Protežovaní to maj těžký. Těžší, než my neprotežovaný. Dívam se na jednoho z nich, přibližuje se ke mě na prostějším eskalátoru, jak pije svý kafe s mlíkem a jakousi sladkou sračkou, na kelímku mořská pana v zeleným kolečku a je mi ouzko z toho života, kterej žijem.
Pes kterýho mám na vodítku přivázanýho k tělu se na mě zkroušeně dívá, protože nemá rád a nechápe účel jezdících schodů.
Je tak velkej, že má přední a zadní nohy dva schody od sebe a ocasem zametá kolena postaršímu pánovi za ním.
"Pardon." řeknu.
"To nic." řekne pán a ledabyle smete chuchvalec chlupů z drahých kalhot od obleku. Myslí to vážně, fakt se nezlobí, ale je mi nějak ouzko z toho života, kterej vedu. I když bez toho ostudnýho kelímku a bez vlny s pukama. Mohlo by to bejt horší. Pořád mám psa. Softshellovou mikinu. A cucflek. Jako talisman do zimy a nevlídna a toho divně zasmrádlýho větru v metru,
Eskalátor je u konce a u stánku s novinama leží bezdomovec obličejem k zemi. Kdyby před ním alespoň ležel kelímek na drobný, mohla bych si říct, že prostě jenom žebrá. Takhle si nejsem jistá, jestli už to náhodou nemá za sebou.
Představuju si, jak té osobě s mořskou pannou vytrhávám kávu z ruky, liju jej obsah do kabelky a pak papírový kelímek pokládám před nehybného bezdomovce. Zátiší žebroty je kompletní. Tady je svět ještě v pořádku.
Pes se zastavuje a zvedá nohu. Trhnutím vodítka mu naznačuju, že na leštěný žule to není nejlepší nápad, tak jí zase pokládá na zem a pak vycházíme ven, vzduch páchne jako jarní Praha a já nevim jestli je v něm víc patrný to jaro a nebo prachsprostý šílenství výfukovejch plynů a všudypřítomný wifi free.
Zakazuju si ztrácet iluze o lidskosti, když na sekundu opouštím tělo a dívám se z ptačí perspektivy na nás, přemnožence, jak čekáme v houfu na přechodu:
Krok za krokem skáčeme z jednoho bílýho pruhu na druhej, pes, nedotčenej konceptem myšlenek, se směje na kolemjdoucí, který na něj mlaskají a v chůzi mu osahávají čupřinu nad očima, (to je ale krásnej pejsek) Jejich osudy jsou mi ukradený, ale čím víc se dívam na stromy a paneláky a paneláky a stromy, trávu deroucí se mezi spáry chodníku lapající po dechu a stejně šťastnou, že je na světě, tim víc je mi ouzko z toho světa, kterej žijeme. Jak se lidi, který maj v hrudi potenciál stvořit celý další planety, vyrvou ze země i s kořenama a přesazujou se do květináčů
Já a pes, pes a já, v naší protipražský bublině, jdeme někam ulicí na procházku a jsme na tom světě tak samostatný, že je mi to až trapný, že po nikom nic nechceme. Je mi to až trapný, že jednou někdo bude něco chtít po mě a já si uvědomim, že FUPka vřelosti už je vyčerpaná a restart neni možnej.
Sedim na lavičce koukam na vysílače, věže, kopce a údolí a všechno je to trochu jako v kině. Snímek za snímkem, každej z nich neopakovatelnej. Bylo by to mnohem hezčí, kdybychom nebyli všichni přesazený v těch pitomejch květináčích.
