neděle 15. února 2015

Zvony na rozloučenou

Zanedlouho si nebudeš pamatovat ani svoje jméno. Těžko uvěřit, že nakonec nezbude nic. Přitom je toho tolik.
Sedávaly jsme na lavičce v parku, nosilas mi věci zabalené v bílém šustivém papíře abych je mohla jíst, zatímco budeme společně pozorovat závistivě se dívající holuby. Pouštěla jsi mi desky s pohádkama ještě, když jsem jim ani nerozuměla.
Asi jsem nakonec z těch, kteří vzpomínají, až když ztrácejí. A zase jednou jdu pozdě.

.................

Dneska jsem poprvé slyšela ty nový zvony, co nám dali na katedrálu. A jenom doufám, žes je taky ještě stihla. Ptáci na náměstí kroužili v panice k nebi bílýmu jako škrobený povlečení LDNky a ve mě se něco hnulo a odešlo. Nevím jak mi je. Jenom doufám, že tobě je líp.