Pozorovat okolní svět skrz sklo na hlavní třídu. Zalívat kytku a povědět jí, že je krásná. Věci necházim přesně tam, kde jsem je položila. Zpívam si falešně oplodňovák za oplodňovákem.
Žiju u sebe v kabelce a mam strach, že z ní nikdy nevylezu. Že až jednou, za pár let, zjistím, že toužim bezmezně koexistovat, až zjistim, že muj osobní prostor se rovná už jenom tloušťce kůže a ze samoty se stává osamění, z nejlepšího přítele vrah, už nebude návratu. Protože už teď, neni s kym mluvit, když je občas třeba s někym mluvit. A vlkodlak toho moc nenakecá.
Žiju u sebe v kabelce a mam strach, že z ní nikdy nevylezu. Že až jednou, za pár let, zjistím, že toužim bezmezně koexistovat, až zjistim, že muj osobní prostor se rovná už jenom tloušťce kůže a ze samoty se stává osamění, z nejlepšího přítele vrah, už nebude návratu. Protože už teď, neni s kym mluvit, když je občas třeba s někym mluvit. A vlkodlak toho moc nenakecá.
Nevim, kde se hledaj ty, pro který je společný ticho svátost. Před kterýma se nezatínají zuby a nepolykaj slova.
Ptají se, kdy se ze mě stal introvert.
Nestal.
Nestal.
Já a můj vnitřní poustevník si jen věčně podáváme ruce a zbytek velký arkány souhlasně přikyvuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat