neděle 29. dubna 2012

Neděle


Já jsem Bůh tvůj, jen láskou svou zahojíš ránu mou, hříchem lidí spáchanou. Já stále rád tě mám. Já jsem Bůh tvůj, jen láskou mou, člověče, zahojíš zcela každou ránu svou. Slyšíš mne.
Já rád tě mám. Já stále rád tebe mám.

Nedělní ráno leželo nad krajinou jako kus syrového masa právě položeného na pánev. Praštilo sebou se svou hutnou nutností do údolí a připékalo se k úpatím kopců. Neděle. Svátek. Představovala jsem si, jak vstávám, vycházím v květovaných šatech před dům a věším běloskvoucí ubrusy a utěrky na čerstvý vzduch, aby uschly. Představovala jsem si, jak slunce svítí a já se skláním dolů ke košíku s kolíčky a zas se nerovnávám, zatímco v troubě voní ještě teplá bábovka k snídani. Uprostřed vsi se rozeznívají kostelní zvony. Sousedka vyváží svátečně oblečené nemluvně v kočárku na procházku.

Pak jsem otevřela oči, strop byl chvíli velmi bledý, pak na něm naskákaly černé skvrny a já začala zvracet přes okraj gauče. Reálný svět. Bez bábovky a věšení ubrusů. Svět, kde sehnout se ke košíku s kolíčky znamená nechat se zezadu souložit opřená o sušák. Svět, který ležel velmi daleko od kostela. S pohledem stále zaslepeným temnotou jsem dávila kyselé šťávy páchnoucí po víně do černého prostoru pode mnou. Ležela jsem tam tak několik minut, obklopená odcházejícími a opět se vracejícími obrysy tušené místnosti kolem, než se ozval zvuk blížících se kroků, gauč za mnou se prohnul velkou vahou, kolem pasu mě uchopily velké ruce se znatelnou strukturou hrubé kůže a zvrátily mě nazad do kleku. Za krkem jsem cítila teplo těla. Pak mi něčí dlaň odhrnula vlasy z čela, bylo to jako pohlazení. Vydechla jsem úlevou a v krku mi zachraptěla leptaná sliznice.

Prásk. Kousek od oka dopadla dobře mířená facka. Trhla jsem sebou. Obrysy nábytku se zaostřily. Nejen dobře mířená, ale pravděpodobně i dobře míněná, uvědomila jsem si, když se místnost kolem mě začínala vynořovat ze tmy.

„Vzpamatuj se. Dělej.“ Zazněl vrčivý hlas naléhavě. Zalapala jsem po dechu. Do rohovky se mi zarylo světlo jako drápy. A znovu. Další doušek kyslíku a realita byla blíž a blíž. „No tak, tohleto mi nedělej.“ Dlaň mě popleskávala po tváři, už mnohem šetrněji než předtím. Přistihla jsem se, že pláču a ulpívám znovu nabytým ostrým pohledem na mužských předloktích, která mi teď tlačily na žaludek a nutila mě ke zvracení. Za chvíli už jsem zas visela přes okraj gauče, teď s tím rozdílem, že mi držel vlasy.

„Cos to vypila, proboha, holka pitomá.“ Zvratky dopadaly do zvětšujícího se koláče na parketách a já brečela a brečela a zvracela a zvracela.

„Pomoz mi. Pomoz mi… “ Dostala jsem ze sebe.  Zvednul mě a někam nesl. Pak na mě shora dopadla sprška vody. Pak další. A potom celý proud. Zamrkala jsem. Seděla jsem v rohu sprchového koutu a do oblečení se mi vpíjela teplá voda. Smývala ze mě poslední zbytky touhy vrátit se zpátky do černého oparu za víčky. Ale všechno se pořád točilo. Nic nedávalo smysl. Fakta do sebe nezapadala.
Za šňůrami dopadající vody se objevily jeho nohy v trenkách, pokrčily se do kleku, do zorného pole mi vplul jeho obličej. Začal mi svlékat tričko. Pak jsem byla celá nahá, pořád jsem seděla na podlaze v rohu a on mi opatrně umýval vlasy šamponem s pánskou vůní. Brečela jsem pořád jako zjednaná.

„Ještě chvíli vydrž, už to bude dobrý.“ Jeho velká ruka se dotýkala mých prsou. Viděla jsem, jak přes ně přejíždí dlaní plnou pěny. V zádech mě zamrazilo.

Seděla jsem tam nahá, mokrá a pokrytá pěnou a on ze mě drhnul vzpomínky na včerejší večer, den, vzpomínky na cokoliv s tváří naprosto klidnou. Moc dobře jsem si pamatovala všechny ty chvíle, kdy se stejných míst na mém těle dotýkal s hmatatelným vzrušením, všechny momenty, kdy to bylo správně, ne, jako teď. Umýval mě jak řádová sestra pacienta, co se pokálel do postele. S účelnou, chladnou vytrvalostí.
Byla jsem ta, která mohla za koláč zvratek v jeho obýváku. Žena, kterou snad někdy miloval a po které ještě včera toužil a která ho od sebe oddalovala tím, že ho nechala přijít moc blízko. Na samé dno své mizerné podstaty. Bude se to opakovat, jako vždycky. Chytila jsem ho kolem krku a vstala. Zůstal chvíli klečet pode mnou a zvedl ke mně nechápavý pohled. „ Kam jdeš…“

Nedalo se to snést. Kroky tam a zpět v mé hlavě duněly jako vlak na mostě. Vypotácela jsem se ven ze sprchy a zamířila ke dveřím. Pryč. Ode sebe, od něj, od nevyhnutelného. Zachytil mě uprostřed cesty k nim do suchého ručníku a já začala křičet. Už zas jsem křičela a třásla se. Už zas mě držel a já utíkala.

„Co je… Co se ti děje?“ Kopala jsem kolem sebe. „Co ti zase je!?“ Zařval a drtil mě jako matka, které rvou dítě z náručí.

„Už mě nechceš.“ Kňučela jsem hystericky, nahý, patetický kus zbytečného idiota, a lapala po dechu. Zápas, který mezi námi probíhal, neměl žádná pravidla. Ječela jsem a on projevoval takovou fyzickou sílu, že mě to děsilo. Odvláčel mě vedle do ložnice, smýkl se mnou na postel a držel mě v bezpečné vzdálenosti od něj i od sebe.

„ ODE MĚ, KURVA, CHCEŠ?!“ Vřískala jsem. Neříkal nic, jen držel má zápěstí pevně u sebe, zatímco mi klečel na nohou, abych se nemohla hýbat. „ Pust mě domů.“

Připadalo mi, jako kdyby mi někdy neměly dojít síly. Jako bych se mohla v jeho sevření zmítat nekonečně, tak dlouho, dokud se nevyčerpá, dokud mě nakonec nebude muset pustit. Nebylo to potřeba. Zadíval se mi do očí. Obličej se mu zkřivil. Pak se předklonil, pustil mé ruce a s třesoucími se rameny mi položil hlavu na hrudník. Ležel tak chvíli, hlavu částečně schovanou v zákrytu mých ňader, než mi došlo, že pláče. A tak jsme leželi oba dva a třásli se hrůzou jeden z druhého, z budoucnosti, z přítomnosti, propitého včerejška. Hrůzou ze světa, který nás očekával venku, zbité a šílené vzájemným citem.

Chtěla jsem péct bábovku a věšet bílé vyšívané ubrusy. Houpat pletené kočárky. Uprostřed vsi se rozeznívají kostelní zvony



sobota 28. dubna 2012

Slupky



Seděli na obrubníku sálajícím denní horko do dusné noci. Na park už dávno padla tma a mezi stromy občas proběhl nějaký tvor, kterému čas nedělal starosti. Byly čtyři hodiny ráno a vzduch se začínal srážet do kapek rosy.
Napila se z poloprázdné láhve piva.


"Přemejšlej si, co bys chtěl dělat? Myslim, v životě." Řekla a dívala se do parku.


"Jo. A ty?"


Nadechla se, aby odpověděla, ale pak se radši rychle znovu napila. Bublinky nápoje jí prorazily cestu hrdlem a uvolnily křeč. Neřekla nic. Nastalo ticho.


Způsob, kterým mlčel jí už týdny přiváděl k šílenství. Uprostřed něj se schovávalo něco, co chtěla, musela mít. Kladla mu banální i složité otázky, aby se k tomu dostala, opíjela ho, rozmlouvala s ním a on mlčel. A když ne, odpovídal otázkami. Šílená touha dostat se k jeho středu jí v nárazových vlnách připravovala o rozum. A jeho to pravděpodobně bavilo. Pravděpodobně.


Vzdala pokusy o další rozhovor, položila mu hlavu na rameno, to přece nic neznamenalo, a podala mu láhev. Napil se, vrátil jí. Napila se, vrátila láhev.
Bezprostřední blízkost jeho tlukoucího srdce jí pronikala ušním bubínkem až do mozku, kde zburcovala krom dalšího víru nutkání i něco hormonů a k touze připravit ho o všechny slupky, do kterých byl zabalený, přidal i touhu  připravit ho o všechno oblečení.


Mělo by to být stejně jednoduché jako rozepnout knoflíky od košile, stejný jako stáhnout kalhoty z boků. Mělo by být mnohem jednodušší zakousnout se mu do duše. Alespoň o trochu jednodušší, než jak to bylo teď. Uvažovala, jestli tohle je to, co si skutečně přála, když kdysi snila o nekonečně překvapujících hloubkách lidského já. Otevřeli další láhev.


"Nechci jít domů." Nadhodil, zátku žmoulal v ruce. Položila se na záda na trávník a pozorovala špatně znatelné hvězdy.


"Jakto?" zaznělo klidně z jejích úst. Kontrast mezi tím slovem a třasem co jí cloumal všemi vnitřními orgány jí na chvíli zarazil. Základní lež. Základní cit.
"Je mi tu s tebou dobře."


"?" ,ozvalo se jí v hlavě. Nevěděla co má říct. A tak nic neřekla a podala mu láhev. Pak se podívala na celou scénu z pohledu zvenčí. Dívala se na sebe, jak leží na trávě s rozhozenýma rukama a s kamenným výrazem sleduje hvězdy, jako by jí vůbec nezajímaly a vedle ní sedí on, hezký a unavený a působí dojmem, že je vlastně daleko, hrozně daleko. Nedívala se na něj. Nedotýkala se ho. Ani se neusmála. Ani mu neodpověděla, když jí řekl, že je mu s ní dobře. Dívala se na hvězdy, milovala je, ale mlčela o citu k nim. Stejně tak jako byla s ním, milovala ho, ale mlčela.


Postava dívky, na kterou shlížela, se začala obalovat do slupek z cibule, jednu po druhé, zavíral se za ní průnik do reálného světa. Bilá vlákna rychle hnědla a on, paradoxně čistý a odkrytý se, aniž by cokoliv zaregistroval, díval do parku.
Potom zas ležela na trávě a v jejím zroném poli nebyla krusta ze slupek, ale jenom nebe, široké a nikde nekončící, stejné, jako všechno, co chtěla, jako všechny její touhy, jako nutkání vzít do rukou jeho podstatu, vyždímat si jí do čaje a pak jí horkou vypít, aby jí spálila všechno na cestě mezi žebry v hrudním koši. Posadila se a ze zadu ho objala kolem ramen, přitiskla ho k sobě. Položila čelo na jeho zátylek a vdechla.


"Lidi voní, když jsou dobrý. Když v nich zbylo něco nezkaženýho." řekla a jedna ze slupek, která balila její mumii, ležící v trávě ve světě ptačí perspektivy, se rozpadla.

"Voním?"


Věděla, že odpověď zas oloupe kousky slupky a tak odpověděla kladně a dál skulinou mezi rty sála vzduch poznamenaný jeho přítmnosti, jako by v něm snad ulpívaly části toho, co od něj potřebovala.


Zdál se být spokojen s tím, co slyšel. Ve skutečnosti lhala, když řekla, že voní. Cítila z něj sebe. Tu vůni, kterou člověk cítí, když se ráno probudí po noci v horečce. Teplou a naprosto běžnou vůni, důkaz čistě živočišného původu vlastního těla. Familiérnost toho odéru jí znervózňovala a zároveň nutila zavřít oči a zůstat, kde je. Spokojenost s okamžikem. Na zranitelnost jádra je snadné zapomenout v momentech náhlé důvěry. Postůj chvíle, jsi krásná. Všechno bylo špatně.

Stále obalený desítkami svých vrstev, hřál si v teple osobního pekla rozpadající se obranu věčně se bránícího tvora, jehož obrana po letech selhala ve všech bodech. A zdálo se, že je mu to jedno. Ona předstírala, že je jí to jedno. Že je pořád tak v celku, jako byla před minutou, i když se zrovna dělila na části, které se s v nastalém zmatku s nevalným úspěchem pokoušely zas slepit. Z pohledu shora se dívala na muže s mumií zapečetěnou do posledních zbylých průsvitných blanek, schoulenou v poloze embrya v jeho profesionálně objímající náruči.

"Zejtra bude taky den." řekla potichu.

"Chceš jít domů?"

"Myslim, že jo."

Nechtěla jít nikam a tak, když vstala aby odešla na noční autobus, zvedly se rozlámané slupky ze země aby se jí zkřívané a nefunkční přilepily na záda, ruce a nohy, doufajíc, že ještě něco zachrání a jak odcházela parkem, překážely jí v chůzi.

Zůstal sedět se svou vůní základního žití a díval se, jak mizí nočním parkem, kde jí mohl kdokoliv ublížit, kdyby chtěl a nevěděl, jestli je mu to jedno a nebo ne.


Knihy, které nikdo nečetl


Mortalita novorozeňat ve zrovna započatém rocem lehce stoupla, porodnost naopak klesla. Feťáci vynalezli plno nových způsobů jak se zfetovat, parchanti plno nových způsobů jak činit zlo, my little ponny vytvořilo několik dalších zářivých variant koníka, výrobci podobně barevných dětských hraček stáhli po Vánocích své stejně barevné vlezlé reklamy z televize a Svědci Jehovovi nosili stále stejná opraná manšestrová saka. Od minulého ledna ztloustla přibližně o pět kilo a vlasy se jí prodloužily o deset centimetrů. Na stromě před oknem zbyl od podzimu jediný žlutý list viklající se v průvanu, a zatímco větve zapadaly měkkou břečkou, nedojedená snídaně na kuchyňském stole pomalu okorávala. Svět běžel dál.
Myslela na to, jak pod krustou sněhu zahnívá loňská tráva aby z ní na jaře vyrostla další. Na to, jak popelnice na rohu plné čmouh od jídla ničím nepřipomínají ty staré kovové. 
"O tom všem se dá vyprávět." pomyslela si. Pak zvážila, jaké jsou šance, že by někdo chtěl slyšet příběh o popelnicích a vymazala několik řádek v textovém souboru z otevřeného notebooku před sebou. Ozvěna slov "příběh o popelnicích" se jí v monotónním chorálu myšlenek ještě několikrát odrazila v hlavě, snad aby dala najevo své zhnusení nad obsahem mozkovny svého původce. Popelnice pozitivního myšlení.
Odložila počítač aby si uvařila snad tisící čaj toho dne a pak se znovu podívala z okna. Mívala romantické představy, které se obvykle snažila skrývat nejen před ostatními, ale hlavně před sebou, že jednoho dne najde pod oknem, tam u těch popelnic, někoho, kdo bude jen tak stát a dívat se jak sedí na parapetu. Pozve ho k sobě, promluví na něj a bude vyslyšena. To, jak směšně si připadala, kdykoli si uvědomila, jak absurdní jsou její představy se jen zvyšovalo s každou minutou marných pokusů vysvětlit sama sobě, co se jí vlastně honí hlavou. Používala svůj mozek jako zásuvku na lékařské zprávy. Třídila si myšlenky podle čísel a barev. Alespoň to tak chodilo do doby, než se musela začít snažit, aby vůbec bylo co třídit. Škatulky života se zvláštním způsobem zaklaply a přivařily svá víčka pevně ke stěnám, aby nic nemohlo uniknout ven ani dovnitř. Lidé, kteří byli ochotni o tom něco vyslechnout obvykle tvrdili, že to je jen dospívání. Ona sama cítila, jako kdyby jí proces uzavírání škatulek jen postrkoval k blízké duševní smrti.
Sníh stále padal.
Rodina. Škatule oprýskaná dlouhými lety používání, stěhování, kutálení a přesypávání. Vztahy. Přiblble růžová zakulacená věc, na okrajích zrezlá nekonečně nedbalým otíráním papírovými kapesníky. A škola, práce : Jako kdyby jí někdo nechal dlouho na slunci. Rozplizle zaujímala své místo v hlavě a kymácela se hned na tu, hned na druhou stranu.
Tyhle tři tam stály vedle sebe, nesourodé, statické, v louži čehosi lepkavého, z čeho byl cítit zbytek levného vína. Stejně jako ty popelnice na rohu, každá zamazaná svým typickým způsobem, každá ničená poryvy větru, zapálená spratkydětmi ze sousedství. Sníh se změnil v bílé, vodou těžké cucky, které dopadaly na chodník, ke už ležel jejich předchůdce. Měnil se v louže namrzajícího šlemu.
Kdysi dávno byla přesvědčená, že jednoho dne, až bude stará, v houpacím křesle a obklopená kočkami, napíše postilu svého života a ukryje jí pod uvolněné prkno svého domu, aby ji tam pak někdo našel. "Našel a vyhodil." Pomyslela si. 
Trávila tolik času psaním nezměrných stránek svých pomalu tekoucích myšlenek, že nebylo o čem psát, krom popisu proudu unaveného vědomí. Nikdo nečte proudy vědomí. Nikdo nic nečte. Ta myšlenka zazdila ideu realizace tak řečené postily navždy.
Bludy, ve kterých se koupala, když přišel špatný čas v roce, kdy dny končily příliš brzo a začínaly příliš pozdě se motaly vždy jen kolem pocitu zbytečnosti. Povídky vznikající v tom čase se také plnily jen tím. Konání bylo zbytečné, rezistence stejně tak. Smrt i život byly zbytečné, sebevražda a s celým jejím věčným patosem smrti se stala představou téměř neúnosně absurdní.
Zdálo se, že takhle bude probíhat celý život. Chodit po ulicích, sledovat mrtvolnou zbytečnost bytostí, kterým se někdo rozhodl říkat lidé a připisovat jim lidské a nelidské vlastnosti, pokoušet se pochopit směšnou nahraditelnost jejich radostí i smutků a pak o nich psát věci, které nikdo nebude číst.


Čtyřicet pět

Někdy se cejtim jak kdyby mi bylo pětačtyřicet. Přesně ta doba, kdy se obličej roztejká jako rozvařenej houskovej knedlík, zrovna mi vyndali dělohu (nějakej nádor)a spolu s ní, jako by odešly všechny zbytky mý ženskosti. Celej život se točí kolem dospělejch dětí, co už nebydlí doma. Včera jsem zasadila do truhlíku dobromysl a ten teď zvolna uvadá. Neumím zacházet s rostlinama, protože celej život žiju ve městě, bez zahrady, bez jakýhokoliv smysluplnýho spojení s rytmem přírody, kterej se odehrává někde tam venku, za barikádou stereotypu, nedochází mi ani základní věci, jako že k růstu je třeba slunce a voda. Nemám vůli cokoliv dělat se svým rozpadajícím se tělem, protože není pro koho a dělat to pro sebe už je pozdě a zároveň moc brzo. Lidi se na mě nedívají, jen já se občas podívám na ně a je mi těžko, tak radši zavírám oči a překryju si je kolečkama okurky.

pondělí 23. dubna 2012

.


Upřímně, nikdy si nemyslela, že by mohla něco doopravdy zvládnout. Jistě, každý sní o tom, že se jednoho dne stane astronautem, primabalerínou, zpěvačkou, spisovatelem, o tom, že bude mít nejdelší vlasy na celé lokální metalové scéně, že bude mít velký dům a dvě auta. Ne ona . A tak trávila hodiny a dny,  ne-li roky života sezením v posteli, zíráním do stropu, s rukama složenýma za zády a teď ji lidé opustili, protože ona opustila je. Věci jsou velmi jednoduché, předložíme-li je před sebe tak jak jsou. Nikdy žádné záhyby, žádné pochybnosti, Co zůstává otázkou  je, jestli je nepotřebujeme k životu. V její hlavě žádné takové záhyby nebyly.
Stačí se vydat v pátek večer někam do centra jakéhokoliv města a uděláte si přátele a záhyby. Když ne přátelé, tak alespoň známé. Podíváte se lidem do obličeje, zapamatujete si jejich rysy, ulpí vám v paměti jejich hlas. Jí ne.
Každý má někdy před očima obraz některých  dobrých dní, kdy člověk chce vstát, vyrazit ven, koupit si kávu do kelímku a se slunečními brýlemi na očích se jen tak procházet mezi domy, vypadat u toho odpočatě, už jenom pro ten pocit, že něco je správně že tak to má být. Že ráno jako takové je nový start do dalšího života, že káva, která chladne v kelímku, ještě nějakou dobu vydrží teplá, a že si na rohu můžeme koupit koblihu a pak si jí na lavičce sníst.  To se jí nestává. Bez záhybů v hlavě je celá situace příliš banální. Jen káva, chůze, sluneční brýle, ranní slunce. Nic víc.
Lidé se často odvolávají na to, že se dostatečně nesnaží a proto jsou jejich cíle nedosažitelné, že si do života vnášejí nekonečnou hořkost jen tím, že si dostatečně nevěří. Kam se ale poděli ti, kteří ještě nezhořkli? A kam se poděla schopnost zvlnit svoje myšlenky do kapes zachytávajících to podstatné a to, z čeho ve skutečnosti žijeme.
Když se ráno probudila, světlo bylo šedé. Před postelí ležely včerejší kalhotky a pod bokem cítila zmuchlanou noční košili. Vstala a nahá přešla pokojem. Mobilní telefon ležel rozpadlý na kusy uprostřed pokoje a od jeho lesklého povrchu se odráželo ono našedlé světlo. Výhled z okna nenabízel nic konejšivého, podlaha kuchyně byla studená a v ledničce skoro prázdno. Posadila se s jablkem k jídelnímu stolu, a když přitáhla kolena k hrudi, cítila, jak se jí na břiše zkrabatila kůže a pod ní uložení tuk do několika polštářů. Vrátila nohy na zem a vyhřátá chodidla se jí přilepila k ledovým dlaždicím.
Takže takhle tedy začínají dny.  A tak i končí. Bezpředmětným ukousáváním různorodých hmot v zšeřelých místnostech v místech, která nazýváme domovy. Sami v sobě.  Odhodila ohryzek do přeplněného koše a strávila dalších několik minut pozorováním prasklého lustru.
Pokoje propojené otevřenými dveřmi propouštějí proudy vzduchu srážejícího se na jejích stehnech do malých hrbolů husí kůže. Zvedla se ze židle, složila telefon a vytočila číslo.
„Ahoj.“
„Ahoj. Myslím, že to nepřestává.“ Řekla potichu. Připadala si, jako by se pokoušela něco zatajit sama před sebou, Hlas jí klesal téměř k šepotu.
„A děje se něco konkrétního?“
„Ne. Promiň. Jenom to ještě pořád nepřestalo. Teď jsem se probudila. Nedává to smysl.“
Na bílém parapetu se chvěl chomáč měsíce neutřeného prachu a pomalu se překlonil do včerejší nedojedené snídaně. Pocítila neurčitý stud.
„Nerozumim ti.“ Zaznělo ze sluchátka po chvíli ticha.
„Já vím. Mrzí mě to.“
„Přestaň se litovat.“ Zhrubl hlas okamžitě. Pocit studu se prohloubil. Jak dlouho už ho takhle využívala? Ke konejšení, ke konverzacím, k tišení bolestí. Nekonečné měsíce. Ale nikdy od ní neutíkal.
„Nevím, co ti na to říct.“
„To já taky ne.“ Poklesl hlas ve sluchátku. „Musím jít. Ve tři u Adlera.“
Ve tři hodiny seděla v kavárně a cítila ze sebe vůni levandulového sprchového gelu. Vlasy na temeni měla stále ještě mokré a na rtech vrstvu rtěnky. Číšník se do karmínové barvy zabodával pohledem pokaždé, když prošel kolem. Nevěděla proč, ale bylo to nepříjemné. Přesto, že to bylo přesně to, co chtěla. Zdravý vyzývavý moment. Upíjela ledovou kávu brčkem, na kterém zářil karmínový otisk.
Než dorazil, bylo půl čtvrté a pršelo. Vstoupil, rozezněl zvonek nade dveřmi a z vlasů mu kapala voda. Pozorovala ho, hezkého a klidného a připadal jí jako nějaká pohyblivá socha antického hrdiny, oživlá reklama na úspěšného muže. Na dálku jí pokývnutím hlavy pozdravil a pověsil sako na věšák. Když usedal, změřil si její rudé rty pohledem jasně naznačujícím nelibost.
„Co je. Vypadá to špatně?“ Zeptala se.
„Ne, vypadá to až moc dobře. Vůbec ne jako ty.“ Jen pootevřela ústa v nádechu, ale neřekla nic. Jakkoliv urážlivě to mohlo znít, bylo to jen pravdivé. „Jsi průhledná.“ Dodal. „Působíš s tím bílým obličejem a červenou skvrnou jako japonská vlajka.“
Usmála se tomu. Vrátil jí to a nad stolem se udělalo trochu tepleji. Modrý fotografický filtr, co jí doteď visel na očích, spadl a barvy se přibrousily do oranžova. Objednal si čaj a řekl: „Vyřešil jsem to za tebe.“ A položil před ní velký papírový blok, propisku a vedle diktafon. Podívala se na věci na stole, pak na něj a chvíli se na sebe tiše dívali.
„Já už tohle nedělám.“ Řekla pomalu.
„Já vím. Ale neděláš ani nic jinýho.“ Řekl bez změněného výrazu. Chytila ho za ruku a do druhé vzala diktafon. Zmáčkla nahrávání.
„Je dvacátého druhého dubna.“ Řekla a stále se mu upřeně dívala do očí. Neuhýbal. „Mluví Alena Krátká. Zpráva: Dnešek je stejný jako všechny ostatní dny. Alena krátká, někdejší reportérka se stále ještě nerozhodla vrátit se ke své původní profesi. Café bar U Adlera je prázdný, když se zde setkávám s Adamem X., jediným přítelem Aleny. Adame, přímá otázka hned na úvod. Co vás vede k tomu, abyste Alenu neustále podporoval v tom, co dělá, přestože pořád tvrdíte, že nedělá nic?“ Oddálila přístroj od rtů a obrátila ho mikrofonem k němu.  V tom pohybu i řeči bylo něco výsměšného, uvědomila si. Něco popírajícího smysl celé jeho nekonečné vlídnosti a pochopení. Všichni někde uvnitř přesně víme, co říct a co udělat. A když se dobře zamyslíme, zjistíme i proč to děláme.
Přejel očima na přibližující se diktafon a v pohledu se mu náhle objevil krátký záblesk vzteku. Neurčitě si uvědomila, že ji to těší. Vytrhl jí diktafon z ruky a prudkým pohybem ho vypnul. Oběma rukama chytil její obličej do dlaní a políbil ji. Přístroj přepadl přes hranu stolu, jak do něj narazila loktem. Ozvala se rána, cvaknutí a diktafon opakoval nahranou zprávu. „…zde setkávám s Adamem X“ drtil jí obličej v dlaních „…jediným přítelem…“ na chvíli zapomněla dýchat. „…neustále tvrdíte, že nedělá nic…“
 Celé to trvalo jen několik sekund, a když se pak odklonil, pod dolním rtem mu zůstala skvrna po rtěnce. Stále ještě držel její hlavu v nesmyslně silném sevření, poznamenaný stigmatem její zbytečné snahy stát se dočasně živou bytostí.
„Tohle nebudeš dělat, rozumíš mi? Nebudeš.“ Čekala, jestli se uklidní, anebo s ní začne třást, a přes veškeré fyzické nepohodlí a strach, který z něj najednou  měla, byla ráda, že to říká. Že jí vůbec někdo říká, co by měla dělat.  To vědomí s sebou přinášelo úlevu a úleva spouštěla záchranný kohoutek slz. Opřel si čelo o její.
Jsme všechny stejné, pomyslela si a v té myšlence bylo obsažené veškeré ponížení jejího dosavadního života. Slabé a toužící po ochraně.
Jako kdyby slyšela mluvit svého otce.  Žena nad sebou potřebuje pevnou  ruku. Vztek, který zažívala pokaždé, když s pocitem nezlomného sebevědomí a vlastní bezchybnosti řekl něco podobného si vybavovala i teď. Pocit nekonečné bezmoci a agresivní výbuchy touhy dokázat mu, že nepotřebuje k životu ani muže, ani jeho pevnou ruku.
Ale ach, bože. Teď má obojí a jediné, co jí to kazí je pocit, že by od toho měla utéct, jen aby nemusela dát otci za pravdu. Jenže, jak jednoduché bylo sedět, čelo mokré od jeho vlasů a nechat se ukolébat dojmem, že všechny strasti neschůdného života pro jednou padají na jeho ramena. Alespoň do chvíle, kdy jí na nich nechá brečet.
Zbytek dne strávili u ní doma. Vyhodil zbytek včerejší snídaně a otevřel okno, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch poznamenaný nedávným deštěm. Leželi v posteli a dívali se z toho otevřeného okna a ona věděla, že výhled z něj nebude zítra ráno o nic víc povzbuzující než dnes a jakýkoliv jiný den. Proto z něj urputně zírala ven, dokud ještě měla hlavu podepřenou jeho ramenem, dokud jí jeho přítomnost nutila udržet si zbytky spásných záhybů v mysli, kam se mohly zachytávat pocity, smysl věcí a ne jen holá fakta. A také moc dobře věděla, že někdy v blízké budoucnosti, až bude muset odejít, aby žil svůj smysl dávající, někam směřující život, do kterého se ponořoval pokaždé, když od ní odcházel, se zase vrátí tam, odkud přišla, ke kuchyňskému stolu s jablkem v ruce a že zas ráno bude tichou nahou postavou prostou odhodlání přežívat minuty mezi bezejmennými věcmi.
Postavou ve špinavém bytě s jediným používaným kontaktem v telefonním seznamu.









Nejjednodušší já

Mam tři náušnice v jednom uchu
a i když to bolí, tak stejně sleduju
nejhezčí růžový tulipány
na který slunce pálí svoje první skoro letní paprsky
v parku do kruhů rozsázený
kolem nahejch soch
a trsy trávy, fresky malované očima

Mam tři náušnice v jednom uchu
a v tašce papír s mapou kudy kam
stojíte TADY
nejblíž je ke xanaxu
a to je tam, někde za rohem

mam tři náušnice v jednom uchu
a někde zamluvený místo na červeným kanapi
a pořád sleduju ty tulipány
který budou vždycky hezký
i ve světě freudovských přeřeků
v ordinacích života



neděle 22. dubna 2012

Zapomeň

zapomeň na všechno co jsem ti řek
včera je nula a prázdná strana
jen s kapkou spermatu uprostřed
a to se smaže
a to se setře, to se uklidí

a nezbude nic
zapomeň na všechno, co jsem ti řek
zapomeň na roky rozhovorů
zapomeň na věty
slova
hodiny, ruce a vlhký místa
zapomeň na všechno
my jsme
prostěradlo
co se stejně musí vyprat



sobota 21. dubna 2012

Limbo


Spát, jako nikdy.
Ve vlnách medu město uvadá.

Stočení v důlcích
v podkoleních jamkách,
lepivých platech bonboniéry,
Slunce vyplavené z vlastní sféry
rozlité ložnicemi.
Vrávoráme k postelím.

Sucho a vlhko
A všichni jak krychle másla,
co sedí lidstvu na hlavách,
tečeme ulicí.

Hnízdo platonické


V Ikee zlevnili přehoz na dvojlůžko.
Tak jsem ho koupila
pro nás dva.
Nikdy se nevzbudíš v záhybech beige.
Ale koho to zajímá.
Ráno si promluvíme u snídaně.

V Ikee zlevnili přehoz přes postel,
tak jsem ho koupila pro sebe a prázdné představy,
ústavu pro malomocné
útulku pro panny.
Ale koho to zajímá
Kdo to ví?

Světlo


Tak jak to dneska svítí
příteli?
Za rohem do prava
a po schodech k nějaký jiný
lásce z deky
zválený do dun

Tak jak to dneska svítí
čelovkou do útrob
jazykem do tmy
Tam kde je šero
posviť si slovy

tak jak to dneska svítí
za rohem



pátek 20. dubna 2012

L.


Kdyby láska byla
ve spojení slin,
byli bychom všichni láskou prolezlí
jako červotočem.
Provrtaní,
křehcí.

Kdyby láska byla
v Bille na regálu,
byli bychom láskou otylí,
pomalí,
nad hrobem.


Otázky pubertální


Kde jsi byl
když vplétala mě do kola změněná tvými ranami
Kde jsi, když na talíř věčnosti mi kape
tvá vina
Kde jsi byl
když ruce vyvěšené z ramen
nosily tašky valia
a ponížení
Schovat se Kam
když teplo není už pro mě
Kde jsi byl
když kopali mě ze schodů
znovu a znovu do náručí zrady
která jediná mě utěší
když nemůžu otevřít láhev s okurkama
vždycky mě napadne
že nejsi tady



Zkázy dcera


Až jednou umřu s kočkou na klíně
uloží mě pod tvé jméno
aby ušetřili místo
budeme ležet vedle sebe
a oči ve tvaru mandlí
zavřené věčným odpuštěním
neuvidí
jaké to dědictví, jaká to krása,
rozkvétá se smrtí,
jak šťávy rozkladu
spojují rodinu povlakem plísně

Přes hory, lesy

Já bláhová pláču
po kapkách krásu
velikých kluzkých dní
svých mladých let

Vyprávěj ještě o cestách
o místech za obzorem
kam zrak dohlíží
jen v představách
a ruce pátrání
stébel chytají se
zelené trávy v nekončících lánech
kam ještě jít, když stále
není koho s sebou vzít

Já bláhová pláču
po kapkách spásu
těch velkých prázdných dní
svých mladých let.

Plzeň


Satira života
zabředlá v závějích
za oknem zamrzlým
věčný sníh

Daleko nedojdou
ztišení v toužení
po pouhých kouscích
snahy vstát


Noc na 19. 1.


Jediná jasná přímka mýho života
jediný směr je teď jen kopa zmaru
A v temných zákoutích se celá města
halí do sametu tmavšího než čerň.

Jen vodorovná přímka tesaná do mramoru
jak chladná skála sípění životů nás všech
jak místa kam snad odcházejí světla zpod víček
když nemůžou po ránu znovu
ulpět na bilých nemocničních zdech

Co vidí asi oči jimž navždy spadly brýle
když jediné co zbylo z nich je
vodorovná linka
nekonečná chvíle

Beze slov


Jak u vytržení,
vytržení z kontextu,
stojíme proti sobě
mlčky, beze slov

Když ještě bývala tu
naděje na něco novýho,
na budoucnost,
na novou příchuť dýchání
bylo to lepší
byli jsme lepší
A u vytržení
vytržení z kontextu
nevíme proč tu stojíme
naproti, vedle sebe

Requiem za boky

Už není nic jako
moje tělo

Není místo kam se před sebou schovat
a převlíknout se

Nemám dost dlouhej metr
na míru obvodu stehna
nemám dost litrů přepálenýho tuku
z friťáku ponížení

už není nic jako
moje tělo
zůstalo někde rozestlaný

už není nic jako
moje tělo
na skládce použitých
recyklujou naivitu

nemám dost dlouhej metr
na zněření tekutýho pasu
už není nic jako
moje tělo

čtvrtek 19. dubna 2012

Blues tuku a špeku


Žeru a užírám se
Zas přetejkám jako těsto z hrnce,
obrovská, liju tuk přes přesku pásku
a kluzká pod paprsky slunce
však nepředřu se
pro lásku

Žeru a užírám se
Přetékám tukem základního hladu
snad po posledním zákusku co svírám v ruce
místo jedu v krvi bude kolovat mi marmeláda¨
máčící koblihu
místo zlatýho srdce

Z prasklin


Servat si kůži z těla
a bejt někdo jinej
někdo bez srdce, zásad, bez plic
kam vdechovat zbytky cizího nikotinu
cizí vůně mámící hlavu
smotané vlasy zapálit
uhořet, zemřít, zmizet

Černá díra


Plní plytkých metafor,
prázdní vlastními slovy
šinem se betonem.

A v pilířích stereotypů
neprohlédnem tmu
zamlká těhotenství naděje
činností i lidství
má milá, nic není,
jen chvění po nás zůstalo
v dírách šklebících se
do úsměvů světa

Past viny


Příběhy lidí
bez konce
příběhy smutků
beze dna
ovce a vlci
a nikde pastýř
Nikdo, kdo by dělal průvodce

mhd


Je ráno, všední den. Vstanete někdy kolem sedmé hodiny, pokud jste z těch šťastnějších a uvědomělejších, nasnídáte se, pokud jste ztěch přirozeně čistotných, pravděpdodobně si dáte i sprchu.
Jistě mi dáte za pravdu, že ačkoli člověk téměř denně vstává s deprimující myšlenkou na dlouhý den před ním, pocit, kdy vycházíte do čerstvého vzduchu a poslední dobou i slunného počasí, pěkně vymydlení a s plnými žaludky není zas tak k zahození. Tudíž, přestaňme fňukat a hurá do života.
Ale skrytý a neodvratný ranní problém obvykle začne vyplouvat na povrch hned za domnovními dveřmi. Pokud chodíte do práce pěšky, máte vystaráno a k tomu ještě spálíte roztomilé množství kalorií, které pak dozajista zase doplníte celodenním sezením na zadku v práci či škole. Pokud máte auto, máte vystaráno také až na nutnost dopňovat nelevný benzín a dopady na životní prostředí, které jsou každému brzo ráno vstávajícímu myslícímu tvoru půl hodiny po probuzení úplně šumák.
A pak jsme my ostatní, bytosti bledých tváří, bez řidičáku a nebo bez auta, které jsou odkázány na ony fascinující pojízdné světničky zápachů, záchvatů, nekalých záměrů a zpátečnických módních kreací.
Úžas mě asi nikdy neopustí. Pakliže totiž nastoupíte už pátý den v týdnu, tedy v pátek, do té samé tramvaje v ten samý čas a do obličeje vás jako mokrá houba uhodí čísi specifický tělesný odér, je těžko uvěřit, že zrovna vy jste obdarováni tak malou dávkou štěstí. Komu se povede denně potkat ve veřejné dopravě někoho, kdo se neumí a nebo pravděpodobně z náboženských důvodů nesmí umýt? Zdá se, že nezáleží na elikosti města a počtu obyvatel. Toto lidé jsou všude, hlavně tam kde jste vy, a smrdí. A nebo si zvlášť oblíbili parfémy typu Zmoklá nutrie, Psí dech a Závan z Olomoucké tvarůžkárny. Zajímavá je samozřejmě variabilita smraďochů. Málokdy potkáte dva stejné. Upřímně, kdo má ještě sílu a chuť snídat, když první co v ošklivém světě za okny vašeho domova ucítíte je nějaký ten Psí dech a v okamžiku zatoužíte mít po ruce igelitový sáček, který má tu potenciálně milou vlastnost, že jde po naplnění zavázat a potutelně vhodit do síťovky nemyté osoby.
V případě matek s dětmi se různorodost exemplářů snižuje. Ty se vyskytují obvykle v párech, rvou ohromné kočáry na jim určená místa (a tak to má být, bůh jim žehnej) a okázale ignorují pokusy jejich dětí spáchat sebevraždu skokem z vozítka. Vůbec velká spousta dětí v tramvajích se vyznačuje obrovskou chutí nikoliv k životu, jak by se tomu dalo v jejich nevinném věku předpokládat, ale naopak k ukončení života. Domnívám se, že chtějí být udušeny vlastními holuby z nosu, slinami, ohluchnoout a následně si nechat explodovat hlavu v důsledku vlastního řevu a nebo je toto všechno součástí ohromného celoplanetárního plánu batolat, která jen čekají, kdy se někdo ze spolucestujících zblázní a na místě je zardousí. Pakliže Bradburry napsal povídku malý vrah, myslím, že bych mohla splácat něco na téma Malý sebevrah.
A důchodci? Neboli politicky korektně řečeno senioři? Už jste někdy něco slyšeli o věkové diskriminaci? Už jste slyšeli o tom, jak se bezbranní staří lidé stávají oběťmi kapsářů a jiných kriminálních živlů? Dovolím si hádat, že ano. A při pohledu na nebohou babičku kymácející se vratce nad sedadlem obsazeným mladíkem, jemuž ze sluchátek ostatntativně nahlas zní Sean paul bych tomu i věřila. Ale v momentě, kdy stojím na zastávce, dveře vozu se otevírají, najednou dostanu do zad loktem a přede mě se rychlostí omlypijského sprintera vřítí postava v tesilu, mívám chuť řvát.
Řvát, řvát a řvát, dokud mně někdo nechytí, nenasadí mi svěrací kazajku a nedvede někam, kde budou jen vypolstrované stěny, konejšivé ticho, koktejl sedativ pěkně do žíly a žádná, vůbec žádná hromadná doprava.

Svoboda posměchu


"Tématem týdne je svoboda slova. No, Maruš, o tom bys mohla taky něco napsat, ty přece umíš tak pěkně mluvit." A Maruš napíše. Pak napíše taky Pepa, Karel, Lojza a Božidara, aby bylo všem jasné, jak jim není lhostejné, že jim dnešní ošlivá zlá společnost ubírat možnost vyjadřovat se a že každopádně nesouhlasí s nynějším vedením státu. Taky nezapomenou dodat, že jsme všichni utlačovaní, kapitalismus nás požírá, komunismus nás samozřejmě požíral ještě víc a je dobře, že máme u nás v malebné české kotlině tolik altruistů, kteří na toto téma něco napíšou, protože to přece vede k lepší informovanosti naší mládeže a vůbec, proč že už to neběžíme někam zvonit klíčema?
Už jenom to, že blog.cz vypíše téma týdne "Svoboda slova" se dostáváme do situace, kdy je nám všem jasné, že se rádoby politické články začnou množit jak krysy a stejně jako krysy začnou požírat kyberprostor svou nesnesitelnou, nezajímavou a ukecanou četností. V ten moment přicházím já, s ukecaným článkem s rádoby politicky laděným úvodem a v duchu se trochu vysmívám, trochu se zajímám a ze všeho nejvíc se nudím jednotvárností, která nás všechny postihla.
Už jen to, že ani o samotném tématu svobody slova nemáme co říct, krom toho, že stále omíláme desítky let staré vzpomínky na totalitu, přenášené z generace na generaci mě trochu zaráží. Proto mi v hlavě vyvstává otázka: Chceme my vůbec mluvit? Kolik vlastních názorů jsme v životě veřejně prezentovali aniž bychom k tomu byli vedeni? Kolikrát jsme se snažili někoho předvědčit, že náš názor nejen dává smysl, ale je i cestou k úspěchu? Skutečně jsme se někdy snažili podívat se na sebe jako na tvora, který nejen má možnost volby, ale tuto možnost skutečně využívá? Svoboda slova totiž existuje vždycky, v jakýchkoliv podmínkách, každém režimu a každé éře. Problém je v tom, že jen málokdo je ohcoten za svoje názory nést zodpovědnost.
Maruš tuhle povídala, že se jí to tady celé nelíbí a že spějeme do záhuby. Božka taky povídala, že ten její už nevydělává tolik, co vydělával. Ještě že si na to dámy můžeme svobodně postěžovat.


Kruhy


Únava přichází v kruzích
nahoru, dolů, v pekle a zpět
a vlasy smotané do pramenů mysli
poutají ke zdem, lidem, podlaze

Jednou bez závaží
podruhé nahá v trní

Bezmyšlenkovitá


Někde je nová.
Ve vzduchu, v krvi.
V hadičkách u nosů v hospicu.

Někde je nová
koulí se ze srázů, padá přes parapet
rozmrzlá jinovatka za oknem

Někde je nová
za rohem stočená v listu
když vstáváš do prvního rána
bez mrazu

Někde je nová
beztíže

Klimbání pozdního odpoledne


Únava
malátná můza
pod koleny chodník
počítám kroky směrem k domovu
a trsy trávy ve spárách
zažloutlé věčným stínem zašlých čtvrtí
klaní se každému závanu větru.
kam vítr, tam plášť

Únava
povátná hrůza z času
vlasy co vypadaly
počítám žebra směrem k domovu
a slupky banánů přes okraj popelnic
hledám si hnízdo ve starým svetru
až po bradu
zalehla mě
únava



Jak zničit já


Vymalovat koupelnu a pověsit závěsy v kuchyni. Přidělat poličku na knihy a přešít si sukni a tričko na šaty. Obarvit si vlasy a vyfotit je, napsat recenzi na barvu a šampon na barvené vlasy. Přestat si sladit čaj a běhat každé ráno do obchodu jenom s kabátem nataženým přes pyžamo, ať už je jakékoliv počasí. Cvičit ochablé zádové svalsto, potkat nové lidi a přestat pít kávu. Změnit si barevné schéma v telefonu. Informovat tumblr.com o všem, co se přes den stane.
Všechno co je potřeba udělat pro přehlušení myšlení. Kompletního, dlouho pěstovaného systému sobě kladených otázek a sebou produkovaných odpovědí, k umrtvení sebereflexe, k zastavení dlouhodobě funkčního procesu obtěžujícího uvažování.
Přečíst články o škodlivosti kravského mléka. Půjčit si knihu s tématikou vizuálního zobrazování a skutečně jí přečíst, půjčit si další o rozvoji tvůrčího psaní. Nalézt radost ve studiu fonetiky a fonologie, nafouknout pneumatiky u kola, vytrhat si obočí do nezvyklého tvaru, pořídit sourozencům trička s nápisem, upéct mrkvovou bábovku, na fotografiích se usmívat, nesouhlasit nahlas.
Den za dnem ubíhají jako narychlo sestříhaný film, v úsecích ne delších než pár sekund, problikávající jako chyby v pásce, posypané popelem nedbalého zaměstance prvorepublikového kina.
Mluvit nahlas. Nesledovat se v zrcadle. Přestat lhát o malých věcech. Porovnávat všechny své nové kresby s předchozími. Přerovnat obsah zásuvek psacího stolu. Vytvořit časový rozvrh úklidu pro sebe a spolubydlící. Pochopit, jak funguje wifi router. Neobtěžovat ostatní vlastními výkyvy nálad. Vyhýbat se lidem, kteří mi nemají co říct.
Útěk před sebou samotným, jak teriér honící se za špičkou svého ocasu, v nekonečných kruzích. Stále dopředu, pořád si dýchajíc na záda. V kolech rozšiřujících se do takové šířky, že nakonec ani nebude poznat, že chodíme stále dokola.
Nezapomínat chodit pravidelně k doktorovi. Čistit si zuby po každém černém čaji.



Indigo


už neplač indigový dítě
V postelích cizích slepců ráno slunce nevstává
stejně jako všude jinde
tak proč ten pláč nad skvrnou zaschlých snů
na matraci svítání

Už neplač indigový dítě¨
v postelích cizích slepců ráno smysl nedává
tak jako všude jinde
tak proč pořád ještě slzy
nad stejným hrobem
nad věčnou samotou indigových očí

58 šedých dní


Hluboká bolest
hlavu barvy vanilky tisknu ti ke koleni
držím se pevně látky vzpomínek
léta jichž nelituju

hluboká bolest
jak pohled na fotku z Vánoc
jak sedíme na klíně
stejně jako roky předtím
malá
větší
veselý

hluboká bolest
jak přesně
stejné
kostky
zeleniny do polívky a ruce zrzavé pihami
brýle co tu stojí na stole
bez očí

hluboká bolest
jak rašící listy na stromě cos mi zasadil
ořezal
a odešel

Hluboká bolest
jak šedivící žena v křesle
pod stále stejným pohledem z okna

Modlitba za zavřenýma očima


A neuveď nás v pokušení
vrátit se na kolenou a prosit o přízeň
A zbav nás od zlého
všeho v krabičkách citů, schovaných na potom
pros za nás hříšné
za hříchy oslepené
nyní i v hodinu smrti naší
Amen