sobota 2. listopadu 2013

Edgar 2

Jak dny a měsíce ubíhaly, nic se nezměnilo. Chodili spolu do školy a ze školy. Snivá byla pořád bledá s ostře řezaným obličejem a mluvila tiše a upřímně. Edgar nikdy neslevil ze své neochoty seznámit jí se svojí matkou. Všechno zůstávalo ve starých kolejích, jen hlava Edgarova otce sklesala stále níž k pistácii, kterou mu Edgar stále nechával na rameni.
Jednou, když seděli na oné zídce, u které mu kdysi řekla, že má moc hezký svetr, naklonila se k němu a políbila ho na rty.
            Té noci se probudil ve dvě hodiny ráno zalitý studeným potem. Natáhl na sebe švestkový svetr a odešel do pokoje, kde v křesle spával jeho otec. Z pootevřeného okna vnikal dovnitř jemný vánek a pohrával si s bílou záclonou. Edgar se posadil na místo, kde kdysi louskal pistácie a sledoval, jak na něj z otcova křesla prýští záchvěvy smrti a nemoci. Díval se do temného kouta na oddechující postavu s hlavou chýlící se k rameni, na kterém nehybně spočíval lehký zelený plod v pootevřené slupce.
            „Už jen kousek,“ pomyslel si. Záclona povlávala stejně jako vlasy jeho matky a Snivé, když se rychle pohnuly. Jeho otec oddechoval s bradou kousek od křehké skořápky pistácie. Pot na Edgarově těle už skoro zaschnul. Vrátil se tedy do postele a skoro okamžitě usnul.
Druhý den odpoledne Snivá stála v jejich kuchyni, ruce spojené v klíně a rozhlížela se nervózně kolem, jak se snažila vyhnout pohledu Edgarovy sestry, která jako obvykle seděla u kuchyňského stolu.
„Za chvíli přijde.“ Oznámil Edgar. „Musí něco zařídit vedle v pokoji.“ To něco, co Edgarova matka musela zařídit, byly ve skutečnosti pleny jejího manžela. Vrátila se do kuchyně a podala jí ruku. Snivá se usmívala. Edgarova matka, sinalá v obličeji se odsunula ke sporáku, opřela se o něj a dalších několik hodin se nepohnula ani nepromluvila.
Když vešli do vedlejšího pokoje, těžké křeslo stálo nehnutě, zaryté nohami do tlustého koberce. V něm, skelné oči upřené do neznáma, seděl Edgarův otec a nedýchal. Zkroucenou ruku zarýval do polstrování opěrky. Hlava mu konečně spadla na rameno kde, přemožená křečí, zůstala ležet.
Zatímco si Snivá zakrývala oči, Edgar přistoupil k mrtvole otce a vytáhl mu zpod čelistní kosti pistácii. Bez skořápky. Ta ležela muži v klíně rozpadlá na několik částí.
Sevřel v dlani zelené jádro a schoval si ho do kapsy. Pak vyvedl Snivou ven, zatímco se jeho otec stále díval ven skleným očima, stejně jako to dělal dlouhá léta.
Chodili spolu dál do školy a ze školy. Když se Edgarově matce vrátila barva, občas jim uvařila čaj. Pak spolu seděli u jejího kuchyňského stolu. Edgar nosil švestkový svetr a jádro pistácie v kapse. Otcovo křeslo odvezli dva dny po jeho těle.
Nic se nezměnilo. Proč by taky mělo.




3 komentáře:

  1. Čekal jsem, že otec ještě vstoupí do děje. Proč by tam jinak byl?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Za prvý, proč ne?
      Za druhý, možná se dočkáš.
      za třetí : že se ptáš zrovna na otce?

      Vymazat