštníkem
už nebude pro ni tak sucho
středa 8. června 2016
Stůl plný vzpomínek
totožný závoj vlasů
žena
a její mládě
chce se natáhnout a pohladit
nedotknutelná
nedosažitelnou
společně odčítají, násobí
každý kubík, každý kilowat
všechnu energii
soužití bez života
do oken bije spadané listí
do posledního vyrovnání
do posledního soudu
nikdy nesplatí
budou navždy jen
klepat do kalkulaček
nájem
za pobyt v lůně
každý halíř za ztracené iluze
neosrstěná opička
chce se choulit a spát
vstřebat kosti a maso zpět
a začít znova
seskládat se z lásky
totožný závoj vlasů
žena
a její mládě
chce se natáhnout a pohladit
nedotknutelná
nedosažitelnou
společně odčítají, násobí
každý kubík, každý kilowat
všechnu energii
soužití bez života
do oken bije spadané listí
do posledního vyrovnání
do posledního soudu
nikdy nesplatí
budou navždy jen
klepat do kalkulaček
nájem
za pobyt v lůně
každý halíř za ztracené iluze
neosrstěná opička
chce se choulit a spát
vstřebat kosti a maso zpět
a začít znova
seskládat se z lásky
Slunce
vynesl slunce před můj práh
a příliš mnoho záře
nedá mi v noci spát
příliš mnoho svitu
trhá sítnici
ruce a nohy broukům
chodívám ven
hasit ho aperitivy
proboha, prosím
odkoulej ho zpět
tam, kde poslouží
třeba ve sklepě pod pivovarem
bude zavařovat zlatavé sklenice chladu
a příliš mnoho záře
nedá mi v noci spát
příliš mnoho svitu
trhá sítnici
ruce a nohy broukům
chodívám ven
hasit ho aperitivy
proboha, prosím
odkoulej ho zpět
tam, kde poslouží
třeba ve sklepě pod pivovarem
bude zavařovat zlatavé sklenice chladu
Ofelie
v údolí
kolouch albín
hltá jí lačnými doušky
o ona nahá
ve vlasech vzrostlé lekníny
koupe se a nehlasně zpívá
mlčenlivá
hladina jezera
nikomu neprozradí
že se jí po těle dělají varhánky
už tolik týdnů
-na dně se obejmou
s ocelovým nebem
tetřevi z vřesu
jeleni
lehkonohé volavky
od napajedla vracejí se
sněhobílí
kolouch albín
hltá jí lačnými doušky
o ona nahá
ve vlasech vzrostlé lekníny
koupe se a nehlasně zpívá
mlčenlivá
hladina jezera
nikomu neprozradí
že se jí po těle dělají varhánky
už tolik týdnů
-na dně se obejmou
s ocelovým nebem
tetřevi z vřesu
jeleni
lehkonohé volavky
od napajedla vracejí se
sněhobílí
pondělí 6. června 2016
Jericho .#1
Plavba v moři podvědomí: taková byla ta noc. Jen co se nadechneš, spodní proudy tě vtáhnou do snů tak živých, že tě jejich upřímnost zas v záplavě hrůzy vyplaví zpět nahoru. Pár sekund s hlavou nad hladinou a pak zase dolů, dolů k obrazům jejichž reálnost se neslučuje s významem slova sen.
Obrazům pravdivějším než pravda.
Zeširoka rozpažené ruce, jako kdyby chtěl obejmout všechno co znal, stál na zídce nad vyhlídkou a díval se město zářící pod ním, klidné a ospalé. Všeobjímající sebevrah, kterému do náruče spadl dokonalý kruh úplňku. Natahoval k němu prsty.
"Neskákej." řekla, pobavená tím výjevem.
"Proč ne? Pod dnešku můžu klidně i umřít." zasmál se zhoupl se v kolenou ke skoku. Pak se ale otočil a seskočil zpět na schody, ze kterých na zeď vylezl. Než jí došlo, co udělal, intuitivně se vrhla dopředu, aby ho zachytila. Teď do ně narazila celou vahou těla a oba, překvapení tím pohybem, se svezli na kamenné schody. Zůstali tam ležet v křečích náhlého smíchu. Jeho dlaň kolem ramen studila a hřála zároveň. Cítila navlhlou látku jeho košile, jakýsi levný deodorant a slabý závan tabáku. Hvězdy nad městem na ně padaly po tisícovkách, nezaplašené světlem pouličních lamp. Štíhlé věže všech chrámů svědčily obřadu dokonalého patosu. Naivního, nezkušeného štěstí hlídané sílou úplňku. Měsíc nad Jerichem dokáže všechno.
Probudila se v kaluži studeného potu někde, kde se nechtěla probudit. A tak se tiše oblékla a utíkala pryč přes úzkou předsíň, která jí byla stejně málo povědomá, jako obličej spícího, kterého nechávala za sebou. Před vchodovými dveřmi ležel rottweiler a spal, ani si nevšiml, když ho opatrně překročila.
Už cestou domů měla pocit, že něco není v pořádku a tím teď zdaleka nemyslela svou úpornou bolest hlavy ani whiskey politou blůzu, která tak dlouho přitahovala pohledy, než se raději i přes pálící slunce schovala za koženku bundy. Když se zastavila, aby si v odrazu výkladní skříně otřela rozmazaný make up, padl jí pohled na maličké kytice temně modrých květin, jejichž jméno neznala. Některé z nich už pomalu odkvétaly. Sklonila se nad nimi a pozorovala je zblízka.
Květinářka, které obchod zjevně patřil vyšla ven na chodník, vytáhla jednu z čerstvějších kytiček z vody a s úsměvem jí je podala. Zašmátrala tedy v kabelce po peněžence, aby je zaplatila, ale žena jen mávla rukou.
"Nikdo je nechtěl, už dlouho nevydrží. A k vám se hodí."
"Díky." odvětila prostě. Když si pak jeden z modrých květů vetkla do vlasů, uvědomila si, že tak upřímně už dlouho nikomu nepoděkovala.
Domů to měla pár bloků a tak se rozhodla jít pěšky, mezitím začalo jarní slunce připalovat a černé kožené lodičky, ve kterých vyrazila včera začínaly být na nohou nesnesitelné. V jedné z postranních uliček si je sundala a s botami v rukách si zkrátila cestu přes nejbližší park.
S modrými květy ve vlasech, bosá, nepoznávala se v té záplavě slunečních paprsků, které dávaly všem stínům ostré hrany. Pot pomalu zasychající ve vlasech na zátylku
Najednou nevěděla, kde začíná realita a kde končí sen. Boty jí klouzaly z rukou, příliš hladké na povrch, stejně jako její ruce a tak, když je konečně donesla domů, posadila se na židli k psacímu stolu a dívala se na svoje prsty, jako kdyby je nikdy neviděla. V duchu jakoby čekala, že se na nich objeví kočičí drápy.
Když dávala prát špinavou halenku, posadila se na pračku a v mobilu se snažila najít kontakt, který léta nepoužila.
Marek K. ale zmizel s posledním rozbitým telefonem. A tak si sedla k počítači a hledala. Nenašla ani jejich staré e-maily, ani mailovou adresu, na kterou by mu mohla napsat. Věděla, že všechny sociální sítě zrušil pár let zpět.
Pořád ještě jen v sukni a v podprsence začala probírat staré dopisy v naději, že najde jakoukoliv zmínku o J. Všechno mlčelo.
Když ve 3 hodiny ráno zapíjela prášek na spaní, před očima se jí míhaly tváře, štíhlé prsty a v hlavě duněla slova bezelstných průsvitných bytostí. Květy ve vlasech zvadly a stáčely se jí unaveně k tváři, jakoby potřebovaly někde složit hlavu.
Zazvonil telefon. V polospánku po něm sáhla a Marek K. řekl na druhé strašně řekl pár slov. Pak všechno zhaslo, i lampy, které zrovna svítily na ulici. Celé město zhaslo.
Realita je směšný pojem, řekl pak J. a posadil se vedle ní na pracovní stůl, zatímco ona zadávala po sté do vyhledávače slovo autonehoda. Na e-maily nikdo neodpovídal, dopisy ležely rozházené po zemi a v nich jenom jedno jediné písmo, jedno jediné jméno. A tak jí alespoň hladil po zádech zatímco manicky prohledávala všechno v bytě, co by mohlo dávat alespoň malý smysl. Za půl hodiny se otočila, ale už tam nebyl. Za oknem svítalo.¨
Když v šest hodin sedala do auta a snažila se kávou přebít účinky prášku na spaní, byla si už téměř jistá, že zešílela. Ale nebyla ochotná se s tím smířit dřív, než vyřadí všechny zbylé šance na příčetnost. Před ní bylo osm set kilometrů. Za dvě hodiny měla být v práci. Zapomněla natankovat než vjela na dálnici bez dálniční známky a nevěděla, jak dlouho ještě vydrží nespat. Ale nad obzorem právě mizely bílé pozůstatky dorůstajícího měsíce a úplněk měl být už zítra. Tohle mohl být její poslední úplněk nad Jerichem. A ten byl mnohem důležitější než spánek. Důležitější než všechno.
Obrazům pravdivějším než pravda.
Zeširoka rozpažené ruce, jako kdyby chtěl obejmout všechno co znal, stál na zídce nad vyhlídkou a díval se město zářící pod ním, klidné a ospalé. Všeobjímající sebevrah, kterému do náruče spadl dokonalý kruh úplňku. Natahoval k němu prsty.
"Neskákej." řekla, pobavená tím výjevem.
"Proč ne? Pod dnešku můžu klidně i umřít." zasmál se zhoupl se v kolenou ke skoku. Pak se ale otočil a seskočil zpět na schody, ze kterých na zeď vylezl. Než jí došlo, co udělal, intuitivně se vrhla dopředu, aby ho zachytila. Teď do ně narazila celou vahou těla a oba, překvapení tím pohybem, se svezli na kamenné schody. Zůstali tam ležet v křečích náhlého smíchu. Jeho dlaň kolem ramen studila a hřála zároveň. Cítila navlhlou látku jeho košile, jakýsi levný deodorant a slabý závan tabáku. Hvězdy nad městem na ně padaly po tisícovkách, nezaplašené světlem pouličních lamp. Štíhlé věže všech chrámů svědčily obřadu dokonalého patosu. Naivního, nezkušeného štěstí hlídané sílou úplňku. Měsíc nad Jerichem dokáže všechno.
Probudila se v kaluži studeného potu někde, kde se nechtěla probudit. A tak se tiše oblékla a utíkala pryč přes úzkou předsíň, která jí byla stejně málo povědomá, jako obličej spícího, kterého nechávala za sebou. Před vchodovými dveřmi ležel rottweiler a spal, ani si nevšiml, když ho opatrně překročila.
Už cestou domů měla pocit, že něco není v pořádku a tím teď zdaleka nemyslela svou úpornou bolest hlavy ani whiskey politou blůzu, která tak dlouho přitahovala pohledy, než se raději i přes pálící slunce schovala za koženku bundy. Když se zastavila, aby si v odrazu výkladní skříně otřela rozmazaný make up, padl jí pohled na maličké kytice temně modrých květin, jejichž jméno neznala. Některé z nich už pomalu odkvétaly. Sklonila se nad nimi a pozorovala je zblízka.
Květinářka, které obchod zjevně patřil vyšla ven na chodník, vytáhla jednu z čerstvějších kytiček z vody a s úsměvem jí je podala. Zašmátrala tedy v kabelce po peněžence, aby je zaplatila, ale žena jen mávla rukou.
"Nikdo je nechtěl, už dlouho nevydrží. A k vám se hodí."
"Díky." odvětila prostě. Když si pak jeden z modrých květů vetkla do vlasů, uvědomila si, že tak upřímně už dlouho nikomu nepoděkovala.
Domů to měla pár bloků a tak se rozhodla jít pěšky, mezitím začalo jarní slunce připalovat a černé kožené lodičky, ve kterých vyrazila včera začínaly být na nohou nesnesitelné. V jedné z postranních uliček si je sundala a s botami v rukách si zkrátila cestu přes nejbližší park.
S modrými květy ve vlasech, bosá, nepoznávala se v té záplavě slunečních paprsků, které dávaly všem stínům ostré hrany. Pot pomalu zasychající ve vlasech na zátylku
Najednou nevěděla, kde začíná realita a kde končí sen. Boty jí klouzaly z rukou, příliš hladké na povrch, stejně jako její ruce a tak, když je konečně donesla domů, posadila se na židli k psacímu stolu a dívala se na svoje prsty, jako kdyby je nikdy neviděla. V duchu jakoby čekala, že se na nich objeví kočičí drápy.
Když dávala prát špinavou halenku, posadila se na pračku a v mobilu se snažila najít kontakt, který léta nepoužila.
Marek K. ale zmizel s posledním rozbitým telefonem. A tak si sedla k počítači a hledala. Nenašla ani jejich staré e-maily, ani mailovou adresu, na kterou by mu mohla napsat. Věděla, že všechny sociální sítě zrušil pár let zpět.
Pořád ještě jen v sukni a v podprsence začala probírat staré dopisy v naději, že najde jakoukoliv zmínku o J. Všechno mlčelo.
Když ve 3 hodiny ráno zapíjela prášek na spaní, před očima se jí míhaly tváře, štíhlé prsty a v hlavě duněla slova bezelstných průsvitných bytostí. Květy ve vlasech zvadly a stáčely se jí unaveně k tváři, jakoby potřebovaly někde složit hlavu.
Zazvonil telefon. V polospánku po něm sáhla a Marek K. řekl na druhé strašně řekl pár slov. Pak všechno zhaslo, i lampy, které zrovna svítily na ulici. Celé město zhaslo.
Realita je směšný pojem, řekl pak J. a posadil se vedle ní na pracovní stůl, zatímco ona zadávala po sté do vyhledávače slovo autonehoda. Na e-maily nikdo neodpovídal, dopisy ležely rozházené po zemi a v nich jenom jedno jediné písmo, jedno jediné jméno. A tak jí alespoň hladil po zádech zatímco manicky prohledávala všechno v bytě, co by mohlo dávat alespoň malý smysl. Za půl hodiny se otočila, ale už tam nebyl. Za oknem svítalo.¨
Když v šest hodin sedala do auta a snažila se kávou přebít účinky prášku na spaní, byla si už téměř jistá, že zešílela. Ale nebyla ochotná se s tím smířit dřív, než vyřadí všechny zbylé šance na příčetnost. Před ní bylo osm set kilometrů. Za dvě hodiny měla být v práci. Zapomněla natankovat než vjela na dálnici bez dálniční známky a nevěděla, jak dlouho ještě vydrží nespat. Ale nad obzorem právě mizely bílé pozůstatky dorůstajícího měsíce a úplněk měl být už zítra. Tohle mohl být její poslední úplněk nad Jerichem. A ten byl mnohem důležitější než spánek. Důležitější než všechno.
pro kamarádku
Bylo jí z něho zle, jak se na ní najednou podíval, jako kdyby všechno, co kdy udělala, bylo správně. Ten úžasnej pocit totálně na blití, kterej tě zaplaví pokaždý, když se snažíš nějakým způsobem ospravedlnit si neospravedlnitelný, tentokrát konečně směřovanej vůči někomu jinýmu než vůči sobě . Další idioti podobnýho rázu si to mašírovali kolem zahrádky kavárny, ve který seděli, některý projížděli na roztomilejch městskejch kolech a další se ani nepokoušeli zakrejvat, když jí v chůzi čuměli do výstřihu.
Vážně ho teď milovala, jak tam seděl, kouřil cigaretku, oslněnej něčím, co si usmyslel, že pro něj ona představuje a vůbec mu nedocházelo, že mu několik základních věcí uniká. Třeba jizva na zápěstí. Nebo oko na silonkách začínající těsně pod lemem zapraných kalhotek. A už vůbec mu nedoházelo, že běžná holka si prostě nemůže dovolit bejt zároveň chytrá a tlustá. Pokud se do ní ovšem nezamiluje nějakej zoufalec, kterej jí bude několik staletí zvát na kávu a dortík, než se rozhoupe k tomu, aby jí vzal aspoň za ruku, a dalších kvadrilion let, aby jí nedejbože ošukal.
Už přibližně půl hodiny ho neposlouchala, když mluvil souvisle o literatuře a když předtím pár minut mluvila zas ona, díval se na ní s výrazem obdivu, kterej se, zřejmě podvědomě snažil zakrýt neustálym prohrabáváním vlasů a kouřením neskutečnýho kvanta cigaret. Představovala si, jak strašně by mu asi muselo páchnou z pusy, kdyby se jí teď, povzbuzenej třetí skleničkou vína snažil políbit. Pak si představovala, jak to udělá, aby se s nim už nemusela nikdy vidět, aniž by na něm ztratila byť jenom jedno zbytečný slovo.
Pitomci na městskejch kolech přijížděli a zase odjížděli. Čísi pes skočil do kašny uprostřed náměstí a chladil se. Znatelně cítila jak jí mezi dotýkajícími se stehny začíná téct pot.
Co by asi tak řek, kdyby si to uvědomil. Kdyby mu z očí spadly ty připitomělý růžový brejle a viděl jí, tak jak se teď viděla sama. Jako roztékající se kopeček zmrzliny, samej záhyb, samá beztvarost. ženská, kterou by měl pod oblečením někdo vyžehlit. Měl by nás všechny tak vidět. Maso a kosti, sliznice a placenty. V tý nádherný podstatě síly, kterou jsme. Místo toho jí jeho pohled přidělával andělský křídla a zasazoval jí do scény na lesním paloučku. A i kdyby mu docvakly všechny tyhle rozkošný tělesnosti, vsadila by se, že je jednim z těch, který by jí, až budou v ní, šeptali do ucha, jak je nádherná a hebká. Měkká jak králíček Azurit.
Povídal co si hrozně chytrýho, sama nerozuměla co se jí snaží vysvětlit a přesto, že nepopírala jeho zjevnou inteligenci, stejně jí z něj bylo zle. Jak chápavě pokyvoval hlavou, když mluvila bylo k nesnesení, protože, do prdele, věděla, že ve skutečnosti neslyší nic z toho, co mu říká. Stejně tak jako u všech ostatních všechny slova dopadaly na neúrodnou půdu a místo toho, aby z nich něco rostlo se kupily do veřejný skládky, ve který se už začínaly rochnit hyeny.
Až domluví, zaplatí. Řekne, že se skvěle bavil. Možná přidá něco o tom, že tak přínosnou konverzaci se ženou už dlouho neměl. A ona se bude modlit, aby mohla konečně dát průchod svejm citům a pozvracet mu boty.
Další kolemjdoucí se jí podíval do výstřihu. Chvíli měla chuť vstát a prostě odejít, beze slova se vypařit někam do stínu, sundat si boty, lehnout si na trávu a bejt sama, už navždycky sama, vyhnout se všem pokusům o smysluplnou konverzaci s dalším z tisícovky idiotů, který se z nějakýho důvodu snaží bejt součástí jejího života. Opustit tělo. Zešílet.
Dívala se, jak si balí další cigaretu a vypadá u toho dobře a nerozumí ničemu. Urputnýmu volání ptáků ve větvích, konstantímu proudění okolního života, kterej nemá nikdy víc než jedno jednoduchý pravidlo, smíchu holky se zmrzlinou ze stánku naproti. Každodennostem. Ničemu nerozumí, nic nevidí.
Půjde domů, svlíkne se, vleze do vany a až si to proudem sprchy udělá, bude úplně volná.
Vážně ho teď milovala, jak tam seděl, kouřil cigaretku, oslněnej něčím, co si usmyslel, že pro něj ona představuje a vůbec mu nedocházelo, že mu několik základních věcí uniká. Třeba jizva na zápěstí. Nebo oko na silonkách začínající těsně pod lemem zapraných kalhotek. A už vůbec mu nedoházelo, že běžná holka si prostě nemůže dovolit bejt zároveň chytrá a tlustá. Pokud se do ní ovšem nezamiluje nějakej zoufalec, kterej jí bude několik staletí zvát na kávu a dortík, než se rozhoupe k tomu, aby jí vzal aspoň za ruku, a dalších kvadrilion let, aby jí nedejbože ošukal.
Už přibližně půl hodiny ho neposlouchala, když mluvil souvisle o literatuře a když předtím pár minut mluvila zas ona, díval se na ní s výrazem obdivu, kterej se, zřejmě podvědomě snažil zakrýt neustálym prohrabáváním vlasů a kouřením neskutečnýho kvanta cigaret. Představovala si, jak strašně by mu asi muselo páchnou z pusy, kdyby se jí teď, povzbuzenej třetí skleničkou vína snažil políbit. Pak si představovala, jak to udělá, aby se s nim už nemusela nikdy vidět, aniž by na něm ztratila byť jenom jedno zbytečný slovo.
Pitomci na městskejch kolech přijížděli a zase odjížděli. Čísi pes skočil do kašny uprostřed náměstí a chladil se. Znatelně cítila jak jí mezi dotýkajícími se stehny začíná téct pot.
Co by asi tak řek, kdyby si to uvědomil. Kdyby mu z očí spadly ty připitomělý růžový brejle a viděl jí, tak jak se teď viděla sama. Jako roztékající se kopeček zmrzliny, samej záhyb, samá beztvarost. ženská, kterou by měl pod oblečením někdo vyžehlit. Měl by nás všechny tak vidět. Maso a kosti, sliznice a placenty. V tý nádherný podstatě síly, kterou jsme. Místo toho jí jeho pohled přidělával andělský křídla a zasazoval jí do scény na lesním paloučku. A i kdyby mu docvakly všechny tyhle rozkošný tělesnosti, vsadila by se, že je jednim z těch, který by jí, až budou v ní, šeptali do ucha, jak je nádherná a hebká. Měkká jak králíček Azurit.
Povídal co si hrozně chytrýho, sama nerozuměla co se jí snaží vysvětlit a přesto, že nepopírala jeho zjevnou inteligenci, stejně jí z něj bylo zle. Jak chápavě pokyvoval hlavou, když mluvila bylo k nesnesení, protože, do prdele, věděla, že ve skutečnosti neslyší nic z toho, co mu říká. Stejně tak jako u všech ostatních všechny slova dopadaly na neúrodnou půdu a místo toho, aby z nich něco rostlo se kupily do veřejný skládky, ve který se už začínaly rochnit hyeny.
Až domluví, zaplatí. Řekne, že se skvěle bavil. Možná přidá něco o tom, že tak přínosnou konverzaci se ženou už dlouho neměl. A ona se bude modlit, aby mohla konečně dát průchod svejm citům a pozvracet mu boty.
Další kolemjdoucí se jí podíval do výstřihu. Chvíli měla chuť vstát a prostě odejít, beze slova se vypařit někam do stínu, sundat si boty, lehnout si na trávu a bejt sama, už navždycky sama, vyhnout se všem pokusům o smysluplnou konverzaci s dalším z tisícovky idiotů, který se z nějakýho důvodu snaží bejt součástí jejího života. Opustit tělo. Zešílet.
Dívala se, jak si balí další cigaretu a vypadá u toho dobře a nerozumí ničemu. Urputnýmu volání ptáků ve větvích, konstantímu proudění okolního života, kterej nemá nikdy víc než jedno jednoduchý pravidlo, smíchu holky se zmrzlinou ze stánku naproti. Každodennostem. Ničemu nerozumí, nic nevidí.
Půjde domů, svlíkne se, vleze do vany a až si to proudem sprchy udělá, bude úplně volná.
Ukolébavka
zapít panáct dávek spánku
zapomenout na všechno
zbytečně vysvlečení
už se nikdy nezahalí
ohrádka, kde se pásly hrůzy
prázdná
kolébka
kolébka
průzračně čisté okno do duše
zamazat špínou
tajemství roztříštěných o palubní desku
zavřete okenice
zhasněte lampy
zamazat špínou
tajemství roztříštěných o palubní desku
zavřete okenice
zhasněte lampy
zapít patnáct tisíc dávek spánku
křičící přestanou křičet
plačící přestanou plakat
zapomenutí musí zapomenout
haha
zdálo se, že mám pořád hlad
tak budem duše přikusovat k vínu.
máme se pořád komu smát
každej z těch šašků vrhá spoustu stínů
tak budem duše přikusovat k vínu.
máme se pořád komu smát
každej z těch šašků vrhá spoustu stínů
neděle 5. června 2016
sobota 4. června 2016
tolik mi chybí ten, který mě nemiloval
a zdá se, že i ty ho postrádáš
když se ke mně choulíš
svlačec k svlačci
i ty ho postrádáš
s každým stenem víc
nahlas
tolik mi chybí, ten který mě neviděl
a dnes ti kalí oči
jen kaluže bolestných slov
i ty ho postrádáš
když v láhvi vína předávám ti
štafetu ponížení
ještě dnes ráno v záhybech zaschlého citu
marně hledám toho
který mě nemiloval
a zdá se, že i ty ho postrádáš
když se ke mně choulíš
svlačec k svlačci
i ty ho postrádáš
s každým stenem víc
nahlas
tolik mi chybí, ten který mě neviděl
a dnes ti kalí oči
jen kaluže bolestných slov
i ty ho postrádáš
když v láhvi vína předávám ti
štafetu ponížení
ještě dnes ráno v záhybech zaschlého citu
marně hledám toho
který mě nemiloval
čtvrtek 2. června 2016
1 + kk
Jsem ty, když se nemůžeš unést,
stočení v jedno, uprostřed noci,
když všechno mlčí, včetně nás dvou
v bytě příliš malým, pro dvě těla.
Jsem ty, když nemůžeš usnout
bdím tvoje noční můry,
za oknem holubi, ťukají sonáty
a prsty ve tvých vlasech,
mizejí jak lodě ve vlnách
Přeze mě bouře neprojde.
Jsem ty, když nemůžeš dýchat
dusím se za tebe v klaustrofobních křečích
Jsem ty
a až mě jednou přemůže pláč
zkus ronit slzy
zkus bejt já
myslíš si že jsi silnější, větší
v 1 + kk jsi jenom k
21.04.12
stočení v jedno, uprostřed noci,
když všechno mlčí, včetně nás dvou
v bytě příliš malým, pro dvě těla.
Jsem ty, když nemůžeš usnout
bdím tvoje noční můry,
za oknem holubi, ťukají sonáty
a prsty ve tvých vlasech,
mizejí jak lodě ve vlnách
Přeze mě bouře neprojde.
Jsem ty, když nemůžeš dýchat
dusím se za tebe v klaustrofobních křečích
Jsem ty
a až mě jednou přemůže pláč
zkus ronit slzy
zkus bejt já
myslíš si že jsi silnější, větší
v 1 + kk jsi jenom k
21.04.12
středa 1. června 2016
úterý 31. května 2016
Janě
Když dnes usedám
na prázdnou stranu postele
se mnou usedá srdce
V rohu přepečlivě složené
roky, měsíce
pokrývky, polštáře
A konečně odpouštím ti
Odpouštím předčasnou smrt
tři promarněné roky
Poté cos domů
Místo něj
Přinesla jenom brýle v sáčku
Odpouštím neskrytou bolest
sobectví
a prostým pláčem chtěla bych
Vyvolat si tě k poslednímu objetí
Odpouštím ti
Odpouštím nám
ten nádherný archetyp ženských chyb
nesnesitelné předurčení,
břemeno věčné lásky
na prázdnou stranu postele
se mnou usedá srdce
V rohu přepečlivě složené
roky, měsíce
pokrývky, polštáře
A konečně odpouštím ti
Odpouštím předčasnou smrt
tři promarněné roky
Poté cos domů
Místo něj
Přinesla jenom brýle v sáčku
Odpouštím neskrytou bolest
sobectví
a prostým pláčem chtěla bych
Vyvolat si tě k poslednímu objetí
Odpouštím ti
Odpouštím nám
ten nádherný archetyp ženských chyb
nesnesitelné předurčení,
břemeno věčné lásky
pondělí 30. května 2016
Jednou nohou v Boho
Tohle je můj druhej pokus napsat tenhle článek. Podle toho soudim, že to neni úplně easy.
Nevim, co přesně a jak říct. A to, jak sami uznáte, není úplně dobrej začátek pro článek.
A tak začnu tím, jak moc vás nenávidím.
Ač se snažím to slovo používat čím dál tím míň, vás upřímně a z celýho srdce nenávidím.
Nenávidím vás, vy všichni pijáci levnýho vína, osoby těžkejch hlav a lehkejch mravů, hlubokejch myšlenek a povrchní schopností vnímání reality. Nenávidim vás, básníci, malíři, spisovatelé, hudebníci, vás lidi, který si nikdy neperete svetr a vlasy si myjete jenom u příležitosti autorskýho čtení Krchovskýho v lokálním udergroundovým klubu. Vy, kteří žijete obklopený Dalíovským světem, kterej si vtloukáte do nikotinem konzervovanejch hlav, všichni mý zapálený spolužáci z umělecký průmyslovky, bohémové, závisláci na bylinách a jinejch omamnejch látkách, fanatický a nadšený konzumenti antidepresiv předepsanejch na základě diagnózy póza. Vy, který si pořád ještě myslíte, že žít obklopený svýma obrazama a podle potřeby vyšperkovanýma démonama v podkroví je romantický. Vy, vyznavači svobody, závislý na kapesným a na dobrý vůli těch, co vám v pátek koupí pivo, aby zalili vaší skomírající Múzu.
Nenávidim vás. Protože stojim jednou nohou na vaší lodi. Na jednom z těch Rimbaudovo dekadentních Opilejch korábů. A tu druhou mám na jedný úžasný, hranatý, naprosto nezajímavý a emočně plochý ropný plošině.
A věřte mi, že i když mě něco táhne k těm vašim nekonečnejm nocím a citovejm rozkolům, (Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen,
znám kouzlo večerů a velkých povodní, ale koho to zajímá) držím se tohohle korporátního monstra zuby nehty. Protože je přece nezničitelný. Tak dokonale hranatý, čitelný ze všech úhlů a hlavně, předvídatelný.
A pak přijde pondělí ráno a já vás nenávidim, kluci s kufříkem a deskama. Nenávidim vás, pravidelný úterní porady, měsíční odpočty z produktivity, obchodní zástupci minoritních společností, monopoly, vyznavači satelitních městeček a kabelový televize, vlastníci zlatejch retrívrů a bíle natřenejch plotů, osazenstva cyklostezek a nedělní návštěvníci nákupních center. Hnusíte se mi penězma ochuzený konzumenti, vlastníci dětskejch kočárků uzpůsobenejch aktivnímu životnímu stylu, fitkový maniaci, kulturní rychlokvašky. Nenávidim vás.
Všechny. Hlavně proto, že si nějak nemůžu vybrat a uprostřed se stát nedá. Stejně jako se nedá ve středu večer naložit do lihu na performance slam poetry a ve čtvrtek ráno jít na šestou hodinu do práce. A taky se nedá mít ráno chuť namalovat si východ slunce a za půl hodiny počítat někomu simulaci faktury plynu. Ale nejvíc ze všeho se nedá rozdělit se na dvě půlky jenom proto, že se spolu často neshodnou. Kdyby to šlo, jednu posadim za počítač do open-spacu, ať si žije svuj finančně nezávislej, rozumnej život a druhá prostě jen tak půjde, možná někam do hor, k nejbližšímu motlitební mu mlýnku.
1.7.2014
Nevim, co přesně a jak říct. A to, jak sami uznáte, není úplně dobrej začátek pro článek.
A tak začnu tím, jak moc vás nenávidím.
Ač se snažím to slovo používat čím dál tím míň, vás upřímně a z celýho srdce nenávidím.
Nenávidím vás, vy všichni pijáci levnýho vína, osoby těžkejch hlav a lehkejch mravů, hlubokejch myšlenek a povrchní schopností vnímání reality. Nenávidim vás, básníci, malíři, spisovatelé, hudebníci, vás lidi, který si nikdy neperete svetr a vlasy si myjete jenom u příležitosti autorskýho čtení Krchovskýho v lokálním udergroundovým klubu. Vy, kteří žijete obklopený Dalíovským světem, kterej si vtloukáte do nikotinem konzervovanejch hlav, všichni mý zapálený spolužáci z umělecký průmyslovky, bohémové, závisláci na bylinách a jinejch omamnejch látkách, fanatický a nadšený konzumenti antidepresiv předepsanejch na základě diagnózy póza. Vy, který si pořád ještě myslíte, že žít obklopený svýma obrazama a podle potřeby vyšperkovanýma démonama v podkroví je romantický. Vy, vyznavači svobody, závislý na kapesným a na dobrý vůli těch, co vám v pátek koupí pivo, aby zalili vaší skomírající Múzu.
Nenávidim vás. Protože stojim jednou nohou na vaší lodi. Na jednom z těch Rimbaudovo dekadentních Opilejch korábů. A tu druhou mám na jedný úžasný, hranatý, naprosto nezajímavý a emočně plochý ropný plošině.
A věřte mi, že i když mě něco táhne k těm vašim nekonečnejm nocím a citovejm rozkolům, (Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen,
znám kouzlo večerů a velkých povodní, ale koho to zajímá) držím se tohohle korporátního monstra zuby nehty. Protože je přece nezničitelný. Tak dokonale hranatý, čitelný ze všech úhlů a hlavně, předvídatelný.
A pak přijde pondělí ráno a já vás nenávidim, kluci s kufříkem a deskama. Nenávidim vás, pravidelný úterní porady, měsíční odpočty z produktivity, obchodní zástupci minoritních společností, monopoly, vyznavači satelitních městeček a kabelový televize, vlastníci zlatejch retrívrů a bíle natřenejch plotů, osazenstva cyklostezek a nedělní návštěvníci nákupních center. Hnusíte se mi penězma ochuzený konzumenti, vlastníci dětskejch kočárků uzpůsobenejch aktivnímu životnímu stylu, fitkový maniaci, kulturní rychlokvašky. Nenávidim vás.
Všechny. Hlavně proto, že si nějak nemůžu vybrat a uprostřed se stát nedá. Stejně jako se nedá ve středu večer naložit do lihu na performance slam poetry a ve čtvrtek ráno jít na šestou hodinu do práce. A taky se nedá mít ráno chuť namalovat si východ slunce a za půl hodiny počítat někomu simulaci faktury plynu. Ale nejvíc ze všeho se nedá rozdělit se na dvě půlky jenom proto, že se spolu často neshodnou. Kdyby to šlo, jednu posadim za počítač do open-spacu, ať si žije svuj finančně nezávislej, rozumnej život a druhá prostě jen tak půjde, možná někam do hor, k nejbližšímu motlitební mu mlýnku.
1.7.2014
42
42 chromozomů
přebývá ke štěstí
v sadu zmožených kavalerií
a uplakaní kominíci - přicházejí po desítkách
urvané knoflíky
zpřetrhané režné nitky
zanechají na plotě
koncentračního tábora
pro unavené přísliby
herbářové čtyřlístky
vinice ospalých povzdechů
scházíme se
ke generální zkoušce
42 chromosomů
budeme tu svorně
odečítat od lidství
přebývá ke štěstí
v sadu zmožených kavalerií
a uplakaní kominíci - přicházejí po desítkách
urvané knoflíky
zpřetrhané režné nitky
zanechají na plotě
koncentračního tábora
pro unavené přísliby
herbářové čtyřlístky
vinice ospalých povzdechů
scházíme se
ke generální zkoušce
42 chromosomů
budeme tu svorně
odečítat od lidství
neděle 29. května 2016
šeřík
Obskurní dům na nároží. Malá holčička, vyděšená vybledle rudým emailem na okenicích trhá přes plot šeřík. Potichu, aby nikdo neviděl, nikdo nic nepoznal. Nejkrásnější šeřík v ulici a musí patřit zrovna jemu. Z plotu opadává prach a zaschlé listy, když balancuje na betonové podezdívce a natahuje ruce vzhůru.
Vrznutí vchodových dveří.
Malý, osmiletý infarkt.
Starý muž, nebo alespoň tak působí, se blíží k plotu, v ruce blyštivý předmět.
Takže to je on, pomyslí si dětská hlava. Je opravdu takový, jak se říká.
Krve by se v ní nedořezal, z tváře se jí pihy rozsypaly na chodník.
Došel až k ní, pomalý, v chůzi neslyšný, v pracovních kalhotách a skvrnou na košili. Teď je dělí jen zrezivěl pletivo. Zdvihá ruce vysoko nad hlavu, kovový předmět se zableskne. A dolů k plotu je navrací s pugétem temně fialových květů. Zahradnické nůžky beze slova vrací do kapsy.
Neví, jestli si smí vzít, co říct. A tak je trhnutím bere do náruče a utíká po rozpáleném betonu. Do květů kapou slzy hrůzy a úlevy zároveň. Nepoděkovala.
"Je to blázen." říkávala máti. "Samotář." Děsivý stařík se šeříkem. Něžná bytost z hradu s rudými okenicemi.
Dnes ho vynášeli nohama napřed. A já, jako bych se dívala zpoza těch okenic, přes neumyté sklo. Nikoho neměl a tak mi sotva někdo prozradí, jak konečně říct díky. Na jaký hrob položit šeřík.
Vrznutí vchodových dveří.
Malý, osmiletý infarkt.
Starý muž, nebo alespoň tak působí, se blíží k plotu, v ruce blyštivý předmět.
Takže to je on, pomyslí si dětská hlava. Je opravdu takový, jak se říká.
Krve by se v ní nedořezal, z tváře se jí pihy rozsypaly na chodník.
Došel až k ní, pomalý, v chůzi neslyšný, v pracovních kalhotách a skvrnou na košili. Teď je dělí jen zrezivěl pletivo. Zdvihá ruce vysoko nad hlavu, kovový předmět se zableskne. A dolů k plotu je navrací s pugétem temně fialových květů. Zahradnické nůžky beze slova vrací do kapsy.
Neví, jestli si smí vzít, co říct. A tak je trhnutím bere do náruče a utíká po rozpáleném betonu. Do květů kapou slzy hrůzy a úlevy zároveň. Nepoděkovala.
"Je to blázen." říkávala máti. "Samotář." Děsivý stařík se šeříkem. Něžná bytost z hradu s rudými okenicemi.
Dnes ho vynášeli nohama napřed. A já, jako bych se dívala zpoza těch okenic, přes neumyté sklo. Nikoho neměl a tak mi sotva někdo prozradí, jak konečně říct díky. Na jaký hrob položit šeřík.
toho rána
těžko k uvěření,
že studenej pot může vařit
va
po
ri
zo
vat
a brát s sebou v každý kapce
olovo a ocel
těžko uvěřit, že
všechny směny, který střídaly se
v nenávisti
si píchly padla
zbrojovka zeje prázdnotou
a tak v ní sázím kopretiny
těžko k uvěření
že studenej pot
zahladí všechny střelný rány
jak lehký je probudit se
beze zbraní
beze zbraní
ale v míru
těžko k uvěření,
že studenej pot může vařit
va
po
ri
zo
vat
a brát s sebou v každý kapce
olovo a ocel
těžko uvěřit, že
všechny směny, který střídaly se
v nenávisti
si píchly padla
zbrojovka zeje prázdnotou
a tak v ní sázím kopretiny
těžko k uvěření
že studenej pot
zahladí všechny střelný rány
jak lehký je probudit se
beze zbraní
beze zbraní
ale v míru
sobota 28. května 2016
se zlatými kruhy v uších
nádherná nádherou
policejní brutality,
petrklíče
sklánějí tváře
stromy v aleji
utvořily špalír
a ona kráčí
v kroku snědých kotníků
křivce pevných boků
je prostořeká dívenka
tančící Afrodita
matka i dcera
duše Kleopatry
a ona kráčí
jak kdyby nepoznala bolest
drobným chodidly
přes mrtvá těla potemníků
okna ubytoven
vstávají pro potlesk vstoje
pátek 27. května 2016
Odrazným plochám
vyhýbat
se
s páskou přes oči
umýt tělo,
Čert a kříž
Nesnesu se
sebou být
Křeč jako závdavek.
A ještě jedna.
v podbřišku svorně
škemrají o pozornost
uražené
přesto připomenou
Nesnesu se
sebou jíst
Nesnesu se
sebou spát
uražené
že úzkost
nelze léčit úzkostí
nesnesu
vedle sebe
snůšku sterilních
Gest
vyhýbat
se
s páskou přes oči
umýt tělo,
Čert a kříž
Nesnesu se
sebou být
Křeč jako závdavek.
A ještě jedna.
v podbřišku svorně
škemrají o pozornost
uražené
přesto připomenou
Nesnesu se
sebou jíst
Nesnesu se
sebou spát
uražené
že úzkost
nelze léčit úzkostí
nesnesu
vedle sebe
snůšku sterilních
Gest
čtvrtek 26. května 2016
Zřejmě
Zřejmě jsi zapomněl
s jakou lehkostí
před sebou odkládáme svršky
zapomněl zřejmě,
že prsty v mých vlasech
jsou samozřejmé
a jak neslyšný,
ve své přirozenosti
je ohlušující křik
brzce ranních návratů k vědomí
zapomněl
že jsi mě, zřejmě,
ne nutně v tomto pořadí
po léta učil
lásce
nenávisti
a přátelství
že pro tebe po kapsách
pořád nosím tvůj vlastní teplý důlek
pro každou
z mých aktuálních postelí
ve zřejmosti okolností
musíš přece tušit
že nad tebou zavírám
už tak příliš přimhouřené oči
zřejmě jsi zapomněl
že nikdy nemůžeš
zapomenout
s jakou lehkostí
před sebou odkládáme svršky
zapomněl zřejmě,
že prsty v mých vlasech
jsou samozřejmé
a jak neslyšný,
ve své přirozenosti
je ohlušující křik
brzce ranních návratů k vědomí
zapomněl
že jsi mě, zřejmě,
ne nutně v tomto pořadí
po léta učil
lásce
nenávisti
a přátelství
že pro tebe po kapsách
pořád nosím tvůj vlastní teplý důlek
pro každou
z mých aktuálních postelí
ve zřejmosti okolností
musíš přece tušit
že nad tebou zavírám
už tak příliš přimhouřené oči
zřejmě jsi zapomněl
že nikdy nemůžeš
zapomenout
středa 25. května 2016
Nedůležitá
Nedůležitá
nedůležitá stopa štěstí
v mrazem okoralém sněhu
Zrezivělé okraje kanálů
pod příliš kyselou vodou
osamělé ulice
plné zakalených proudů
nedůležitá
neplodnost květů třešní
týraných sebemenším vánkem
studené okvětní listy
v řídnoucích vlasech staré kněžky
nedůležitá
urputnost nespavých sentimentů
kastrované pohnutky
nejsměšnějších závěrů
postradatelná
- postradatelná bolest
zapomenutýcb šperků
v nejzazší skulině
pokořeného vědomí
nedůležitá stopa štěstí
v mrazem okoralém sněhu
Zrezivělé okraje kanálů
pod příliš kyselou vodou
osamělé ulice
plné zakalených proudů
nedůležitá
neplodnost květů třešní
týraných sebemenším vánkem
studené okvětní listy
v řídnoucích vlasech staré kněžky
nedůležitá
urputnost nespavých sentimentů
kastrované pohnutky
nejsměšnějších závěrů
postradatelná
- postradatelná bolest
zapomenutýcb šperků
v nejzazší skulině
pokořeného vědomí
úterý 24. května 2016
Krása
Dnes
jsem nejkrásnější bytost světa
sbírka nejvybranějších nadávek
park po dešti
dnes
jsem nejsvatější ze všech svatých
lehký klus klisny
cigaretový kouř v blyštivém čistu
roztříštěná v celistvost
dnes
jsem milenka mořské trávy
přetrvávající dílo universa
nejkrásnější bytost věčnosti
baletka s krvavými špičkami
dnes
vzdávají mi hold
hořící pochodně Magdaly
jsem nejkrásnější bytost světa
sbírka nejvybranějších nadávek
park po dešti
dnes
jsem nejsvatější ze všech svatých
lehký klus klisny
cigaretový kouř v blyštivém čistu
roztříštěná v celistvost
dnes
jsem milenka mořské trávy
přetrvávající dílo universa
nejkrásnější bytost věčnosti
baletka s krvavými špičkami
dnes
vzdávají mi hold
hořící pochodně Magdaly
Znouzectnost
To je mi ale ve stínu legrace
to je mi ale v prdeli srandy
fádního smíchu poslední vibrace
a smutnou radostí praskají
šle
27.04.2011
to je mi ale v prdeli srandy
fádního smíchu poslední vibrace
a smutnou radostí praskají
šle
27.04.2011
Dávno
Plácám se na zemi a v kostkách dlažebních
je skrytej Rubikův hlavolam světa.
V příčetných žilách nepříčetný líh,
do spár se vpíjí věty,
po smyslu veta
a věta:
jak dlouho trvá dávno?
tu taky spláchne déšť
do kanálu pod zem.
Jak dlouho trvá dávno?
A kam jsme napsali, že dneska už se nemilujem?
duben 2011
Razítko
Tohle nám nevyjde
ani v samizdatu,
za hranice světa
nikdy nevylezem.
Z prvního posledního platu
vytřískám halíř po halíři,
stará láhev vodky jako nová
má místo kolku štempl,
že nejsi žádnej Honza
a já Krejcarová.
23.04.2011
pondělí 23. května 2016
Médea
Včera jsem zabila všechny svý děti
protože byly taky tvý
Holčičku, chlapce i to malý třetí
s modřinou na krcích
usnuly
spí.
protože byly taky tvý
Holčičku, chlapce i to malý třetí
s modřinou na krcích
usnuly
spí.
Jsem v podstatě bez podstaty
a v zásadě bez zásad
Doufám, že přijdeš apoň vykopat hroby
potom je hodíme za ruce do jam
holčičku, chlapce, i to malý třetí
a půjdem si po svým
co je mi po nich
co je mi po sobě.
únor 2011
Betonové dvorky
Namotaný na prst
pramen vlasů s korálky
všichni jsme tu špinaví
navonění pyžmem
ale ve sluncem zalitém vnitrobloku
chutná pivo a chleba s hořčicí
tvá matka
tvá babička - kočka v prachu
všechny je miluju jako vlastní
říkají něžná slova, z dlaní
čtou nám budoucnost
a milují mě jako vlastní
pod zhasnutými lampiony včerejšího víru
má sestra
madona v kontrapostu
sbírá zralá jablka
neprovdal jen syna
provdal i dceru
a všichni pod slunečníkem
upíjejí pospolitost
v paprscích bělostná košile
třepotá se
a šťastné dítě na ní plácá upatlanýma rukama
není moje
ale miluju ho, jako vlastní
až k ránu dotančíme
budeme plakat štěstím
že i kudly v kapsách
jsou strážcem míru
pramen vlasů s korálky
všichni jsme tu špinaví
navonění pyžmem
ale ve sluncem zalitém vnitrobloku
chutná pivo a chleba s hořčicí
tvá matka
tvá babička - kočka v prachu
všechny je miluju jako vlastní
říkají něžná slova, z dlaní
čtou nám budoucnost
a milují mě jako vlastní
pod zhasnutými lampiony včerejšího víru
má sestra
madona v kontrapostu
sbírá zralá jablka
neprovdal jen syna
provdal i dceru
a všichni pod slunečníkem
upíjejí pospolitost
v paprscích bělostná košile
třepotá se
a šťastné dítě na ní plácá upatlanýma rukama
není moje
ale miluju ho, jako vlastní
až k ránu dotančíme
budeme plakat štěstím
že i kudly v kapsách
jsou strážcem míru
neděle 22. května 2016
I Thoth se před tebou rozezpíval
tak proč všechno ztichlo
příteli
čtyři rytíři
tasí na popravu
čtyři princezny
třímají po dvou pohárech
budeme připíjet
na Císařovny
Dílo je dokonáno
nad stromem života
vychází egyptské slunce
proč všechno mlčí
v zátokách Nilu
jak můžem holemi
roztloukat štíty
ani modrá krev se básní neubrání
a tenhle vůz
daleko nedojede
Thoth se před tebou rozezpíval,
řekni mi, příteli,
řekni, že lže
Sbohem
cítím to v kostech
ztuhlost obratlí
mícha ve spirále
cítím to v krvi
tráví
kolemjdoucí
oblečení v rozteklých igelitech
existence
rozprskla se v zornicích
tak než půjdu
než zevnitř vyhniju
nechám tě alespoň
okousat kůrky
sobota 21. května 2016
Prostoduší žoldáci
emancipace evoluce
sluhové pákových kávovarů
kapalné nitrožilní výživy
komu se vybrečet
když jsme všichni k pláči?
plastová lžička pro nemluvňata
dnes na první straně deníku
vražedkyně nekřtěňátek
s oblými hranami
šlapky civilizace
zakřivené skoliózou
porodní báby kapitulace kapitalismu
komu se vybrečim
kdo si mě přitiskne k rameni
kde se berou poukazy
na lidský bytosti?
prostoduší dělníci
s kladivy a srpy
ještě dlouhou budou si rovnější
než jiná zvířátka
komu se vybrečet
na koho se vykřičet
kdo konečně sestrojí
robota pro existenci?
co tady ošukat
pro trochu citu
emancipace evoluce
sluhové pákových kávovarů
kapalné nitrožilní výživy
komu se vybrečet
když jsme všichni k pláči?
plastová lžička pro nemluvňata
dnes na první straně deníku
vražedkyně nekřtěňátek
s oblými hranami
šlapky civilizace
zakřivené skoliózou
porodní báby kapitulace kapitalismu
komu se vybrečim
kdo si mě přitiskne k rameni
kde se berou poukazy
na lidský bytosti?
prostoduší dělníci
s kladivy a srpy
ještě dlouhou budou si rovnější
než jiná zvířátka
komu se vybrečet
na koho se vykřičet
kdo konečně sestrojí
robota pro existenci?
co tady ošukat
pro trochu citu
Pocta
probudil jsi mě,
protože krvácím
na tváři vlhkost
dechu, který dýchal století
probudil jsi mě v hrůze
abys přihlížel
znovuzrození
ty, král všech králů
lví hlavu skláníš mi do klína
ty, kastelán Jupiteru
melancholická
tvá čistota
v kaluži brzkého štěstí
tvé oči viděly
věčnost
tvé oči viděly
umírat přátele
v tvých očích
křik bratrů vzhůru k měsíci
tvé oči
vytrhly mi Excalibur ze srdce
ty, hrdina hrdinů
probudil jsi mě,
protože krvácím
kéž bys rozuměl
slovům mé nejhlubší úcty
protože krvácím
na tváři vlhkost
dechu, který dýchal století
probudil jsi mě v hrůze
abys přihlížel
znovuzrození
ty, král všech králů
lví hlavu skláníš mi do klína
ty, kastelán Jupiteru
melancholická
tvá čistota
v kaluži brzkého štěstí
tvé oči viděly
věčnost
tvé oči viděly
umírat přátele
v tvých očích
křik bratrů vzhůru k měsíci
tvé oči
vytrhly mi Excalibur ze srdce
ty, hrdina hrdinů
probudil jsi mě,
protože krvácím
kéž bys rozuměl
slovům mé nejhlubší úcty
pátek 20. května 2016
Kerberos
Budeš litovat,
žes nás kdy potkal
v nestřežených chvílích
skládám do hnízda křídla
a vytrhávám černá pera
kňučící, nakopnutý
Kerberos
litovat
pragmaticky zakročít
a podávát rozhřešení
pírko za pírkem
vzlyk za vzlykem
budeš litovat
všech lichých kroků
které jsi udělal naším směrem
hladíme si lysiny
které už nezarostou chmýřím
náš názor
naše obzory
intelektuální kamasutra
vesmírný mrdání překrvených laloků
budeš litovat,
žes nás kdy potkal
náš klid
náš smích
náš řev
v prázdných stěnách zšeřelého pokoje
žes nás kdy potkal
v nestřežených chvílích
skládám do hnízda křídla
a vytrhávám černá pera
kňučící, nakopnutý
Kerberos
litovat
pragmaticky zakročít
a podávát rozhřešení
pírko za pírkem
vzlyk za vzlykem
budeš litovat
všech lichých kroků
které jsi udělal naším směrem
hladíme si lysiny
které už nezarostou chmýřím
náš názor
naše obzory
intelektuální kamasutra
vesmírný mrdání překrvených laloků
budeš litovat,
žes nás kdy potkal
náš klid
náš smích
náš řev
v prázdných stěnách zšeřelého pokoje
Potkal jich mnoho
v lesích,
loukách,
nádherná stvoření ze světla a slámy
Potkal jich mnoho,
z břehů řek
vztahovaly po něm ruce
narcisy
bezbřehé lásky
slibovaly mu letní vítr v trávě
noční oheň ve vánici
naivní zákoutí starých obrazů
a jejich ještě naivnější
upřímnost
nádherná stvoření
beze jmen
s pravými úsměvy
vlasy ze záře ¨
severky
šíje laní a prsty druidů
tak proč
přichází na zpřelámaný práh
ušpinit to, co zbylo čisté
proč klopýtá
přes kořeny spálené žhářem
proč mi pod nohama zhasíná
polární záře
v lesích,
loukách,
nádherná stvoření ze světla a slámy
Potkal jich mnoho,
z břehů řek
vztahovaly po něm ruce
narcisy
bezbřehé lásky
slibovaly mu letní vítr v trávě
noční oheň ve vánici
naivní zákoutí starých obrazů
a jejich ještě naivnější
upřímnost
nádherná stvoření
beze jmen
s pravými úsměvy
vlasy ze záře ¨
severky
šíje laní a prsty druidů
tak proč
přichází na zpřelámaný práh
ušpinit to, co zbylo čisté
proč klopýtá
přes kořeny spálené žhářem
proč mi pod nohama zhasíná
polární záře
Štastní
měj strach
zítra se probudíš
uškrcený
ve vlastní šťávě
na obrátce surových
pornografických obrázků
postavičky v kůži
zmrzačený,
potrestaný a
zardoušená
umírají šťastně prázdní
měj strach
šrámy a modřiny
zítra už pohladí
jedině koroner
měj strach
není vyhnutí
musíme umřít šťastní
zítra se probudíš
uškrcený
ve vlastní šťávě
na obrátce surových
pornografických obrázků
postavičky v kůži
zmrzačený,
potrestaný a
zardoušená
umírají šťastně prázdní
měj strach
šrámy a modřiny
zítra už pohladí
jedině koroner
měj strach
není vyhnutí
musíme umřít šťastní
čtvrtek 19. května 2016
chladnokrevnost
Děsim se chvíle,
kdy otevřu ústa
asociál první třídy,
když se přimykám
k laskavým idiotům
paranoidní krutost
bezohledná panika
jediný raněný zvíře
který
neumí krvácet
kdy otevřu ústa
asociál první třídy,
když se přimykám
k laskavým idiotům
paranoidní krutost
bezohledná panika
jediný raněný zvíře
který
neumí krvácet
středa 18. května 2016
První slova
Tohle jsou má první slova.
nemůžu brát
a tak dávám
krevní skupinu i s krví,
vzpomínky na první Vánoce,
pohled z okna nemocnice
po úspěšné operaci zeleného zákalu,
nepopsanou stranu,
krmelec se srnkami,
krmítko se sýkorkou,
prvorozeného syna,
první výkřik a
poslední nádech
tohle jsou má první slova
nemůžeš dávat,
tak ber
nemůžu brát
a tak dávám
krevní skupinu i s krví,
vzpomínky na první Vánoce,
pohled z okna nemocnice
po úspěšné operaci zeleného zákalu,
nepopsanou stranu,
krmelec se srnkami,
krmítko se sýkorkou,
prvorozeného syna,
první výkřik a
poslední nádech
tohle jsou má první slova
nemůžeš dávat,
tak ber
úterý 17. května 2016
Reprodukce ze Sonetů
As I fall asleep you fell asleep in me
For shame deny that thou bear'st love to any,
And it wouldn't be true
říct
I have forsaken you:
Má Antonie
má Jiřino
zamlklé květiny
zmlklých meadows
For shame deny that thou bear'st love to any,
And it wouldn't be true
říct
I have forsaken you:
Má Antonie
má Jiřino
zamlklé květiny
zmlklých meadows
And it is not true
that I've forgotten you
my Joseph
můj Matouši
boys will be boys
even if ever not they'll be
that I've forgotten you
my Joseph
můj Matouši
boys will be boys
even if ever not they'll be
In all my candidness
I přiznávám
holding you v náručí,
když se stmívá
Though, from your eyes
redeemer se nepodívá
I'll shelter you
with all the něha left in me
On your lips
I přiznávám
holding you v náručí,
když se stmívá
Though, from your eyes
redeemer se nepodívá
I'll shelter you
with all the něha left in me
On your lips
will never sound a sound of smíchu
sweet debt of já,
buď ransomed, please,
thy presence is gracious
wreck all my shame
mou underlying pýchu
sweet debt of já,
buď ransomed, please,
thy presence is gracious
wreck all my shame
mou underlying pýchu
from fairest creatures we desire increase
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)