čtvrtek 13. srpna 2015

Letní světabol

Je to docela zábavné, když se díváš zvenčí, Jako sledovat bortící se domeček z karet, který si nepostavil ty. Jako dětský hrad z písku rozpouštěný přílivovou vlnou. Uklidňující destrukce.
Kam dopadnou karty? Jak hladký bude písek, až se v něm ztratí poslední věž? Krátký moment spočinutí mezi neustálým pohybem událostí. Klid, než bude věčnost pokračovat.

Sedíme u večeře. Za zády má otevřené okno do zahrady. Za chvíli mi poděkuje a řekne, že mu chutnalo a bude to myslet vážně. Bílé záclony vlají ve večerním vánku. Pes spící vedle zablácených bot pod lavicí. Idyla letního večera. Jeho štěstí je téměř hmatatelné ve vzduchu. Moje láska k němu roste každou chvílí, kterou s ním strávím. Okno do zahrady. Lampa přitahující hejno komárů. 
Chci odejít a už se nikdy nevrátit.

Toho večera usnul jako každý den, unavený z práce na gauči před prázdným krbem. Pustila jsem psa ven a posadila se na zápraží. Za chvíli se ke mě vrátil a olízl mi ruku. Jsou oba dva stejní se svou neopodstatněnou láskou.

Za oknem se převaluje ketní horko a záclony ho hladí, dokud nevychladne. Cítím, jak se rozplývám, vznášející se nad oroseným trávníkem, mezi hvězdami. Je to docela zábavné, když se díváš zvenčí.