Zpochybnitelnost

Je čtvrtek, půl šesté ráno a já nemůžu spát. A tak stojím v kuchyni, na stole pomalu hnědne bylinný čaj na nervy a spánek a je ticho, krom projíždějících tramvají a nemilosrdně odbíjejících hodinových ručiček. Zas jsem se probudila s myšlenkou, který lze popsat jenom slovem pochybnost.¨
Zpochynitelnost všeho. Ten pocit je stejně starý jako moje bdělé vědomí. Od dob, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem. A začala pochybovat. Co když je starý míč ve skutečnosti malá planeta zmítaná už po desetiletí nevinnou hrou všech dětí, kterým kdy přišla pod ruku? Co když někteří lidé umějí číst myšlenky a nám ostatním to neříkají, jen mlčky sledují zábavné programy niterných pochodů promítající se nám nad hlavami? Co když je můj obličej obličej někoho jiného? Co když jsem špatný člověk? Co když se věci každým nepatrným okamžikem rozpadají a zase skládají na miniaturní částečky a celé mé vědomí se tak obnovuje a zas ztrácí dřív, než stihnu udržet myšlenku? Proč se všechno jeví jen jako zdání pokaždé, když se probudím s tímhle pocitem v hlavě a v duši, odkud od počátku vyvěrá.
Hledám tužku nebo pero. Vlastně propisku. Tužka je nepohodlně lehká na slova, která mi připadají těžká a hutná jako mastná čára, která zůstává po doteku kuličky na papíře. Ten směšný malý mechanismus. Je mi divně úzko, když pomyslím, co se mi děje pod rukou, když čmářu do kreslícího bloku myšlenky, které se nesmí ztratit.
Pochybnosti. Můj život jsou pochybnosti. Já sama jsem pochybnost. O ostatních. O správnosti dobrých úmyslů. O nesprávnosti hříchu. O sobě. O jednoduchém úkonu sebelásky, který se pod náporem nekonečných možností a úhlů pohledů stává neuskutečnitelným.
Mám jen jedno neměnné pravidlo: Pokud jsi si jistý, jsi buď hloupý a nebo se mýlíš.
If you're sure, you're either stupid or wrong. Věčná omezující přítomnost úderných anglických vět v mé hlavě, dlouho po tom, co jsem je přestala potřebovat. Dopadají na vzletné české myšlenky jak cizí exotický balvan křiklavých barev a jednoduchých odpovědí, udusávají pod sebou snahu vykreslit dlouhá skloňovaná jména, aby jednoduše obysáhly všechno svou zdánlivě primitivní gramatikou. Life ain't that easy, girl. I kdybys pro to stokrát ronila slzy.
Naproti v okně se svítí. Soused je vzhůru. Proč, když všechno spí? Není dost pozdě ani brzo. Tohle je chvíle pro osamělé psáče do zmuchlaných náčrtníků a jejich miniaturní propiskové mechanismy, hořké vzpomínky na mrtvé lásky, nesmyslnost všedních věcí a mámivou naději obsaženou v nasládlé chuti čaje pro klidný spánek. Třeba se učí na zkoušku. Třeba si přivedl přítelkyni. Představa sexu. Byť sexu cizích lidí je podivně vzdálená téhle chvíli tělesného vakua. Vstávám jako podivně nezaujatý voyer a hledím k oknu. Co očekávám, že uvidím? Stříbrné světlo halí okno jako vánoční dekorace bez pomoci mých tří dioptrií. Stříbrný svit a půlkotouč, který se dřív zdál být jasným středem lampy dostává skvrny, prohlubně a krátery. Na lesklém skle sedí Měsíc, má jeden den do úplňku a posměšně se na mě dívá. Vidíš? Já ti to říkal. Všechno se dá zpochybnit.
A tvoje radosti, strachy i bolest dvaadvaceti prožitých let? Co z toho je reálné? Kam odcházejí hodnoty, když tak dobře víš, že žádná z nich není skutečná? A čí je tahle bledá ruka s propiskou?
Jsem klidná. Čaj chladne. Brzy bude zas světlo a Měsíc příští noci mi nedovolí spát. Bod jistoty v mihotavém světě vybledlé ranní melancholie. Vždycky je možné, že neusnu. I must be either wrong or stupid.