Jak dny a měsíce ubíhaly, nic se
nezměnilo. Chodili spolu do školy a ze školy. Snivá byla pořád bledá s ostře
řezaným obličejem a mluvila tiše a upřímně. Edgar nikdy neslevil ze své neochoty
seznámit jí se svojí matkou. Všechno zůstávalo ve starých kolejích, jen hlava
Edgarova otce sklesala stále níž k pistácii, kterou mu Edgar stále
nechával na rameni.
Jednou, když seděli na oné zídce, u
které mu kdysi řekla, že má moc hezký svetr, naklonila se k němu a
políbila ho na rty.
Té noci se probudil ve dvě
hodiny ráno zalitý studeným potem. Natáhl na sebe švestkový svetr a odešel do
pokoje, kde v křesle spával jeho otec. Z pootevřeného okna vnikal
dovnitř jemný vánek a pohrával si s bílou záclonou. Edgar se posadil na místo,
kde kdysi louskal pistácie a sledoval, jak na něj z otcova křesla prýští
záchvěvy smrti a nemoci. Díval se do temného kouta na oddechující postavu s hlavou
chýlící se k rameni, na kterém nehybně spočíval lehký zelený plod v pootevřené
slupce.
„Už
jen kousek,“ pomyslel si. Záclona povlávala stejně jako vlasy jeho matky a
Snivé, když se rychle pohnuly. Jeho otec oddechoval s bradou kousek od
křehké skořápky pistácie. Pot na Edgarově těle už skoro zaschnul. Vrátil se
tedy do postele a skoro okamžitě usnul.
Druhý den odpoledne Snivá stála v jejich
kuchyni, ruce spojené v klíně a rozhlížela se nervózně kolem, jak se snažila
vyhnout pohledu Edgarovy sestry, která jako obvykle seděla u kuchyňského stolu.
„Za chvíli přijde.“ Oznámil Edgar. „Musí
něco zařídit vedle v pokoji.“ To něco, co Edgarova matka musela zařídit,
byly ve skutečnosti pleny jejího manžela. Vrátila se do kuchyně a podala jí
ruku. Snivá se usmívala. Edgarova matka, sinalá v obličeji se odsunula ke
sporáku, opřela se o něj a dalších několik hodin se nepohnula ani nepromluvila.
Když vešli do vedlejšího pokoje, těžké
křeslo stálo nehnutě, zaryté nohami do tlustého koberce. V něm, skelné oči
upřené do neznáma, seděl Edgarův otec a nedýchal. Zkroucenou ruku zarýval do
polstrování opěrky. Hlava mu konečně spadla na rameno kde, přemožená křečí,
zůstala ležet.
Zatímco si Snivá zakrývala oči, Edgar přistoupil
k mrtvole otce a vytáhl mu zpod čelistní kosti pistácii. Bez skořápky. Ta
ležela muži v klíně rozpadlá na několik částí.
Sevřel v dlani zelené jádro a schoval
si ho do kapsy. Pak vyvedl Snivou ven, zatímco se jeho otec stále díval ven
skleným očima, stejně jako to dělal dlouhá léta.
Chodili spolu dál do školy a ze školy.
Když se Edgarově matce vrátila barva, občas jim uvařila čaj. Pak spolu seděli u
jejího kuchyňského stolu. Edgar nosil švestkový svetr a jádro pistácie v kapse.
Otcovo křeslo odvezli dva dny po jeho těle.
Nic se nezměnilo. Proč by taky mělo.
Té noci se probudil ve dvě hodiny ráno zalitý studeným potem. Natáhl na sebe švestkový svetr a odešel do pokoje, kde v křesle spával jeho otec. Z pootevřeného okna vnikal dovnitř jemný vánek a pohrával si s bílou záclonou. Edgar se posadil na místo, kde kdysi louskal pistácie a sledoval, jak na něj z otcova křesla prýští záchvěvy smrti a nemoci. Díval se do temného kouta na oddechující postavu s hlavou chýlící se k rameni, na kterém nehybně spočíval lehký zelený plod v pootevřené slupce.
„Už jen kousek,“ pomyslel si. Záclona povlávala stejně jako vlasy jeho matky a Snivé, když se rychle pohnuly. Jeho otec oddechoval s bradou kousek od křehké skořápky pistácie. Pot na Edgarově těle už skoro zaschnul. Vrátil se tedy do postele a skoro okamžitě usnul.
Čekal jsem, že otec ještě vstoupí do děje. Proč by tam jinak byl?
OdpovědětVymazatZa prvý, proč ne?
VymazatZa druhý, možná se dočkáš.
za třetí : že se ptáš zrovna na otce?
To byla řečnická otázka.
OdpovědětVymazat