Bylo jí z něho zle, jak se na ní najednou podíval, jako kdyby všechno, co kdy udělala, bylo správně. Ten úžasnej pocit totálně na blití, kterej tě zaplaví pokaždý, když se snažíš nějakým způsobem ospravedlnit si neospravedlnitelný, tentokrát konečně směřovanej vůči někomu jinýmu než vůči sobě . Další idioti podobnýho rázu si to mašírovali kolem zahrádky kavárny, ve který seděli, některý projížděli na roztomilejch městskejch kolech a další se ani nepokoušeli zakrejvat, když jí v chůzi čuměli do výstřihu.
Vážně ho teď milovala, jak tam seděl, kouřil cigaretku, oslněnej něčím, co si usmyslel, že pro něj ona představuje a vůbec mu nedocházelo, že mu několik základních věcí uniká. Třeba jizva na zápěstí. Nebo oko na silonkách začínající těsně pod lemem zapraných kalhotek. A už vůbec mu nedoházelo, že běžná holka si prostě nemůže dovolit bejt zároveň chytrá a tlustá. Pokud se do ní ovšem nezamiluje nějakej zoufalec, kterej jí bude několik staletí zvát na kávu a dortík, než se rozhoupe k tomu, aby jí vzal aspoň za ruku, a dalších kvadrilion let, aby jí nedejbože ošukal.
Už přibližně půl hodiny ho neposlouchala, když mluvil souvisle o literatuře a když předtím pár minut mluvila zas ona, díval se na ní s výrazem obdivu, kterej se, zřejmě podvědomě snažil zakrýt neustálym prohrabáváním vlasů a kouřením neskutečnýho kvanta cigaret. Představovala si, jak strašně by mu asi muselo páchnou z pusy, kdyby se jí teď, povzbuzenej třetí skleničkou vína snažil políbit. Pak si představovala, jak to udělá, aby se s nim už nemusela nikdy vidět, aniž by na něm ztratila byť jenom jedno zbytečný slovo.
Pitomci na městskejch kolech přijížděli a zase odjížděli. Čísi pes skočil do kašny uprostřed náměstí a chladil se. Znatelně cítila jak jí mezi dotýkajícími se stehny začíná téct pot.
Co by asi tak řek, kdyby si to uvědomil. Kdyby mu z očí spadly ty připitomělý růžový brejle a viděl jí, tak jak se teď viděla sama. Jako roztékající se kopeček zmrzliny, samej záhyb, samá beztvarost. ženská, kterou by měl pod oblečením někdo vyžehlit. Měl by nás všechny tak vidět. Maso a kosti, sliznice a placenty. V tý nádherný podstatě síly, kterou jsme. Místo toho jí jeho pohled přidělával andělský křídla a zasazoval jí do scény na lesním paloučku. A i kdyby mu docvakly všechny tyhle rozkošný tělesnosti, vsadila by se, že je jednim z těch, který by jí, až budou v ní, šeptali do ucha, jak je nádherná a hebká. Měkká jak králíček Azurit.
Povídal co si hrozně chytrýho, sama nerozuměla co se jí snaží vysvětlit a přesto, že nepopírala jeho zjevnou inteligenci, stejně jí z něj bylo zle. Jak chápavě pokyvoval hlavou, když mluvila bylo k nesnesení, protože, do prdele, věděla, že ve skutečnosti neslyší nic z toho, co mu říká. Stejně tak jako u všech ostatních všechny slova dopadaly na neúrodnou půdu a místo toho, aby z nich něco rostlo se kupily do veřejný skládky, ve který se už začínaly rochnit hyeny.
Až domluví, zaplatí. Řekne, že se skvěle bavil. Možná přidá něco o tom, že tak přínosnou konverzaci se ženou už dlouho neměl. A ona se bude modlit, aby mohla konečně dát průchod svejm citům a pozvracet mu boty.
Další kolemjdoucí se jí podíval do výstřihu. Chvíli měla chuť vstát a prostě odejít, beze slova se vypařit někam do stínu, sundat si boty, lehnout si na trávu a bejt sama, už navždycky sama, vyhnout se všem pokusům o smysluplnou konverzaci s dalším z tisícovky idiotů, který se z nějakýho důvodu snaží bejt součástí jejího života. Opustit tělo. Zešílet.
Dívala se, jak si balí další cigaretu a vypadá u toho dobře a nerozumí ničemu. Urputnýmu volání ptáků ve větvích, konstantímu proudění okolního života, kterej nemá nikdy víc než jedno jednoduchý pravidlo, smíchu holky se zmrzlinou ze stánku naproti. Každodennostem. Ničemu nerozumí, nic nevidí.
Půjde domů, svlíkne se, vleze do vany a až si to proudem sprchy udělá, bude úplně volná.
Žádné komentáře:
Okomentovat