pátek 4. prosince 2015

Právě teď a napořád

Říkej mi tisíckrát, že všechno přichází na etapy a že bude líp. Nemůžu.

Každej den, dvacet čtyři hodin. Ve dne, v noci, ve snech.
Absurdní bolest. Absurdně živý vzpomínky.
Neexisuje nic, co na sobě nemá vytetovaný jeho jméno. ¨

Uvědomuju si, že jsem šílená. A to ještě prohlubuje mý šílenství.

Netušila jsem, že se nechám někdy takhle strhnout myšlenkou stability. Domova. Jednoduchých věcí,
Pocitem, že až se večer vrátím domů, všechno bude stejný. Všechno to, co jsem nikdy nechtěla a čím jsem opovrhovala mi teď chybí jako droga.

Pusa na rozloučenou, pusa na přivítanou. Oddechování vedle mě v tý samý posteli. Víkendy bez smyslu, ale spolu. Animovaný seriály. Vaření pro dva. Jediná naděje, který kdy existovala,

Najednou o nic nejde a všechny ty měsíce někdo polil benzínem a zapálil. Klečim v popelu a zachraňuju zbytky, protože mi nic jinýho nezbejvá.
Nepamatuju si, co bylo předtim. Nepamatuju si sebe sama. Jenom dvě místnosti, dva lidi a něco, co se zdá  být iluzí štěstí.

Všechno přej přichází na etapy, říkají. Jednou bude líp.

Dny se vlečou stejně jakou před sto lety. Minuta za minutou v neodůvodnitelným osamění.
Vteřina za vteřinou. Titěrný úseky času srovnatelný s nekonečnem,.

Jednou bude líp. Minuta za minutou. Bez smyslu, Bez důvodu. bez vysvětlení.

Láskou umim vyvolat jenom zlo.





neděle 29. listopadu 2015

Adventní

Zapadal mě sníh

jsem zase panna
pod poduškou čistoty

zapadal mě sníh

oblé obrubníky
a kulaté vikýře
kontrasty ve tmě

plíživá jistota přicházejícího spasitele

jsme zase čistí

nasliněným prstem 
píšu tě na okno

zapadal mě sníh
vprosřed náměstí
pára z úst a pára z duší

zapadal mě sníh


pondělí 23. listopadu 2015

Nerozumím

Bylo mi řečeno, že bych měla zase psát. Něco takovýho, jako obvykle píšu. Tak...ze života. Ohledně aktuálního dění.
Chápu. Nejspíš něco tom, jak je to všechno těžký a jak se v dnešní době už ani nedokážeme podívat na bližnímu upřímně do očí. Jak žijeme životy prostý emocí a prostý spirituality. Jak se potácíme věčností bez cíle a řádu. Sami, prázdní, bezcenní. Tovítežejo, máte to mít.
Sebemrskačství frčí a já, známá postavička prožraná antidepresivama tomu přece musím rozumět nejlíp.
Nerozumím. Nechápu proč je lidská bolest zábavná, protože není.
Tím spíš nerozumím proč se zalykání sentimentem pro mnohý rovná volnočasový aktivitě. A proč nám rádoby hluboký, rádoby filosofický otázky nad desátým vínem v jednu hodinu ráno poskytujou to jediný pravý duchovno.
Nerozumím proč je tolik žádoucí sadisticky pozorovat utrpení lidí, který neznáme a nikdy znát nebudeme.
A je mi zle z toho, jak není možný považovat za smutný nic, co není podkreslený srdcervoucím soundrackem, obložený fotkama mrtvejch štěňat, přímo spojený s videem vojáka vracejícího se k rodině a nebo obalený do francouzský vlajky.
A je mi líto, že lidi radši nebrečí sami nad sebou, než nad vším, co jim společnost předkládá jako tragický.
Nerozumim.

čtvrtek 13. srpna 2015

Letní světabol

Je to docela zábavné, když se díváš zvenčí, Jako sledovat bortící se domeček z karet, který si nepostavil ty. Jako dětský hrad z písku rozpouštěný přílivovou vlnou. Uklidňující destrukce.
Kam dopadnou karty? Jak hladký bude písek, až se v něm ztratí poslední věž? Krátký moment spočinutí mezi neustálým pohybem událostí. Klid, než bude věčnost pokračovat.

Sedíme u večeře. Za zády má otevřené okno do zahrady. Za chvíli mi poděkuje a řekne, že mu chutnalo a bude to myslet vážně. Bílé záclony vlají ve večerním vánku. Pes spící vedle zablácených bot pod lavicí. Idyla letního večera. Jeho štěstí je téměř hmatatelné ve vzduchu. Moje láska k němu roste každou chvílí, kterou s ním strávím. Okno do zahrady. Lampa přitahující hejno komárů. 
Chci odejít a už se nikdy nevrátit.

Toho večera usnul jako každý den, unavený z práce na gauči před prázdným krbem. Pustila jsem psa ven a posadila se na zápraží. Za chvíli se ke mě vrátil a olízl mi ruku. Jsou oba dva stejní se svou neopodstatněnou láskou.

Za oknem se převaluje ketní horko a záclony ho hladí, dokud nevychladne. Cítím, jak se rozplývám, vznášející se nad oroseným trávníkem, mezi hvězdami. Je to docela zábavné, když se díváš zvenčí.


středa 15. července 2015

Přenašeč

Je deset hodin večer. Krájím slupku z košťálu od brokolice, dokud nezůstane skoro bílý hranol. Ukousnu konec. Ručička pomyslných hodin cvakne a vrátí se odkud přišla.
Sedím v křesle, v ruce ten absurdní kus zeleniny a zírám na svoje nohy. Začínají se vlnit a rozpouštět do stran v nenadálém vlhku, jako kdyby se potopily pod hladinu. Prsty se tvarují, zmenšují se. Stehna zeštíhlují, už nejsou ženská, ale dětská, jizvy na kolenou čerstvé, zvuk zpovzdálí naznačuje, že Horst Fuchs právě prodává multifunkční kávovar. Kostka cukru ve tvaru pikového lístku pomalu mizí v pěně perfektního cappucina. 
Z levé strany je slyšet rytmické klepání nože o kuchyňské prkénko. Jeden kousek jako druhý, Mrkev v přesných kostičkách na levé straně hlubokého talíře. Bílý celer, stejné velké kostky, na pravé straně. Potkávají se přesně v půlce. Ano, pane inženýre. 
Je deset hodin večer. Krájí zeleninu na polévku a přináší mi další bílý hranol dokonale zbavený slupky. Ukousnu konec. Horst Fuchs pomalu slábne.
Ve kuchyni je ticho a prázdno, pes se na mě dívá s nechápavou výčitkou. On i zbytek místnosti se pořád vlní jako pod vodou. V pěsti mi teplá ta pitomá okrájená brokolice a poprvý v životě si přeju, aby vedle seděl někdo malý s odřenýma kolenama, komu jí budu moct dát.


čtvrtek 11. června 2015

Úhoři v tvých slzách

Ticho v pokoji, jako kdyby nemělo být nikdy přerušeno. Sledoval pruhy míhající se na stropě. Někde venku musela projíždět auta, ale nevydávala žádný zvuk. Vakuum jeho mikrokosmu se rozpínalo mezi bílými stěnami místnosti a nechystalo se nikam odcházet. Minuty ubíhaly jako hodiny, jako dny. Kdo se vůbec rozhodl měřit čas? Přijde někdy ráno?
Ruce, štíhlé v zápěstí, najednou nesly tíhu světa, ani nenadálá křeč, kterou mu strach přivodil je nemohla odlepit od bílého prostěradla. Další mihotavý pruh na stropě ohlásil existenci vnějšího života, lidské bytosti ujížděly pryč, zatímco ležel, paralyzovaný. A černá postava v koutě přihlížela prázdnou tváří.

"Jsi vzhůru?" Sklenice postavená prudce na stůl se převrhla. Kolébavě se ustálila v hladině odrážející svítání za oknem. Voda kape na lino a máčí bosé nohy přecházející sem a tam.
"Ne." Chraptivá slova z reproduktoru telefonu neskýtají žádnou útěchu. Všechen obvyklý podtón přívětivost byl smazán někde cestou k přijímači. Dívčí hlas mlčí.
"Musím s tebou mluvit,"
"Mluvíš se mnou."
"Osobně."
"Nevim, kolik je hodin, ale je moc brzo na to, abych někam šla. Je moc brzo i na to, abych šla na hajzl."
Vystoupil z kaluže vody s opřel si nohu o kalhoty, aby nasákly vlhkost. "Tak snídaně. V osm."
"Jsi hysterickej." odtušila.
"To si uvědomuju."
"Dobrý. Takže v osm."

Příliš velký hrnek příliš řídké kávy. Zíral na zvláštní bledou sedlinu, která na dně neměla co dělat a tak stoupala, klesala a chytala se mezi zuby.
"Pokaždý, když se toho napiju, mam chuť napsat Kolumbicům oficiální omluvnej dopis za znásilnění jejich hlavního vývozního artiklu."
"K jejich hlavnímu vývoznímu artiklu ty sis nikdy ani nečich. Kdyby jo, možná by ses v noci nepočůrával."
"Ježiš marja, lituju tý slabý chvilky, kdy jsem zapomněl, jaká seš jedovatá mrcha." 
Zahlížela na něj zpoza kávy a chvíle, ve které se ještě dalo nezávazně tlachat byla pryč, mnohem dřív, než se na to stihl připravit. 
"Co se děje?" Vlídný podtón ve zdánlivě nezúčastněném hlase. Dva přátelé u stolku s kostkovaným ubrusem. Střih. Odlehčená konverzace o kokainu. Střih. Close-up na dívčiny ruce držící hrnek. Pokud si teda umyje zbytky laku na nehty. Hudba na pozadí naznačuje vážnost situace. Vážnost. Jaká vážnost? Vytáhni si hlavu ze zadku, slyšel se pomyslet v jejím hlase. Střih.
"Zdají se ti někdy divný věci?"
"Ani ne. Krom těch, kdy tě biju důtkama, potom, co mě probudíš ve čtyři ráno a dělá mi to dobře. Co myslíš, že to znamená?"
"Prosim tě."
"Fakt jsem se moc nevyspala"
"Koupil bych ti kafe jako odškodný, ale mohla bys to brát jako urážku."
"Honzo, neměl na to začít brát ňáký prášky?"
Střih. Záběr z nadhledu. Bledá ruka muže, která vypadá jako ženská si sype do kávy jednu lžičku cukru za druhou. její hlas rovnající všechno rozbité zpátky do dokonalých tvarů. Střih.
Honzo? Špatně namalovaná rtěnka vyslovuje jeho jméno. V očích neurčité barvy jí něco plave, točí se ve spirálách. Možná odraz sedliny v hrnku, který pořád strnule drží v prstech. Proč tady vůbec jsou, když jí nemá co říct.

V pokoji je zas ticho, uši mu zalehly před třemi hodinami, možná dřív. Možná později. 
Leží s otevřenýma očima. Všechno je stejné. Pach přicházející smrti, která nikdy nepřijde. Postava sedí v rohu, nic neříká, nehýbe se. Jako kdyby ho slyšel nadechovat se za každý nádech, který sám nezvládne. Pruhy od aut na stropě, bílo a ticho. Kdo se vlastně rozhodl měřit čas?
Z omítky na stropě pomalu prosákne špatně namalovaná rtěnka, odlepí se a klesá. Křiklavá rudá barva se mu obtiskává pod ušní lalůček a opakuje. Honzo? Dva pruhy červeni se množí na bílých stěnách jeho nočního vězení a postava v rohu poprvé vstává vytahuje šedý, slizký jazyk pokrytý nepatrnými prohlubněmi, jednolitý šupinatý sval a natahuje ho k nejbližší stěně. 
Křeč způsobená čirou panikou, nikdy nebyla tak silná. Kde je jistota, kde končí tělo a začíná holý prostor? Tisíce rtů mluví, pak vzdychají a pak křičí, dokud není zas ticho. Křiklavé barvy slízané do poslední šmouhy. 

Tentokrát jí volal ve dvě hodiny ráno. V pozadí slyšel hukot hlasů opilých lidí. Ani ona nezněla střízlivě,
"Viš, kdyby sis našel nějaký kámoše kluky..."
"KDE JSI?!" slyšel se řvát.
"Venku... Martine, pozdrav, to je Honza" Zasmála se něčemu, co neviděl. Ozval se zvuk rozbíjeného skla.
"Kde jsi? KDE JSI?!" řve do telefonu, zatímco opilý muž na druhé straně huláká pozdrav. Znatelně cítil, jak se mu točí hlava. Jednou rukou drží studený rám dveří a druhou telefon, který se mu zasekl v prstech. "No tak..." zaznělo mu do ucha těsně před tím, než mu nohy vypověděly službu a sesunul se na podlahu.

Našla ho tam po tom, co deset minut hledala klíč pod květináčem. Vstal ze země, dovrávoral k ní chodbou a chytil jí za ramena. Červenou rtěnku měla v koutku rozmazanou, v očích se jí něco plavalo, slizké, dlouhé, točící se ve spirálách. Dýchal přerušovaně a stále jí lpěl očima na rtech.
Matně si uvědomoval, že na něj mluví, když ho vedla ke gauči, kde ho posadila vedle sebe, pozoroval, jak se ústa zavírají a otevírají,
Vytáhla z kabelky nedopitou láhev vína s podala mu jí. Pomalu upíjeli. Chvíli bylo ticho. Zdála se být unavenější, než jí kdy předtím viděl.
"Takhle to nemůžeš dělat pořád." Položila si hlavu na opěradlo gauče, vlasy odhalily kus kůže na krku. Zavřel oči. Konejšivý hlas se mu obmotával kolem hlavy v pevných smyčkách a zpomaloval tlukot srdce.
To jediné, co mu pomáhalo. Její hlas. A teďse snažil mu vzít i to. Otevřel oči a nevědomky jí vzal za ruce. Zřejmě jí to překvapilo, protože vykřikla a snažila se mu vytrhnout. Cítil teplo krve v zápěstí a pustil jí.

Za oknem něco proletělo a prořízlo modrou tmu. Světlo z lampy za jejími zády matně osvítilo struzku slz na obličeji.
"Ty ses už úplně zbláznil!" zaječela, zacouvala do nejvzdálenějšího kouta pohovky a mnula si zápěstí. Zřejmě jí musel stisknout mnohem víc, než chtěl. Seděl strnule, zmatený sebou samotným a chtěl jí utěšit, ale nevěděl jak, stejně tak jako si nebyl jistý příčinou. Slzy jí tekly čím dál tím větším proudem. V šeru měly onyxovou barvu rozdělenou odlesky na slizké šupiny. Plazily se z očí k rudým ústům, dva úhoři jejích slz, jazyk neznámé hrůzy, rozhodnutý jí navždycky umlčet. Pokud si jí nepřivlastní jako první.
A tak jí políbil, protože to bylo jediné, co v tu chvíli dávalo smysl. Přirazil jí ke gauči a držel. Cítil, jak v panice kope a křičí, ale musel jí zachránit před umučením musel sebe zachránit před šílenstvím. Trvalo nekonečně dlouho, než zbyly jenom úplně čisté, neškodné slzy.

Tu noc spal tak dobře, jako nikdy předtím, držel jí v náručí, klidnou, nehybnou, chápající.




neděle 7. června 2015

...

Chci říct, že mě mrzí léta, ve kterých jsem nenáviděla to jediný, v čem kdy budu mít tu čest žít. A že se omluvám, za ignoraci vůči všem náznakům nelibosti a strachu o vlastní přežití. Za destruktivní výsledky naivity a nejistoty. I když je už pozdě cokoliv zachránit, natož pak vymazat hloupé přešlapy ještě hloupějšího já.
Někdy mi připadá, že si tohle všechno zasloužím. Stejně jako by vykradače chrámů stihl boží hněv, mě stíhají důsledky osobního rouhačství, sebemrskačství a sobectví.
A je mi to líto. Je mi líto, že jsem svojí pošetilost kdy stavěla nad problémy těch, kteří už nemají ani svojí skořápku k bytí, přesto, že by si jí zasloužili mnohem víc než já.
I když bych si přála všechno napravit, je nemožné být nejlepší přítel s někým, kohos nadosmrti zmrzačil.

neděle 15. února 2015

Zvony na rozloučenou

Zanedlouho si nebudeš pamatovat ani svoje jméno. Těžko uvěřit, že nakonec nezbude nic. Přitom je toho tolik.
Sedávaly jsme na lavičce v parku, nosilas mi věci zabalené v bílém šustivém papíře abych je mohla jíst, zatímco budeme společně pozorovat závistivě se dívající holuby. Pouštěla jsi mi desky s pohádkama ještě, když jsem jim ani nerozuměla.
Asi jsem nakonec z těch, kteří vzpomínají, až když ztrácejí. A zase jednou jdu pozdě.

.................

Dneska jsem poprvé slyšela ty nový zvony, co nám dali na katedrálu. A jenom doufám, žes je taky ještě stihla. Ptáci na náměstí kroužili v panice k nebi bílýmu jako škrobený povlečení LDNky a ve mě se něco hnulo a odešlo. Nevím jak mi je. Jenom doufám, že tobě je líp.