středa 15. července 2015

Přenašeč

Je deset hodin večer. Krájím slupku z košťálu od brokolice, dokud nezůstane skoro bílý hranol. Ukousnu konec. Ručička pomyslných hodin cvakne a vrátí se odkud přišla.
Sedím v křesle, v ruce ten absurdní kus zeleniny a zírám na svoje nohy. Začínají se vlnit a rozpouštět do stran v nenadálém vlhku, jako kdyby se potopily pod hladinu. Prsty se tvarují, zmenšují se. Stehna zeštíhlují, už nejsou ženská, ale dětská, jizvy na kolenou čerstvé, zvuk zpovzdálí naznačuje, že Horst Fuchs právě prodává multifunkční kávovar. Kostka cukru ve tvaru pikového lístku pomalu mizí v pěně perfektního cappucina. 
Z levé strany je slyšet rytmické klepání nože o kuchyňské prkénko. Jeden kousek jako druhý, Mrkev v přesných kostičkách na levé straně hlubokého talíře. Bílý celer, stejné velké kostky, na pravé straně. Potkávají se přesně v půlce. Ano, pane inženýre. 
Je deset hodin večer. Krájí zeleninu na polévku a přináší mi další bílý hranol dokonale zbavený slupky. Ukousnu konec. Horst Fuchs pomalu slábne.
Ve kuchyni je ticho a prázdno, pes se na mě dívá s nechápavou výčitkou. On i zbytek místnosti se pořád vlní jako pod vodou. V pěsti mi teplá ta pitomá okrájená brokolice a poprvý v životě si přeju, aby vedle seděl někdo malý s odřenýma kolenama, komu jí budu moct dát.