pátek 4. prosince 2015

Právě teď a napořád

Říkej mi tisíckrát, že všechno přichází na etapy a že bude líp. Nemůžu.

Každej den, dvacet čtyři hodin. Ve dne, v noci, ve snech.
Absurdní bolest. Absurdně živý vzpomínky.
Neexisuje nic, co na sobě nemá vytetovaný jeho jméno. ¨

Uvědomuju si, že jsem šílená. A to ještě prohlubuje mý šílenství.

Netušila jsem, že se nechám někdy takhle strhnout myšlenkou stability. Domova. Jednoduchých věcí,
Pocitem, že až se večer vrátím domů, všechno bude stejný. Všechno to, co jsem nikdy nechtěla a čím jsem opovrhovala mi teď chybí jako droga.

Pusa na rozloučenou, pusa na přivítanou. Oddechování vedle mě v tý samý posteli. Víkendy bez smyslu, ale spolu. Animovaný seriály. Vaření pro dva. Jediná naděje, který kdy existovala,

Najednou o nic nejde a všechny ty měsíce někdo polil benzínem a zapálil. Klečim v popelu a zachraňuju zbytky, protože mi nic jinýho nezbejvá.
Nepamatuju si, co bylo předtim. Nepamatuju si sebe sama. Jenom dvě místnosti, dva lidi a něco, co se zdá  být iluzí štěstí.

Všechno přej přichází na etapy, říkají. Jednou bude líp.

Dny se vlečou stejně jakou před sto lety. Minuta za minutou v neodůvodnitelným osamění.
Vteřina za vteřinou. Titěrný úseky času srovnatelný s nekonečnem,.

Jednou bude líp. Minuta za minutou. Bez smyslu, Bez důvodu. bez vysvětlení.

Láskou umim vyvolat jenom zlo.