neděle 30. dubna 2017

Pod květy sakury

pod květy sakury
závěje růžova
hladí obruby obrubníku
okoralé plátky
předstírají
že všechno
je v pořádku

a řady stromů
zakořeněné přešlapy
zpívají plytce Mendelsona
v nuceně čistém kánonu
i když by radši unisono

pod květy sakury
vyčesávat z vlasů latentní štěstí
pod květy
předstírejme
spořádanost



73

Dnes by ti bylo 73 let. Probírám se tvýma fotkama v tvým bytě, na gauči, co jsi koupil a na sobě mám tvou mikinu. Lidi na obrázcích vedou kola, stojí na mostech v Amsterdamu a tady stojím já, na rozhledně v Jizerkách a držím v náručí sestru.
Je to zvláštní. Desetiletý já na fotce se zdá být mnohem jistější, mnohem smířenější než to, který vídám denně v zrcadle. Možná je to tím, že tenkrát jsi byl jen metr ode mě, ne někde, kam za tebou ještě pár desetiletí nebudu moct.
Bylo by ti 73, neviděli jsme se už skoro šest let a přesto cítím káravej, ale vlídnej pohled v zádech pokaždý, když mě život zavede do slepý uličky, když se najednou nemůžu nadechnout a jsem zase malá holka, pitomá a nivní, toužící po tom, aby mi někdo vysvětlil, jak mám žít.
Bylo by ti 73 a stejně mám pocit, že i kdyby nám někdo dopřál alespoň o těch šest společných let víc, stejně bych bloumala od ničeho k ničemu a pořád čekala, že se odněkud vynoříš a smažeš všechny mý problémy. Několika málo slovy. Úsměvem. Nebo i jednoznačným tichem.
Bylo by ti 73. Pořád mi to ještě nedochází.



středa 19. dubna 2017

odsouzenec

Každou minutu
čekám
než mě vyvedu v poutech
obejmi mě naposled
než přijdou

železná vrata
zpoza kterých
se nikdo nevrací


každou minutu
čekám
na rozsudek smrti
odkysličený kyslík
v cele s bílými stěnami

každou minutu
naposledy mě líbej
než si pro mě přijdou

neděle 16. dubna 2017

Slyš mě

Slyš mě
kázat Víru
přes křik
bezbožného ticha

slyš mě
vyplňovat prázdnotu
konejšivou
prázdnotou slov

slyš mě
zaříkávat bezvětří

slyš mě
monotónní mantru
sebeklamu