Strach

Strach
V rozbitých střepech zrcadla
otupených svinstvem
svinstvem v bílý tabletě

Strach
v rozbředlých dlaních utopených
co uvnitř hnije
poslední co zbylo ve světě

Anděl

Prší, kdysi dávno.
Na hlavu mi v kapkách
padá anděl strážný.
Velkýma hnědýma očima dívá se, jak stárnu.
Svírám celou dlaň, kolem jediného prstu,
A musím utíkat, abych stíhala ho v chůzi.

Prší, teď a tady.
Na hlavu mi v kapkách
padá prázdný déšť.
A slepé hnědé oči, už dlouho bloudí, mlčí
Však stejně svírám dlaň, kolem zmrzlých prstů
stále chci utíkat, abych stíhala ho v chůzi
směrem k minulosti.

23. srpna 2011

Udělejte si obrázek...

Ještě si pořídit kočku a budu succesful novelist.

Modla

Chladne mi kafe
a na tácku drobky
jeden vedle druhýho jak
ohryzky dní, ohryzky strachů
stejská se mi po sobě
jako ještě po nikom
a za půl hodiny
na kolena před mísu
padám jak před modlou
před zlatým buddhou co mě ochrání
když nikdo jiný nemůže

Interview

"Pojď to probrat."
"Už zas?"
Dívaly se na sebe. Uprostřed černé nicoty, každá své křeslo, svůj kousek půdy ve tmě. V dlaních tepající kusy čehosi zabalené ve špinavém alobalu. Mezi křesly se vznášela zaprášená petrolejka a vrhala mdlé světlo na jejich prostý svět.
"Jsem dítě bláznů." Vyplulo bezvýrazně z křesla. Krásná s vlasy v barvě sněhu, krásná, ale mrtvá.
"To nemusíš říkat dvakrát..." Odsekla si povrchně a zkroutila nohy v křesle, v nedokonalé tváří úšklebek a náznak smíchu. Odkopla špinavou botu do tmy. Nedopadla.
Totožné oči se setkaly.
"Leni..."
"Jull..." Mluvila chladně a z části pobaveně. Vlasy jí padaly do obličeje zkřiveného stíny.
"Jsem dítě bláznů." Vyšlo znovu z mrtvých bledých rtů. Seděla, nehybná, sněhobílá, rovná, nereálná.
"Říkala jsem ti, že tohle opakovat nemusíš." Zasmála se.
"Ale nepochopilas."
"Nechci. To jsi ty, kdo tady pořád chce něco chápat... Bla bla bla, viď... Najděmě přeci smysl života.... Á, už to mám. Smysl života je.... Zbavit se mrtvoly holky v tomhle imaginárním křesle v jiný realitě... A je to...!" Pomyslně si oprášila ruce v obličeji sinalá vzteky.
"Neuškodilo by ti, kdyby ses občas zamyslela..."
"Neuškodilo by ti občas mlčet a brát život jakej je... My nežijeme v milionech přívlastků pro slova, co nedávají dohromady smysl."
"Vy?" Zaznělo lahodně.
"Jo.. My, normální lidi... Jull, jsi umělá."
"Snad. Umělá... a... odpust mi to... uvědomělá?"
"Hmm... ono to pasuje k sobě...! Pojďme o té libozvučnosti vést inteligentní debatu..." Zařízla chladně a cvrnkla do petrolejky, která se zakomíhala.
"Měly bychom se nějak dohodnout."
"Zapomeň."
"Jsme celek..."
"Bohužel. Vem si ho a vypadni."
"Chyběla bych ti..." řekla mírně.
Pozvedla obočí a přitáhla koleno k hrudi. "Pravda.. trošku mi... rozšiřuješ obzory..."
"Půjdu..."
"Uvidíme se ráno." Zhasla petrolejku.
"A to další ráno... to další... i to, co příjde pak..."

29.července 2008

Bez názvu

Chci tam bejt zase s tebou. Poslouchat stejnej song, sedět potichu, pít a cejtit a neřešit, co jsme, kdo jsme a co tu spolu děláme. Jenom se dívat na obzor, zakterej před chvílí zapadlo slunce a mít všechno ještě před sebou. Všechny hloupý konverzace, všechny potenciální stíny i světla, co se můžou, ale nemusí stát. V nose vůni letního večera a zejtra se nikam nemusí. Protože je léto a protože mi je osmnáct. Vezmi mě tam ještě jednou. Seď  a tvař se, že všemu rozumíš. Tvař se, že mě posloucháš. Tvař se, jako že tě zajímá, co plácám. Meze už nejsou studený.
Chci tam bejt zase s tebou.