....

Uvažovala jsem, v minulých letech, že se zabiju.

Ne kvůli depresi. Na depresi nevěřím. Ne pro sebe.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ne proto, že by se život stával každodenní nesnesitelou rutinou, neuvěřitelnou bolestí nebo proto, že by mi snad tělo vypovídalo službu. Uvažovala jsem, že se zabiju protože nebyl logický důvod pokračovat v žití.

A nechápejte mě špatně. Cítím prázdnotu činů a prázdnotu času, která vyplňuje životy nemocných depresí, nahmatávám její chlad v konečcích prstů. Cítím budoucnost, unylou a sterilní, jako kdyby už nikdy nesměla být vyplněna smyslem. A zastanu se, bude-li třeba, protože nemoc duše je nemoc jako každá jiná. Lituju vaší bolesti, chápu, že na světě není místa, kam se schovat, kam utéct, na koho se obrátit. Věřím vám každou slzu. Ale já nejsem nemocná a můj svět není nakažený.

Má diagnóza jsou špatná rozhodnutí. Naivita. Cynismus a nedostatek sebeúcty. Příliš mnoho a příliš málo lásky. Vzorce, ze kterých se nelze vymanit.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ale ještě si nezasloužím dovolenou.

73

Dnes by ti bylo 73 let. Probírám se tvýma fotkama v tvým bytě, na gauči, co jsi koupil a na sobě mám tvou mikinu. Lidi na obrázcích vedou kola, stojí na mostech v Amsterdamu a tady stojím já, na rozhledně v Jizerkách a držím v náručí sestru.

Je to zvláštní. Desetiletý já na fotce se zdá být mnohem jistější, mnohem smířenější než to, který vídám denně v zrcadle. Možná je to tím, že tenkrát jsi byl jen metr ode mě, ne někde, kam za tebou ještě pár desetiletí nebudu moct.

Bylo by ti 73, neviděli jsme se už skoro šest let a přesto cítím káravej, ale vlídnej pohled v zádech pokaždý, když mě život zavede do slepý uličky, když se najednou nemůžu nadechnout a jsem zase malá holka, pitomá a nivní, toužící po tom, aby mi někdo vysvětlil, jak mám žít.

Bylo by ti 73 a stejně mám pocit, že i kdyby nám někdo dopřál alespoň o těch šest společných let víc, stejně bych bloumala od ničeho k ničemu a pořád čekala, že se odněkud vynoříš a smažeš všechny mý problémy. Několika málo slovy. Úsměvem. Nebo i jednoznačným tichem.

Bylo by ti 73. Pořád mi to ještě nedochází.

Mám takovou radost,
že mi teče krev z pusy.
v koutcch se rty
trhají ostrosmíchem
na jazyku přetrvává
protivná kovová příchuť
vnitřního krvácení

Adventní

Zapadal mě sníh

jsem zase panna

pod poduškou čistoty

zapadal mě sníh

oblé obrubníky

a kulaté vikýře

kontrasty ve tmě

plíživá jistota přicházejícího spasitele

jsme zase čistí

nasliněným prstem 

píšu tě na okno

zapadal mě sníh

vprosřed náměstí

pára z úst a pára z duší

zapadal mě sníh

Přenašeč

Je deset hodin večer. Krájím slupku z košťálu od brokolice, dokud nezůstane skoro bílý hranol. Ukousnu konec. Ručička pomyslných hodin cvakne a vrátí se odkud přišla.

Sedím v křesle, v ruce ten absurdní kus zeleniny a zírám na svoje nohy. Začínají se vlnit a rozpouštět do stran v nenadálém vlhku, jako kdyby se potopily pod hladinu. Prsty se tvarují, zmenšují se. Stehna zeštíhlují, už nejsou ženská, ale dětská, jizvy na kolenou čerstvé, zvuk zpovzdálí naznačuje, že Horst Fuchs právě prodává multifunkční kávovar. Kostka cukru ve tvaru pikového lístku pomalu mizí v pěně perfektního cappucina. 

Z levé strany je slyšet rytmické klepání nože o kuchyňské prkénko. Jeden kousek jako druhý, Mrkev v přesných kostičkách na levé straně hlubokého talíře. Bílý celer, stejné velké kostky, na pravé straně. Potkávají se přesně v půlce. Ano, pane inženýre. 

Je deset hodin večer. Krájí zeleninu na polévku a přináší mi další bílý hranol dokonale zbavený slupky. Ukousnu konec. Horst Fuchs pomalu slábne.

Ve kuchyni je ticho a prázdno, pes se na mě dívá s nechápavou výčitkou. On i zbytek místnosti se pořád vlní jako pod vodou. V pěsti mi teplá ta pitomá okrájená brokolice a poprvý v životě si přeju, aby vedle seděl někdo malý s odřenýma kolenama, komu jí budu moct dát.

Zvony na rozloučenou

Zanedlouho si nebudeš pamatovat ani svoje jméno. Těžko uvěřit, že nakonec nezbude nic. Přitom je toho tolik.
Sedávaly jsme na lavičce v parku, nosilas mi věci zabalené v bílém šustivém papíře abych je mohla jíst, zatímco budeme společně pozorovat závistivě se dívající holuby. Pouštěla jsi mi desky s pohádkama ještě, když jsem jim ani nerozuměla.
Asi jsem nakonec z těch, kteří vzpomínají, až když ztrácejí. A zase jednou jdu pozdě.

.................

Dneska jsem poprvé slyšela ty nový zvony, co nám dali na katedrálu. A jenom doufám, žes je taky ještě stihla. Ptáci na náměstí kroužili v panice k nebi bílýmu jako škrobený povlečení LDNky a ve mě se něco hnulo a odešlo. Nevím jak mi je. Jenom doufám, že tobě je líp.

bez příkras

Zbyly mi 
obřezaný zbytky stínů
válečná potrava knězů
pláč pro mrtvý koťata
v krustě křečí a křiku
chroupu krvavý kříže

příčetnost odešla
bez propuštěcího protokolu

Inkarnace

Už jenom smrt
jen smrt mě vrátí v tělo
co němé čeká
na vpád rozumu
jen smrt mě vrátí
v zimní noci
kdy jediný svíčky
byly hroty prstů
přesto dost hřejivý aby mi roztavily
křehký kolečka příčetnosti
už jenom smrt
jen smrt mě vrátí do těla

Noc na 19. 1.

Jediná jasná přímka mýho života
jediný směr je teď jen kopa zmaru
A v temných zákoutích se celá města
halí do sametu tmavšího než čerň.

Jen vodorovná přímka tesaná do mramoru
jak chladná skála sípění životů nás všech
jak místa kam snad odcházejí světla zpod víček
když nemůžou po ránu znovu
ulpět na bilých nemocničních zdech

Co vidí asi oči jimž navždy spadly brýle
když jediné co zbylo z nich je
vodorovná linka
nekonečná chvíle