Někdy se cejtim jak kdyby mi bylo pětačtyřicet. Přesně ta doba, kdy se obličej roztejká jako rozvařenej houskovej knedlík, zrovna mi vyndali dělohu (nějakej nádor)a spolu s ní, jako by odešly všechny zbytky mý ženskosti. Celej život se točí kolem dospělejch dětí, co už nebydlí doma. Včera jsem zasadila do truhlíku dobromysl a ten teď zvolna uvadá. Neumím zacházet s rostlinama, protože celej život žiju ve městě, bez zahrady, bez jakýhokoliv smysluplnýho spojení s rytmem přírody, kterej se odehrává někde tam venku, za barikádou stereotypu, nedochází mi ani základní věci, jako že k růstu je třeba slunce a voda. Nemám vůli cokoliv dělat se svým rozpadajícím se tělem, protože není pro koho a dělat to pro sebe už je pozdě a zároveň moc brzo. Lidi se na mě nedívají, jen já se občas podívám na ně a je mi těžko, tak radši zavírám oči a překryju si je kolečkama okurky.
Žádné komentáře:
Okomentovat