Ležím pod rozhlednou na lavičce, stánek už otevřel a na záda mi táhne jenom trochu. Koukám na stromy. A brečím kvůli chlapovi. Větve nade mnou se nastavujou slunci, borovice si je klidně, bez námahy nadnáší, jako matky chovající děti na bocích. Kolik námahy vnesla do toho, aby je přinutila růst. Co jsou mý lidský, pomíjivý bolesti proti tomu, kdyby je teď urval vítr. Nebo já. Všechno, o co se celej život snažila by bylo marný.
Chlápek u vedlejší lavičky začíná mluvit o tom, že zrovna začal první týden chemoterapie. Je těžký to nebrat jako významnej kontrast vůči svýmu pubertálnímu trápení.
Jenže tak jako tak. Bolest je bolest. Bolí i v sousedství bolesti mnohem větší.
Tak ležím na lavičce pod rozhlednou a jako úplná kráva brečím kvůli chlapovi.
Chlápek u vedlejší lavičky začíná mluvit o tom, že zrovna začal první týden chemoterapie. Je těžký to nebrat jako významnej kontrast vůči svýmu pubertálnímu trápení.
Jenže tak jako tak. Bolest je bolest. Bolí i v sousedství bolesti mnohem větší.
Tak ležím na lavičce pod rozhlednou a jako úplná kráva brečím kvůli chlapovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat