Deprese je trendy

Deprese je trendy.
Celá ta aura melancholie. Křehké, bledé bytosti s kruhy pod očima v hubených, pořezaných rukou svírající tlusté knihy, do jejichž světa se v každé volné chvíli noří, aby unikly drtivému tlaku existence. Prázdné oči hledící skrz deštěm smáčená okna podkrovních bytů. Ztýraní umělci plačící pod dokonalými plátny, neuvědomující si vlastního génia.
Deprese je moderní. Přikládá se v kavárnách k flat white místo sušenky. Nosí se v plátěných taškách a zanáší se jako do kartoték do gifů na Tumblr, do půlnočních tweetů, do podprahových sdělení v temných ač minimalistických fotografiích instagramu.
Deprese je módní. Nic tvému dnešnímu outfitu nedodá takové vážnosti, takové hloubky, jako pořádná dávka deprese.

Nic ti nedodá šmrnc jako tejden stará skvrna od čaje na tričku, který sis nebyl schopnej vyměnit, protože nedokážeš ani vylézt z postele, ty zbytečnej šmejde. Nic není tak hodno obdivu jako hodiny a hodiny neomluvenejch absencí, který nikdy neokecáš, protože, ty líná sračko, nevíš, co bys řek. Nic neni tak nádherně unylý jako tvůj tupej pohled do prázdný ledničky. Nic neni tak plný srdcervoucího patosu holywoodský kvality jako zvracení na koberec po čtyřech hodinách pláče, kterej jsi nebyl schopnej zastavit, protože jsi ubohej kus hovna a tim taky zůstaneš.

Deprese je trendy. Kup ji dnes, dokud jsou na skladě.

Musím

Procházejí kolem, mlčenliví. Podrážky se vzorkem. Na kolenou trochu prodřený punčochy. Všichni jdou, protože musí. Já jdu, protože musím domů. Všichni někam musíme.
Dnes je taková zima, že všechny touhy vyhasly a tak nám nezbývá, než se zaměřit na to všechno ostatní.: Patnáct deka debrecínky, prosim a pak tamhle ty sušenky pro děti... jo ty, ty červený. To víte, přineseš špatný a už je zle. Směje se jaksi nadneseně, ale ty červený sušenky maj dneska váhu tun, padají mu v drobcích na zasněžená ramena a dnešní smog, opatřenej kdoví proč stupněm šest, ten ho zas potajmu sžírá zevnitř. Filtr na hledáčku každodennosti tlumí všechny už tak utlumený barvy.
Poslední dobou je taková zima, že dělám, jen co musím. Ruka s odměrkou v promrzlým pytli s granulema, beru si jí s sebou do obýváku a zahřívám jí v náručí, aby to neměl moc studený. Houpu jí chvíli jak nemluvně. Pes pak pomalu žere, protože musí. Nebyli jsme venku, je tam pořád ta magická šestka a v bytě je ticho, tak si pouštím jazz, i když mu nerozumím.
Podrážky se vzorkem, podrážky bez vzorku, Stopy pod oknem už přestávají bejt zřetelný, stejně se na ně nikdo nedíval ani předtím.
Životy jsou z pohledu z vnější hrozně jednoduchý. Dělám, co musím. Vytřela jsem v rohu, kde stával jeho pracovní stůl a nedělá mi radost, že už tam není. Jen mi nedělalo radost, když tam byl.
Jazz hraje a všechno je stejný jako vždycky, jen ta přítomnost musím se společně s výfukovými plyny rozlévá mezi spáry chodníku, mezi dlažební kostky, na každou zastávku, do nemocnic, porodnic a LDNek tohohle města, všeho co znám, pomalu vtéká mezi těsněním oken vyplňuje pokoj, škvíry mezi knihama, mezi stránky beletrie, pokrývá listy pokojovýho fikusu a sedá psovi do srsti.
Tlumený zvuky tramvaje, Neviditelný podrážky se vzorkem. Nedělá mi radost tu být, jen by mi nedělalo radost tu nebýt. A tak tu jsem, protože musim.