sobota 28. dubna 2012

Čtyřicet pět

Někdy se cejtim jak kdyby mi bylo pětačtyřicet. Přesně ta doba, kdy se obličej roztejká jako rozvařenej houskovej knedlík, zrovna mi vyndali dělohu (nějakej nádor)a spolu s ní, jako by odešly všechny zbytky mý ženskosti. Celej život se točí kolem dospělejch dětí, co už nebydlí doma. Včera jsem zasadila do truhlíku dobromysl a ten teď zvolna uvadá. Neumím zacházet s rostlinama, protože celej život žiju ve městě, bez zahrady, bez jakýhokoliv smysluplnýho spojení s rytmem přírody, kterej se odehrává někde tam venku, za barikádou stereotypu, nedochází mi ani základní věci, jako že k růstu je třeba slunce a voda. Nemám vůli cokoliv dělat se svým rozpadajícím se tělem, protože není pro koho a dělat to pro sebe už je pozdě a zároveň moc brzo. Lidi se na mě nedívají, jen já se občas podívám na ně a je mi těžko, tak radši zavírám oči a překryju si je kolečkama okurky.

Žádné komentáře:

Okomentovat