čtvrtek 25. října 2012

Vzpomínka


Občas si vzpomenu,
že jsem kdysi byla.
Někam se zavřu,
vsáknu se do matrací
Občas si vzpomenu -
kdysi jsem žila...
a pokračuju v hibernaci.

.

sobota 6. října 2012

Dům na kopci



Vstával většinou velmi brzy. Udělal si čaj, posadil se na parapet okna a díval se ven na východ slunce. V té zvláštní chvíli, kdy na běžné problémy dne je ještě moc brzy a na ty minulé už moc pozdě byl, zdá se, klidný. Sedával strnule, tisknul prsty ke stěně hrnku a mlčel. Několikrát jsem ho tajně pozorovala z postele. Byl to zvláštně povzbudivý pohled. Shrbená ramena se najednou držela víc zpříma, plíce prohloubily nádechy a s unikajícími výdechy, jako by z jeho těla odcházela všechna každodenní křeč. Ten pohled mi připomněl, proč tu vlastně ještě jsem, v noční košili v bíle povlečené posteli s vychladajícím důlkem po vyhublém těle.
Jednou ráno mě zpozoroval, jak se na něj dívám. Nikdy předtím jsem ho neviděla tak rozzlobeného. Nekřičel, nejsem si jistá, jestli by něčeho takového byl vůbec schopen. Nic neříkal. Jen se přede mnou opět stáhl do své křečovité skořápky, jako nějaká zvláštní bledá sasanka a když se otočil čelem ke mně, aby se postavil zas na zem, v očích měl něco, čemu jsem se raději nesnažila porozumět. Ze všeho nejvíc to připomínalo zklamání. Pak odešel z místnosti a nikdy už jsme o tom nemluvili. Nevím jistě, co ho tenkrát tak rozrušilo, ale podle všeho nemohl snést přítomnost kohokoliv jiného v jediné šťastné chvíli dne. Jeho krátký úsek věčnosti, příliš křehký, aby unesl přítomnost dvou bdících myslí.
Žili jsme sami a tiše ve starém kamenném domě na kopci za městem. Když se nad tím někdy zamyslím, nemůžu uvěřit, že tohle je skutečně život, který jsem si dobrovolně vybrala k žití. Každý den, každou hodinu, v zajetí vysokých stropů. Neměnný výhled na zkroucené větve stromu skrz dělená francouzská okna v kuchyni. Ubíjející rutina začínající a končící podivně tvrdým spánkem vyplněná nekončící péčí o člověka příliš nemocného, než aby byl schopen vidět byť sebemenší smysl v čemkoliv, co dělal.
Po většinu doby, co jsme spolu žili v domě na kopci, jako by ani nevnímal mou přítomnost. Neděkoval za připravené jídlo, nikdy nepřišel, když jsem ho volala, málokdy se mnou mluvil, a když hrál na klavír, obvykle mi taktním, ale jednoznačným způsobem naznačil, že moje přítomnost v místnosti je víc než nežádaná. Na druhou stranu, stále jsme spali v jedné posteli, jedli ve stejnou dobu u stejného stolu a ve světlejších dnech chodili na krátké procházky po kopci. Trval na tom, že mi nabídne rámě a já, protože jsem nebyla schopná mu odporovat, jsem se do něj zavěsila a procházeli jsme se pomalu krátkou trávou jako ukázkový manželský pár. Připadalo mi to zvláštní a nepatřičné, vzhledem k jeho stavu, ale on trval na svém, jako by tohle jediné gesto nahrazovalo všechno, co mi nebyl schopen poskytnout a co (a tomu nikdy nevěřil) jsem od něj nikdy nechtěla.
Nedokážu už si vzpomenout, kolikrát jsem si přála sbalit si věci a utéct někam, kde bude slyšet zvuk lidského hlasu, svižné chůze po chodníku, vidět a stát se součástí obyčejných věcí, slyšet jedoucí tramvaj nebo zajít do obuvnictví. Měla jsem stovky pádných důvodů, proč bych to měla udělat. Ale nikdy se to nestalo. Žila jsem přisátá jako parazit na hostiteli, který už nemá čím hostit. Měla jsem být dávno někde daleko od domu na kopci, hledat jiného, ze kterého bych mohla systematicky vysávat nejhloupější, nejprimitivnější lidský cit. Místo toho jsem lpěla na blednoucí skořápce umírajícího připoutaná vlastní slabostí. Byla jsem v tu dobu, a možná stále jsem, velmi slabá.
Mám za to, že jedna z mála věcí, které udržují člověka příčetného je vědomí, že existuje jistá nadvláda rozumu nad tím, čemu obvykle říkáme pudy. Naše zvířecí já. Základní já. Já, na které se nechceme dívat, protože neomylně pohlcuje všechno, co si přejeme a co zároveň neschválí náš mozek. Pokud se takhle, pravděpodobně stejně fiktivní převaha rozumu rozvrátí a ke slovu přijdou nekontrolované emoce, člověk se ocitá na hranici šílenství. Tichého, uzavřeného šílenství, které člověka vyžírá zevnitř a venku zanechává nedotčenou hladkou slupku. Ta léta v domě na kopci pro mě byla léta nepřetržitého šílenství.
Nevím, jestli člověk může někdy doopravdy vypovědět o úzkosti, která sužuje člověka svázaného sebou samým. Přirovnala bych to k vězni, který má klíče od své cely a neumí jí otevřít. Nikdo mi nikdy nebránil v odchodu. V běžném slova smyslu jsem byla naprosto volná. Jenže pokaždé, když jsem mu přinášela do postele knihu, roztahovala závěsy v ložnici, aby se podíval na denní světlo nebo ta rána, kdy jsem ho vídala sedět na parapetu a dívat se na východ slunce, věděla jsem, že před sebou neuteču. Tahala jsem za sebou sama sebe i se snůškou zmrzačených citů jako železnou kouli. Naprosto šílená v nitru, neporušená na povrchu. Znala jsem jen jednoho člověka, který byl vůči tomuto způsobu nepříčetnosti imunní. Shodou okolností to byl zrovna ten člověk, kterého jsem jednoho lednového odpoledne našla ležet v koupelně na podlaze mrtvého s podřezanými žílami na kostnatých rukou. Vzpomínám si, že před mnoha lety, když jsme se poznali, to byla jedna z věcí, které mi na něm nejvíc imponovaly. Připadalo mi, jako kdyby putoval z nejčernějších částí své duše zase zpátky na povrch, aniž by cokoliv přenášel z jedné části do druhé. Připadalo mi, jako kdyby nikdy nelitoval ničeho, co udělal, ať už to vzešlo z jakékoliv části jeho mysli. Byl jako jedna velká otevřená nádoba činů, které se netřídily podle dobra a zla. Dodnes jsem si jistá, že právě to bylo nakonec příčinou k tomu, aby si onoho lednového odpoledne v koupelně podřezal žíly.  Čekala jsem, že až se to jednoho dne stane a cokoliv to bylo, co ho trápilo, ho přemůže, moje tiché šílenství odejde s ním. Když jsem stála nad jeho bledou mrtvolou, mezi prsty na nohou lepivou krev, připadala jsem si spíš než jako osvobozená jako parazit umíněně visící na mrtvém hostiteli.