....

Uvažovala jsem, v minulých letech, že se zabiju.

Ne kvůli depresi. Na depresi nevěřím. Ne pro sebe.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ne proto, že by se život stával každodenní nesnesitelou rutinou, neuvěřitelnou bolestí nebo proto, že by mi snad tělo vypovídalo službu. Uvažovala jsem, že se zabiju protože nebyl logický důvod pokračovat v žití.

A nechápejte mě špatně. Cítím prázdnotu činů a prázdnotu času, která vyplňuje životy nemocných depresí, nahmatávám její chlad v konečcích prstů. Cítím budoucnost, unylou a sterilní, jako kdyby už nikdy nesměla být vyplněna smyslem. A zastanu se, bude-li třeba, protože nemoc duše je nemoc jako každá jiná. Lituju vaší bolesti, chápu, že na světě není místa, kam se schovat, kam utéct, na koho se obrátit. Věřím vám každou slzu. Ale já nejsem nemocná a můj svět není nakažený.

Má diagnóza jsou špatná rozhodnutí. Naivita. Cynismus a nedostatek sebeúcty. Příliš mnoho a příliš málo lásky. Vzorce, ze kterých se nelze vymanit.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ale ještě si nezasloužím dovolenou.

Pod květy sakury

pod květy sakury
závěje růžova
hladí obruby obrubníku
okoralé plátky
předstírají
že všechno
je v pořádku

a řady stromů
zakořeněné přešlapy
zpívají plytce Mendelsona
v nuceně čistém kánonu
i když by radši unisono

pod květy sakury
vyčesávat z vlasů latentní štěstí
pod květy
předstírejme
spořádanost

73

Dnes by ti bylo 73 let. Probírám se tvýma fotkama v tvým bytě, na gauči, co jsi koupil a na sobě mám tvou mikinu. Lidi na obrázcích vedou kola, stojí na mostech v Amsterdamu a tady stojím já, na rozhledně v Jizerkách a držím v náručí sestru.

Je to zvláštní. Desetiletý já na fotce se zdá být mnohem jistější, mnohem smířenější než to, který vídám denně v zrcadle. Možná je to tím, že tenkrát jsi byl jen metr ode mě, ne někde, kam za tebou ještě pár desetiletí nebudu moct.

Bylo by ti 73, neviděli jsme se už skoro šest let a přesto cítím káravej, ale vlídnej pohled v zádech pokaždý, když mě život zavede do slepý uličky, když se najednou nemůžu nadechnout a jsem zase malá holka, pitomá a nivní, toužící po tom, aby mi někdo vysvětlil, jak mám žít.

Bylo by ti 73 a stejně mám pocit, že i kdyby nám někdo dopřál alespoň o těch šest společných let víc, stejně bych bloumala od ničeho k ničemu a pořád čekala, že se odněkud vynoříš a smažeš všechny mý problémy. Několika málo slovy. Úsměvem. Nebo i jednoznačným tichem.

Bylo by ti 73. Pořád mi to ještě nedochází.

Duševní námraza

Zimní bundy na zastávce. Omezený spektrum tmavých barev a sem tam křiklavej módní výstřelek dospívajícího rebela. Při pohledu shora kontrastují na námraze. Nehýbou se. Jen přešlapujou ze strany na stranu, aby jim nebyla zima. Stádečko pohltí žlutá ústa tramvaje a já musim jít na biologii, jenže mam moc mokrý vlasy.
Mam moc vody na vlasech, moc vody na duši a bojim se, že jí tam venku nakousne jinovatka přimrzne ke všem těm orgánům, o kterejch bych se měla jít učit. Pak se dočista roztrhne. Zajímavý je, že duši jsme ještě nevěnovali jedinou přednášku, i když v sobě jasně cítím její fyzickou přítomnost. Asi tak, jako když děda kdysi kuchal kapra a vyndal z jeho útrob bílý váček. Představovala jsem si, že v tom váčku je obsažený veškerý kapří jsoucno. Jeho vzpomínky, myšlenky. Všechno v tom titěrným igelitovým pytlíku. Taky mám váček se jsoucnem. Hýbe se když zakašlu, když se nadechnu. Nakrčí se, když na mě promluvíš, nebo se naopak rozleje do stran a najednou jeho stěny tak nějak zmizí, když mě obejmeš. A když se na něj ráno podívám, jak vedle mě spí a bude spát dál, i poté, co já už budu dávno pryč, vypaří se. Prostě vaporizuje.
Dívám se na lidi na zastávce, v mým vlastním bytě pro duši najednou neni bezpečno. Stěny se vlní jako kdybychom tu byli pod hladinou. Možná odtud všechna ta voda.
Měla bych jít na biologii, vážně bych měla jít, ale mohla by se mi roztrhnout duše.

Pro jistou bolest
nejsou slova

pro jisté utrpení
není verše

pro nádech truchlícího
není útěchy

pro zpitou matku prostou mateřství
není
není slov

Byli jsme ve stejným časoprostoru
a já
láhev napůl vyprázdněná
v toku řeky plný svinstva
vidim zázraky
tvý voči
tvou náruč a smysl bytí

Stejnej čas a prostor
proboha
ten den,
jsem byla tak šťastná, že jsem mohla umřít
a nic by mi nechybělo
nic
než tvá náruč
a tvý bytí

stejnej časoprostor

...

pít čaj
a postrádat

takovej je úděl
brzce ranních
pohledů z okna

pít čaj
a odplavit
liknavý noční můry

pít čaj
a postrádat
se vší tou tichou parádou

Psí

Někdy, když klidně oddechuje u mých nohou a měkké vějíře se zvedají a zas klesají, zlatá hladina moře, musím myslet na to, kolik nám ještě zbývá společného času.

Někdy, když mě ráno budí, dýchá mi do obličeje, beru jeho hlavu do dlaní.V rukách mi potom zůstávají stříbrné paprsky stáří.

Někdy, když je venku zima, pomalu zvedá rozbolavělé kosti, opatrně se protahuje a jen s nechutí míří ke dveřím, svléknu si kabát a nechám ho, aby se zas pohodlně položil.

Někdy, když projdu kolem, zatímco tvrdě spí, zastaví mě vlna paniky, padám k němu na kolena a nořím prsty do srsti, abych se ujistila, že je ještě teplá.

Někdy je den dnem jenom kvůli němu a tisíce dní bez něj budou dlouhá, moc dlouhá doba.

Morová rána

Ráno i večer
zornice rozostřené tmou
těžká melasa
sedá do plicních sklípků
jako kuřák rakovinu
vdechuju tě z příšeří

nejdeš vykašlat
a nejdeš umlčet
ani rozpustit
v třezalkovým čaji

ráno i večer
rozostředná vzpomínka
podivně sterilní
sputum tuberkulózního pacienta

Podzim

Nejpomíjivější konstanta
na chvíli a na pořád
vzduch kypí tlícím listím
a

asketické stromy

jogíni podzimních podvečerů
odráží své barvy v tobě
a ty zas ve mně

nejpomíjivější
šestinohá konstanta

Strana je prázdná a Rubikova kostka

poskládaná

jak ručníky v dokonale

provoněné skříni

utrápená mlčí 

a zmatená

usedá do první lavice

strana je prázdná

a ze sbírek

sladkobolných básníků

sypou se slova jako kapání do polévky

změněná v potravu teď sytí

a zahřívají

strana je prázdná stejně tak

jak srdce naplněné

strana je prázdná

díky

Bože

Páteční

Špatná pleť
a špatná karma
den prázdný
půlkruh po šálku

za horizontem
krvavá obruč
cirkusové tanečnice
zapadá jak
poslední kapka
zvětralých chyb

špatná pleť
a trpká káva
za horizontem
prázdný půlkruh

Ptačí rýmovačka

stavim si hnízdo s ňákým divným ptákem
snídaně, večeře je vždycky žížala
stavim si štěstí rovnou před zobákem
na větvi co se stokrát zlámala

snídaně večeře a v hnízdě zoubky upíří
chroustají křupavýho potemníka
cihelnej prach, co kolem stavby víří
mi kalí škraloup v láhvi mateřskýho mlíka

stavim si hnízdo s ňákým divným ptákem
strnad či drozd, co je to, s čim to spim
tohleto štěstí rovnou před zobákem
je jenom let nad hnízdem kukaččím

Voltumna

uhnízdi se ve mě
ještě jednou, naposled
schovej se do mých záhybů
budu ti zpívat na rozloučenou
s každou další křečí
další nota
s každou další notou
kousek prvotního hříchu

uhnízdi se ve mě
ještě na chvíli
budu ti zpívat
ukolébavku

ještě na chvíli
obejmi mě zevnitř
s další notou
už musíš odejít

Marabu

kde vyschlo koryto
že odmítá
osení radosti
lány a lány
potenciálně
zralých klasů

poslední dny
a pak
červené zobáky
vyklovou naplněná hnízda

slepý a unavený
marabu
snáší se spravedlivě
nad ještě žijící
mršinou

nazí

omyj mi studenej pot z čela
v přítmí pokoje nepoznáš
jestli prýští
touhou
hrůzou
nebo obojím

v přítmí
stínidla lamp
pilují hroty
zahlazují stopy po smyslu

proč jsme tady
nazí
proč jsme tu stažení z kůží

krabička s borůvkami
krabička vzpomínek
obrazy léta
udeří o tváře

pod příkrovem borovic
vůně jehličí
bílý písek mezi prsty
křupe, když běžíš
vlny večerního jezera
lepkavá
čokoládová zmrzlina

krabička s borůvkami
krabička zrnitých negativů
najednou
bójky se potápějí
racci křičí radostí
a nahé dítě
s roztaženýma rukama
skáče z Jarmiliny skály

až se nebe zalije krví
budou pršet kapky strachu
až temnota černější než čerň
obejme všechna srdce
až jedna ruka bude málo
na spočítání všech
čtyř jezdců

pořád tu budu stát
tvůj živý štít

až příkopy u silnic
naplní steny tvých bratrů

pořád
tu budu stát

přečti mi má práva
stejně zemřu bez soudu
v džungli bontonu
nikdo nezabrání
krutosti správných rozhodnutí

přečti mi má práva
nahlas a zřetelně
až bud hořet
na hranici možností

Dívá se na hladinu
mírumilovná sfinga
vedle něj - s barevnou náprsenkou
usedají titěrná křídla

na krátký okamžik
hledí spolu

červnová řeka ubíhá k červenci
ostříme společně do mělkých odrazů -

mírumilovná sfinga
oranžová náprsenka
unavené oči
chvíle krásná až k slzám

dívej se se mnou ještě
dokud je čím
dívej se se mnou
než dočista ztrouchnivíme
co víc ještě chtít
blátivý princ
uplakaná princezna
jsme spolu