sobota 28. dubna 2012

Knihy, které nikdo nečetl


Mortalita novorozeňat ve zrovna započatém rocem lehce stoupla, porodnost naopak klesla. Feťáci vynalezli plno nových způsobů jak se zfetovat, parchanti plno nových způsobů jak činit zlo, my little ponny vytvořilo několik dalších zářivých variant koníka, výrobci podobně barevných dětských hraček stáhli po Vánocích své stejně barevné vlezlé reklamy z televize a Svědci Jehovovi nosili stále stejná opraná manšestrová saka. Od minulého ledna ztloustla přibližně o pět kilo a vlasy se jí prodloužily o deset centimetrů. Na stromě před oknem zbyl od podzimu jediný žlutý list viklající se v průvanu, a zatímco větve zapadaly měkkou břečkou, nedojedená snídaně na kuchyňském stole pomalu okorávala. Svět běžel dál.
Myslela na to, jak pod krustou sněhu zahnívá loňská tráva aby z ní na jaře vyrostla další. Na to, jak popelnice na rohu plné čmouh od jídla ničím nepřipomínají ty staré kovové. 
"O tom všem se dá vyprávět." pomyslela si. Pak zvážila, jaké jsou šance, že by někdo chtěl slyšet příběh o popelnicích a vymazala několik řádek v textovém souboru z otevřeného notebooku před sebou. Ozvěna slov "příběh o popelnicích" se jí v monotónním chorálu myšlenek ještě několikrát odrazila v hlavě, snad aby dala najevo své zhnusení nad obsahem mozkovny svého původce. Popelnice pozitivního myšlení.
Odložila počítač aby si uvařila snad tisící čaj toho dne a pak se znovu podívala z okna. Mívala romantické představy, které se obvykle snažila skrývat nejen před ostatními, ale hlavně před sebou, že jednoho dne najde pod oknem, tam u těch popelnic, někoho, kdo bude jen tak stát a dívat se jak sedí na parapetu. Pozve ho k sobě, promluví na něj a bude vyslyšena. To, jak směšně si připadala, kdykoli si uvědomila, jak absurdní jsou její představy se jen zvyšovalo s každou minutou marných pokusů vysvětlit sama sobě, co se jí vlastně honí hlavou. Používala svůj mozek jako zásuvku na lékařské zprávy. Třídila si myšlenky podle čísel a barev. Alespoň to tak chodilo do doby, než se musela začít snažit, aby vůbec bylo co třídit. Škatulky života se zvláštním způsobem zaklaply a přivařily svá víčka pevně ke stěnám, aby nic nemohlo uniknout ven ani dovnitř. Lidé, kteří byli ochotni o tom něco vyslechnout obvykle tvrdili, že to je jen dospívání. Ona sama cítila, jako kdyby jí proces uzavírání škatulek jen postrkoval k blízké duševní smrti.
Sníh stále padal.
Rodina. Škatule oprýskaná dlouhými lety používání, stěhování, kutálení a přesypávání. Vztahy. Přiblble růžová zakulacená věc, na okrajích zrezlá nekonečně nedbalým otíráním papírovými kapesníky. A škola, práce : Jako kdyby jí někdo nechal dlouho na slunci. Rozplizle zaujímala své místo v hlavě a kymácela se hned na tu, hned na druhou stranu.
Tyhle tři tam stály vedle sebe, nesourodé, statické, v louži čehosi lepkavého, z čeho byl cítit zbytek levného vína. Stejně jako ty popelnice na rohu, každá zamazaná svým typickým způsobem, každá ničená poryvy větru, zapálená spratkydětmi ze sousedství. Sníh se změnil v bílé, vodou těžké cucky, které dopadaly na chodník, ke už ležel jejich předchůdce. Měnil se v louže namrzajícího šlemu.
Kdysi dávno byla přesvědčená, že jednoho dne, až bude stará, v houpacím křesle a obklopená kočkami, napíše postilu svého života a ukryje jí pod uvolněné prkno svého domu, aby ji tam pak někdo našel. "Našel a vyhodil." Pomyslela si. 
Trávila tolik času psaním nezměrných stránek svých pomalu tekoucích myšlenek, že nebylo o čem psát, krom popisu proudu unaveného vědomí. Nikdo nečte proudy vědomí. Nikdo nic nečte. Ta myšlenka zazdila ideu realizace tak řečené postily navždy.
Bludy, ve kterých se koupala, když přišel špatný čas v roce, kdy dny končily příliš brzo a začínaly příliš pozdě se motaly vždy jen kolem pocitu zbytečnosti. Povídky vznikající v tom čase se také plnily jen tím. Konání bylo zbytečné, rezistence stejně tak. Smrt i život byly zbytečné, sebevražda a s celým jejím věčným patosem smrti se stala představou téměř neúnosně absurdní.
Zdálo se, že takhle bude probíhat celý život. Chodit po ulicích, sledovat mrtvolnou zbytečnost bytostí, kterým se někdo rozhodl říkat lidé a připisovat jim lidské a nelidské vlastnosti, pokoušet se pochopit směšnou nahraditelnost jejich radostí i smutků a pak o nich psát věci, které nikdo nebude číst.


Žádné komentáře:

Okomentovat