středa 4. září 2013

Jednosměrná letenka

Jsou věci, který jsem nikdy nikomu neřekla, protože se zdálo, že je nikdo nechce znát. Teď, v době, kdy se všechno zdá malicherný a čas utíká moc rychle, než abych byla schopná zastavit přval blížících se katastrof, pro který nemám název ani nevím, odkud přicházejí, připadá mi důležitý o nich mluvit. O chvílích. O úlomcích. A zvlášť o tomhle.

Ten moment, kdy jsem seděla v letadle, tenkrát poprvé v životě, a dívala se do mlhy venku. Přede mnou nebylo nic a za mnou všechno a nic zároveň. Jedinej známej svět se ztrácel pod mrakama, několik kilometrů pode mýma nohama. Ten útržek času, kdy pode mnou mizely jistoty a lidi, který jsem milovala, přesto jsem se je rozhodla opustit, abych se zbavila úzkosti duše, jejíž příčině jsem vlastně nikdy pořádně nerozuměla. Prázdnota, která se lepí na vlasy vzadu na krku společně se studeným potem. Pocit neodvratného udušení něčím, co v hrdle vlastně vůbec není. Zvláštní mrazení při pohledu na zamilovaný pár na sedačkách vedle mě. V tu chvíli jsem ještě nechtěla zpátky, ale měla jsem vědět, jak fatálně měním povahu života, nad kterým mi moje chorá mysl nejspíš nikdy nedovolí mít vládu, ačkoliv se sama sebe snažím přesvědčit o opaku. Bylo to lehčí než mělo být, existovat tam nad shluky mračen, poslouchat mrazení v palcích na nohou, třas rukou a vibrace, ve kterých jsem měla vytušit spíš intenzivní volání započínajících chyb, než vzrušení z neznámého.

Říkají, že nic není napořád. Že chyby, který člověk udělá v mládí jsou jen chybama z mládí. Budou to tvrdit, kamkoliv, kam přijdu. Na úřadu práce. Ve skupinový terapii. Na baru i v gynekologický ordinaci.

Ráda bych věděla, jestli někdy seděli v letadle a věděli, že už není cesty zpět.



Žádné komentáře:

Okomentovat