bla

Nebyla to jenom neochvějná přítomnost blaha a zároveň vzteku, co nutilo křičet. Bylo to hlavně blízkostí, kterou dosud neměli možnost poznat. Zmatení z prostě průzračného potěšení, fascinace novotou a jednoduchostí, se kterou bylo možné souložit. Šukání těl i duší zároveň.

Podlaha skřípala. Nikdo to neslyšel. Sluch, hmat, zrak, všechno  bylo soustředěné do jediného pocitu.V ubíhajících momentech se ukázalo jak jednoduché je se schovat. Tak málo na očích světa a veškeré prozřetelnosti nikdy ani jeden z nich nebyl, absolutno jejich nového vesmíru v sobě nemohlo nést nic z děsivého prázdna který přinášel vesmír ostatní.

Celá vykořeněnost běžných dní, pocit nesmyslnosti a lidské, neukojené touhy po zařazení, všechno zmizelo, splněná přání vyplňovala téměř neexistující prostor mezi jejich těly. Nohu židle sevřela zpocená pěst, jako by hledala útěchu před útěchou, smýkla s ní a vzápětí jí zas pustila, zatímco dřevo tupě bouchlo o zem.

Tělo má pravdu a pravda není nikdy špatná. 

5 září. 2010