čtvrtek 19. července 2012

Prázdno

Na prázdný list se najednou nic nehodí. Písmeno sem, písmeno zpátky. Dívám se do všech koutů, na osamělý drobek na koberci v touze uchopit cokoliv, o čem by se dalo mluvit, jako dřív. A nemám co říct. V duši naprostý klid. Do nedávna jsem si byla jistá, že je to tím, že jsem se očistila, konečně odešla z nevlídných míst, kde ani základní věci nedávají smysl, kde všudypřítomný strach strach odvádí pozornost od všeho ostatního. Teď vím, že jsem se nemohla víc splést.
Někde vevnitř pořád sedí stará špína. Utlumená, zatlačená do koutů silou, které nemůže vzdorovat, přechytračená na dobu neurčitou něčím mnohem silnějším než je ona sama, něčím stejně nebezpečným. Stále čekající na první příležitost, kdy bude moct vylézt ven, protlačit se nosní dutinami do mozku, zalít všechny jeho zákruty mazlavou černou hmotou a začít zas všechno ovládat, jako to dělala dlouhá léta.
Než se to stane, nebudu mít co říct. Nebudu vědět, co napsat na prázdnou stránku, oči zaslepené bílým zákalem vymodlené nevědomosti. Nejhorší že všeho je prý splněné přání. A já si přála nic necítit.
Nikdy by mě nenapadlo, že mi bude chybět třas prstů skrytých v kapse, který nastává při každém menším vzrušení. Že budu postrádat cit, se kterým je člověk schopen hledět na jednotlivá stébla trávy větrem poskládaná do dokonalých mandal a cítit svou nejedinečnost, maličkost, zbytečnost. A že se nebudu moct dovolat pláče, aby mi ulevil, jako to vždycky rád dělal předtím. Zmizel i se svou rudou nouzovou brzdou, vždycky na dosah.
Na prázdný list se najednou nic nehodí.


3 komentáře: