neděle 29. května 2016

šeřík

Obskurní dům na nároží. Malá holčička, vyděšená vybledle rudým emailem na okenicích trhá přes plot šeřík. Potichu, aby nikdo neviděl, nikdo nic nepoznal. Nejkrásnější šeřík v ulici a musí patřit zrovna jemu. Z plotu opadává prach a zaschlé listy, když balancuje na betonové podezdívce a natahuje ruce vzhůru.
Vrznutí vchodových dveří.
Malý, osmiletý infarkt.
Starý muž, nebo alespoň tak působí, se blíží k plotu, v ruce blyštivý předmět.
Takže to je on, pomyslí si dětská hlava. Je opravdu takový, jak se říká.
Krve by se v ní nedořezal, z tváře se jí pihy rozsypaly na chodník.
Došel až k ní, pomalý, v chůzi neslyšný, v pracovních kalhotách a skvrnou na košili. Teď je dělí jen zrezivěl pletivo. Zdvihá ruce vysoko nad hlavu, kovový předmět se zableskne. A dolů k plotu je navrací s pugétem temně fialových květů. Zahradnické nůžky beze slova vrací do kapsy.
Neví, jestli si smí vzít, co říct. A tak je trhnutím bere do náruče a utíká po rozpáleném betonu. Do květů kapou slzy hrůzy a úlevy zároveň. Nepoděkovala.
"Je to blázen." říkávala máti. "Samotář." Děsivý stařík se šeříkem. Něžná bytost z hradu s rudými okenicemi.
Dnes ho vynášeli nohama napřed. A já, jako bych se dívala zpoza těch okenic, přes neumyté sklo. Nikoho neměl a tak mi sotva někdo prozradí, jak konečně říct díky. Na jaký hrob položit šeřík.

Žádné komentáře:

Okomentovat