úterý 21. ledna 2014

Kouř

Malinovka s vodkou mezi agresivně červenýma stěnama, divnej, zaručeně anglickej cider, kterej vzbuzuje pochybnosti už jenom tím, že má na zadní straně láhve českej překlad, to všechno zalitý ženšenovou kávou mi koluje v žilách. Nic zvláštního to se mnou nedělá. Ani bych to nečekala. Kolem baru se vznáší mlha kouře a DJ hraje jakousi příšernou směs zvuků porouchaný mikrovlnky a splachování protýkajícího záchoda. Holka na sbírání skla najednou zakřičí :"Co je to tady za fešáka?" A skočí kolem krku klukovi stojícímu za mnou ve frontě. Chvíli na sebe řvou přes zesílený zvuky špatnýho zažívání linoucí se z reproduktorů a holka pak pokračuje ve svojí cestě za půllitrama: Je malá a má velký prsa, prochází masou lidí jako bezhlednej bagr. Stojím s peněženkou v ruce ve frontě na pití, je mi dvaadvacet a jsem stará.
Už jsem na tebe tak intenzivně nemyslela několik let, ale dneska tě mam pořád v hlavě. Potěžkávám peněženku a dívám se skrz kouř. Jsem stará, chci jít za tebou domů, ležet v posteli v teplákách a povídat si. A bejt ideální pro to místo, dokonalý v čase a prostoru. Tak akorát ospalá a tak akorát vzhůru, abych říkala i věci, který neřeknu při plným vědomí. Můžeme pít kafe a počkat na východ slunce, poslouchat hudbu s dobrýma textama a stahovat si navzájem ponožky prstama u nohou.
Místo toho ječim přes bar objednávku. Zejtra budu smrdět kouřem, kterej nedostanu z vlasů ani po umytí. Co je s tou mou potřebou bejt sama? Jakej to dává smysl v kontrastu s tim, jak hrozně mi chybíš.  Mezi lidma, který neznam. Mezi kouřem, kterej mi vadí. Roky a roky bez myšlenky na tebe, najednou se topim v sentimentu. Nikoho nepotřebuju. Už moc dlouho nikoho nepotřebuju. Chtěla bych někoho potřebovat a sejmout ze sebe tíhu svojí poustevnický existence. Někoho, pro koho má smysl dělat věci.
Chci bejt sama, sama s tebou. Najednou to všechno dává smysl. Prohlížím kouř, stejně jako prohlížím bahno svejch myšlenek. Jsem zpátky v časech nezakalenejch alkoholem, v časech kdy příběhy knih byly všechno. co jsem potřebovala k životu. V časech před zaslepeným šílenstvím pokusů prokázat sama sobě důležitost svý existence. Jsem zase zpátky v dobách, kdy já jsem byla jen já. A ten kouř. Bože, ten kouř... proč jsem si vybrala stát mezi kouřem, kterej mi rve plíce?
Sklenice mě studí do rukou a pak sedím u stolku a kolem mě se tlačí desítky lidí.
Nevim, kam ses ztratil. Jednoho dne jsi tu prostě nebyl a já zapomněla, protože jsem chtěla zapomenout. Protože ses mi nehodil. Tehdy, když jsem ještě věřila v nepotřebnost blízkosti. Tím děsivější je uvědomění, že všichni po tobě byly jen tvoje nefunkční napodobeniny.
Sedim u stolku, piju malinovku a je mi šestnáct. Vidím tě proti sobě, otřásáš se pod nárazy hluku, jsi jen křehká představa, kterou může rozpustit každá maličkost.
Chci jít domů. Chci odvolat tu chvíli, kdy jsem si myslela, že jsem moc mladá na to, aby mý pocity byly reálný. Nic se nezměnilo. V mý hlavě má smysl pořád jen to, co jenom smrt může rozdělit. Pořád se vracím ke chvílím v teplákách v posteli. K jednoduchejm rovnicím bezbřehý náklonnosti.

Žádné komentáře:

Okomentovat