úterý 31. května 2016

Janě

Když dnes usedám
na prázdnou stranu postele
se mnou usedá srdce
V rohu přepečlivě složené
roky, měsíce
pokrývky, polštáře

A konečně odpouštím ti
Odpouštím předčasnou smrt
tři promarněné roky
Poté cos domů
Místo něj
Přinesla jenom brýle v sáčku
Odpouštím neskrytou bolest
sobectví
a prostým pláčem chtěla bych
Vyvolat si tě k poslednímu objetí

Odpouštím ti
Odpouštím nám
ten nádherný archetyp ženských chyb
nesnesitelné předurčení,
břemeno věčné lásky

pondělí 30. května 2016

Jednou nohou v Boho

Tohle je můj druhej pokus napsat tenhle článek. Podle toho soudim, že to neni úplně easy.

Nevim, co přesně a jak říct. A to, jak sami uznáte, není úplně dobrej začátek pro článek.
A tak začnu tím, jak moc vás nenávidím.

Ač se snažím to slovo používat čím dál tím míň, vás upřímně a z celýho srdce nenávidím.
Nenávidím vás, vy všichni pijáci levnýho vína, osoby těžkejch hlav a lehkejch mravů, hlubokejch myšlenek a povrchní schopností vnímání reality. Nenávidim vás, básníci, malíři, spisovatelé, hudebníci, vás lidi, který si nikdy neperete svetr a vlasy si myjete jenom u příležitosti autorskýho čtení Krchovskýho v lokálním udergroundovým klubu. Vy, kteří žijete obklopený Dalíovským světem, kterej si vtloukáte do nikotinem konzervovanejch hlav, všichni mý zapálený spolužáci z umělecký průmyslovky, bohémové, závisláci na bylinách a jinejch omamnejch látkách, fanatický a nadšený konzumenti antidepresiv předepsanejch na základě diagnózy póza. Vy, který si pořád ještě myslíte, že žít obklopený svýma obrazama a podle potřeby vyšperkovanýma démonama v podkroví je romantický. Vy, vyznavači svobody, závislý na kapesným a na dobrý vůli těch, co vám v pátek koupí pivo, aby zalili vaší skomírající Múzu.
Nenávidim vás. Protože stojim jednou nohou na vaší lodi. Na jednom z těch Rimbaudovo dekadentních Opilejch korábů. A tu druhou mám na jedný úžasný, hranatý, naprosto nezajímavý a emočně plochý ropný plošině.
A věřte mi, že i když mě něco táhne k těm vašim nekonečnejm nocím a citovejm rozkolům, (Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen, 
znám kouzlo večerů a velkých povodní, ale koho to zajímádržím se tohohle korporátního monstra zuby nehty. Protože je přece nezničitelný. Tak dokonale hranatý, čitelný ze všech úhlů a hlavně, předvídatelný.

A pak přijde pondělí ráno a já vás nenávidim, kluci s kufříkem a deskama. Nenávidim vás, pravidelný úterní porady, měsíční odpočty z produktivity, obchodní zástupci minoritních společností, monopoly, vyznavači satelitních městeček a kabelový televize, vlastníci zlatejch retrívrů a bíle natřenejch plotů, osazenstva cyklostezek a nedělní návštěvníci nákupních center. Hnusíte se mi penězma ochuzený konzumenti, vlastníci dětskejch kočárků uzpůsobenejch aktivnímu životnímu stylu, fitkový maniaci, kulturní rychlokvašky. Nenávidim vás.
Všechny. Hlavně proto, že si nějak nemůžu vybrat a uprostřed se stát nedá. Stejně jako se nedá ve středu večer naložit do lihu na performance slam poetry a ve čtvrtek ráno jít na šestou hodinu do práce. A taky se nedá mít ráno chuť namalovat si východ slunce a za půl hodiny počítat někomu simulaci faktury plynu. Ale nejvíc ze všeho se nedá rozdělit se na dvě půlky jenom proto, že se spolu často neshodnou. Kdyby to šlo, jednu posadim za počítač do open-spacu, ať si žije svuj finančně nezávislej, rozumnej život a druhá prostě jen tak půjde, možná někam do hor, k nejbližšímu motlitební mu mlýnku.


1.7.2014






42

42 chromozomů
přebývá ke štěstí
v sadu zmožených kavalerií

a uplakaní kominíci - přicházejí po desítkách
urvané knoflíky
zpřetrhané režné nitky
zanechají na plotě
koncentračního tábora
pro unavené přísliby

herbářové čtyřlístky
vinice ospalých povzdechů
scházíme se
ke generální zkoušce

42 chromosomů
budeme tu svorně
odečítat od lidství



neděle 29. května 2016

šeřík

Obskurní dům na nároží. Malá holčička, vyděšená vybledle rudým emailem na okenicích trhá přes plot šeřík. Potichu, aby nikdo neviděl, nikdo nic nepoznal. Nejkrásnější šeřík v ulici a musí patřit zrovna jemu. Z plotu opadává prach a zaschlé listy, když balancuje na betonové podezdívce a natahuje ruce vzhůru.
Vrznutí vchodových dveří.
Malý, osmiletý infarkt.
Starý muž, nebo alespoň tak působí, se blíží k plotu, v ruce blyštivý předmět.
Takže to je on, pomyslí si dětská hlava. Je opravdu takový, jak se říká.
Krve by se v ní nedořezal, z tváře se jí pihy rozsypaly na chodník.
Došel až k ní, pomalý, v chůzi neslyšný, v pracovních kalhotách a skvrnou na košili. Teď je dělí jen zrezivěl pletivo. Zdvihá ruce vysoko nad hlavu, kovový předmět se zableskne. A dolů k plotu je navrací s pugétem temně fialových květů. Zahradnické nůžky beze slova vrací do kapsy.
Neví, jestli si smí vzít, co říct. A tak je trhnutím bere do náruče a utíká po rozpáleném betonu. Do květů kapou slzy hrůzy a úlevy zároveň. Nepoděkovala.
"Je to blázen." říkávala máti. "Samotář." Děsivý stařík se šeříkem. Něžná bytost z hradu s rudými okenicemi.
Dnes ho vynášeli nohama napřed. A já, jako bych se dívala zpoza těch okenic, přes neumyté sklo. Nikoho neměl a tak mi sotva někdo prozradí, jak konečně říct díky. Na jaký hrob položit šeřík.

toho rána
těžko k uvěření,
že studenej pot může vařit
va
po
ri
zo
vat
a brát s sebou v každý kapce
olovo a ocel

těžko uvěřit, že
všechny směny, který střídaly se
v nenávisti
si píchly padla
zbrojovka zeje prázdnotou
a tak v ní sázím kopretiny

těžko k uvěření
že studenej pot
zahladí všechny střelný rány
jak lehký je probudit se
beze zbraní
beze zbraní
ale v míru

sobota 28. května 2016

se zlatými kruhy v uších
nádherná nádherou
policejní brutality,
petrklíče 
sklánějí tváře
stromy v aleji
utvořily špalír
a ona kráčí

v kroku snědých kotníků
křivce pevných boků
je prostořeká dívenka
tančící Afrodita
matka i dcera
duše Kleopatry

a ona kráčí
jak kdyby nepoznala bolest
drobným chodidly
přes mrtvá těla potemníků
okna ubytoven
vstávají pro potlesk vstoje



pátek 27. května 2016

Odrazným plochám
vyhýbat
se
s páskou přes oči
umýt tělo,
Čert a kříž

Nesnesu se
sebou být

Křeč jako závdavek.
A ještě jedna.
v podbřišku svorně
škemrají o pozornost
uražené
přesto připomenou

Nesnesu se
sebou jíst
Nesnesu se
sebou spát

uražené
že úzkost
nelze léčit úzkostí
nesnesu
vedle sebe
snůšku sterilních
Gest





čtvrtek 26. května 2016

Zřejmě

Zřejmě jsi zapomněl
s jakou lehkostí
před sebou odkládáme svršky

zapomněl zřejmě,
že prsty v mých vlasech
jsou samozřejmé
a jak neslyšný,
ve své přirozenosti
je ohlušující křik
brzce ranních návratů k vědomí

zapomněl
že jsi mě, zřejmě,
ne nutně v tomto pořadí

po léta učil
lásce
nenávisti
a přátelství

že pro tebe po kapsách
pořád nosím tvůj vlastní teplý důlek
pro každou
z mých aktuálních postelí

ve zřejmosti okolností
musíš přece tušit
že nad tebou zavírám
už tak příliš přimhouřené oči

zřejmě jsi zapomněl
že nikdy nemůžeš
zapomenout

středa 25. května 2016

Nedůležitá

Nedůležitá
nedůležitá stopa štěstí
v mrazem okoralém sněhu
Zrezivělé okraje kanálů
pod příliš kyselou vodou
osamělé ulice
plné zakalených proudů

nedůležitá
neplodnost květů třešní
týraných sebemenším vánkem
studené okvětní listy
v řídnoucích vlasech staré kněžky

nedůležitá
urputnost nespavých sentimentů
kastrované pohnutky
nejsměšnějších závěrů

postradatelná
- postradatelná bolest
zapomenutýcb šperků
v nejzazší skulině
pokořeného vědomí

v dlažebních kostkách
zarostlé stíny včerejšího večera
Bezvýznamná protekce
zanesená do spár

přítomnost
budoucnost
rozdíly stírané
šlehačkovými dorty
třpytivými prsteny
zbytečným luxusem
zlatavých řas

a mezi vší krásou
přiznej
nejvíc jsme podobni
rozšlapaným kusům dešťovek
v betonovém tichu

tolik kofeinu
že význam mizí v rozmazanou čáru
tolik lihu
že svět rozpustil se
na druhém břehu řeky

tolik slov
že mlčení se obrousily hrany
smích přetekl smutkem
smutku přetekl smích

tolik vln
že hladina už neví
jak hladit




úterý 24. května 2016

Krása

Dnes
jsem nejkrásnější bytost světa
sbírka nejvybranějších nadávek
park po dešti

dnes
jsem nejsvatější ze všech svatých
lehký klus klisny
cigaretový kouř v blyštivém čistu
roztříštěná v celistvost

dnes
jsem milenka mořské trávy
přetrvávající dílo universa
nejkrásnější bytost věčnosti
baletka s krvavými špičkami

dnes
vzdávají mi hold
hořící pochodně Magdaly






Znouzectnost

To je mi ale ve stínu legrace
to je mi ale v prdeli srandy
fádního smíchu poslední vibrace
a smutnou radostí praskají
šle

27.04.2011 

Dávno

Plácám se na zemi a v kostkách dlažebních
je skrytej Rubikův hlavolam světa.
V příčetných žilách nepříčetný líh,
do spár se vpíjí věty,
po smyslu veta
a věta:
jak dlouho trvá dávno?
tu taky spláchne déšť
do kanálu pod zem.
Jak dlouho trvá dávno?
A kam jsme napsali, že dneska už se nemilujem?


duben 2011


Razítko

Tohle nám nevyjde
ani v samizdatu,
za hranice světa
nikdy nevylezem.
Z prvního posledního platu
vytřískám halíř po halíři,
stará láhev vodky jako nová
má místo kolku štempl,
že nejsi žádnej Honza
a já Krejcarová.

23.04.2011


pondělí 23. května 2016

Médea

Včera jsem zabila všechny svý děti
protože byly taky tvý
Holčičku, chlapce i to malý třetí
s modřinou na krcích
usnuly
spí.

Jsem v podstatě bez podstaty

a v zásadě bez zásad
Doufám, že přijdeš apoň vykopat hroby
potom je hodíme za ruce do jam
holčičku, chlapce, i to malý třetí
a půjdem si po svým
co je mi po nich
co je mi po sobě.


únor 2011



Betonové dvorky

Namotaný na prst
pramen vlasů s korálky
všichni jsme tu špinaví
navonění pyžmem
ale ve sluncem zalitém vnitrobloku
chutná pivo a chleba s hořčicí

tvá matka
tvá babička  - kočka v prachu
všechny je miluju jako vlastní
říkají něžná slova, z dlaní
čtou nám budoucnost
a milují mě jako vlastní
pod zhasnutými lampiony včerejšího víru
má sestra
madona v kontrapostu
sbírá zralá jablka

neprovdal jen syna
provdal i dceru
a všichni pod slunečníkem
upíjejí pospolitost

v paprscích bělostná košile
třepotá se
a šťastné dítě na ní plácá upatlanýma rukama
není moje
ale miluju ho, jako vlastní

až k ránu dotančíme
budeme plakat štěstím
že i kudly v kapsách
jsou strážcem míru



neděle 22. května 2016

sluncem spálená kůže
tvoje kůže.
cesta nejmenšího odporu
tvá cesta
můj odpor

už nekladu vinu
vina je lenivou potravou
nepláču, slzy
mě neodvedou k oltáři.
Neviním raněné
Nezháším cigarety
o provinilé
a v autě jsem vždycky potichu
Kdosi mě příliš dobře vychoval.

I Thoth se před tebou rozezpíval
tak proč všechno ztichlo
příteli

čtyři rytíři
tasí na popravu
čtyři princezny
třímají po dvou pohárech
budeme připíjet
na Císařovny
Dílo je dokonáno

nad stromem života
vychází egyptské slunce
proč všechno mlčí
v zátokách Nilu

jak můžem holemi
roztloukat štíty
ani modrá krev se básní neubrání
a tenhle vůz
daleko nedojede

Thoth se před tebou rozezpíval,
řekni mi, příteli,
řekni, že lže


Sbohem

cítím to v kostech
ztuhlost obratlí
mícha ve spirále

cítím to v krvi
tráví 
kolemjdoucí
oblečení v rozteklých igelitech
existence
rozprskla se v zornicích

tak než půjdu
než zevnitř vyhniju
nechám tě alespoň
okousat kůrky


sobota 21. května 2016

Prostoduší žoldáci
emancipace evoluce
sluhové pákových kávovarů
kapalné nitrožilní výživy

komu se vybrečet
když jsme všichni k pláči?

plastová lžička pro nemluvňata
dnes na první straně deníku
vražedkyně nekřtěňátek
s  oblými hranami

šlapky civilizace
zakřivené skoliózou
porodní báby kapitulace kapitalismu

komu se vybrečim
kdo si mě přitiskne k rameni
kde se berou poukazy
na lidský bytosti?

prostoduší dělníci
s kladivy a srpy
ještě dlouhou budou si rovnější
než jiná zvířátka

komu se vybrečet
na koho se vykřičet
kdo konečně sestrojí
robota pro existenci?
co tady ošukat
pro trochu citu

Pocta

probudil jsi mě,
protože krvácím

na tváři vlhkost
dechu, který dýchal století
probudil jsi mě v hrůze
abys přihlížel
znovuzrození

ty, král všech králů
lví hlavu skláníš mi do klína
ty, kastelán Jupiteru
melancholická
tvá čistota
v kaluži brzkého štěstí

tvé oči viděly
věčnost
tvé oči viděly
umírat přátele
v tvých očích
křik bratrů vzhůru k měsíci
tvé oči
vytrhly mi Excalibur ze srdce

ty, hrdina hrdinů
probudil jsi mě,
protože krvácím

kéž bys rozuměl
slovům mé nejhlubší úcty



pátek 20. května 2016

Kerberos

Budeš litovat,
žes nás kdy potkal

v nestřežených chvílích
skládám do hnízda křídla
a vytrhávám černá pera
kňučící, nakopnutý
Kerberos

litovat

pragmaticky zakročít
a podávát rozhřešení
pírko za pírkem
vzlyk za vzlykem

budeš litovat
všech lichých kroků
které jsi udělal naším směrem

hladíme si lysiny
které už nezarostou chmýřím

náš názor
naše obzory
intelektuální kamasutra
vesmírný mrdání překrvených laloků

budeš litovat,
žes nás kdy potkal

náš klid
náš smích
náš řev
v prázdných stěnách zšeřelého pokoje






Potkal jich mnoho
v lesích,
loukách,
nádherná stvoření ze světla a slámy

Potkal jich mnoho,
z břehů řek
vztahovaly po něm ruce
narcisy
bezbřehé lásky
slibovaly mu letní vítr v trávě
noční oheň ve vánici
naivní zákoutí starých obrazů
a jejich ještě naivnější
upřímnost

nádherná stvoření
beze jmen
s pravými úsměvy
vlasy ze záře ¨
severky
šíje laní a prsty druidů

tak proč
přichází na zpřelámaný práh
ušpinit to, co zbylo čisté

proč klopýtá
přes kořeny spálené žhářem

proč mi pod nohama zhasíná
polární záře




Štastní

měj strach

zítra se probudíš
uškrcený
ve vlastní šťávě
na obrátce surových
pornografických obrázků

postavičky v kůži
zmrzačený,
potrestaný a
zardoušená
umírají šťastně prázdní

měj strach

šrámy a modřiny
zítra už pohladí
jedině koroner

měj strach

není vyhnutí
musíme umřít šťastní





čtvrtek 19. května 2016

chladnokrevnost

Děsim se chvíle,
kdy otevřu ústa

asociál první třídy,
když se přimykám
k laskavým idiotům

paranoidní krutost
bezohledná panika

jediný raněný zvíře
který
neumí krvácet




teskné pahorkatiny
rozestlaných iluzí

nenásilná nahota
plachých areol

absolutní izolace
genia locci

svinout se v ulitu
netělesností

svinout se v katatonii
katarze






středa 18. května 2016

haiku

v čaji plave vlas
polknu rychle bez řečí
tvé ranní voodoo

První slova

Tohle jsou má první slova.
nemůžu brát
a tak dávám

krevní skupinu i s krví,
vzpomínky na první Vánoce,
pohled z okna nemocnice
po úspěšné operaci zeleného zákalu,
nepopsanou stranu,
krmelec se srnkami,
krmítko se sýkorkou,
prvorozeného syna,
první výkřik a
poslední nádech

tohle jsou má první slova
nemůžeš dávat,
tak ber



úterý 17. května 2016

Reprodukce ze Sonetů

 As I fall asleep you fell asleep in me
 For shame deny that thou bear'st love to any,
 And it wouldn't be true
 říct
 have forsaken you:
 Má Antonie
 má Jiřino
 zamlklé květiny
 zmlklých meadows 

 And it is not true
 that I've forgotten you
 my Joseph
 můj Matouši
 boys will be boys
 even if ever not they'll be 

 In all my candidness
 I přiznávám
 holding you v náručí,
 když se stmívá
 Thoughfrom your eyes
 redeemer se nepodívá
 I'll shelter you
 with all the něha left in me 

On your lips
will never sound a sound of smíchu
sweet debt of já,
buď ransomedplease,
thy presence is  gracious
wreck all my shame
mou underlying pýchu 
from fairest creatures we desire increase