pondělí 23. ledna 2017

Musím

Procházejí kolem, mlčenliví. Podrážky se vzorkem. Na kolenou trochu prodřený punčochy. Všichni jdou, protože musí. Já jdu, protože musím domů. Všichni někam musíme.
Dnes je taková zima, že všechny touhy vyhasly a tak nám nezbývá, než se zaměřit na to všechno ostatní.: Patnáct deka debrecínky, prosim a pak tamhle ty sušenky pro děti... jo ty, ty červený. To víte, přineseš špatný a už je zle. Směje se jaksi nadneseně, ale ty červený sušenky maj dneska váhu tun, padají mu v drobcích na zasněžená ramena a dnešní smog, opatřenej kdoví proč stupněm šest, ten ho zas potajmu sžírá zevnitř. Filtr na hledáčku každodennosti tlumí všechny už tak utlumený barvy.
Poslední dobou je taková zima, že dělám, jen co musím. Ruka s odměrkou v promrzlým pytli s granulema, beru si jí s sebou do obýváku a zahřívám jí v náručí, aby to neměl moc studený. Houpu jí chvíli jak nemluvně. Pes pak pomalu žere, protože musí. Nebyli jsme venku, je tam pořád ta magická šestka a v bytě je ticho, tak si pouštím jazz, i když mu nerozumím.
Podrážky se vzorkem, podrážky bez vzorku, Stopy pod oknem už přestávají bejt zřetelný, stejně se na ně nikdo nedíval ani předtím.
Životy jsou z pohledu z vnější hrozně jednoduchý. Dělám, co musím. Vytřela jsem v rohu, kde stával jeho pracovní stůl a nedělá mi radost, že už tam není. Jen mi nedělalo radost, když tam byl.
Jazz hraje a všechno je stejný jako vždycky, jen ta přítomnost musím se společně s výfukovými plyny rozlévá mezi spáry chodníku, mezi dlažební kostky, na každou zastávku, do nemocnic, porodnic a LDNek tohohle města, všeho co znám, pomalu vtéká mezi těsněním oken vyplňuje pokoj, škvíry mezi knihama, mezi stránky beletrie, pokrývá listy pokojovýho fikusu a sedá psovi do srsti.
Tlumený zvuky tramvaje, Neviditelný podrážky se vzorkem. Nedělá mi radost tu být, jen by mi nedělalo radost tu nebýt. A tak tu jsem, protože musim.