úterý 4. září 2012

Město bez lidí - část 1.

V ulicích města se to něco valilo jako splašky v kanálech. Budovy, podemleté nikdy neustávajícím proudem se vratce kymácely nad hlavními třídami, klidnými alejemi i stezkami v parku. V proudu se sem tam brodili lidé, někteří po kolena, někteří po kotníky, další, malí a bledí, sotva vystačili na špičkách. Z míst, kde mají být oči, ústa a uši jim vytékala blátem zakalená tekutina, prýštila jim po hrudích a ramenech, aby se vzápětí stala součástí všudypřítomné záplavy. Občas se některé z postav uprostřed peřeje střetly, zahleděly se na sebe a bahnitá voda prýštící z jejich hlav na malý okamžik přestala téct, vytlačená úsměvem a nebo náhlou touhou podívat se ostře dosud zanesenýma očima. Pak, ohromeny krátkým momentem na světle, nechráněny navyklým štítem bahna, nechaly se strnulé páry zhnusit ostrými hranami reality a obracejíc se k sobě rychle zády, spěchaly dál korytem, každý svým směrem, znovu zalití kýženým vodopádem vlastní pohodlnosti. A nikdo se neohlížel, nikdo se nedíval. Nikdo nemluvil, nikdo nemyslel nahlas.
Samota zalévala bulváry a náměstí dvacet čtyři hodin denně. Ticho, které s sebou vláčela jako by prožíralo zdi budov ještě hlouběji, než to stihl udělat samotný pohyb proudu. V ruinách města, zmáčené, ale nezúčastněné, lovily kočky unavené ptáky posedávající na střechách. Zvuk jejich opatrných kroků byl tím jediným, co proráželo nánosy ticha usazující se jako kal nad městem. I ptáci oněměli a umírali v tlamách malých šelem tiše, jako by souhlasili, stejně jako všechny další bytosti žijící v promáčených ruinách souhlasily s tichou smrtí těla i vědomí.