Deprese je trendy

Deprese je trendy.
Celá ta aura melancholie. Křehké, bledé bytosti s kruhy pod očima v hubených, pořezaných rukou svírající tlusté knihy, do jejichž světa se v každé volné chvíli noří, aby unikly drtivému tlaku existence. Prázdné oči hledící skrz deštěm smáčená okna podkrovních bytů. Ztýraní umělci plačící pod dokonalými plátny, neuvědomující si vlastního génia.
Deprese je moderní. Přikládá se v kavárnách k flat white místo sušenky. Nosí se v plátěných taškách a zanáší se jako do kartoték do gifů na Tumblr, do půlnočních tweetů, do podprahových sdělení v temných ač minimalistických fotografiích instagramu.
Deprese je módní. Nic tvému dnešnímu outfitu nedodá takové vážnosti, takové hloubky, jako pořádná dávka deprese.

Nic ti nedodá šmrnc jako tejden stará skvrna od čaje na tričku, který sis nebyl schopnej vyměnit, protože nedokážeš ani vylézt z postele, ty zbytečnej šmejde. Nic není tak hodno obdivu jako hodiny a hodiny neomluvenejch absencí, který nikdy neokecáš, protože, ty líná sračko, nevíš, co bys řek. Nic neni tak nádherně unylý jako tvůj tupej pohled do prázdný ledničky. Nic neni tak plný srdcervoucího patosu holywoodský kvality jako zvracení na koberec po čtyřech hodinách pláče, kterej jsi nebyl schopnej zastavit, protože jsi ubohej kus hovna a tim taky zůstaneš.

Deprese je trendy. Kup ji dnes, dokud jsou na skladě.

....

Uvažovala jsem, v minulých letech, že se zabiju.

Ne kvůli depresi. Na depresi nevěřím. Ne pro sebe.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ne proto, že by se život stával každodenní nesnesitelou rutinou, neuvěřitelnou bolestí nebo proto, že by mi snad tělo vypovídalo službu. Uvažovala jsem, že se zabiju protože nebyl logický důvod pokračovat v žití.

A nechápejte mě špatně. Cítím prázdnotu činů a prázdnotu času, která vyplňuje životy nemocných depresí, nahmatávám její chlad v konečcích prstů. Cítím budoucnost, unylou a sterilní, jako kdyby už nikdy nesměla být vyplněna smyslem. A zastanu se, bude-li třeba, protože nemoc duše je nemoc jako každá jiná. Lituju vaší bolesti, chápu, že na světě není místa, kam se schovat, kam utéct, na koho se obrátit. Věřím vám každou slzu. Ale já nejsem nemocná a můj svět není nakažený.

Má diagnóza jsou špatná rozhodnutí. Naivita. Cynismus a nedostatek sebeúcty. Příliš mnoho a příliš málo lásky. Vzorce, ze kterých se nelze vymanit.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ale ještě si nezasloužím dovolenou.

73

Dnes by ti bylo 73 let. Probírám se tvýma fotkama v tvým bytě, na gauči, co jsi koupil a na sobě mám tvou mikinu. Lidi na obrázcích vedou kola, stojí na mostech v Amsterdamu a tady stojím já, na rozhledně v Jizerkách a držím v náručí sestru.

Je to zvláštní. Desetiletý já na fotce se zdá být mnohem jistější, mnohem smířenější než to, který vídám denně v zrcadle. Možná je to tím, že tenkrát jsi byl jen metr ode mě, ne někde, kam za tebou ještě pár desetiletí nebudu moct.

Bylo by ti 73, neviděli jsme se už skoro šest let a přesto cítím káravej, ale vlídnej pohled v zádech pokaždý, když mě život zavede do slepý uličky, když se najednou nemůžu nadechnout a jsem zase malá holka, pitomá a nivní, toužící po tom, aby mi někdo vysvětlil, jak mám žít.

Bylo by ti 73 a stejně mám pocit, že i kdyby nám někdo dopřál alespoň o těch šest společných let víc, stejně bych bloumala od ničeho k ničemu a pořád čekala, že se odněkud vynoříš a smažeš všechny mý problémy. Několika málo slovy. Úsměvem. Nebo i jednoznačným tichem.

Bylo by ti 73. Pořád mi to ještě nedochází.

Musím

Procházejí kolem, mlčenliví. Podrážky se vzorkem. Na kolenou trochu prodřený punčochy. Všichni jdou, protože musí. Já jdu, protože musím domů. Všichni někam musíme.
Dnes je taková zima, že všechny touhy vyhasly a tak nám nezbývá, než se zaměřit na to všechno ostatní.: Patnáct deka debrecínky, prosim a pak tamhle ty sušenky pro děti... jo ty, ty červený. To víte, přineseš špatný a už je zle. Směje se jaksi nadneseně, ale ty červený sušenky maj dneska váhu tun, padají mu v drobcích na zasněžená ramena a dnešní smog, opatřenej kdoví proč stupněm šest, ten ho zas potajmu sžírá zevnitř. Filtr na hledáčku každodennosti tlumí všechny už tak utlumený barvy.
Poslední dobou je taková zima, že dělám, jen co musím. Ruka s odměrkou v promrzlým pytli s granulema, beru si jí s sebou do obýváku a zahřívám jí v náručí, aby to neměl moc studený. Houpu jí chvíli jak nemluvně. Pes pak pomalu žere, protože musí. Nebyli jsme venku, je tam pořád ta magická šestka a v bytě je ticho, tak si pouštím jazz, i když mu nerozumím.
Podrážky se vzorkem, podrážky bez vzorku, Stopy pod oknem už přestávají bejt zřetelný, stejně se na ně nikdo nedíval ani předtím.
Životy jsou z pohledu z vnější hrozně jednoduchý. Dělám, co musím. Vytřela jsem v rohu, kde stával jeho pracovní stůl a nedělá mi radost, že už tam není. Jen mi nedělalo radost, když tam byl.
Jazz hraje a všechno je stejný jako vždycky, jen ta přítomnost musím se společně s výfukovými plyny rozlévá mezi spáry chodníku, mezi dlažební kostky, na každou zastávku, do nemocnic, porodnic a LDNek tohohle města, všeho co znám, pomalu vtéká mezi těsněním oken vyplňuje pokoj, škvíry mezi knihama, mezi stránky beletrie, pokrývá listy pokojovýho fikusu a sedá psovi do srsti.
Tlumený zvuky tramvaje, Neviditelný podrážky se vzorkem. Nedělá mi radost tu být, jen by mi nedělalo radost tu nebýt. A tak tu jsem, protože musim.

Psí

Někdy, když klidně oddechuje u mých nohou a měkké vějíře se zvedají a zas klesají, zlatá hladina moře, musím myslet na to, kolik nám ještě zbývá společného času.

Někdy, když mě ráno budí, dýchá mi do obličeje, beru jeho hlavu do dlaní.V rukách mi potom zůstávají stříbrné paprsky stáří.

Někdy, když je venku zima, pomalu zvedá rozbolavělé kosti, opatrně se protahuje a jen s nechutí míří ke dveřím, svléknu si kabát a nechám ho, aby se zas pohodlně položil.

Někdy, když projdu kolem, zatímco tvrdě spí, zastaví mě vlna paniky, padám k němu na kolena a nořím prsty do srsti, abych se ujistila, že je ještě teplá.

Někdy je den dnem jenom kvůli němu a tisíce dní bez něj budou dlouhá, moc dlouhá doba.

nikdo ti nevěří
ani ty sám
všechny ty kecy
kolem
naprosto jednoduchých věcí

tak
drž
už
konečně
hubu

Jericho .#1

Plavba v moři podvědomí: taková byla ta noc. Jen co se nadechneš, spodní proudy tě vtáhnou do snů tak živých, že tě jejich upřímnost zas v záplavě hrůzy vyplaví zpět nahoru. Pár sekund s hlavou nad hladinou a pak zase dolů, dolů k obrazům jejichž reálnost se neslučuje s významem slova sen.
Obrazům pravdivějším než pravda.

Zeširoka rozpažené ruce, jako kdyby chtěl obejmout všechno co znal, stál na zídce nad vyhlídkou a díval se město zářící pod ním, klidné a ospalé. Všeobjímající sebevrah, kterému do náruče spadl dokonalý kruh úplňku. Natahoval k němu prsty.
"Neskákej." řekla, pobavená tím výjevem.
"Proč ne? Pod dnešku můžu klidně i umřít." zasmál se zhoupl se v kolenou ke skoku. Pak se ale otočil a seskočil zpět na schody, ze kterých na zeď vylezl. Než jí došlo, co udělal, intuitivně se vrhla dopředu, aby ho zachytila. Teď do ně narazila celou vahou těla a oba, překvapení tím pohybem, se svezli na kamenné schody. Zůstali tam ležet v křečích náhlého smíchu. Jeho dlaň kolem ramen studila a hřála zároveň. Cítila navlhlou látku jeho košile, jakýsi levný deodorant a slabý závan tabáku. Hvězdy nad městem na ně padaly po tisícovkách, nezaplašené světlem pouličních lamp. Štíhlé věže všech chrámů svědčily obřadu dokonalého patosu. Naivního, nezkušeného štěstí hlídané sílou úplňku. Měsíc nad Jerichem dokáže všechno.

Probudila se v kaluži studeného potu někde, kde se nechtěla probudit. A tak se tiše oblékla a utíkala pryč přes úzkou předsíň, která jí byla stejně málo povědomá, jako obličej spícího, kterého nechávala za sebou. Před vchodovými dveřmi ležel rottweiler a spal, ani si nevšiml, když ho opatrně překročila.

Už cestou domů měla pocit, že něco není v pořádku a tím teď zdaleka nemyslela svou úpornou bolest hlavy ani whiskey politou blůzu, která tak dlouho přitahovala pohledy, než se raději i přes pálící slunce schovala za koženku bundy. Když se zastavila, aby si v odrazu výkladní skříně otřela rozmazaný make up, padl jí pohled na maličké kytice temně modrých květin, jejichž jméno neznala. Některé z nich už pomalu odkvétaly. Sklonila se nad nimi a pozorovala je zblízka.
Květinářka, které obchod zjevně patřil vyšla ven na chodník, vytáhla jednu z čerstvějších kytiček z vody a s úsměvem jí je podala. Zašmátrala tedy v kabelce po peněžence, aby je zaplatila, ale žena jen mávla rukou.
"Nikdo je nechtěl, už dlouho nevydrží. A k vám se hodí."
"Díky." odvětila prostě. Když si pak jeden z modrých květů vetkla do vlasů, uvědomila si, že tak upřímně už dlouho nikomu nepoděkovala.

Domů to měla pár bloků a tak se rozhodla jít pěšky, mezitím začalo jarní slunce připalovat a černé kožené lodičky, ve kterých vyrazila včera začínaly být na nohou nesnesitelné. V jedné z postranních uliček si je sundala a s botami v rukách si zkrátila cestu přes nejbližší park.
S modrými květy ve vlasech, bosá, nepoznávala se v té záplavě slunečních paprsků, které dávaly všem stínům ostré hrany. Pot pomalu zasychající ve vlasech na zátylku
Najednou nevěděla, kde začíná realita a kde končí sen. Boty jí klouzaly z rukou, příliš hladké na povrch, stejně jako její ruce a tak, když je konečně donesla domů, posadila se na židli k psacímu stolu a dívala se na svoje prsty, jako kdyby je nikdy neviděla. V duchu jakoby čekala, že se na nich objeví kočičí drápy.

Když dávala prát špinavou halenku, posadila se na pračku a v mobilu se snažila najít kontakt, který léta nepoužila.
Marek K. ale zmizel s posledním rozbitým telefonem. A tak si sedla k počítači a hledala. Nenašla ani jejich staré e-maily, ani mailovou adresu, na kterou by mu mohla napsat. Věděla, že všechny sociální sítě zrušil pár let zpět.
Pořád ještě jen v sukni a v podprsence začala probírat staré dopisy v naději, že najde jakoukoliv zmínku o J. Všechno mlčelo.

Když ve 3 hodiny ráno zapíjela prášek na spaní, před očima se jí míhaly tváře, štíhlé prsty a v hlavě duněla slova bezelstných průsvitných bytostí. Květy ve vlasech zvadly a stáčely se jí unaveně k tváři, jakoby potřebovaly někde složit hlavu.

Zazvonil telefon. V polospánku po něm sáhla a Marek K. řekl na druhé strašně řekl pár slov. Pak všechno zhaslo, i lampy, které zrovna svítily na ulici. Celé město zhaslo.

Realita je směšný pojem, řekl pak J. a posadil se vedle ní na pracovní stůl, zatímco ona zadávala po sté do vyhledávače slovo autonehoda. Na e-maily nikdo neodpovídal, dopisy ležely rozházené po zemi a v nich jenom jedno jediné písmo, jedno jediné jméno. A tak jí alespoň hladil po zádech zatímco manicky prohledávala všechno v bytě, co by mohlo dávat alespoň malý smysl. Za půl hodiny se otočila, ale už tam nebyl. Za oknem svítalo.¨

Když v šest hodin sedala do auta a snažila se kávou přebít účinky prášku na spaní, byla si už téměř jistá, že zešílela. Ale nebyla ochotná se s tím smířit dřív, než vyřadí všechny zbylé šance na příčetnost. Před ní bylo osm set kilometrů. Za dvě hodiny měla být v práci. Zapomněla natankovat než vjela na dálnici bez dálniční známky a nevěděla, jak dlouho ještě vydrží nespat. Ale nad obzorem právě mizely bílé pozůstatky dorůstajícího měsíce a úplněk měl být už zítra. Tohle mohl být její poslední úplněk nad Jerichem. A ten byl mnohem důležitější než spánek. Důležitější než všechno.

Mám takovou radost,
že mi teče krev z pusy.
v koutcch se rty
trhají ostrosmíchem
na jazyku přetrvává
protivná kovová příchuť
vnitřního krvácení

Jednou nohou v Boho

Tohle je můj druhej pokus napsat tenhle článek. Podle toho soudim, že to neni úplně easy.

Nevim, co přesně a jak říct. A to, jak sami uznáte, není úplně dobrej začátek pro článek.
A tak začnu tím, jak moc vás nenávidím.

Ač se snažím to slovo používat čím dál tím míň, vás upřímně a z celýho srdce nenávidím.
Nenávidím vás, vy všichni pijáci levnýho vína, osoby těžkejch hlav a lehkejch mravů, hlubokejch myšlenek a povrchní schopností vnímání reality. Nenávidim vás, básníci, malíři, spisovatelé, hudebníci, vás lidi, který si nikdy neperete svetr a vlasy si myjete jenom u příležitosti autorskýho čtení Krchovskýho v lokálním udergroundovým klubu. Vy, kteří žijete obklopený Dalíovským světem, kterej si vtloukáte do nikotinem konzervovanejch hlav, všichni mý zapálený spolužáci z umělecký průmyslovky, bohémové, závisláci na bylinách a jinejch omamnejch látkách, fanatický a nadšený konzumenti antidepresiv předepsanejch na základě diagnózy póza. Vy, který si pořád ještě myslíte, že žít obklopený svýma obrazama a podle potřeby vyšperkovanýma démonama v podkroví je romantický. Vy, vyznavači svobody, závislý na kapesným a na dobrý vůli těch, co vám v pátek koupí pivo, aby zalili vaší skomírající Múzu.
Nenávidim vás. Protože stojim jednou nohou na vaší lodi. Na jednom z těch Rimbaudovo dekadentních Opilejch korábů. A tu druhou mám na jedný úžasný, hranatý, naprosto nezajímavý a emočně plochý ropný plošině.
A věřte mi, že i když mě něco táhne k těm vašim nekonečnejm nocím a citovejm rozkolům, (Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen, 
znám kouzlo večerů a velkých povodní, ale koho to zajímá) držím se tohohle korporátního monstra zuby nehty. Protože je přece nezničitelný. Tak dokonale hranatý, čitelný ze všech úhlů a hlavně, předvídatelný.

A pak přijde pondělí ráno a já vás nenávidim, kluci s kufříkem a deskama. Nenávidim vás, pravidelný úterní porady, měsíční odpočty z produktivity, obchodní zástupci minoritních společností, monopoly, vyznavači satelitních městeček a kabelový televize, vlastníci zlatejch retrívrů a bíle natřenejch plotů, osazenstva cyklostezek a nedělní návštěvníci nákupních center. Hnusíte se mi penězma ochuzený konzumenti, vlastníci dětskejch kočárků uzpůsobenejch aktivnímu životnímu stylu, fitkový maniaci, kulturní rychlokvašky. Nenávidim vás.
Všechny. Hlavně proto, že si nějak nemůžu vybrat a uprostřed se stát nedá. Stejně jako se nedá ve středu večer naložit do lihu na performance slam poetry a ve čtvrtek ráno jít na šestou hodinu do práce. A taky se nedá mít ráno chuť namalovat si východ slunce a za půl hodiny počítat někomu simulaci faktury plynu. Ale nejvíc ze všeho se nedá rozdělit se na dvě půlky jenom proto, že se spolu často neshodnou. Kdyby to šlo, jednu posadim za počítač do open-spacu, ať si žije svuj finančně nezávislej, rozumnej život a druhá prostě jen tak půjde, možná někam do hor, k nejbližšímu motlitební mu mlýnku.


1.7.2014

šeřík

Obskurní dům na nároží. Malá holčička, vyděšená vybledle rudým emailem na okenicích trhá přes plot šeřík. Potichu, aby nikdo neviděl, nikdo nic nepoznal. Nejkrásnější šeřík v ulici a musí patřit zrovna jemu. Z plotu opadává prach a zaschlé listy, když balancuje na betonové podezdívce a natahuje ruce vzhůru.
Vrznutí vchodových dveří.
Malý, osmiletý infarkt.
Starý muž, nebo alespoň tak působí, se blíží k plotu, v ruce blyštivý předmět.
Takže to je on, pomyslí si dětská hlava. Je opravdu takový, jak se říká.
Krve by se v ní nedořezal, z tváře se jí pihy rozsypaly na chodník.
Došel až k ní, pomalý, v chůzi neslyšný, v pracovních kalhotách a skvrnou na košili. Teď je dělí jen zrezivěl pletivo. Zdvihá ruce vysoko nad hlavu, kovový předmět se zableskne. A dolů k plotu je navrací s pugétem temně fialových květů. Zahradnické nůžky beze slova vrací do kapsy.
Neví, jestli si smí vzít, co říct. A tak je trhnutím bere do náruče a utíká po rozpáleném betonu. Do květů kapou slzy hrůzy a úlevy zároveň. Nepoděkovala.
"Je to blázen." říkávala máti. "Samotář." Děsivý stařík se šeříkem. Něžná bytost z hradu s rudými okenicemi.
Dnes ho vynášeli nohama napřed. A já, jako bych se dívala zpoza těch okenic, přes neumyté sklo. Nikoho neměl a tak mi sotva někdo prozradí, jak konečně říct díky. Na jaký hrob položit šeřík.

gold

Střechy
vikýře
zalitý sluncem
holubi vzlétají z náměstí
nedočkavý
dlažební kostky
rozbíjí koncept zklamání

děti blouzní
v rozprsknutých kapkách
o rantly kašen, tříští se splín
z melounu světa
kape mošt

je zlato, pro který neni poezie
pro tenhle skvost
neni slov

Střechy
vikýře
kostelní chrliče

Samota

Jsem excelentním společníkem samoty. Tříbím jí do nejjemnějších detailů, mazlím se s ní denně, ve svojí bezohledný ulitě. Roubuju vakuum tak, aby neslo ovoce  To nahnilý odhodim na kompost. Byt šlechtím do prostoru dokonalýho nelidství. Tak dokonalýho, že už ani nevím, jak žít, když kolem žijou jiný. Čtyři místnosti. Koupelna. Kamrlík. V chodbě čeká vlkodlak a jeho chlupy se koulí v chomáčích, jak křoví v grand kaňonu. Vstupujte pouze na vyzvání. Neopouštějte značené cesty: Chráněné přírodní území.

Pozorovat okolní svět skrz sklo na hlavní třídu. Zalívat kytku a povědět jí, že je krásná. Věci necházim přesně tam, kde jsem je položila. Zpívam si falešně oplodňovák za oplodňovákem.
Žiju u sebe v kabelce a mam strach, že z ní nikdy nevylezu. Že až jednou, za pár let, zjistím, že toužim bezmezně koexistovat, až zjistim, že muj osobní prostor se rovná už jenom tloušťce kůže a ze samoty se stává osamění, z nejlepšího přítele vrah, už nebude návratu. Protože už teď, neni s kym mluvit, když je občas třeba s někym mluvit. A vlkodlak toho moc nenakecá.

Nevim, kde se hledaj ty, pro který je společný ticho svátost. Před kterýma se nezatínají zuby a nepolykaj slova. 

Ptají se, kdy se ze mě stal introvert.
Nestal. 

Já a můj vnitřní poustevník si jen věčně podáváme ruce a zbytek velký arkány souhlasně přikyvuje.

Promluvy s Nekonečnem

Dneska ráno jsem si nalila do kafe mlíko. Den je tak zvláštní, že už ani nemam tendenci přemejšlet nad znásilněnýma krávama. Nad ničim. S mléčným proteinem piju svojí chvilku sobectví. Myšlenky se ani nedají myšlenkama nazývat. Vsouvají se do sebe navzájem v nepatřičně tělesným aktu, svazujou se a zase se rozmotávají, jako kdyby se sebe navzájem náhle štítily. Dívám se na ně, jak se rozpouštějí v kávě a s každým lokem doufám, že zmizí i z mý hlavy. Noci byly vždycky tvoje doména.

Sedíš v nohách postele, tma kolem tebe, indigová, ti padá do stejně modrých očí. Pokaždý v nich vidim galaxie. Jak je to dlouho, co jsme spolu naposled mluvili, povídáš věcně?
Za ta léta jsi zaujal místo mýho svědomí, pomyslím si a ty to slyšíš. Krčíš rameny. Hvězdný znamení se otáčejí v rytmu vteřinový ručičky. Odpočítáváš čas, kterej jsme měli. Ten co už není a ten, co mi ještě zbejvá. Do svítání.
Nestihli jsme se ani rozloučit, minule, když jsem tě vyměnila za netrvanlivý kousek reality. Nebránil ses, nevyčítal jsi mi nic. Přece jen, díváš se na mě pohledem očí, který viděly okraj vesmíru, prošly tunelem, na konci kterýho čeká světlo a tak, moje pozemský chyby, jsou pro tebe jen smítko na tváři všehomíra.  Ale jsi zpátky. A budeš mi promlouvat do duše, stejně jako tehdy, kdy jsme ještě věřili, že víra má smysl.

Je ráno a já tvou pachuť naivně rozpouštim v kafi, jako kdyby snad kofein dokázal ve vteřině, co já jsem nezvládla za léta existence.

Tak jedu v železný kostce na kolečkách a zvuky, tlumený ucpanýma dutinama a teplotou mě hladí po vlasech. Hvězdy se na mě střemhlav snášejí a hned se zase propadají hluboko pode mě, mizí mezi dlažebníma kostkama. Jsme zase spolu.

Myšlenky stověžaté

Protežovaní to maj těžký. Těžší, než my neprotežovaný. Dívam se na jednoho z nich, přibližuje se ke mě na prostějším eskalátoru, jak pije svý kafe s mlíkem a jakousi sladkou sračkou, na kelímku mořská pana v zeleným kolečku a je mi ouzko z toho života, kterej žijem.
Pes kterýho mám na vodítku přivázanýho k tělu se na mě zkroušeně dívá, protože nemá rád a nechápe účel jezdících schodů.
Je tak velkej, že má přední a zadní nohy dva schody od sebe a ocasem zametá kolena postaršímu pánovi za ním.
"Pardon." řeknu.
"To nic." řekne pán a ledabyle smete chuchvalec chlupů z drahých kalhot od obleku. Myslí to vážně, fakt se nezlobí, ale je mi nějak ouzko z toho života, kterej vedu. I když bez toho ostudnýho kelímku a bez vlny s pukama. Mohlo by to bejt horší. Pořád mám psa. Softshellovou mikinu. A cucflek. Jako talisman do zimy a nevlídna a toho divně zasmrádlýho větru v metru,
Eskalátor je u konce a u stánku s novinama leží bezdomovec obličejem k zemi. Kdyby před ním alespoň ležel kelímek na drobný, mohla bych si říct, že prostě jenom žebrá. Takhle si nejsem jistá, jestli už to náhodou nemá za sebou.
Představuju si, jak té osobě s mořskou pannou vytrhávám kávu z ruky, liju jej obsah do kabelky a pak papírový kelímek pokládám před nehybného bezdomovce. Zátiší žebroty je kompletní. Tady je svět ještě v pořádku.
Pes se zastavuje a zvedá nohu. Trhnutím vodítka mu naznačuju, že na leštěný žule to není nejlepší nápad, tak jí zase pokládá na zem a pak vycházíme ven, vzduch páchne jako jarní Praha a já nevim jestli je v něm víc patrný to jaro a nebo prachsprostý šílenství výfukovejch plynů a všudypřítomný wifi free.
Zakazuju si ztrácet iluze o lidskosti, když na sekundu opouštím tělo a dívám se z ptačí perspektivy  na nás, přemnožence, jak čekáme v houfu na přechodu:
Krok za krokem skáčeme z jednoho bílýho pruhu na druhej, pes, nedotčenej konceptem myšlenek, se směje na kolemjdoucí, který na něj mlaskají a v chůzi mu osahávají čupřinu nad očima, (to je ale krásnej pejsek) Jejich osudy jsou mi ukradený, ale čím víc se dívam na stromy a paneláky a paneláky  a stromy, trávu deroucí se mezi spáry chodníku lapající po dechu a stejně šťastnou, že je na světě, tim víc je mi ouzko z toho světa, kterej žijeme. Jak se lidi, který maj v hrudi potenciál stvořit celý další planety, vyrvou ze země i s kořenama a přesazujou se do květináčů
Já a pes, pes a já, v naší protipražský bublině, jdeme někam ulicí na procházku a jsme na tom světě tak samostatný, že je mi to až trapný, že po nikom nic nechceme. Je mi to až trapný, že jednou někdo bude něco chtít po mě a já si uvědomim, že FUPka vřelosti už je vyčerpaná a restart neni možnej.
Sedim na lavičce koukam na vysílače, věže, kopce a údolí a všechno je to trochu jako v kině. Snímek za snímkem, každej z nich neopakovatelnej. Bylo by to mnohem hezčí, kdybychom nebyli všichni přesazený v těch pitomejch květináčích.

R.

 Doma, v koutě, beze smyslu.

Každou sekundu života obrácenou ke mně. K návratu. Ke dveřím, který se zdají být nepřekonatelnou překážkou mezi životem a věčným osaměním.

Pokaždý, když se na mě podívá, děkuju mu, že je. Pokaždý, když mi položí hlavu na koleno, děkuju mu, že je naživu. Pokaždý, když se zastaví, aby se mě beze slov zeptal, jestli může žít, propadám panice, kterou nikdy nikdo neutiší, protože vím, že opora, kterou po mně mlčky žádá, nikdy nepřijde. Protože nejsem hodna přízně duše bez závisti a pochyb o víře.

Necítím se být tím, za co mě má. Idolem dokonalosti, štěstí a útěchy.

Nikdy mu nevrátím, co mu naše rasa dluží. Neukonejším strach, nezvládnu ho držet v náručí ani tak dlouho, abych ho přesvědčila, že se nemusí bát sám sebe.

Nesaháme jim ani po kotníky a oni nám to nevyčítají.

Pokaždý, když se na mě podívá, jsem tak trochu víc člověkem.

Právě teď a napořád

Říkej mi tisíckrát, že všechno přichází na etapy a že bude líp. Nemůžu.

Každej den, dvacet čtyři hodin. Ve dne, v noci, ve snech.
Absurdní bolest. Absurdně živý vzpomínky.
Neexisuje nic, co na sobě nemá vytetovaný jeho jméno. ¨

Uvědomuju si, že jsem šílená. A to ještě prohlubuje mý šílenství.

Netušila jsem, že se nechám někdy takhle strhnout myšlenkou stability. Domova. Jednoduchých věcí,
Pocitem, že až se večer vrátím domů, všechno bude stejný. Všechno to, co jsem nikdy nechtěla a čím jsem opovrhovala mi teď chybí jako droga.

Pusa na rozloučenou, pusa na přivítanou. Oddechování vedle mě v tý samý posteli. Víkendy bez smyslu, ale spolu. Animovaný seriály. Vaření pro dva. Jediná naděje, který kdy existovala,

Najednou o nic nejde a všechny ty měsíce někdo polil benzínem a zapálil. Klečim v popelu a zachraňuju zbytky, protože mi nic jinýho nezbejvá.
Nepamatuju si, co bylo předtim. Nepamatuju si sebe sama. Jenom dvě místnosti, dva lidi a něco, co se zdá  být iluzí štěstí.

Všechno přej přichází na etapy, říkají. Jednou bude líp.

Dny se vlečou stejně jakou před sto lety. Minuta za minutou v neodůvodnitelným osamění.
Vteřina za vteřinou. Titěrný úseky času srovnatelný s nekonečnem,.

Jednou bude líp. Minuta za minutou. Bez smyslu, Bez důvodu. bez vysvětlení.

Láskou umim vyvolat jenom zlo.

Letní světabol

Je to docela zábavné, když se díváš zvenčí, Jako sledovat bortící se domeček z karet, který si nepostavil ty. Jako dětský hrad z písku rozpouštěný přílivovou vlnou. Uklidňující destrukce.

Kam dopadnou karty? Jak hladký bude písek, až se v něm ztratí poslední věž? Krátký moment spočinutí mezi neustálým pohybem událostí. Klid, než bude věčnost pokračovat.

Sedíme u večeře. Za zády má otevřené okno do zahrady. Za chvíli mi poděkuje a řekne, že mu chutnalo a bude to myslet vážně. Bílé záclony vlají ve večerním vánku. Pes spící vedle zablácených bot pod lavicí. Idyla letního večera. Jeho štěstí je téměř hmatatelné ve vzduchu. Moje láska k němu roste každou chvílí, kterou s ním strávím. Okno do zahrady. Lampa přitahující hejno komárů. 

Chci odejít a už se nikdy nevrátit.

Toho večera usnul jako každý den, unavený z práce na gauči před prázdným krbem. Pustila jsem psa ven a posadila se na zápraží. Za chvíli se ke mě vrátil a olízl mi ruku. Jsou oba dva stejní se svou neopodstatněnou láskou.

Za oknem se převaluje ketní horko a záclony ho hladí, dokud nevychladne. Cítím, jak se rozplývám, vznášející se nad oroseným trávníkem, mezi hvězdami. Je to docela zábavné, když se díváš zvenčí.

Přenašeč

Je deset hodin večer. Krájím slupku z košťálu od brokolice, dokud nezůstane skoro bílý hranol. Ukousnu konec. Ručička pomyslných hodin cvakne a vrátí se odkud přišla.

Sedím v křesle, v ruce ten absurdní kus zeleniny a zírám na svoje nohy. Začínají se vlnit a rozpouštět do stran v nenadálém vlhku, jako kdyby se potopily pod hladinu. Prsty se tvarují, zmenšují se. Stehna zeštíhlují, už nejsou ženská, ale dětská, jizvy na kolenou čerstvé, zvuk zpovzdálí naznačuje, že Horst Fuchs právě prodává multifunkční kávovar. Kostka cukru ve tvaru pikového lístku pomalu mizí v pěně perfektního cappucina. 

Z levé strany je slyšet rytmické klepání nože o kuchyňské prkénko. Jeden kousek jako druhý, Mrkev v přesných kostičkách na levé straně hlubokého talíře. Bílý celer, stejné velké kostky, na pravé straně. Potkávají se přesně v půlce. Ano, pane inženýre. 

Je deset hodin večer. Krájí zeleninu na polévku a přináší mi další bílý hranol dokonale zbavený slupky. Ukousnu konec. Horst Fuchs pomalu slábne.

Ve kuchyni je ticho a prázdno, pes se na mě dívá s nechápavou výčitkou. On i zbytek místnosti se pořád vlní jako pod vodou. V pěsti mi teplá ta pitomá okrájená brokolice a poprvý v životě si přeju, aby vedle seděl někdo malý s odřenýma kolenama, komu jí budu moct dát.

Úhoři v tvých slzách

Ticho v pokoji, jako kdyby nemělo být nikdy přerušeno. Sledoval pruhy míhající se na stropě. Někde venku musela projíždět auta, ale nevydávala žádný zvuk. Vakuum jeho mikrokosmu se rozpínalo mezi bílými stěnami místnosti a nechystalo se nikam odcházet. Minuty ubíhaly jako hodiny, jako dny. Kdo se vůbec rozhodl měřit čas? Přijde někdy ráno?
Ruce, štíhlé v zápěstí, najednou nesly tíhu světa, ani nenadálá křeč, kterou mu strach přivodil je nemohla odlepit od bílého prostěradla. Další mihotavý pruh na stropě ohlásil existenci vnějšího života, lidské bytosti ujížděly pryč, zatímco ležel, paralyzovaný. A černá postava v koutě přihlížela prázdnou tváří.

"Jsi vzhůru?" Sklenice postavená prudce na stůl se převrhla. Kolébavě se ustálila v hladině odrážející svítání za oknem. Voda kape na lino a máčí bosé nohy přecházející sem a tam.
"Ne." Chraptivá slova z reproduktoru telefonu neskýtají žádnou útěchu. Všechen obvyklý podtón přívětivost byl smazán někde cestou k přijímači. Dívčí hlas mlčí.

"Musím s tebou mluvit,"

"Mluvíš se mnou."
"Osobně."
"Nevim, kolik je hodin, ale je moc brzo na to, abych někam šla. Je moc brzo i na to, abych šla na hajzl."

Vystoupil z kaluže vody s opřel si nohu o kalhoty, aby nasákly vlhkost. "Tak snídaně. V osm."

"Jsi hysterickej." odtušila.
"To si uvědomuju."

"Dobrý. Takže v osm."

Příliš velký hrnek příliš řídké kávy. Zíral na zvláštní bledou sedlinu, která na dně neměla co dělat a tak stoupala, klesala a chytala se mezi zuby.

"Pokaždý, když se toho napiju, mam chuť napsat Kolumbicům oficiální omluvnej dopis za znásilnění jejich hlavního vývozního artiklu."
"K jejich hlavnímu vývoznímu artiklu ty sis nikdy ani nečich. Kdyby jo, možná by ses v noci nepočůrával."

"Ježiš marja, lituju tý slabý chvilky, kdy jsem zapomněl, jaká seš jedovatá mrcha." 

Zahlížela na něj zpoza kávy a chvíle, ve které se ještě dalo nezávazně tlachat byla pryč, mnohem dřív, než se na to stihl připravit. 

"Co se děje?" Vlídný podtón ve zdánlivě nezúčastněném hlase. Dva přátelé u stolku s kostkovaným ubrusem. Střih. Odlehčená konverzace o kokainu. Střih. Close-up na dívčiny ruce držící hrnek. Pokud si teda umyje zbytky laku na nehty. Hudba na pozadí naznačuje vážnost situace. Vážnost. Jaká vážnost? Vytáhni si hlavu ze zadku, slyšel se pomyslet v jejím hlase. Střih.

"Zdají se ti někdy divný věci?"
"Ani ne. Krom těch, kdy tě biju důtkama, potom, co mě probudíš ve čtyři ráno a dělá mi to dobře. Co myslíš, že to znamená?"

"Prosim tě."
"Fakt jsem se moc nevyspala"

"Koupil bych ti kafe jako odškodný, ale mohla bys to brát jako urážku."

"Honzo, neměl na to začít brát ňáký prášky?"

Střih. Záběr z nadhledu. Bledá ruka muže, která vypadá jako ženská si sype do kávy jednu lžičku cukru za druhou. její hlas rovnající všechno rozbité zpátky do dokonalých tvarů. Střih.

Honzo? Špatně namalovaná rtěnka vyslovuje jeho jméno. V očích neurčité barvy jí něco plave, točí se ve spirálách. Možná odraz sedliny v hrnku, který pořád strnule drží v prstech. Proč tady vůbec jsou, když jí nemá co říct.

V pokoji je zas ticho, uši mu zalehly před třemi hodinami, možná dřív. Možná později. 

Leží s otevřenýma očima. Všechno je stejné. Pach přicházející smrti, která nikdy nepřijde. Postava sedí v rohu, nic neříká, nehýbe se. Jako kdyby ho slyšel nadechovat se za každý nádech, který sám nezvládne. Pruhy od aut na stropě, bílo a ticho. Kdo se vlastně rozhodl měřit čas?

Z omítky na stropě pomalu prosákne špatně namalovaná rtěnka, odlepí se a klesá. Křiklavá rudá barva se mu obtiskává pod ušní lalůček a opakuje. Honzo? Dva pruhy červeni se množí na bílých stěnách jeho nočního vězení a postava v rohu poprvé vstává vytahuje šedý, slizký jazyk pokrytý nepatrnými prohlubněmi, jednolitý šupinatý sval a natahuje ho k nejbližší stěně. 

Křeč způsobená čirou panikou, nikdy nebyla tak silná. Kde je jistota, kde končí tělo a začíná holý prostor? Tisíce rtů mluví, pak vzdychají a pak křičí, dokud není zas ticho. Křiklavé barvy slízané do poslední šmouhy. 

Tentokrát jí volal ve dvě hodiny ráno. V pozadí slyšel hukot hlasů opilých lidí. Ani ona nezněla střízlivě,

"Viš, kdyby sis našel nějaký kámoše kluky..."
"KDE JSI?!" slyšel se řvát.

"Venku... Martine, pozdrav, to je Honza" Zasmála se něčemu, co neviděl. Ozval se zvuk rozbíjeného skla.
"Kde jsi? KDE JSI?!" řve do telefonu, zatímco opilý muž na druhé straně huláká pozdrav. Znatelně cítil, jak se mu točí hlava. Jednou rukou drží studený rám dveří a druhou telefon, který se mu zasekl v prstech. "No tak..." zaznělo mu do ucha těsně před tím, než mu nohy vypověděly službu a sesunul se na podlahu.

Našla ho tam po tom, co deset minut hledala klíč pod květináčem. Vstal ze země, dovrávoral k ní chodbou a chytil jí za ramena. Červenou rtěnku měla v koutku rozmazanou, v očích se jí něco plavalo, slizké, dlouhé, točící se ve spirálách. Dýchal přerušovaně a stále jí lpěl očima na rtech.
Matně si uvědomoval, že na něj mluví, když ho vedla ke gauči, kde ho posadila vedle sebe, pozoroval, jak se ústa zavírají a otevírají,

Vytáhla z kabelky nedopitou láhev vína s podala mu jí. Pomalu upíjeli. Chvíli bylo ticho. Zdála se být unavenější, než jí kdy předtím viděl.
"Takhle to nemůžeš dělat pořád." Položila si hlavu na opěradlo gauče, vlasy odhalily kus kůže na krku. Zavřel oči. Konejšivý hlas se mu obmotával kolem hlavy v pevných smyčkách a zpomaloval tlukot srdce.
To jediné, co mu pomáhalo. Její hlas. A teďse snažil mu vzít i to. Otevřel oči a nevědomky jí vzal za ruce. Zřejmě jí to překvapilo, protože vykřikla a snažila se mu vytrhnout. Cítil teplo krve v zápěstí a pustil jí.

Za oknem něco proletělo a prořízlo modrou tmu. Světlo z lampy za jejími zády matně osvítilo struzku slz na obličeji.
"Ty ses už úplně zbláznil!" zaječela, zacouvala do nejvzdálenějšího kouta pohovky a mnula si zápěstí. Zřejmě jí musel stisknout mnohem víc, než chtěl. Seděl strnule, zmatený sebou samotným a chtěl jí utěšit, ale nevěděl jak, stejně tak jako si nebyl jistý příčinou. Slzy jí tekly čím dál tím větším proudem. V šeru měly onyxovou barvu rozdělenou odlesky na slizké šupiny. Plazily se z očí k rudým ústům, dva úhoři jejích slz, jazyk neznámé hrůzy, rozhodnutý jí navždycky umlčet. Pokud si jí nepřivlastní jako první.
A tak jí políbil, protože to bylo jediné, co v tu chvíli dávalo smysl. Přirazil jí ke gauči a držel. Cítil, jak v panice kope a křičí, ale musel jí zachránit před umučením musel sebe zachránit před šílenstvím. Trvalo nekonečně dlouho, než zbyly jenom úplně čisté, neškodné slzy.

Tu noc spal tak dobře, jako nikdy předtím, držel jí v náručí, klidnou, nehybnou, chápající.

prostě úvaha

Svět se příchodem každé další minuty stává o něco nepřehlednějším.

Nevim, jestli pořád vidim, to co jsem viděla předtím. Věci a místa se kříží mezi sebou, ztrácejí obrysy a slévají se do jediného objektu. Když realitu splácám do kuličky, všechny její barvy zešednou. Je to jako smíchat balíček modelíny. Nenávratně šedivá hmota. 

Výsledek neustálého hledání smyslu, neutuchajícího rozkládání přirozenosti každodenních situací na nepřirozené částečky. Útěku od nejasnosti dojmu, vstříc systému zanesitelnému do tabulek. K uchopitelným údajům zadatelným do kalkulaček.

Jsme zvyklí nespokojit se s prožitkem jako takovým. Hledáme smysl v emocích, jako kdyby snad měly někdy pevný základ. Chtěli bychom mít možnost naskenovat jakýsi čárový kód pokaždé, když si nebudeme jistí povahou vlastních citů. Přiložit zápěstí k blikajícímu znaku srdce a okamžitě najít nápovědu na některé z všudypřítomných obrazovek.
21. 2.2014, 10:15: Strach : Rozumově analyzujte situaci, sledujte frekvenci dýchání (postup: cvičení 2b, Příloha zdravotnické příručky pro stresové situace)
2. 3. 2014, 9:34 - Žárlivost : distancujte se od objektu , rozumově analyzujte situaci (postup ve cvičení 3a str. 398, Sborník praktik pro vztahové interakce)
23. 4. 2014,  20:00 : Apatie se sklonem k depresi. - Aplikujte medikament, přijímejte více tekutin, doporučena zvýšená fyzická aktivita, Dantova nouzová linka pro sebevrahy : 666 666 666

Hledáme, co stojí za pocitem smutku, když smutek je a bude pořád jen smutek. Těžko přiznávaný,  těžko žitý, ale jen smutek. Máme ho v  základním nastavení. Je součástí produktového balíčku BasicFeel. Stejně jako hrůzu z budoucnosti, sentiment, zamilovanost a sexuální přitažlivost. A stejně se z nich pořád snažíme vydojit jakoukoliv možnou úlevu, logický důvod, proč nám bylo umožněno cítit. A proč se to muselo stát.

Možná, že kdybychom přestali lhát lidem, aby nás začali mít rádi, nemuseli bychom od nich pak utíkat dřív, než stihnou zjistit, kdo doopravdy jsme. A tím by odpadla potřeba hledat právo na emoce.Všechno by bylo povoleno. Smích, vztek, každá temná představa, kterou se zabýváme ve stavu morbidní fascinace. Sexuální úchylky. Dětinská přání. Ničím už bychom nikoho nepřekvapili ani nezklamali. Nemuseli bychom se skrývat před ostatními v hrůze, že se budeme muset podívat do očí sami sobě.

Svět se s příchodem každé další minuty stává o něco nepřehlednějším, protože se jeho podstatu snažíme obhájit příliš velkým množstvím vykonstruovaných důvodů.

3. 4. 2014: 21:18 : Napětí : Přestaň si lhát. Přestaň jim lhát. Přestaň lhát.