čtvrtek 13. září 2018

Nevim co říct, protože všechno už bylo řečeno. Neni o čem mluvit.

Za kuchyňským stolem prázdný židle. Zakazuju si vzpomínat. Zakazuju si to tak často, že se místo vzpomínek zaobírám jenom zapomínáním. Kde mám dno a kde mám strop? Pod nohama mi utíkají spáry chodníku a mizí, další se objevujou přede mnou a já nevim kam směřuju, nevím odkud přicházim a snažím se sama sobě namluvit, že mě to zajímá.

Mlha přede mnou, mlha za mnou. Rozevři náruč, snad se vyčasí. Na hodiny. Minuty. Stačila by mi vteřina čista a pořádku. Klidu a jasna.

I search for you in deepest waters. I look for you under the leaves of ferns, hidden in deep, deep green. Odd, tired and dove-gray.



středa 25. července 2018

Sestry

Tancujem na stolech apoštolů
ty a já
já a ty
má sestro Magdalénská
tancujem, dokud je co pít
pít, pít
a zaplatit

Tancujem na stolech světců
ty a já 
jen já a ty



pondělí 2. července 2018

Vesmír

Jsem vesmír
sám o sobě
nesmírná neskutečnost
vpletá se mi do vlasů
mezi prsty
plovací blány nekonečna
neutěšená duše všehomíra

Jsem vesmír
všechno a všude
ve vakuu slov
nezbývá kyslík vlídnosti

tak kdo jsi ty?
Když mě
přesto
tak bez námahy
dokážeš obejmout



pátek 6. dubna 2018

Na lavičce

Ležím pod rozhlednou na lavičce, stánek už otevřel a na záda mi táhne jenom trochu. Koukám na stromy. A brečím kvůli chlapovi. Větve nade mnou se nastavujou slunci, borovice si je klidně, bez námahy nadnáší, jako matky chovající děti na bocích. Kolik námahy vnesla do toho, aby je přinutila růst. Co jsou mý lidský, pomíjivý bolesti proti tomu, kdyby je teď urval vítr. Nebo já. Všechno, o co se celej život snažila by bylo marný.
Chlápek u vedlejší lavičky začíná mluvit o tom, že zrovna začal první týden chemoterapie. Je těžký to nebrat jako významnej kontrast vůči svýmu pubertálnímu trápení.
Jenže tak jako tak. Bolest je bolest. Bolí i v sousedství bolesti mnohem větší.
Tak ležím na lavičce pod rozhlednou a jako úplná kráva brečím kvůli chlapovi.


...

Pamatuješ ty panenky, kterejm se dala odšroubovat hlava?
Chci bejt jako ony.



pondělí 26. března 2018

Dresden

Vybombardovaná mlha
kámen po kameni
hledám se v rozvalinách
nevím, kdo jsem
nevím kde jsem
vzal sis mě
a někam založil
vybombardovaná mlha



pátek 19. ledna 2018

Noc na 19. 1.

Jediná jasná přímka,
jediný směr je teď jen pachuť zmaru
a v temných zákoutích se celá města
halí do sametu tmavšího než čerň.

Jen vodorovná přímka 
tesaná do mramoru
jak chladné sklála
sípění životů nás všech

jak místa kam snad odcházejí
světla zpod víček
když nemůžou už ráno ulpět
na bilých nemocničních zdech

Co vidí oči, jimž navždy spadly brýle,
když jediné, co zbylo z nich je
vodorovná linka

nekonečná chvíle


19/1/2012