čtvrtek 11. června 2015

Úhoři v tvých slzách

Ticho v pokoji, jako kdyby nemělo být nikdy přerušeno. Sledoval pruhy míhající se na stropě. Někde venku musela projíždět auta, ale nevydávala žádný zvuk. Vakuum jeho mikrokosmu se rozpínalo mezi bílými stěnami místnosti a nechystalo se nikam odcházet. Minuty ubíhaly jako hodiny, jako dny. Kdo se vůbec rozhodl měřit čas? Přijde někdy ráno?
Ruce, štíhlé v zápěstí, najednou nesly tíhu světa, ani nenadálá křeč, kterou mu strach přivodil je nemohla odlepit od bílého prostěradla. Další mihotavý pruh na stropě ohlásil existenci vnějšího života, lidské bytosti ujížděly pryč, zatímco ležel, paralyzovaný. A černá postava v koutě přihlížela prázdnou tváří.

"Jsi vzhůru?" Sklenice postavená prudce na stůl se převrhla. Kolébavě se ustálila v hladině odrážející svítání za oknem. Voda kape na lino a máčí bosé nohy přecházející sem a tam.
"Ne." Chraptivá slova z reproduktoru telefonu neskýtají žádnou útěchu. Všechen obvyklý podtón přívětivost byl smazán někde cestou k přijímači. Dívčí hlas mlčí.
"Musím s tebou mluvit,"
"Mluvíš se mnou."
"Osobně."
"Nevim, kolik je hodin, ale je moc brzo na to, abych někam šla. Je moc brzo i na to, abych šla na hajzl."
Vystoupil z kaluže vody s opřel si nohu o kalhoty, aby nasákly vlhkost. "Tak snídaně. V osm."
"Jsi hysterickej." odtušila.
"To si uvědomuju."
"Dobrý. Takže v osm."

Příliš velký hrnek příliš řídké kávy. Zíral na zvláštní bledou sedlinu, která na dně neměla co dělat a tak stoupala, klesala a chytala se mezi zuby.
"Pokaždý, když se toho napiju, mam chuť napsat Kolumbicům oficiální omluvnej dopis za znásilnění jejich hlavního vývozního artiklu."
"K jejich hlavnímu vývoznímu artiklu ty sis nikdy ani nečich. Kdyby jo, možná by ses v noci nepočůrával."
"Ježiš marja, lituju tý slabý chvilky, kdy jsem zapomněl, jaká seš jedovatá mrcha." 
Zahlížela na něj zpoza kávy a chvíle, ve které se ještě dalo nezávazně tlachat byla pryč, mnohem dřív, než se na to stihl připravit. 
"Co se děje?" Vlídný podtón ve zdánlivě nezúčastněném hlase. Dva přátelé u stolku s kostkovaným ubrusem. Střih. Odlehčená konverzace o kokainu. Střih. Close-up na dívčiny ruce držící hrnek. Pokud si teda umyje zbytky laku na nehty. Hudba na pozadí naznačuje vážnost situace. Vážnost. Jaká vážnost? Vytáhni si hlavu ze zadku, slyšel se pomyslet v jejím hlase. Střih.
"Zdají se ti někdy divný věci?"
"Ani ne. Krom těch, kdy tě biju důtkama, potom, co mě probudíš ve čtyři ráno a dělá mi to dobře. Co myslíš, že to znamená?"
"Prosim tě."
"Fakt jsem se moc nevyspala"
"Koupil bych ti kafe jako odškodný, ale mohla bys to brát jako urážku."
"Honzo, neměl na to začít brát ňáký prášky?"
Střih. Záběr z nadhledu. Bledá ruka muže, která vypadá jako ženská si sype do kávy jednu lžičku cukru za druhou. její hlas rovnající všechno rozbité zpátky do dokonalých tvarů. Střih.
Honzo? Špatně namalovaná rtěnka vyslovuje jeho jméno. V očích neurčité barvy jí něco plave, točí se ve spirálách. Možná odraz sedliny v hrnku, který pořád strnule drží v prstech. Proč tady vůbec jsou, když jí nemá co říct.

V pokoji je zas ticho, uši mu zalehly před třemi hodinami, možná dřív. Možná později. 
Leží s otevřenýma očima. Všechno je stejné. Pach přicházející smrti, která nikdy nepřijde. Postava sedí v rohu, nic neříká, nehýbe se. Jako kdyby ho slyšel nadechovat se za každý nádech, který sám nezvládne. Pruhy od aut na stropě, bílo a ticho. Kdo se vlastně rozhodl měřit čas?
Z omítky na stropě pomalu prosákne špatně namalovaná rtěnka, odlepí se a klesá. Křiklavá rudá barva se mu obtiskává pod ušní lalůček a opakuje. Honzo? Dva pruhy červeni se množí na bílých stěnách jeho nočního vězení a postava v rohu poprvé vstává vytahuje šedý, slizký jazyk pokrytý nepatrnými prohlubněmi, jednolitý šupinatý sval a natahuje ho k nejbližší stěně. 
Křeč způsobená čirou panikou, nikdy nebyla tak silná. Kde je jistota, kde končí tělo a začíná holý prostor? Tisíce rtů mluví, pak vzdychají a pak křičí, dokud není zas ticho. Křiklavé barvy slízané do poslední šmouhy. 

Tentokrát jí volal ve dvě hodiny ráno. V pozadí slyšel hukot hlasů opilých lidí. Ani ona nezněla střízlivě,
"Viš, kdyby sis našel nějaký kámoše kluky..."
"KDE JSI?!" slyšel se řvát.
"Venku... Martine, pozdrav, to je Honza" Zasmála se něčemu, co neviděl. Ozval se zvuk rozbíjeného skla.
"Kde jsi? KDE JSI?!" řve do telefonu, zatímco opilý muž na druhé straně huláká pozdrav. Znatelně cítil, jak se mu točí hlava. Jednou rukou drží studený rám dveří a druhou telefon, který se mu zasekl v prstech. "No tak..." zaznělo mu do ucha těsně před tím, než mu nohy vypověděly službu a sesunul se na podlahu.

Našla ho tam po tom, co deset minut hledala klíč pod květináčem. Vstal ze země, dovrávoral k ní chodbou a chytil jí za ramena. Červenou rtěnku měla v koutku rozmazanou, v očích se jí něco plavalo, slizké, dlouhé, točící se ve spirálách. Dýchal přerušovaně a stále jí lpěl očima na rtech.
Matně si uvědomoval, že na něj mluví, když ho vedla ke gauči, kde ho posadila vedle sebe, pozoroval, jak se ústa zavírají a otevírají,
Vytáhla z kabelky nedopitou láhev vína s podala mu jí. Pomalu upíjeli. Chvíli bylo ticho. Zdála se být unavenější, než jí kdy předtím viděl.
"Takhle to nemůžeš dělat pořád." Položila si hlavu na opěradlo gauče, vlasy odhalily kus kůže na krku. Zavřel oči. Konejšivý hlas se mu obmotával kolem hlavy v pevných smyčkách a zpomaloval tlukot srdce.
To jediné, co mu pomáhalo. Její hlas. A teďse snažil mu vzít i to. Otevřel oči a nevědomky jí vzal za ruce. Zřejmě jí to překvapilo, protože vykřikla a snažila se mu vytrhnout. Cítil teplo krve v zápěstí a pustil jí.

Za oknem něco proletělo a prořízlo modrou tmu. Světlo z lampy za jejími zády matně osvítilo struzku slz na obličeji.
"Ty ses už úplně zbláznil!" zaječela, zacouvala do nejvzdálenějšího kouta pohovky a mnula si zápěstí. Zřejmě jí musel stisknout mnohem víc, než chtěl. Seděl strnule, zmatený sebou samotným a chtěl jí utěšit, ale nevěděl jak, stejně tak jako si nebyl jistý příčinou. Slzy jí tekly čím dál tím větším proudem. V šeru měly onyxovou barvu rozdělenou odlesky na slizké šupiny. Plazily se z očí k rudým ústům, dva úhoři jejích slz, jazyk neznámé hrůzy, rozhodnutý jí navždycky umlčet. Pokud si jí nepřivlastní jako první.
A tak jí políbil, protože to bylo jediné, co v tu chvíli dávalo smysl. Přirazil jí ke gauči a držel. Cítil, jak v panice kope a křičí, ale musel jí zachránit před umučením musel sebe zachránit před šílenstvím. Trvalo nekonečně dlouho, než zbyly jenom úplně čisté, neškodné slzy.

Tu noc spal tak dobře, jako nikdy předtím, držel jí v náručí, klidnou, nehybnou, chápající.




neděle 7. června 2015

...

Chci říct, že mě mrzí léta, ve kterých jsem nenáviděla to jediný, v čem kdy budu mít tu čest žít. A že se omluvám, za ignoraci vůči všem náznakům nelibosti a strachu o vlastní přežití. Za destruktivní výsledky naivity a nejistoty. I když je už pozdě cokoliv zachránit, natož pak vymazat hloupé přešlapy ještě hloupějšího já.
Někdy mi připadá, že si tohle všechno zasloužím. Stejně jako by vykradače chrámů stihl boží hněv, mě stíhají důsledky osobního rouhačství, sebemrskačství a sobectví.
A je mi to líto. Je mi líto, že jsem svojí pošetilost kdy stavěla nad problémy těch, kteří už nemají ani svojí skořápku k bytí, přesto, že by si jí zasloužili mnohem víc než já.
I když bych si přála všechno napravit, je nemožné být nejlepší přítel s někým, kohos nadosmrti zmrzačil.