sobota 16. února 2013

Sigh No More - William Shakespeare



Sigh no more, ladies, sigh no more.
    Men were deceivers ever,
One foot in sea, and one on shore,
    To one thing constant never.
Then sigh not so, but let them go,
    And be you blithe and bonny,
Converting all your sounds of woe
    Into hey nonny, nonny.

Sigh no more ditties, sing no more
    Of dumps so dull and heavy.
The fraud of men was ever so
    Since summer first was leafy.
Then sigh not so, but let them go,
    And be you blithe and bonny,
Converting all your sounds of woe
    Into hey, nonny, nonny.



Neumím mluvit

Je moc věcí, který neumim říct a ani nevim jak. Pod okapem dní odplouvaj pryč aniž by o nich kdokoli věděl. A hlavně ty.
Jednoho dne si to bud vyčítat, že jsem mlčela celou tu dobu, kdy bylo co říct. Ale co vím, třeba by to bylo k ničemu, všechny ty slova. Zbytečný, trapný, nesmyslný. Nevyslyšený. Nechtěný.
Vzít kus duše a ztvarovat jí do do slov, vyslat jí vpřed, aniž bych věděla, co se s ní stane, až dorazí do cíle.
Mlčela jsem roky a roky. Pamtuju si chvíle, kdy jsem mluvila s úplně cizími lidmi a nechávala je , aby se na mě dívali, jak se rozpadám na kusy, jen pro pocit, že někdo poslouchá.
Kam odejsou slova, když odejdu já? Budou se mi pořád držet za zády šeptat mi do ucha všechno, co jsem nestihla vyslovit?
Vědět tak, co chceš slyšet.

čtvrtek 14. února 2013

Přítel

(z 25. září 2010)

I to, co bylo z kamene
hnije.
Ráno má záchvat
epilepsie.
Vinu
si odlíčim společně s řasenkou,
která se ti obtiskla
úplně všude.
Máš fleky na rukou,
na zádech
v hlavě,
nikdy mě nesmeješ.
Nikdy se už nedostaneš
zpátky na začátek,
k dominu a deskám,
z týhle postele.

Havran


(Z 16. prosince 2009)


Byl jeden z těch horkých letních dní, kdy si člověk říká, že se zaručeně musí upéct a chcípnout. A jestli se neupeče, tak se alespoň zblázní. Nutno podotknout, že já už vlastně balancoval na pokraji šílenství pěknou řádku měsíců, takže jak jsem se tak plahočil po rozžhaveném chodníku, nemohl jsem se vyhnout myšlence, která mi potutelně radila zůstat ještě chvíli v téhle výhni, sednout si třeba na obrubník, vystavit se slunci a čekat, nechat si tu výheň prolézt hlavou. Hrozně moc mě zajímalo, co se s člověkem stane, když jeho mysl překročí pomyslnou hranici bláznovství. A byl jsem někde v koutku duše ochoten riskovat vlastně všechno, včetně doživotních halucinací, šílených migrén nebo závislosti na uklidňujících prášcích. Vlastně všechno bylo lepší než tenhle rádoby život, co jsem teď vedl. Tu sebezničující myšlenku jsem nakonec zaplašil a odplazil se domů. Pardon. Tam, kde jsem bydlel. Můj poslední domov odešel společně s ní.
Odhodil jsem klíče na jídelní stůl (nikdy jsem na něm nic nejedl), otevřel okno, posadil se na parapet, vytáhnul balíček cigaret, zapálil si a pozoroval celkem nezajímavou městskou krajinu pode mnou. Vlastně ne, já nepozoroval. Čuměl jsem. Takhle to jednou řekla ta bába z bytu pode mnou. Bavila se na schodech se sousedkou od vedle a netušila, že jsem zrovna o patro níž a otírám jí psí hovno ze své podrážky na rohožku. "Pořád tam jenom sedí, kouří a čumí." Tak to řekla. A tak jsem seděl, kouřil, čuměl. Představoval si milion způsobů jak tu krávu systematicky umučit. Představoval jsem si, jak nemůže z bytu, celé dlouhé týdny. Bez jídla, bez elektriky s nefunkční klimatizací, zabedněnými okny, odpojenou vodou, telefonem…odříznutá od světa. A pak, když už by nemohla vyčerpáním ani chodit, přisunul bych jí před dveře vodu a trochu jídla. Samozřejmě, nasoukala by to do sebe a tím si zachránila život. Ale na jak dlouho? Dokud bych jí nenechal zase vyhladovět. A pak znovu. Voda a jídlo. Jen málo. Moc brzo by jí došlo, jak vynalézavá je to hra. Pro jednu stranu i zábavná. Jednoho dne by vodu prostě nevypila, jídlo nesnědla. A pak by umřela hlady. Ne, počkat, to by ta bába nezvládla. Umírání hladem je poměrně bolestivé. Asi by se otrávila prášky na spaní, nebo tak něco. A nebo si podřezala žíly. I provaz by se určitě našel.
Z vedra venku začal foukat lehký vítr a příjemně mi ovanul obličej. Trochu jsem se probral a odstrčil myšlenky na vraždu někam stranou. Stejně by to nevyšlo. Ne tady v domě. Musel bych jí odvést někam hodně daleko, kde nejsou lidi. Nebyl bych dobrý vrah, v mém plánu bylo plno mezer. Tady by se určitě brzo dovolala o pomoc, nebo by jí přišli navštívit nějací příbuzní. Smečka nevděčných parchantů, kteří z ní stejně jenom tahali důchod. Možná jsem měl být rád, že nikdy žádnou rodinu mít nebudu, teď,
když už nebyla naživu. A s někým jiným? Proboha! Jen při té představě se mi dělalo zle od žaludku. Tady nebyl nikdo jiný. Už takovou dobu tady nikdo takový nebyl. Od chvíle, kdy jsem se stal alespoň natolik dospělým, abych si uvědomil vlastní osobnost a preference, pro mě ve světě přestali být lidé, kteří by mi rozuměli. A pak přestali existovat i ti, ze kterých se mi nedělalo zle. Kromě ní, samozřejmě. Dojemné. Dlouhou dobu mi to tak připadalo, když jsem býval ještě zamilovaný a dokonce vlastní knihy jsem kvůli ní prodával, abych jí uživil. Zvláštní, jak se v člověku probudí ty základní pudové potřeby, jako třeba nutkání zajistit svou samičku a ochránit svoje plémě před nehodami, které by mohly narušit jeho vývoj v jejím těle, když je navštíví ten šlechetný, čistý cit lásky. Spermatem nesmíš plýtvat, člověče, nebude tady věčně tak spolehlivě fungující. Musíš si hýčkat svou ženu, to ona ti zaručí, že tvůj rod nevyhyne.
Ale ona byla fakt úžasná. Opravdu jediná, vedle které jsem si nepřipadal jako totální exot, odpad společnosti, která sama se mi zdála být hromadou odpadu. Neměla nic z tuposti davu, kterou jsem si schválně v sobě představoval pokaždé, když mi bylo špatně a potřeboval jsem se vyzvracet. Všechny ty obličeje. Podvědomí. Necítil jsem odpor k lidskosti těla, když jsem s ní spal. Musela být nějaká jiná. A nebo jsem si to jenom vnutil, abych se nezbláznil. Teď mi to docházelo. Mohla se klidně postupem času stát něčím, čím je teď to prase, co suší 4 metry pode mnou na balkóně svoje zašlé kalhotky a podvlíkačky jejího manžela. Tlustá, ufuněná domovnice. A já bych byl její muž, troska celé dny zašitá ve svojí pracovně, psal bych ta svoje díla, která nikdy neměla význam, než jenom ubohé plácání slov do notebooku. Slova v líbivých větách, náš denní chléb, naše spása. To "Pche", které jsem si pomyslel mi bezděky vylezlo ze rtů. Vždycky říkala, že jí to nevadí, že nemáme moc peněz. Taky že jsme jich moc neměli. Nikdy jsem nepsal dobře. Těch několik málo knih, co mi vydali se sice prodalo, ale peněz z toho bylo víc než jen málo. Tak jsem si přivydělával články do novin, ale to se nedalo vydržet. Bál jsem světa a psát o něm bylo zničující.
Zhasil jsem cigaretu o parapet a hodil jí pod sebe. Stále teplá se zachytila v košíčku, nebo spíš koši jedné z obrovských tělových podprsenek. Potlačil jsem touhu za ní plivnout a zapálil jsem si další.
To okno opravdu neskýtalo žádný zábavný, nebo oku lahodící výhled. Byl spíš dost bezútěšný. Nebylo tu nic než industriální část města, několik fabrik na nedůležité plastové věci a pravda, pár docela estetických kopců za městem. Celek by se dal označit spíš za avantgardní, než hezký. Já bych to teda tak napsal, kdybych ještě něco takového dělal. Bylo to depresivní. Stejně mi to nezabránilo v tom okně hodiny a hodiny denně vysedávat. Dole pode mnou se betonové střechy nižších domů vrstvily jedna za druhou, sem tam přerušené něčím trochu, ale opravdu jenom trochu poetičtějším. To trochu poetičtější byla třeba červená střecha rodinného domu, nebo sem tam nějaký strom. A pak tam byl dům. Starý, opuštěný. Na jednom z těch zelených kopců v dálce. Mívala ráda taková místa, vodila mě v noci na hřbitovy a na podobná, stejně děsivá místa, vyžívala se ve vlastní hrůze. Mě to moc nebavilo.
Dokouřil jsem, chvíli se bavil mířením do druhého tělového košíčku s kosticemi, pak jsem spolehlivě minul, odešel do ložnice a tam jsem usnul.
Když jsem se probudil, bylo už šero. Budík ukazoval dvacet hodin a třináct minut. Zvonek u dveří řval jako šílený. Za dveřmi stála sousedka s obrovskou podprsenkou napjatou mezi dvěma rukama jako houpací síť. Uvnitř se povaloval můj vajgl. Začala na mě křičet, že tohle tolerovat nebude. S jistým odporem jsem vylovil z podprsenky zbytek cigarety, poslal jsem jí do prdele a zabouchnul dveře.
Byt byl prázdný, až na absolutní ticho, které přerušovalo jenom téměř neznatelné vrčení mrazáku. Zase jsem neměl co dělat a tak jsem se vrátil do okna, tentokrát bez cigarety a vyhlížel směrem k tomu starému domu na kopci. Od chvíle, kdy jsem si ho všimnul, tam stál víc než provokativně.
Jasně. Stejně bych to jednou udělal. Sebral jsem müsli tyčinku, baterku, hodil to do batohu a odešel tím směrem. Stejně jako tehdy. Věděl jsem, že se tam zase složím, nebo něco podobného. Že budu sedět na zemi, jíst tu její oblíbenou müsli tyčinku a brečet, nebo tak něco. Chovat se úplně špatně.
Psycholog by mi to zakázal. Tohle byla přesně ta špatná reakce. Na místa, která vám připomínají partnera by se člověk měl vracet až potom, co se se ztrátou vyrovná. Ale já přeci jsem vyrovnaný. Relativně v klidu jsem procházel městem a kromě důchodců, dětí, pubertálních spratků, matek kolem čtyřicítky, otců po padesátce, dětí předškolního věku, dětí školního věku, vysokoškoláků, mladých párů a dalších mě nic neštvalo.
Světlo bylo namodralé. Pořád mi přišlo, že světlo je namodralé a sterilní. Takové to světlo, ve kterém sedíte v prázdné koupelně ve vaně a díváte se do vody, která se trochu čeří. Nic víc. Pořád tu nebylo nic víc, než to světlo. Ve dne, v noci. Pronásledovalo mě úplně všude a rozčilovalo mě. Jen někdy víc a někdy míň.
Narazilo do mě dítě na kole. Zařval jsem na něj a pokračoval v cestě. Kdyby mě teď viděla, možná by se divila. Vždycky o mně těm svým kamarádkám vyprávěla, jak jsem hrozně tolerantní a milý. Citlivý. A co z toho, milá Marto, Petro a Vilmo. Jsem tolerantní, milý a citlivý. Její kamarádky byly primitivní slepice, jako většina primitivních slepic na téhle planetě.
Prošel jsem městem a zamířil ke kopci. K domu nahoru vedla stará rozmlácená cesta, která mi byla hned víc sympatická, když jsem zjistil, že na ní nikoho nepotkám. Vláčel jsem se do kopce a slunce zvolna zapadalo. Než jsem dorazil nahoru, byla úplná tma. Dům, velký, kamenný dům s věží obklopený stromy byl možná ideální místo pro bobříka odvahy skautského tábora. Pro mě ne. Ale vytáhl jsem baterku a zastavil se u branky. Byla zrezivělá tak moc, že stačilo do ní trochu strčit a s výmluvným zakňouráním se otevřela. Procházel jsem kdysi udržovanou zahradou, kterou teď zarostla tráva. Šílela by tady strachy, to by se jí líbilo. Bičovala svoje emoce na nevyšší únosnou míru. Z těch jejích hřbitovů jsme většinou oba s řevem utíkali. Ne, nestačilo se projít kolem náhrobků. Ona se dívala větracím otvorem do hrobky.
A já teď lezl přes živý plot ke dveřím. Nechápal jsem vůbec, proč to dělám. Baterka se mi klepala v
ruce. Dveře byly asi tak dva metry vysoké, dřevěné a stejně tak jako branka dlouho neodporovaly, když jsem se je snažil otevřít. Vzduch vevnitř páchnul zatuchlinou a smrtí. Tak takhle to vypadá v hrobě.
Všudypřítomná tma se na mě lepila ze všech stran, tekla mi do plic nosem i ústy a pak mě s nenucenou přítulností začala dusit. Na několik sekund, které se zdály být dlouhé jako minuty, jsem propadl hysterii. Rozsvítil jsem baterku a sípavě se nadechnul, jako někdo, kdo se právě vynořil z vody. Do kuželu světla se valily kotouče stříbřitého prachu pokaždé, když jsem došlápnul na zem. Téměř jsem cítil, že stojí za mnou, opírá se o mě zády a srdce jí rychle buší.
Ach, má lásko. Tvá nelidská dokonalost teď hnije v dřevěné krabici dva metry pod zemí. A já tam hniju s tebou.
Stoupal jsem po schodech do prvního patra, nechápal jsem svoje vlastní počínání, šílel hrůzou z toho úzkostí naplněného prostoru a čím větší byl můj strach, tím víc jsem si uvědomoval, jak malá je šance, že se někdy obrátím čelem vzad a dobrovolně opustím tuhle dobrovolnou cestu do pekla.
Topil jsem se ve sračkách. V bolesti co mi zatemňovala mozek, mučila tělo, otupovala smysly. Poskakující světlo baterky přejíždělo po dřevěných stupních. Procházel jsem se v noci po domě, kde nejspíš někdo někdy zemřel, nebo někoho zavraždili. Proč by se sem jinak nikdo nenastěhoval?
Proč by nechali tohle monstrum chátrat až do tohohle stavu? Vůbec se mi to nelíbilo, nechtěl jsem tu být, nepamatoval jsem si cestu sem a jak jsem v mozku pátral jak chtěl, nemohl jsem přijít na to, co tady vlastně hledám. Musel jsem být šílenější, než jsem plánoval být.
V horním patře bylo několik místností. Stál jsem dlouhou dobu na chodbě, co je spojovala a nevěděl, jestli do některého z nich vstoupit, anebo odejít. Nakonec jsem vytáhnul cigaretu, zapálil jí a podpořen jakousi falešnou jistotou bezpečí, kterou mi skýtala, jsem špičkou boty strčil do nejbližších dveří. Nekladly žádný odpor, naopak se rozletěly větší rychlostí, než jsem čekal. Žádné panty nezaskřípaly. Zevnitř se ozval šustot a rána, jako když něco těžkého dopadne na zem. Kdybych měl zbraň, začal bych bezhlavě střílet kolem. Takhle jsem jenom stál a hodně se bál. Pak ze dveří vyběhla krysa. Prosmýkla se mi kolem nohou. Jestli budu pokračovat, tak se za chvíli poseru strachy. Doslova. Stisknul jsem baterku v ruce, potáhnul a vstoupil do temné místnosti.
K mému překvapení tam nebylo nic jiného než stůl a židle. A obrovské okno s těžkými zaprášenými závěsy, které určitě kdysi nějakému obéznímu parchantovi dodávaly pocit majestátnosti, když seděl toho zdobeného stolu a hrabal se v papírech. Musel mít tuny papírů. Anebo se v nich schovávaly děti, když si hrály. Teď by se do nich nikdo neschoval. Byly plné prachu a pavučin. Dovnitř padalo mdlé, mrtvé světlo. Přesně takové, jaké umí vytvořit jedině noc. Osvětlovalo špinavou podlahu a lesklo se na zaprášeném stole, lepilo se po prázdných bílých stěnách. Přepadla mě náhlá iracionální touha tu zůstat. Všechno bylo klidné. Statické. Žádné šílené stíny v rozích, žádný starý nábytek. Jen stůl, okno. Ticho. Oproti šílené spleti starého nábytku v ostatních pokojích tady existovalo něco přirozeného.
Došel jsem až ke stolu. Ležel na něm nějaký list. Strana vytržená z knihy. Vzal jsem ho a otočil popsanou stranou k sobě a pokusil se přečíst vybledlá písmena na špinavém papíře. Některá slova už téměř zmizela z jeho povrchu. Byla seskupená do veršů. Nikdy jsem moc nečetl básně. Vlastně ani nevím proč. Byly to snůšky keců. Vždycky jsem si myslel, že jsou to jenom snůšky keců, o kolo kterých vznikaly další a další kecy.
Vlastně jsem o tom byl pořád přesvědčený. Zvedl jsem list k očím a přečetl první řádek, na který mi padl pohled.
- nad jménem dívky nadvzdušné,jež byla mou a teď už ne.Byly to kecy. Musely to být kecy. Jinak bych tu nečetl po tmě ve starém domě blbou báseň vyrvanou z knížky. Všechno to byly kecy. Byla mou a teď už ne. Co to je? Jasně že byla mou a teď už ne. Vlastně ne. Pořád je moje. Vždycky bude moje.
Udělal jsem pár kroků po místnosti, vdechnul další dávku nikotinu.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybácha v strachu,dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně,to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničnějenom to a víc už ne.

Opřel jsem se o stůl a několikrát zhluboka vydechl. Bylo tu několik možností. Zaprvé, hned teď odejít a uklidnit se, anebo to dočíst. Cesta zpátky domem nějak nepřipadala v úvahu. Díval jsem se na otevřené dveře, které vedly do tmy.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicívstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní….

Začetl jsem se do toho. Tohle jsem se učil na střední škole. Havran. Nikdy předtím mi to nedávalo smysl. Teď bohužel ano. Cigareta, kterou jsem hodil na zem pořád ještě hořela, baterka ležela rozsvícená na desce stolu, stěny byly prázdné.
Začínal jsem trpět iracionální touhou jít k oknu a nechat toho ptáka vletět dovnitř. Toho ptáka, který tam nebyl. Nikde nebyl žádný pták. Strašně jsem si přál, aby tam v tu chvíli mohla stát se mnou. Chtěl jsem, aby se mi zase opřela zezadu o ramena, přitiskla se mi k zádům a četla se mnou. Jenom jednou, naposled. V tomhle šíleným domě. Jenom to a víc už ne.

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v rájitu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" -havran dí: "Už víckrát ne."

Rázem jsem se stal tím člověkem, kterému si stávají zvláštní věci. Tím člověkem, o kterém se mluví. Tím, o kterém se mluví, protože se díky těm zvláštním věcem zbláznil. Mluvilo to na mě. Ten zkurvenej papír, ty slova na mě mluvily. Přímo na mě. Nebylo to normální, vůbec jsem tomu nevěřil a tím větší byl vztek, co ve mně kypěl.
Upustil jsem papír na zem, sebral baterku za stolu a vší silou co jsem v sobě našel, jí hodil proti stěně. Sklo se rozprsklo na desítky malých kousků, které teď ležely na starých parketách. Nebylo mi líp. Už nikdy mi nebude líp, on to řekl, ten Havran. Teď mi to řekl! Za všechno mohl ten pták. Papír. Slova na papíře. Ne, to přece nebyla pravda, uvažuj. Je to všechno jenom hloupý vtip někoho, kdo má hodně morbidní smysl pro humor. Nějak věděl, že sem budu chtít jít. Sledoval mě celou tu dobu. Teď se odněkud dívá a směje se. Právě teď. Uvažuj. Ne. On se dívá.
Vrhl jsem se na podlahu a chytil cár do rukou. Tak dělej, co pro mě máš dál?

"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"Havran dí: "Už víckrát ne."

Ale ne, takhle jsi to nenapsal, takhle jsi to nenapsal, Edgare. Takhle to nikdy nebylo. Žádný už víckrát ne. Připadal jsem si, jako kdybych s každým přečteným řádkem zvracel a ty zvratky byly má příčetnost. Svíral jsem jí v sobě, ale křeče žaludku jí nekompromisně vypudily ven. Je pryč. Není tady nikdo, kdo by mě zachránil, nikdo komu bych se svěřoval. Vzlyky, které jsem vydal, nezněly jako vzlyky, spíš jako chrčení něčeho umírajícího. Přál bych si, aby mi z očí tekly slzy, ale uvnitř těla se vsákly do té obrovské černé prázdnoty.
Nikdo. Nemůžu jí obejmout ani políbit. Nemůžu na ní ani promluvit. Neuslyší mě. Rozklad. Smrt.
Vzlykal jsem uprostřed pokoje a rukama obtočenýma kolem vlastního hrudníku. Ztracený život, hloupé promarněné minuty, které jsem nestrávil s ní na mě doléhaly, až jsem se cítil jako na mořském dně. Obrovský tlak na mě útočil ze všech stran.
Už víckrát ne.  Vím to, že se nevrátí. Nemusíš mi to opakovat. Ze tmy za dveřmi mě pozorovaly dvě oči, které se smály. Za tmou čekalo město, ve městě stáda stvůr, které po mně natahovali ruce. Všichni ti, které jsem nenáviděl, ti ke kterým jsem patřil. Ležel jsem tiše na podlaze a trhal sloku za slokou.
Už mi to nebudeš opakovat.
Poslední verše se mi před očima rozpadaly na nicotné kousky.

oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane -a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,nevzchopí se - víckrát ne.

středa 6. února 2013

....

Už ani neví
co bylo včera
Paměť je za příplatek

a stejně mezi rtama 
vytejká jim pěna
a v žíle na spánku
tepe zmatek
jak stěžujou si
na nový, jiný časy