středa 3. května 2017

....

Uvažovala jsem, v minulých letech, že se zabiju.

Ne kvůli depresi. Na depresi nevěřím. Ne pro sebe.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ne proto, že by se život stával každodenní nesnesitelou rutinou, neuvěřitelnou bolestí nebo proto, že by mi snad tělo vypovídalo službu. Uvažovala jsem, že se zabiju protože nebyl logický důvod pokračovat v žití.

A nechápejte mě špatně. Cítím prázdnotu činů a prázdnotu času, která vyplňuje životy nemocných depresí, nahmatávám její chlad v konečcích prstů. Cítím budoucnost, unylou a sterilní, jako kdyby už nikdy nesměla být vyplněna smyslem. A zastanu se, bude-li třeba, protože nemoc duše je nemoc jako každá jiná. Lituju vaší bolesti, chápu, že na světě není místa, kam se schovat, kam utéct, na koho se obrátit. Věřím vám každou slzu. Ale já nejsem nemocná a můj svět není nakažený.

Má diagnóza jsou špatná rozhodnutí. Naivita. Cynismus a nedostatek sebeúcty. Příliš mnoho a příliš málo lásky. Vzorce, ze kterých se nelze vymanit.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ale ještě si nezasloužím dovolenou.

Hlas

Občas by člověk rád zašel na některou z těch akcí, který nám mladejm může nabídnout město. Víš jak to myslim. Nemuselo by to vlastně ani bejt s kámošema nebo s přítelem, prostě se jen tak zvednout a ukrejt se se sklenkou někde v rohu sálu, koukat na představení nebo na koncert a bejt tak nějak víc mezi lidma než obvykle, moct ze sebe pak mít ze sebe dobrej pocit, že využívam těch nekonečnejch možností zdejšího koloritu. Že nesedim doma na zadku, ale bavim se s mladejma lidma.
Člověk mívá různý myšlenky a tak to dopadne obvykle tak, že se nakonec teda sebereš a jdeš. Kolem tebe se rojí ty řečený mladý lidi, baví se a koukaj na někoho, kdo zrovna cosi recituje, všichni jsou tak krásný ve svým každodenním bytí. Baví se a koukaj do telefonů, baví se a pak zase koukaj do telefonů, předstíraj, že se baví, aby to vypadalo dobře na telefonu no a já už po třetí uhejbam ze záběru něčího analogu, chytam jeden z těch naprosto nevysvětlitelnejch záchvatů vzteku a myslim si, že jsem já kráva nezůstala doma. 
"Myslíš si snad, že seš něco víc než oni." říkáš mi, ale vlastně ani nic říkat nemusíš. Tvá otázka mi rezonuje v hlavě, když do sebe klopím druhou dvojku a skrz okna továrny předělaný na kulturní centrum sleduju, jak se za sklem balí a kouří cigarety, lesknou se další a další sklenky s něčím, co jsme se tu všichni benevolentně rozhodli tolerovat jako chardonnay. Nemyslim, neustále přítomnej hlase v mý hlavě. A to je právě na tom to smutný. Jsem ráda, že jsi tu se mnou.
Víš, kdybych si aspoň mohla říct, jak jsme oba super a povznesený nad všechen tenhle bordel. Nad lokální hudební scénu, který nerozumim a jsem moc líná na to, abych aspoň předstírala, že jo. Nad hospodský drby, o kterejch tvrdim, že mi nevadí, ale občas mě zasáhnou do živýho, když to zrovna nejmíň čekám. Nad předstíraný úsměvy předstíranejch osobností lidí, který potkáváš, když si jdeš pro pití. Nejsem o nic lepší. Taky se na ně usměju a prohodim pár slov. Taky předstírám, lžu a ustupuju svejm pocitům, abych neranila ty cizí. Taky se vrham do konverzací, který začínaj nervózním plkáním a až pak se mění v jakousi přirozenost, kterou obě strany konečně přijmou jako normální. Ne proto, že bych ostatní neměla ráda. Jen proto, že mlčet a hledět si svýho by bylo ještě děsivější, než riskovat pocit absolutního vyprázdnení smyslu potom, co spolu nakupíme na podlahu před barem snůšku povinejch konverzačních témat. U nohou se nám slije v amébu a odplazí se natéct do bot jinýmu nešťastníkovi.
Ještě, že si mám s kým povídat, jinak by to tu bylo divný. Jsem ráda, že jsi tady, abys mi odporoval, když jsem si něčím až moc jistá. Slyšim tvuj hlas, jak se uchechtává, když si nějakej člověk, kterýho jsem naposledy viděl před šesti lety přisedá k mýmu stolu a očekává naivně, že si budeme mít, co říct. 
"Vy jste spolu něco měli, že se k tobě tak má, nebo co?" říkáš a zpoza mýho zátylku si ho kriticky měříš. "Proč myslíš?" odpovídám ti nehlasně. Ona bytost, jejíž jméno si nepamatuju dokončuje povinnost konverzace a vstává od stolu.
"Protože bydlim v tvý hlavě," směješ se a já se musím taky zasmát. "Už prosimtě nepij." Smích dvou hlasů se nese nad hlavama davu a vzduch je najednou o něco lehčí, vztek o něco slabší. Je to vždycky lepší, když ti někdo rozumí. Občas zapomínám, že už nejsi ten, kdo jsi bejval, že pro tebe už v tvým starým domově nebylo místo a tak z tebe zbyl už jenom hlas vzpomínky. Hlas, kterej mi zbyl, abych si měla s kym povídat.
V tabulkách okna se odráží nejasný obrysy stolu a židlí. Jsem tam já. Je tam má sklenice, můj prst, bezmyšlenkovitě bloudící po jejím okraji. Chlápek vzadu dávno dočet a hraje jazzová kapela. V odrazu jsem pořád já. Sklenka, prst. A ty na vedlejší židli. Naše pohledy se setkávaj v odrazu. Pokládáš mi ruku konejšivě kolem ramen.
"Musíme tu bejt?" Ptám se tě a rty se mi nepohybujou.
"Půjdeme domů."