Plavba v moři podvědomí: taková byla ta noc. Jen co se nadechneš, spodní proudy tě vtáhnou do snů tak živých, že tě jejich upřímnost zas v záplavě hrůzy vyplaví zpět nahoru. Pár sekund s hlavou nad hladinou a pak zase dolů, dolů k obrazům jejichž reálnost se neslučuje s významem slova sen.
Obrazům pravdivějším než pravda.
Zeširoka rozpažené ruce, jako kdyby chtěl obejmout všechno co znal, stál na zídce nad vyhlídkou a díval se město zářící pod ním, klidné a ospalé. Všeobjímající sebevrah, kterému do náruče spadl dokonalý kruh úplňku. Natahoval k němu prsty.
"Neskákej." řekla, pobavená tím výjevem.
"Proč ne? Pod dnešku můžu klidně i umřít." zasmál se zhoupl se v kolenou ke skoku. Pak se ale otočil a seskočil zpět na schody, ze kterých na zeď vylezl. Než jí došlo, co udělal, intuitivně se vrhla dopředu, aby ho zachytila. Teď do ně narazila celou vahou těla a oba, překvapení tím pohybem, se svezli na kamenné schody. Zůstali tam ležet v křečích náhlého smíchu. Jeho dlaň kolem ramen studila a hřála zároveň. Cítila navlhlou látku jeho košile, jakýsi levný deodorant a slabý závan tabáku. Hvězdy nad městem na ně padaly po tisícovkách, nezaplašené světlem pouličních lamp. Štíhlé věže všech chrámů svědčily obřadu dokonalého patosu. Naivního, nezkušeného štěstí hlídané sílou úplňku. Měsíc nad Jerichem dokáže všechno.
Probudila se v kaluži studeného potu někde, kde se nechtěla probudit. A tak se tiše oblékla a utíkala pryč přes úzkou předsíň, která jí byla stejně málo povědomá, jako obličej spícího, kterého nechávala za sebou. Před vchodovými dveřmi ležel rottweiler a spal, ani si nevšiml, když ho opatrně překročila.
Už cestou domů měla pocit, že něco není v pořádku a tím teď zdaleka nemyslela svou úpornou bolest hlavy ani whiskey politou blůzu, která tak dlouho přitahovala pohledy, než se raději i přes pálící slunce schovala za koženku bundy. Když se zastavila, aby si v odrazu výkladní skříně otřela rozmazaný make up, padl jí pohled na maličké kytice temně modrých květin, jejichž jméno neznala. Některé z nich už pomalu odkvétaly. Sklonila se nad nimi a pozorovala je zblízka.
Květinářka, které obchod zjevně patřil vyšla ven na chodník, vytáhla jednu z čerstvějších kytiček z vody a s úsměvem jí je podala. Zašmátrala tedy v kabelce po peněžence, aby je zaplatila, ale žena jen mávla rukou.
"Nikdo je nechtěl, už dlouho nevydrží. A k vám se hodí."
"Díky." odvětila prostě. Když si pak jeden z modrých květů vetkla do vlasů, uvědomila si, že tak upřímně už dlouho nikomu nepoděkovala.
Domů to měla pár bloků a tak se rozhodla jít pěšky, mezitím začalo jarní slunce připalovat a černé kožené lodičky, ve kterých vyrazila včera začínaly být na nohou nesnesitelné. V jedné z postranních uliček si je sundala a s botami v rukách si zkrátila cestu přes nejbližší park.
S modrými květy ve vlasech, bosá, nepoznávala se v té záplavě slunečních paprsků, které dávaly všem stínům ostré hrany. Pot pomalu zasychající ve vlasech na zátylku
Najednou nevěděla, kde začíná realita a kde končí sen. Boty jí klouzaly z rukou, příliš hladké na povrch, stejně jako její ruce a tak, když je konečně donesla domů, posadila se na židli k psacímu stolu a dívala se na svoje prsty, jako kdyby je nikdy neviděla. V duchu jakoby čekala, že se na nich objeví kočičí drápy.
Když dávala prát špinavou halenku, posadila se na pračku a v mobilu se snažila najít kontakt, který léta nepoužila.
Marek K. ale zmizel s posledním rozbitým telefonem. A tak si sedla k počítači a hledala. Nenašla ani jejich staré e-maily, ani mailovou adresu, na kterou by mu mohla napsat. Věděla, že všechny sociální sítě zrušil pár let zpět.
Pořád ještě jen v sukni a v podprsence začala probírat staré dopisy v naději, že najde jakoukoliv zmínku o J. Všechno mlčelo.
Když ve 3 hodiny ráno zapíjela prášek na spaní, před očima se jí míhaly tváře, štíhlé prsty a v hlavě duněla slova bezelstných průsvitných bytostí. Květy ve vlasech zvadly a stáčely se jí unaveně k tváři, jakoby potřebovaly někde složit hlavu.
Zazvonil telefon. V polospánku po něm sáhla a Marek K. řekl na druhé strašně řekl pár slov. Pak všechno zhaslo, i lampy, které zrovna svítily na ulici. Celé město zhaslo.
Realita je směšný pojem, řekl pak J. a posadil se vedle ní na pracovní stůl, zatímco ona zadávala po sté do vyhledávače slovo autonehoda. Na e-maily nikdo neodpovídal, dopisy ležely rozházené po zemi a v nich jenom jedno jediné písmo, jedno jediné jméno. A tak jí alespoň hladil po zádech zatímco manicky prohledávala všechno v bytě, co by mohlo dávat alespoň malý smysl. Za půl hodiny se otočila, ale už tam nebyl. Za oknem svítalo.¨
Když v šest hodin sedala do auta a snažila se kávou přebít účinky prášku na spaní, byla si už téměř jistá, že zešílela. Ale nebyla ochotná se s tím smířit dřív, než vyřadí všechny zbylé šance na příčetnost. Před ní bylo osm set kilometrů. Za dvě hodiny měla být v práci. Zapomněla natankovat než vjela na dálnici bez dálniční známky a nevěděla, jak dlouho ještě vydrží nespat. Ale nad obzorem právě mizely bílé pozůstatky dorůstajícího měsíce a úplněk měl být už zítra. Tohle mohl být její poslední úplněk nad Jerichem. A ten byl mnohem důležitější než spánek. Důležitější než všechno.
Žádné komentáře:
Okomentovat