až se nebe zalije krví
budou pršet kapky strachu
až temnota černější než čerň
obejme všechna srdce
až jedna ruka bude málo
na spočítání všech
čtyř jezdců
pořád tu budu stát
tvůj živý štít
až příkopy u silnic
naplní steny tvých bratrů
pořád
tu budu stát
pondělí 27. června 2016
neděle 26. června 2016
colab s M. vol.I.
bouřlivý podvečer pod černou peřinou
kapodestr kapek
ve strunách stromoví
napoví
co krůpějí jsi proplakal
-pro zbytečné kroupy
zvlněné oči kaluží
neurvalé břity
mokrých travin
kapodestr kapek
ve strunách stromoví
napoví
co krůpějí jsi proplakal
-pro zbytečné kroupy
zvlněné oči kaluží
neurvalé břity
mokrých travin
Výkřik
poslední šance zakřičet
do slunce
poslední šance
svěřit svou duši
protrženým stranám
prolhaným náručím
poslední šance na výkřik
z ochraptělých rtů
stříká jen ticho
zítra
lásko
přestaneme dýchat
pátek 24. června 2016
pondělí 20. června 2016
někdo ztlumil barvy
ublížil tvarům
moucha dobrovolně
láme se o sklo
poslední ostrý bzukot
na prahu vyschlého ticha
konečná perspektiva
holubic s protrženými plícemi
bezduše dopadají
v zkormoucené dlaně
daleko za branou melancholie
v lukách s vysokou travou
s hlavou pod vodou
v lukách s vysokou travou
s hlavou pod vodou
je už pozdě na volání o pomoc
svině
řve a
vyrvala mi
ze zubů krajíc
každej den
je zkouška
každý sousto je
novej začátek
každý zip
je koán
každý den
musíš zvítězit
musíš
musíš zvítězit
běž dokud se nepozvracíš
dokud neomdlíš
dokud žiješ, nikdy se nesmíš zastavit
protože tahle svině
neodpouští slabším
vyrvala mi
ze zubů krajíc
každej den
je zkouška
každý sousto je
novej začátek
každý zip
je koán
každý den
musíš zvítězit
musíš
musíš zvítězit
běž dokud se nepozvracíš
dokud neomdlíš
dokud žiješ, nikdy se nesmíš zastavit
protože tahle svině
neodpouští slabším
neděle 19. června 2016
Dívá se na hladinu
mírumilovná sfinga
vedle něj - s barevnou náprsenkou
usedají titěrná křídla
na krátký okamžik
hledí spolu
červnová řeka ubíhá k červenci
ostříme společně do mělkých odrazů -
mírumilovná sfinga
oranžová náprsenka
unavené oči
chvíle krásná až k slzám
dívej se se mnou ještě
dokud je čím
dívej se se mnou
než dočista ztrouchnivíme
co víc ještě chtít
blátivý princ
uplakaná princezna
jsme spolu
mírumilovná sfinga
vedle něj - s barevnou náprsenkou
usedají titěrná křídla
na krátký okamžik
hledí spolu
červnová řeka ubíhá k červenci
ostříme společně do mělkých odrazů -
mírumilovná sfinga
oranžová náprsenka
unavené oči
chvíle krásná až k slzám
dívej se se mnou ještě
dokud je čím
dívej se se mnou
než dočista ztrouchnivíme
co víc ještě chtít
blátivý princ
uplakaná princezna
jsme spolu
není mi dobře
za nejslunnějšího dne
v nádherném parku
voda fontány
omývá sousoší
není mi dobře
v božském stínu kaštanů
ani v odrazech naleštěných výloh
zvony vyzvánějí - na usmířenou
a nikde žádné smíření
není mi dobře
s prsty v hebké srsti
s kornoutkem lepkavé zmrzliny
ani ve tvé
udýchané náruči
není mi - nic
- odpust mi
není mi dobře
za nejslunnějšího dne
v nádherném parku
voda fontány
omývá sousoší
není mi dobře
v božském stínu kaštanů
ani v odrazech naleštěných výloh
zvony vyzvánějí - na usmířenou
a nikde žádné smíření
není mi dobře
s prsty v hebké srsti
s kornoutkem lepkavé zmrzliny
ani ve tvé
udýchané náruči
není mi - nic
- odpust mi
není mi dobře
pátek 17. června 2016
a tak si vzala svoje
nejkrásnější šatičky
když jí odšroubuješ hlavu
bude plná
ginu
a nedořeče
ných vět
přelij přes okraj
všechno to bude tvoje
skleněná očka
kaolinová dušička
malá
porcelánová
skládačka
až se ráno probudíš,
pod balkonem střepy
slepuje perličkama slz
za bílou myškou
skočila
malá
porcelánová
malá porcelánová píča
nejkrásnější šatičky
když jí odšroubuješ hlavu
bude plná
ginu
a nedořeče
ných vět
přelij přes okraj
všechno to bude tvoje
skleněná očka
kaolinová dušička
malá
porcelánová
skládačka
až se ráno probudíš,
pod balkonem střepy
slepuje perličkama slz
za bílou myškou
skočila
malá
porcelánová
malá porcelánová píča
čtvrtek 16. června 2016
Pro ni
pozdní odpoledne
štamgastům se prodlužují
stíny od půllitrů
v oploceném výběhu
pro úterní smutky
my dvě
skvostný miss heren-barů
a naše nesnesitelná lehkost
borůvkovejch LMek
pověz mi, princezno
jak to jen děláš
přes všechno pozlátko
pořád září ti
to dřevěný srdce
Salome, dolívej
a všichni
kteří nám podrazili nohy
hlavu teď sklání
na stříbrný podnosy
Josef, Martin, Aleš
Ondřej, Ježíš
jen ať si lámou hlavičku
bez tělíčka
tělíčko bez hlavy
štamgastům se prodlužují
stíny od půllitrů
v oploceném výběhu
pro úterní smutky
my dvě
skvostný miss heren-barů
a naše nesnesitelná lehkost
borůvkovejch LMek
pověz mi, princezno
jak to jen děláš
přes všechno pozlátko
pořád září ti
to dřevěný srdce
Salome, dolívej
a všichni
kteří nám podrazili nohy
hlavu teď sklání
na stříbrný podnosy
Josef, Martin, Aleš
Ondřej, Ježíš
jen ať si lámou hlavičku
bez tělíčka
tělíčko bez hlavy
středa 15. června 2016
úterý 14. června 2016
zabít se můžeš za den třeba stokrát
mumlá svou mantru
královna nepodařenejch sebevražd
přináším ke trůnu
šest litrů krve
dnes
se vykoupím z nevolnictví
všechno už bylo řečeno
od konců prstů
vchází do mě třas
všechno už bylo viděno
na zem se z rukávů rozsypaly
poslední trumfy
všechno už bylo vypito
poslední šance na únik
masožravé mlze
na čase dát do pořádku
osobní záležitosti
čas prodat bárku
a pořádit sextant
mumlá svou mantru
královna nepodařenejch sebevražd
přináším ke trůnu
šest litrů krve
dnes
se vykoupím z nevolnictví
všechno už bylo řečeno
od konců prstů
vchází do mě třas
všechno už bylo viděno
na zem se z rukávů rozsypaly
poslední trumfy
všechno už bylo vypito
poslední šance na únik
masožravé mlze
na čase dát do pořádku
osobní záležitosti
čas prodat bárku
a pořádit sextant
pondělí 13. června 2016
Nádražní
beznadějná vyhlídka
matoucí pohled
na dva v objetí
na rozloučenou
drobky v nádražní hale
jeho průsvitná secese
její selské baroko
kontrastní architektura blízkosti
pár vitráží od Muchy
na které chlístá voda
raději staletí stát v dešti
než přiznat
lesklým kolejištím
nekompromisním výhybkám
že políbil jí do vlasů, teprve když spala
že pod žádným dalším deštníkem
už nebude pro ni tak sucho
matoucí pohled
na dva v objetí
na rozloučenou
drobky v nádražní hale
jeho průsvitná secese
její selské baroko
kontrastní architektura blízkosti
pár vitráží od Muchy
na které chlístá voda
raději staletí stát v dešti
než přiznat
lesklým kolejištím
nekompromisním výhybkám
že políbil jí do vlasů, teprve když spala
že pod žádným dalším deštníkem
už nebude pro ni tak sucho
středa 8. června 2016
Stůl plný vzpomínek
totožný závoj vlasů
žena
a její mládě
chce se natáhnout a pohladit
nedotknutelná
nedosažitelnou
společně odčítají, násobí
každý kubík, každý kilowat
všechnu energii
soužití bez života
do oken bije spadané listí
do posledního vyrovnání
do posledního soudu
nikdy nesplatí
budou navždy jen
klepat do kalkulaček
nájem
za pobyt v lůně
každý halíř za ztracené iluze
neosrstěná opička
chce se choulit a spát
vstřebat kosti a maso zpět
a začít znova
seskládat se z lásky
totožný závoj vlasů
žena
a její mládě
chce se natáhnout a pohladit
nedotknutelná
nedosažitelnou
společně odčítají, násobí
každý kubík, každý kilowat
všechnu energii
soužití bez života
do oken bije spadané listí
do posledního vyrovnání
do posledního soudu
nikdy nesplatí
budou navždy jen
klepat do kalkulaček
nájem
za pobyt v lůně
každý halíř za ztracené iluze
neosrstěná opička
chce se choulit a spát
vstřebat kosti a maso zpět
a začít znova
seskládat se z lásky
Slunce
vynesl slunce před můj práh
a příliš mnoho záře
nedá mi v noci spát
příliš mnoho svitu
trhá sítnici
ruce a nohy broukům
chodívám ven
hasit ho aperitivy
proboha, prosím
odkoulej ho zpět
tam, kde poslouží
třeba ve sklepě pod pivovarem
bude zavařovat zlatavé sklenice chladu
a příliš mnoho záře
nedá mi v noci spát
příliš mnoho svitu
trhá sítnici
ruce a nohy broukům
chodívám ven
hasit ho aperitivy
proboha, prosím
odkoulej ho zpět
tam, kde poslouží
třeba ve sklepě pod pivovarem
bude zavařovat zlatavé sklenice chladu
Ofelie
v údolí
kolouch albín
hltá jí lačnými doušky
o ona nahá
ve vlasech vzrostlé lekníny
koupe se a nehlasně zpívá
mlčenlivá
hladina jezera
nikomu neprozradí
že se jí po těle dělají varhánky
už tolik týdnů
-na dně se obejmou
s ocelovým nebem
tetřevi z vřesu
jeleni
lehkonohé volavky
od napajedla vracejí se
sněhobílí
kolouch albín
hltá jí lačnými doušky
o ona nahá
ve vlasech vzrostlé lekníny
koupe se a nehlasně zpívá
mlčenlivá
hladina jezera
nikomu neprozradí
že se jí po těle dělají varhánky
už tolik týdnů
-na dně se obejmou
s ocelovým nebem
tetřevi z vřesu
jeleni
lehkonohé volavky
od napajedla vracejí se
sněhobílí
pondělí 6. června 2016
Jericho .#1
Plavba v moři podvědomí: taková byla ta noc. Jen co se nadechneš, spodní proudy tě vtáhnou do snů tak živých, že tě jejich upřímnost zas v záplavě hrůzy vyplaví zpět nahoru. Pár sekund s hlavou nad hladinou a pak zase dolů, dolů k obrazům jejichž reálnost se neslučuje s významem slova sen.
Obrazům pravdivějším než pravda.
Zeširoka rozpažené ruce, jako kdyby chtěl obejmout všechno co znal, stál na zídce nad vyhlídkou a díval se město zářící pod ním, klidné a ospalé. Všeobjímající sebevrah, kterému do náruče spadl dokonalý kruh úplňku. Natahoval k němu prsty.
"Neskákej." řekla, pobavená tím výjevem.
"Proč ne? Pod dnešku můžu klidně i umřít." zasmál se zhoupl se v kolenou ke skoku. Pak se ale otočil a seskočil zpět na schody, ze kterých na zeď vylezl. Než jí došlo, co udělal, intuitivně se vrhla dopředu, aby ho zachytila. Teď do ně narazila celou vahou těla a oba, překvapení tím pohybem, se svezli na kamenné schody. Zůstali tam ležet v křečích náhlého smíchu. Jeho dlaň kolem ramen studila a hřála zároveň. Cítila navlhlou látku jeho košile, jakýsi levný deodorant a slabý závan tabáku. Hvězdy nad městem na ně padaly po tisícovkách, nezaplašené světlem pouličních lamp. Štíhlé věže všech chrámů svědčily obřadu dokonalého patosu. Naivního, nezkušeného štěstí hlídané sílou úplňku. Měsíc nad Jerichem dokáže všechno.
Probudila se v kaluži studeného potu někde, kde se nechtěla probudit. A tak se tiše oblékla a utíkala pryč přes úzkou předsíň, která jí byla stejně málo povědomá, jako obličej spícího, kterého nechávala za sebou. Před vchodovými dveřmi ležel rottweiler a spal, ani si nevšiml, když ho opatrně překročila.
Už cestou domů měla pocit, že něco není v pořádku a tím teď zdaleka nemyslela svou úpornou bolest hlavy ani whiskey politou blůzu, která tak dlouho přitahovala pohledy, než se raději i přes pálící slunce schovala za koženku bundy. Když se zastavila, aby si v odrazu výkladní skříně otřela rozmazaný make up, padl jí pohled na maličké kytice temně modrých květin, jejichž jméno neznala. Některé z nich už pomalu odkvétaly. Sklonila se nad nimi a pozorovala je zblízka.
Květinářka, které obchod zjevně patřil vyšla ven na chodník, vytáhla jednu z čerstvějších kytiček z vody a s úsměvem jí je podala. Zašmátrala tedy v kabelce po peněžence, aby je zaplatila, ale žena jen mávla rukou.
"Nikdo je nechtěl, už dlouho nevydrží. A k vám se hodí."
"Díky." odvětila prostě. Když si pak jeden z modrých květů vetkla do vlasů, uvědomila si, že tak upřímně už dlouho nikomu nepoděkovala.
Domů to měla pár bloků a tak se rozhodla jít pěšky, mezitím začalo jarní slunce připalovat a černé kožené lodičky, ve kterých vyrazila včera začínaly být na nohou nesnesitelné. V jedné z postranních uliček si je sundala a s botami v rukách si zkrátila cestu přes nejbližší park.
S modrými květy ve vlasech, bosá, nepoznávala se v té záplavě slunečních paprsků, které dávaly všem stínům ostré hrany. Pot pomalu zasychající ve vlasech na zátylku
Najednou nevěděla, kde začíná realita a kde končí sen. Boty jí klouzaly z rukou, příliš hladké na povrch, stejně jako její ruce a tak, když je konečně donesla domů, posadila se na židli k psacímu stolu a dívala se na svoje prsty, jako kdyby je nikdy neviděla. V duchu jakoby čekala, že se na nich objeví kočičí drápy.
Když dávala prát špinavou halenku, posadila se na pračku a v mobilu se snažila najít kontakt, který léta nepoužila.
Marek K. ale zmizel s posledním rozbitým telefonem. A tak si sedla k počítači a hledala. Nenašla ani jejich staré e-maily, ani mailovou adresu, na kterou by mu mohla napsat. Věděla, že všechny sociální sítě zrušil pár let zpět.
Pořád ještě jen v sukni a v podprsence začala probírat staré dopisy v naději, že najde jakoukoliv zmínku o J. Všechno mlčelo.
Když ve 3 hodiny ráno zapíjela prášek na spaní, před očima se jí míhaly tváře, štíhlé prsty a v hlavě duněla slova bezelstných průsvitných bytostí. Květy ve vlasech zvadly a stáčely se jí unaveně k tváři, jakoby potřebovaly někde složit hlavu.
Zazvonil telefon. V polospánku po něm sáhla a Marek K. řekl na druhé strašně řekl pár slov. Pak všechno zhaslo, i lampy, které zrovna svítily na ulici. Celé město zhaslo.
Realita je směšný pojem, řekl pak J. a posadil se vedle ní na pracovní stůl, zatímco ona zadávala po sté do vyhledávače slovo autonehoda. Na e-maily nikdo neodpovídal, dopisy ležely rozházené po zemi a v nich jenom jedno jediné písmo, jedno jediné jméno. A tak jí alespoň hladil po zádech zatímco manicky prohledávala všechno v bytě, co by mohlo dávat alespoň malý smysl. Za půl hodiny se otočila, ale už tam nebyl. Za oknem svítalo.¨
Když v šest hodin sedala do auta a snažila se kávou přebít účinky prášku na spaní, byla si už téměř jistá, že zešílela. Ale nebyla ochotná se s tím smířit dřív, než vyřadí všechny zbylé šance na příčetnost. Před ní bylo osm set kilometrů. Za dvě hodiny měla být v práci. Zapomněla natankovat než vjela na dálnici bez dálniční známky a nevěděla, jak dlouho ještě vydrží nespat. Ale nad obzorem právě mizely bílé pozůstatky dorůstajícího měsíce a úplněk měl být už zítra. Tohle mohl být její poslední úplněk nad Jerichem. A ten byl mnohem důležitější než spánek. Důležitější než všechno.
Obrazům pravdivějším než pravda.
Zeširoka rozpažené ruce, jako kdyby chtěl obejmout všechno co znal, stál na zídce nad vyhlídkou a díval se město zářící pod ním, klidné a ospalé. Všeobjímající sebevrah, kterému do náruče spadl dokonalý kruh úplňku. Natahoval k němu prsty.
"Neskákej." řekla, pobavená tím výjevem.
"Proč ne? Pod dnešku můžu klidně i umřít." zasmál se zhoupl se v kolenou ke skoku. Pak se ale otočil a seskočil zpět na schody, ze kterých na zeď vylezl. Než jí došlo, co udělal, intuitivně se vrhla dopředu, aby ho zachytila. Teď do ně narazila celou vahou těla a oba, překvapení tím pohybem, se svezli na kamenné schody. Zůstali tam ležet v křečích náhlého smíchu. Jeho dlaň kolem ramen studila a hřála zároveň. Cítila navlhlou látku jeho košile, jakýsi levný deodorant a slabý závan tabáku. Hvězdy nad městem na ně padaly po tisícovkách, nezaplašené světlem pouličních lamp. Štíhlé věže všech chrámů svědčily obřadu dokonalého patosu. Naivního, nezkušeného štěstí hlídané sílou úplňku. Měsíc nad Jerichem dokáže všechno.
Probudila se v kaluži studeného potu někde, kde se nechtěla probudit. A tak se tiše oblékla a utíkala pryč přes úzkou předsíň, která jí byla stejně málo povědomá, jako obličej spícího, kterého nechávala za sebou. Před vchodovými dveřmi ležel rottweiler a spal, ani si nevšiml, když ho opatrně překročila.
Už cestou domů měla pocit, že něco není v pořádku a tím teď zdaleka nemyslela svou úpornou bolest hlavy ani whiskey politou blůzu, která tak dlouho přitahovala pohledy, než se raději i přes pálící slunce schovala za koženku bundy. Když se zastavila, aby si v odrazu výkladní skříně otřela rozmazaný make up, padl jí pohled na maličké kytice temně modrých květin, jejichž jméno neznala. Některé z nich už pomalu odkvétaly. Sklonila se nad nimi a pozorovala je zblízka.
Květinářka, které obchod zjevně patřil vyšla ven na chodník, vytáhla jednu z čerstvějších kytiček z vody a s úsměvem jí je podala. Zašmátrala tedy v kabelce po peněžence, aby je zaplatila, ale žena jen mávla rukou.
"Nikdo je nechtěl, už dlouho nevydrží. A k vám se hodí."
"Díky." odvětila prostě. Když si pak jeden z modrých květů vetkla do vlasů, uvědomila si, že tak upřímně už dlouho nikomu nepoděkovala.
Domů to měla pár bloků a tak se rozhodla jít pěšky, mezitím začalo jarní slunce připalovat a černé kožené lodičky, ve kterých vyrazila včera začínaly být na nohou nesnesitelné. V jedné z postranních uliček si je sundala a s botami v rukách si zkrátila cestu přes nejbližší park.
S modrými květy ve vlasech, bosá, nepoznávala se v té záplavě slunečních paprsků, které dávaly všem stínům ostré hrany. Pot pomalu zasychající ve vlasech na zátylku
Najednou nevěděla, kde začíná realita a kde končí sen. Boty jí klouzaly z rukou, příliš hladké na povrch, stejně jako její ruce a tak, když je konečně donesla domů, posadila se na židli k psacímu stolu a dívala se na svoje prsty, jako kdyby je nikdy neviděla. V duchu jakoby čekala, že se na nich objeví kočičí drápy.
Když dávala prát špinavou halenku, posadila se na pračku a v mobilu se snažila najít kontakt, který léta nepoužila.
Marek K. ale zmizel s posledním rozbitým telefonem. A tak si sedla k počítači a hledala. Nenašla ani jejich staré e-maily, ani mailovou adresu, na kterou by mu mohla napsat. Věděla, že všechny sociální sítě zrušil pár let zpět.
Pořád ještě jen v sukni a v podprsence začala probírat staré dopisy v naději, že najde jakoukoliv zmínku o J. Všechno mlčelo.
Když ve 3 hodiny ráno zapíjela prášek na spaní, před očima se jí míhaly tváře, štíhlé prsty a v hlavě duněla slova bezelstných průsvitných bytostí. Květy ve vlasech zvadly a stáčely se jí unaveně k tváři, jakoby potřebovaly někde složit hlavu.
Zazvonil telefon. V polospánku po něm sáhla a Marek K. řekl na druhé strašně řekl pár slov. Pak všechno zhaslo, i lampy, které zrovna svítily na ulici. Celé město zhaslo.
Realita je směšný pojem, řekl pak J. a posadil se vedle ní na pracovní stůl, zatímco ona zadávala po sté do vyhledávače slovo autonehoda. Na e-maily nikdo neodpovídal, dopisy ležely rozházené po zemi a v nich jenom jedno jediné písmo, jedno jediné jméno. A tak jí alespoň hladil po zádech zatímco manicky prohledávala všechno v bytě, co by mohlo dávat alespoň malý smysl. Za půl hodiny se otočila, ale už tam nebyl. Za oknem svítalo.¨
Když v šest hodin sedala do auta a snažila se kávou přebít účinky prášku na spaní, byla si už téměř jistá, že zešílela. Ale nebyla ochotná se s tím smířit dřív, než vyřadí všechny zbylé šance na příčetnost. Před ní bylo osm set kilometrů. Za dvě hodiny měla být v práci. Zapomněla natankovat než vjela na dálnici bez dálniční známky a nevěděla, jak dlouho ještě vydrží nespat. Ale nad obzorem právě mizely bílé pozůstatky dorůstajícího měsíce a úplněk měl být už zítra. Tohle mohl být její poslední úplněk nad Jerichem. A ten byl mnohem důležitější než spánek. Důležitější než všechno.
pro kamarádku
Bylo jí z něho zle, jak se na ní najednou podíval, jako kdyby všechno, co kdy udělala, bylo správně. Ten úžasnej pocit totálně na blití, kterej tě zaplaví pokaždý, když se snažíš nějakým způsobem ospravedlnit si neospravedlnitelný, tentokrát konečně směřovanej vůči někomu jinýmu než vůči sobě . Další idioti podobnýho rázu si to mašírovali kolem zahrádky kavárny, ve který seděli, některý projížděli na roztomilejch městskejch kolech a další se ani nepokoušeli zakrejvat, když jí v chůzi čuměli do výstřihu.
Vážně ho teď milovala, jak tam seděl, kouřil cigaretku, oslněnej něčím, co si usmyslel, že pro něj ona představuje a vůbec mu nedocházelo, že mu několik základních věcí uniká. Třeba jizva na zápěstí. Nebo oko na silonkách začínající těsně pod lemem zapraných kalhotek. A už vůbec mu nedoházelo, že běžná holka si prostě nemůže dovolit bejt zároveň chytrá a tlustá. Pokud se do ní ovšem nezamiluje nějakej zoufalec, kterej jí bude několik staletí zvát na kávu a dortík, než se rozhoupe k tomu, aby jí vzal aspoň za ruku, a dalších kvadrilion let, aby jí nedejbože ošukal.
Už přibližně půl hodiny ho neposlouchala, když mluvil souvisle o literatuře a když předtím pár minut mluvila zas ona, díval se na ní s výrazem obdivu, kterej se, zřejmě podvědomě snažil zakrýt neustálym prohrabáváním vlasů a kouřením neskutečnýho kvanta cigaret. Představovala si, jak strašně by mu asi muselo páchnou z pusy, kdyby se jí teď, povzbuzenej třetí skleničkou vína snažil políbit. Pak si představovala, jak to udělá, aby se s nim už nemusela nikdy vidět, aniž by na něm ztratila byť jenom jedno zbytečný slovo.
Pitomci na městskejch kolech přijížděli a zase odjížděli. Čísi pes skočil do kašny uprostřed náměstí a chladil se. Znatelně cítila jak jí mezi dotýkajícími se stehny začíná téct pot.
Co by asi tak řek, kdyby si to uvědomil. Kdyby mu z očí spadly ty připitomělý růžový brejle a viděl jí, tak jak se teď viděla sama. Jako roztékající se kopeček zmrzliny, samej záhyb, samá beztvarost. ženská, kterou by měl pod oblečením někdo vyžehlit. Měl by nás všechny tak vidět. Maso a kosti, sliznice a placenty. V tý nádherný podstatě síly, kterou jsme. Místo toho jí jeho pohled přidělával andělský křídla a zasazoval jí do scény na lesním paloučku. A i kdyby mu docvakly všechny tyhle rozkošný tělesnosti, vsadila by se, že je jednim z těch, který by jí, až budou v ní, šeptali do ucha, jak je nádherná a hebká. Měkká jak králíček Azurit.
Povídal co si hrozně chytrýho, sama nerozuměla co se jí snaží vysvětlit a přesto, že nepopírala jeho zjevnou inteligenci, stejně jí z něj bylo zle. Jak chápavě pokyvoval hlavou, když mluvila bylo k nesnesení, protože, do prdele, věděla, že ve skutečnosti neslyší nic z toho, co mu říká. Stejně tak jako u všech ostatních všechny slova dopadaly na neúrodnou půdu a místo toho, aby z nich něco rostlo se kupily do veřejný skládky, ve který se už začínaly rochnit hyeny.
Až domluví, zaplatí. Řekne, že se skvěle bavil. Možná přidá něco o tom, že tak přínosnou konverzaci se ženou už dlouho neměl. A ona se bude modlit, aby mohla konečně dát průchod svejm citům a pozvracet mu boty.
Další kolemjdoucí se jí podíval do výstřihu. Chvíli měla chuť vstát a prostě odejít, beze slova se vypařit někam do stínu, sundat si boty, lehnout si na trávu a bejt sama, už navždycky sama, vyhnout se všem pokusům o smysluplnou konverzaci s dalším z tisícovky idiotů, který se z nějakýho důvodu snaží bejt součástí jejího života. Opustit tělo. Zešílet.
Dívala se, jak si balí další cigaretu a vypadá u toho dobře a nerozumí ničemu. Urputnýmu volání ptáků ve větvích, konstantímu proudění okolního života, kterej nemá nikdy víc než jedno jednoduchý pravidlo, smíchu holky se zmrzlinou ze stánku naproti. Každodennostem. Ničemu nerozumí, nic nevidí.
Půjde domů, svlíkne se, vleze do vany a až si to proudem sprchy udělá, bude úplně volná.
Vážně ho teď milovala, jak tam seděl, kouřil cigaretku, oslněnej něčím, co si usmyslel, že pro něj ona představuje a vůbec mu nedocházelo, že mu několik základních věcí uniká. Třeba jizva na zápěstí. Nebo oko na silonkách začínající těsně pod lemem zapraných kalhotek. A už vůbec mu nedoházelo, že běžná holka si prostě nemůže dovolit bejt zároveň chytrá a tlustá. Pokud se do ní ovšem nezamiluje nějakej zoufalec, kterej jí bude několik staletí zvát na kávu a dortík, než se rozhoupe k tomu, aby jí vzal aspoň za ruku, a dalších kvadrilion let, aby jí nedejbože ošukal.
Už přibližně půl hodiny ho neposlouchala, když mluvil souvisle o literatuře a když předtím pár minut mluvila zas ona, díval se na ní s výrazem obdivu, kterej se, zřejmě podvědomě snažil zakrýt neustálym prohrabáváním vlasů a kouřením neskutečnýho kvanta cigaret. Představovala si, jak strašně by mu asi muselo páchnou z pusy, kdyby se jí teď, povzbuzenej třetí skleničkou vína snažil políbit. Pak si představovala, jak to udělá, aby se s nim už nemusela nikdy vidět, aniž by na něm ztratila byť jenom jedno zbytečný slovo.
Pitomci na městskejch kolech přijížděli a zase odjížděli. Čísi pes skočil do kašny uprostřed náměstí a chladil se. Znatelně cítila jak jí mezi dotýkajícími se stehny začíná téct pot.
Co by asi tak řek, kdyby si to uvědomil. Kdyby mu z očí spadly ty připitomělý růžový brejle a viděl jí, tak jak se teď viděla sama. Jako roztékající se kopeček zmrzliny, samej záhyb, samá beztvarost. ženská, kterou by měl pod oblečením někdo vyžehlit. Měl by nás všechny tak vidět. Maso a kosti, sliznice a placenty. V tý nádherný podstatě síly, kterou jsme. Místo toho jí jeho pohled přidělával andělský křídla a zasazoval jí do scény na lesním paloučku. A i kdyby mu docvakly všechny tyhle rozkošný tělesnosti, vsadila by se, že je jednim z těch, který by jí, až budou v ní, šeptali do ucha, jak je nádherná a hebká. Měkká jak králíček Azurit.
Povídal co si hrozně chytrýho, sama nerozuměla co se jí snaží vysvětlit a přesto, že nepopírala jeho zjevnou inteligenci, stejně jí z něj bylo zle. Jak chápavě pokyvoval hlavou, když mluvila bylo k nesnesení, protože, do prdele, věděla, že ve skutečnosti neslyší nic z toho, co mu říká. Stejně tak jako u všech ostatních všechny slova dopadaly na neúrodnou půdu a místo toho, aby z nich něco rostlo se kupily do veřejný skládky, ve který se už začínaly rochnit hyeny.
Až domluví, zaplatí. Řekne, že se skvěle bavil. Možná přidá něco o tom, že tak přínosnou konverzaci se ženou už dlouho neměl. A ona se bude modlit, aby mohla konečně dát průchod svejm citům a pozvracet mu boty.
Další kolemjdoucí se jí podíval do výstřihu. Chvíli měla chuť vstát a prostě odejít, beze slova se vypařit někam do stínu, sundat si boty, lehnout si na trávu a bejt sama, už navždycky sama, vyhnout se všem pokusům o smysluplnou konverzaci s dalším z tisícovky idiotů, který se z nějakýho důvodu snaží bejt součástí jejího života. Opustit tělo. Zešílet.
Dívala se, jak si balí další cigaretu a vypadá u toho dobře a nerozumí ničemu. Urputnýmu volání ptáků ve větvích, konstantímu proudění okolního života, kterej nemá nikdy víc než jedno jednoduchý pravidlo, smíchu holky se zmrzlinou ze stánku naproti. Každodennostem. Ničemu nerozumí, nic nevidí.
Půjde domů, svlíkne se, vleze do vany a až si to proudem sprchy udělá, bude úplně volná.
Ukolébavka
zapít panáct dávek spánku
zapomenout na všechno
zbytečně vysvlečení
už se nikdy nezahalí
ohrádka, kde se pásly hrůzy
prázdná
kolébka
kolébka
průzračně čisté okno do duše
zamazat špínou
tajemství roztříštěných o palubní desku
zavřete okenice
zhasněte lampy
zamazat špínou
tajemství roztříštěných o palubní desku
zavřete okenice
zhasněte lampy
zapít patnáct tisíc dávek spánku
křičící přestanou křičet
plačící přestanou plakat
zapomenutí musí zapomenout
haha
zdálo se, že mám pořád hlad
tak budem duše přikusovat k vínu.
máme se pořád komu smát
každej z těch šašků vrhá spoustu stínů
tak budem duše přikusovat k vínu.
máme se pořád komu smát
každej z těch šašků vrhá spoustu stínů
neděle 5. června 2016
sobota 4. června 2016
tolik mi chybí ten, který mě nemiloval
a zdá se, že i ty ho postrádáš
když se ke mně choulíš
svlačec k svlačci
i ty ho postrádáš
s každým stenem víc
nahlas
tolik mi chybí, ten který mě neviděl
a dnes ti kalí oči
jen kaluže bolestných slov
i ty ho postrádáš
když v láhvi vína předávám ti
štafetu ponížení
ještě dnes ráno v záhybech zaschlého citu
marně hledám toho
který mě nemiloval
a zdá se, že i ty ho postrádáš
když se ke mně choulíš
svlačec k svlačci
i ty ho postrádáš
s každým stenem víc
nahlas
tolik mi chybí, ten který mě neviděl
a dnes ti kalí oči
jen kaluže bolestných slov
i ty ho postrádáš
když v láhvi vína předávám ti
štafetu ponížení
ještě dnes ráno v záhybech zaschlého citu
marně hledám toho
který mě nemiloval
čtvrtek 2. června 2016
1 + kk
Jsem ty, když se nemůžeš unést,
stočení v jedno, uprostřed noci,
když všechno mlčí, včetně nás dvou
v bytě příliš malým, pro dvě těla.
Jsem ty, když nemůžeš usnout
bdím tvoje noční můry,
za oknem holubi, ťukají sonáty
a prsty ve tvých vlasech,
mizejí jak lodě ve vlnách
Přeze mě bouře neprojde.
Jsem ty, když nemůžeš dýchat
dusím se za tebe v klaustrofobních křečích
Jsem ty
a až mě jednou přemůže pláč
zkus ronit slzy
zkus bejt já
myslíš si že jsi silnější, větší
v 1 + kk jsi jenom k
21.04.12
stočení v jedno, uprostřed noci,
když všechno mlčí, včetně nás dvou
v bytě příliš malým, pro dvě těla.
Jsem ty, když nemůžeš usnout
bdím tvoje noční můry,
za oknem holubi, ťukají sonáty
a prsty ve tvých vlasech,
mizejí jak lodě ve vlnách
Přeze mě bouře neprojde.
Jsem ty, když nemůžeš dýchat
dusím se za tebe v klaustrofobních křečích
Jsem ty
a až mě jednou přemůže pláč
zkus ronit slzy
zkus bejt já
myslíš si že jsi silnější, větší
v 1 + kk jsi jenom k
21.04.12
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)