Odrazným plochám
vyhýbat
se
s páskou přes oči
umýt tělo,
Čert a kříž

Nesnesu se
sebou být

Křeč jako závdavek.
A ještě jedna.
v podbřišku svorně
škemrají o pozornost
uražené
přesto připomenou

Nesnesu se
sebou jíst
Nesnesu se
sebou spát

uražené
že úzkost
nelze léčit úzkostí
nesnesu
vedle sebe
snůšku sterilních
Gest

Pohádka o mlze

Po schodech, po nichž kdysi stoupávaly kroky ještě nejistého dítěte, přidržujícího se studeného zábradlí z černého kovu, stejnou cestou, kudy se ještě nedávno umíněně vláčela světlá představa, že na její konci čeká něco úžasného, třeba dřevěné kostky na měkkém koberci, čokoládová sušenka, barevná encyklopedie nebo křehké ruce rozverně šimrající ve vlasech na zátylku, stejným kamenným koridorem se vzhůru vyšplhala nenápadná šedá mlha. Pronikla škvírou pod těžkými dřevěnými dveřmi a beze spěchu se jala zaplňovat celý byt.  Nespěchala, byla unavená a přejedená těžkými vzdechy, černými myšlenkami a urputnou nechutí k životu, které hltala cestou sem. Rozvláčně vnikla do ložnice, poklidně složila polštář a přikrývku na jedné  straně postele a úhledně je uklidila k dlouhému odpočinku do peřiňáku. Přibouchla okna, aby za sebou nezanechala příliš čerstvého vzduchu a upustila do zvrásněného prostěradla na prázdné místo v posteli malý modrý oblak. Rozprostřel se zlehka po lůžku a zformoval se do téměř neznatelného tvaru pokojně odpočívající postavy v poloze embrya. Brýle s tmavými obroučkami ležící na nočním stolku zavřela do zásuvky a odebrala se do útulného, opečovávaného obývacího pokoje s podlahou pokrytou huňatým kobercem. Na chvíli se uvelebila v prosezeném koženém křesle, přičichla k ještě teplé kávě na stolečku vedle něj, dotykem ji vychladila a chvíli sledovala televizi společně s buclatou starou dámou usazenou ve stejném koženém křesle v druhém rohu místnosti. Když jí přestalo bavit ženino neustálé přepínání programů, proletěla se místností, dotýkajíc se všech věcí, na které mohla dosáhnout. Vyplenila knihovnu, zaklapla pevně alba fotografií, zakalila i ty z nich, které stály vystavené v bronzových rámech v naleštěných vitrínách. Na sváteční šaty z nich vyhlížejících dívek přivála matnou patinu, veselému muži co seděl v obrázku s nimi oholila černé vlasy z hlavy, pokračovala k nic netušící ženě v křesle, přimalovala jí několik vrásek kolem úst, ubrala několik kil a z prstu sebrala zlatý kroužek. Pak, spokojená, zanechala jí v křesle, starou a s   odevzdaným pohledem a odebrala se k pracovnímu stolu. Zpřeházela úhledně srovnané předměty v zásuvkách a přihrádkách stolu, ztratila konec lepící pásky a z poznámkového bloku vytrhla listy popsané lehkým, zdobným rukopisem. Z unaveného starého počítače vymazala všechny staré zprávy, z telefonního seznamu čísla. Pak se v plížila do proutěného košíku pod pohovkou, smyla barvy ze všech odřených dřevěných hraček, vymazala verše z tlustých dětských knih básní, protočila se několikrát na okraji starých vinylových desek a těžší než kdy předtím se odvalila do kuchyně aby vysypala malé slánky, vypnula mrazák s šetrně zabalenými  polévkami v přesně popsaných krabičkách, nechala vodu z něj vytékat na linoleum,  protrhla filtr v kávovaru a pak, když dokončila svou práci, pomalu se vsákla do zdí, aby odpočívala a pozorovala, jak venku padají velké nadýchané vločky.
Venku za oknem, ve světle pouliční lampy se mihlo cosi teplého, karmínového, beztvarého avšak měkkého jako tlustý zimní svetr. Zdálo se, jako by to nahlíželo chvíli do oken, sledovalo ženu stále nehybně sedící s očima opřenýma na obrazovku, pošilhávalo po pohodlném místě ve volném křesle a hledalo škvíru, kudy by se protáhlo do tepla. Okno bylo ale zavřené. To něco si tedy chvíli odpočinulo na parapetu, pozorující svíčku hořící za sklem a pak zmizelo. Šedá mlha zabydlená ve stěnách se za onou věcí dívala, dokud jí nezmizela z dohledu a pak se začala ukládat k prvnímu spánku ve svém novém domově.

Noc na 19. 1.

Jediná jasná přímka mýho života
jediný směr je teď jen kopa zmaru
A v temných zákoutích se celá města
halí do sametu tmavšího než čerň.

Jen vodorovná přímka tesaná do mramoru
jak chladná skála sípění životů nás všech
jak místa kam snad odcházejí světla zpod víček
když nemůžou po ránu znovu
ulpět na bilých nemocničních zdech

Co vidí asi oči jimž navždy spadly brýle
když jediné co zbylo z nich je
vodorovná linka
nekonečná chvíle