čtvrtek 11. července 2013

Ostrovní národ

A tak si tak říkal, když táhl igelitku s masem z Lidlu domů, že to za to snad ani nestojí, tyhle stresy nad ubývajícíma vlasama. Udupanej podrážkama buržoazních dní, vláčel se alejí, míjícími stíny stromů a rozčilovalo ho to na neúnosnou míru, jak chladné pruhy na chodníku musel hned zas opustit. Protože jinak by to nešlo. Věci musí přeci nějak postupovat. Nemůže zůstat stát na zámkové dlažbě v modrém přítmí, který vrhá městem unavená lípa nad ním.
            Byl červenec. Bylo horko. Při pohledu na okraj dávno vyschlé kaluže v nerovném chodníku si vybavil mapu světa. Hnědé okraje jako pohoří lemující pevninu v šedém asfaltovém moři. Ostrov ztracený v horku města , udupaný podrážkami buržoazních dní, kde nějaký další občan vláčel vedrem igelitku s flákotou a pomyslel, že přeci nemůže jen tak zůstat stát ve stínu stromů. Třeba ta lípa nad ním definovala střídání dne a noci toho ostrova, její seschlá a stokrát zmrzačená koruna jako ústředna toku času malých, nicotných světů.
            Byl červenec, mražená zelenina se v tašce pomalu rozmrazovala a on věděl, že až jí doma vybalí, na všem ostatním se budou lesknout kapky teplé igelitkové rosy.
Miluju Markétu, blesklo mu hlavou. A od toho momentu už bylo všechno až do večera na nic.
Doma nad digestoří schovával pohlednice. Ten večer strávil vsedě na balkóně, díval se střídavě do sídliště a do pohlednic, které si seřadil na zemi tak, aby tvořily podle místa odeslání mapu. Chyběla mu celá Asie a Amerika. Měl jednu z Moskvy. Jednu z Egypta, tím byla Afrika odbytá. Miluju Markétu.
            Markéta byla hlučná a hloupá, poměrně tlustá a o nic se nezajímala. Všichni věděli, že Markéta je kráva. Všichni tvrdili, že Markéta je kráva. On tu seděl nad pohlednicemi a miloval Markétu. Její ramínka od podprsenky viditelná pod tričkem Adidas, způsob, kterým se nakláněla, když jí někdo připaloval cigaretu, jak seděla se zkříženýma nohama na lavičce u pískoviště a dívala se, jak její syn rozhazuje kolem písek.
            Opíral se o chladnoucí zábradlí balkónu a hlavu otočil směrem k tomu pískovišti, které už dávno zelo prázdnotou. V domech nad ním se modře rozsvěcovala okna. Odešel spát s nejasnou myšlenkou, že miluje Markétu.

 Druhý den ráno se probudil s další hrstkou černých vlasů rozhozených po polštáři a rozhodl se je ignorovat. Rozhodl se je ignorovat tak vehementně, že mu za chvíli připadalo, jak by mu slézala z hlavy i kůže, ne jen vlasy. Ignoroval to tak silně, že nemohl myslet na nic jiného, než na to, jak moc to ignoruje. Horko bylo k zalknutí a panely jeho bytu ho uvnitř konzervovaly jak zvíře ve formaldehydu. Byl mokrý potem, plný vrásek a línal. Pomalu, ale neodkladně. Kdyby tu tak byla Markéta. Položil by jí hlavu do výstřihu, obtočil kolem ní ruce a zabořil by se do ní jak dítě do gumy nafukovacího hradu. Představoval si jí nelogicky chladivou. Jiná být nemohla, bledá a samá vlna, záhyb, útočiště. Opak rozžhaveného panelu.       
     Byla sobota a tak se šel projít, došel k nejbližšímu rybníku s ručníkem přes rameno a pak se ležící na zádech díval, jak po zemi pluje jediná bílá skvrna mraku. Parno. Pařák. Představoval si napařovací mřížku na knedlíky, tu skládací kovovou věc, která po dlouhém používání rezla v pantech a na kterou se lepily kusy těsta. Slizké a slizštější. Přál si, aby mu toho rána někdo byl udělal snídani a aby spolu seděli v kuchyni nad hrnkem čaje a povídali si o věcech, prostých a nekomplikovaných, čistých ve svojí podstatě. Nemuselo by to být zrovna s Markétou. Prostě s někým. Seděli by a chroupali polomáčené sušenky, paty na sedáku židle, pod níž se líně povalují shozené pantofle. 
    Ale místo oho byl tady, u rybníka, kde děti ječely, asi proto, že ještě měly proč a on myslel na malý ostrůvek betonové kaluže a jak je v něm asi teď, když slunce vystoupalo k poledni a jestli si jeho obyvatelé taky připadají, jako kdyby dny nikdy nekončily, když je poledne a večerní chlad jakoby byl kdesi v nedohlednu. Dny člověka nemají konce, stejně tak jako nekončí proudy myšlenek a záchvěvy neurčitých každodenních emocí. Pořád dokola, jako Země kolem Slunce, jako Slunce kolem té lípy, co hází stín na malý betonový národ. Přál si trochu stínu, trochu noci ve své přehřáté hlavě.
         Cestou od rybníka se ploty táhly v dlouhých rozmazaných čarách a vlastní stín se mu vláčel těsně za patami, jak zíral do slunce. Miluju tě, Markéto, Miluju tě, Markéto, protivná mantra, která ho pronásledovala kamkoliv šel. Ve skutečnosti si ani nebyl jistý, jestli skutečně miluje Markétu. Když jí pak potkal ve výtahu, pozdravil, tak jak by to udělal každý soused a díval se, jak se jí pod tílkem rýsuje guma od tepláků zařízlá v pase, prost veškerého zaujetí. Pak se zas rozloučil, když dvě patra pod ním vystoupila. Jakmile se za ní zavřely dveře, už jí zas miloval.
            To odpoledne si na gauči v obýváku snědl řízek z masa, které dotáhl domů v tašce. Při tom, jak se rozhodl, si ujasňoval životní priority, věc, kterou nedělal už od doby, co se po základce rozhodoval kam na učňák. Sedm dní nato ho podle intenzivního zápachu, který vydávala jeho mrtvola zanechaná v horkém bytě, našla policie přivolaná pošťačkou. Ujasnil si životní priority na špatném místě ve špatnou dobu, upřesnil si smysl života někde na půl cesty mezi Lidlem a parkovištěm u rybníka.
          Vlasy na bílém polštáři, Markéta, balkón s podlahou vyhřátou tak, že se po ní nedalo chodit, národ ostrova pod lípou. Byl červenec. Samozřejmě, že bylo horko.