Duševní námraza

Zimní bundy na zastávce. Omezený spektrum tmavých barev a sem tam křiklavej módní výstřelek dospívajícího rebela. Při pohledu shora kontrastují na námraze. Nehýbou se. Jen přešlapujou ze strany na stranu, aby jim nebyla zima. Stádečko pohltí žlutá ústa tramvaje a já musim jít na biologii, jenže mam moc mokrý vlasy.
Mam moc vody na vlasech, moc vody na duši a bojim se, že jí tam venku nakousne jinovatka přimrzne ke všem těm orgánům, o kterejch bych se měla jít učit. Pak se dočista roztrhne. Zajímavý je, že duši jsme ještě nevěnovali jedinou přednášku, i když v sobě jasně cítím její fyzickou přítomnost. Asi tak, jako když děda kdysi kuchal kapra a vyndal z jeho útrob bílý váček. Představovala jsem si, že v tom váčku je obsažený veškerý kapří jsoucno. Jeho vzpomínky, myšlenky. Všechno v tom titěrným igelitovým pytlíku. Taky mám váček se jsoucnem. Hýbe se když zakašlu, když se nadechnu. Nakrčí se, když na mě promluvíš, nebo se naopak rozleje do stran a najednou jeho stěny tak nějak zmizí, když mě obejmeš. A když se na něj ráno podívám, jak vedle mě spí a bude spát dál, i poté, co já už budu dávno pryč, vypaří se. Prostě vaporizuje.
Dívám se na lidi na zastávce, v mým vlastním bytě pro duši najednou neni bezpečno. Stěny se vlní jako kdybychom tu byli pod hladinou. Možná odtud všechna ta voda.
Měla bych jít na biologii, vážně bych měla jít, ale mohla by se mi roztrhnout duše.

Marabu

kde vyschlo koryto
že odmítá
osení radosti
lány a lány
potenciálně
zralých klasů

poslední dny
a pak
červené zobáky
vyklovou naplněná hnízda

slepý a unavený
marabu
snáší se spravedlivě
nad ještě žijící
mršinou

Jednou nohou v Boho

Tohle je můj druhej pokus napsat tenhle článek. Podle toho soudim, že to neni úplně easy.

Nevim, co přesně a jak říct. A to, jak sami uznáte, není úplně dobrej začátek pro článek.
A tak začnu tím, jak moc vás nenávidím.

Ač se snažím to slovo používat čím dál tím míň, vás upřímně a z celýho srdce nenávidím.
Nenávidím vás, vy všichni pijáci levnýho vína, osoby těžkejch hlav a lehkejch mravů, hlubokejch myšlenek a povrchní schopností vnímání reality. Nenávidim vás, básníci, malíři, spisovatelé, hudebníci, vás lidi, který si nikdy neperete svetr a vlasy si myjete jenom u příležitosti autorskýho čtení Krchovskýho v lokálním udergroundovým klubu. Vy, kteří žijete obklopený Dalíovským světem, kterej si vtloukáte do nikotinem konzervovanejch hlav, všichni mý zapálený spolužáci z umělecký průmyslovky, bohémové, závisláci na bylinách a jinejch omamnejch látkách, fanatický a nadšený konzumenti antidepresiv předepsanejch na základě diagnózy póza. Vy, který si pořád ještě myslíte, že žít obklopený svýma obrazama a podle potřeby vyšperkovanýma démonama v podkroví je romantický. Vy, vyznavači svobody, závislý na kapesným a na dobrý vůli těch, co vám v pátek koupí pivo, aby zalili vaší skomírající Múzu.
Nenávidim vás. Protože stojim jednou nohou na vaší lodi. Na jednom z těch Rimbaudovo dekadentních Opilejch korábů. A tu druhou mám na jedný úžasný, hranatý, naprosto nezajímavý a emočně plochý ropný plošině.
A věřte mi, že i když mě něco táhne k těm vašim nekonečnejm nocím a citovejm rozkolům, (Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen, 
znám kouzlo večerů a velkých povodní, ale koho to zajímá) držím se tohohle korporátního monstra zuby nehty. Protože je přece nezničitelný. Tak dokonale hranatý, čitelný ze všech úhlů a hlavně, předvídatelný.

A pak přijde pondělí ráno a já vás nenávidim, kluci s kufříkem a deskama. Nenávidim vás, pravidelný úterní porady, měsíční odpočty z produktivity, obchodní zástupci minoritních společností, monopoly, vyznavači satelitních městeček a kabelový televize, vlastníci zlatejch retrívrů a bíle natřenejch plotů, osazenstva cyklostezek a nedělní návštěvníci nákupních center. Hnusíte se mi penězma ochuzený konzumenti, vlastníci dětskejch kočárků uzpůsobenejch aktivnímu životnímu stylu, fitkový maniaci, kulturní rychlokvašky. Nenávidim vás.
Všechny. Hlavně proto, že si nějak nemůžu vybrat a uprostřed se stát nedá. Stejně jako se nedá ve středu večer naložit do lihu na performance slam poetry a ve čtvrtek ráno jít na šestou hodinu do práce. A taky se nedá mít ráno chuť namalovat si východ slunce a za půl hodiny počítat někomu simulaci faktury plynu. Ale nejvíc ze všeho se nedá rozdělit se na dvě půlky jenom proto, že se spolu často neshodnou. Kdyby to šlo, jednu posadim za počítač do open-spacu, ať si žije svuj finančně nezávislej, rozumnej život a druhá prostě jen tak půjde, možná někam do hor, k nejbližšímu motlitební mu mlýnku.


1.7.2014

Myšlenky stověžaté

Protežovaní to maj těžký. Těžší, než my neprotežovaný. Dívam se na jednoho z nich, přibližuje se ke mě na prostějším eskalátoru, jak pije svý kafe s mlíkem a jakousi sladkou sračkou, na kelímku mořská pana v zeleným kolečku a je mi ouzko z toho života, kterej žijem.
Pes kterýho mám na vodítku přivázanýho k tělu se na mě zkroušeně dívá, protože nemá rád a nechápe účel jezdících schodů.
Je tak velkej, že má přední a zadní nohy dva schody od sebe a ocasem zametá kolena postaršímu pánovi za ním.
"Pardon." řeknu.
"To nic." řekne pán a ledabyle smete chuchvalec chlupů z drahých kalhot od obleku. Myslí to vážně, fakt se nezlobí, ale je mi nějak ouzko z toho života, kterej vedu. I když bez toho ostudnýho kelímku a bez vlny s pukama. Mohlo by to bejt horší. Pořád mám psa. Softshellovou mikinu. A cucflek. Jako talisman do zimy a nevlídna a toho divně zasmrádlýho větru v metru,
Eskalátor je u konce a u stánku s novinama leží bezdomovec obličejem k zemi. Kdyby před ním alespoň ležel kelímek na drobný, mohla bych si říct, že prostě jenom žebrá. Takhle si nejsem jistá, jestli už to náhodou nemá za sebou.
Představuju si, jak té osobě s mořskou pannou vytrhávám kávu z ruky, liju jej obsah do kabelky a pak papírový kelímek pokládám před nehybného bezdomovce. Zátiší žebroty je kompletní. Tady je svět ještě v pořádku.
Pes se zastavuje a zvedá nohu. Trhnutím vodítka mu naznačuju, že na leštěný žule to není nejlepší nápad, tak jí zase pokládá na zem a pak vycházíme ven, vzduch páchne jako jarní Praha a já nevim jestli je v něm víc patrný to jaro a nebo prachsprostý šílenství výfukovejch plynů a všudypřítomný wifi free.
Zakazuju si ztrácet iluze o lidskosti, když na sekundu opouštím tělo a dívám se z ptačí perspektivy  na nás, přemnožence, jak čekáme v houfu na přechodu:
Krok za krokem skáčeme z jednoho bílýho pruhu na druhej, pes, nedotčenej konceptem myšlenek, se směje na kolemjdoucí, který na něj mlaskají a v chůzi mu osahávají čupřinu nad očima, (to je ale krásnej pejsek) Jejich osudy jsou mi ukradený, ale čím víc se dívam na stromy a paneláky a paneláky  a stromy, trávu deroucí se mezi spáry chodníku lapající po dechu a stejně šťastnou, že je na světě, tim víc je mi ouzko z toho světa, kterej žijeme. Jak se lidi, který maj v hrudi potenciál stvořit celý další planety, vyrvou ze země i s kořenama a přesazujou se do květináčů
Já a pes, pes a já, v naší protipražský bublině, jdeme někam ulicí na procházku a jsme na tom světě tak samostatný, že je mi to až trapný, že po nikom nic nechceme. Je mi to až trapný, že jednou někdo bude něco chtít po mě a já si uvědomim, že FUPka vřelosti už je vyčerpaná a restart neni možnej.
Sedim na lavičce koukam na vysílače, věže, kopce a údolí a všechno je to trochu jako v kině. Snímek za snímkem, každej z nich neopakovatelnej. Bylo by to mnohem hezčí, kdybychom nebyli všichni přesazený v těch pitomejch květináčích.

prostě úvaha

Svět se příchodem každé další minuty stává o něco nepřehlednějším.

Nevim, jestli pořád vidim, to co jsem viděla předtím. Věci a místa se kříží mezi sebou, ztrácejí obrysy a slévají se do jediného objektu. Když realitu splácám do kuličky, všechny její barvy zešednou. Je to jako smíchat balíček modelíny. Nenávratně šedivá hmota. 

Výsledek neustálého hledání smyslu, neutuchajícího rozkládání přirozenosti každodenních situací na nepřirozené částečky. Útěku od nejasnosti dojmu, vstříc systému zanesitelnému do tabulek. K uchopitelným údajům zadatelným do kalkulaček.

Jsme zvyklí nespokojit se s prožitkem jako takovým. Hledáme smysl v emocích, jako kdyby snad měly někdy pevný základ. Chtěli bychom mít možnost naskenovat jakýsi čárový kód pokaždé, když si nebudeme jistí povahou vlastních citů. Přiložit zápěstí k blikajícímu znaku srdce a okamžitě najít nápovědu na některé z všudypřítomných obrazovek.
21. 2.2014, 10:15: Strach : Rozumově analyzujte situaci, sledujte frekvenci dýchání (postup: cvičení 2b, Příloha zdravotnické příručky pro stresové situace)
2. 3. 2014, 9:34 - Žárlivost : distancujte se od objektu , rozumově analyzujte situaci (postup ve cvičení 3a str. 398, Sborník praktik pro vztahové interakce)
23. 4. 2014,  20:00 : Apatie se sklonem k depresi. - Aplikujte medikament, přijímejte více tekutin, doporučena zvýšená fyzická aktivita, Dantova nouzová linka pro sebevrahy : 666 666 666

Hledáme, co stojí za pocitem smutku, když smutek je a bude pořád jen smutek. Těžko přiznávaný,  těžko žitý, ale jen smutek. Máme ho v  základním nastavení. Je součástí produktového balíčku BasicFeel. Stejně jako hrůzu z budoucnosti, sentiment, zamilovanost a sexuální přitažlivost. A stejně se z nich pořád snažíme vydojit jakoukoliv možnou úlevu, logický důvod, proč nám bylo umožněno cítit. A proč se to muselo stát.

Možná, že kdybychom přestali lhát lidem, aby nás začali mít rádi, nemuseli bychom od nich pak utíkat dřív, než stihnou zjistit, kdo doopravdy jsme. A tím by odpadla potřeba hledat právo na emoce.Všechno by bylo povoleno. Smích, vztek, každá temná představa, kterou se zabýváme ve stavu morbidní fascinace. Sexuální úchylky. Dětinská přání. Ničím už bychom nikoho nepřekvapili ani nezklamali. Nemuseli bychom se skrývat před ostatními v hrůze, že se budeme muset podívat do očí sami sobě.

Svět se s příchodem každé další minuty stává o něco nepřehlednějším, protože se jeho podstatu snažíme obhájit příliš velkým množstvím vykonstruovaných důvodů.

3. 4. 2014: 21:18 : Napětí : Přestaň si lhát. Přestaň jim lhát. Přestaň lhát.

Oběžné dráhy

Ležim někde v dýchatelném vakuu. Všechno za zavřenýma očima se propadá do prostoru plného hvězd. Padám zády do zdánlivé tmy, pak se postavím na nohy a vykročím vpřed bezbřehým množstvím galaxií. Jsem dnes kus toho všeho. Jsem bod nicotnosti s jasným účelem. Jsem začátek  i konec řetězové reakce. Dokonalá miniatura Všeho, kapka požehnaná nekonečným prostorem možností.
A v tomhle stavu totálního Štěstí si najednou nemůžu si vzpomenout, kde jsem tě zapomněla.

Ohlížím se přes rameno, do zatáčky planetárních prstenců a tuším, že by se to mělo zdát malicherné, teď, když tu stojím s žilami plnými hvězd, pod nohama miliardy zanikajících a vznikajících supernov, v hemžícím se tichu života. 

Jenže, nesměj se, až to řeknu: Já jsem vesmír. A ty jsi vesmír. Jsme dva kompletní vesmíry v kosmu nevyčerpatelných prostorů. A tak nic není malicherné, tím spíš ne to, že nevím, kde jsem tě zapomněla.
Otočím se a jdu pozpátku, protože nemůžu zastavit, stejně jako planety nemůžou najednou změnit směr, mhouříc oči do proměnlivých barev. A tak jen couvám, pátrám pohledem v minulosti a přeju si, abych za sebou zanechávala stopy, třeba bych tě ještě viděla, jak někde scházíš z cesty. Třeba bych pochopila, proč na tom záleží. Ale už je pozdě a tak obcházím galaxie sama, jako předtím, prohlížím si erupce cizích Sluncí, bloudím v mlhovinách a hledám svou domovskou planetu, abych jí zas mohla opustit a poslat pozdrav ze vzdálených končin.
A když už mám dojem, že jsem u konce kolem propluje jakási povědomá planetka. Za ní, v úhlu, který se nedá zapomenout zahází šestnáct identických měsíců a já vím, že už jsem tu byla.
Mám nekonečně možností kam jít a stejně chodím v kruzích. A za zatáčkou, pod oranžově svítícím semaforem sedíš ty a pozoruješ mě, jako kdyby nebylo nic přirozenějšího.
"Ahoj."
"Ahoj."
Jsme dva kompletmí vesmíry v kosmu nevyčerpatelných prostorů, vyčerpaní nekonečným obíháním středu společné galaxie. Moc se ti nechce dál. A tak tě chytím za předloktí a táhnu za sebou mezi deště asteroidů a nedefinovatelnou gravitaci osobního všehomíra.

Zpochybnitelnost

Je čtvrtek, půl šesté ráno a já nemůžu spát. A tak stojím v kuchyni, na stole pomalu hnědne bylinný čaj na nervy a spánek a je ticho, krom projíždějících tramvají a nemilosrdně odbíjejících hodinových ručiček. Zas jsem se probudila s myšlenkou, který lze popsat jenom slovem pochybnost.¨
Zpochynitelnost všeho. Ten pocit je stejně starý jako moje bdělé vědomí. Od dob, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem. A začala pochybovat. Co když je starý míč ve skutečnosti malá planeta zmítaná už po desetiletí nevinnou hrou všech dětí, kterým kdy přišla pod ruku? Co když někteří lidé umějí číst myšlenky a nám ostatním to neříkají, jen mlčky sledují zábavné programy niterných pochodů promítající se nám nad hlavami? Co když je můj obličej obličej někoho jiného? Co když jsem špatný člověk? Co když se věci každým nepatrným okamžikem rozpadají a zase skládají na miniaturní částečky a celé mé vědomí se tak obnovuje a zas ztrácí dřív, než stihnu udržet myšlenku? Proč se všechno jeví jen jako zdání pokaždé, když se probudím s tímhle pocitem v hlavě a v duši, odkud od počátku vyvěrá.
Hledám tužku nebo pero. Vlastně propisku. Tužka je nepohodlně lehká na slova, která mi připadají těžká a hutná jako mastná čára, která zůstává po doteku kuličky na papíře. Ten směšný malý mechanismus. Je mi divně úzko, když pomyslím, co se mi děje pod rukou, když čmářu do kreslícího bloku myšlenky, které se nesmí ztratit.
Pochybnosti. Můj život jsou pochybnosti. Já sama jsem pochybnost. O ostatních. O správnosti dobrých úmyslů. O nesprávnosti hříchu. O sobě. O jednoduchém úkonu sebelásky, který se pod náporem nekonečných možností a úhlů pohledů stává neuskutečnitelným.
Mám jen jedno neměnné pravidlo: Pokud jsi si jistý, jsi buď hloupý a nebo se mýlíš.
If you're sure, you're either stupid or wrong. Věčná omezující přítomnost úderných anglických vět v mé hlavě, dlouho po tom, co jsem je přestala potřebovat. Dopadají na vzletné české myšlenky jak cizí exotický balvan křiklavých barev a jednoduchých odpovědí, udusávají pod sebou snahu vykreslit dlouhá skloňovaná jména, aby jednoduše obysáhly všechno svou zdánlivě primitivní gramatikou. Life ain't that easy, girl. I kdybys pro to stokrát ronila slzy.
Naproti v okně se svítí. Soused je vzhůru. Proč, když všechno spí? Není dost pozdě ani brzo. Tohle je chvíle pro osamělé psáče do zmuchlaných náčrtníků a jejich miniaturní propiskové mechanismy, hořké vzpomínky na mrtvé lásky, nesmyslnost všedních věcí a mámivou naději obsaženou v nasládlé chuti čaje pro klidný spánek. Třeba se učí na zkoušku. Třeba si přivedl přítelkyni. Představa sexu. Byť sexu cizích lidí je podivně vzdálená téhle chvíli tělesného vakua. Vstávám jako podivně nezaujatý voyer a hledím k oknu. Co očekávám, že uvidím? Stříbrné světlo halí okno jako vánoční dekorace bez pomoci mých tří dioptrií. Stříbrný svit a půlkotouč, který se dřív zdál být jasným středem lampy dostává skvrny, prohlubně a krátery. Na lesklém skle sedí Měsíc, má jeden den do úplňku a posměšně se na mě dívá. Vidíš? Já ti to říkal. Všechno se dá zpochybnit.
A tvoje radosti, strachy i bolest dvaadvaceti prožitých let? Co z toho je reálné? Kam odcházejí hodnoty, když tak dobře víš, že žádná z nich není skutečná? A čí je tahle bledá ruka s propiskou?
Jsem klidná. Čaj chladne. Brzy bude zas světlo a Měsíc příští noci mi nedovolí spát. Bod jistoty v mihotavém světě vybledlé ranní melancholie. Vždycky je možné, že neusnu. I must be either wrong or stupid.

Jednosměrná letenka

Jsou věci, který jsem nikdy nikomu neřekla, protože se zdálo, že je nikdo nechce znát. Teď, v době, kdy se všechno zdá malicherný a čas utíká moc rychle, než abych byla schopná zastavit přval blížících se katastrof, pro který nemám název ani nevím, odkud přicházejí, připadá mi důležitý o nich mluvit. O chvílích. O úlomcích. A zvlášť o tomhle.

Ten moment, kdy jsem seděla v letadle, tenkrát poprvé v životě, a dívala se do mlhy venku. Přede mnou nebylo nic a za mnou všechno a nic zároveň. Jedinej známej svět se ztrácel pod mrakama, několik kilometrů pode mýma nohama. Ten útržek času, kdy pode mnou mizely jistoty a lidi, který jsem milovala, přesto jsem se je rozhodla opustit, abych se zbavila úzkosti duše, jejíž příčině jsem vlastně nikdy pořádně nerozuměla. Prázdnota, která se lepí na vlasy vzadu na krku společně se studeným potem. Pocit neodvratného udušení něčím, co v hrdle vlastně vůbec není. Zvláštní mrazení při pohledu na zamilovaný pár na sedačkách vedle mě. V tu chvíli jsem ještě nechtěla zpátky, ale měla jsem vědět, jak fatálně měním povahu života, nad kterým mi moje chorá mysl nejspíš nikdy nedovolí mít vládu, ačkoliv se sama sebe snažím přesvědčit o opaku. Bylo to lehčí než mělo být, existovat tam nad shluky mračen, poslouchat mrazení v palcích na nohou, třas rukou a vibrace, ve kterých jsem měla vytušit spíš intenzivní volání započínajících chyb, než vzrušení z neznámého.

Říkají, že nic není napořád. Že chyby, který člověk udělá v mládí jsou jen chybama z mládí. Budou to tvrdit, kamkoliv, kam přijdu. Na úřadu práce. Ve skupinový terapii. Na baru i v gynekologický ordinaci.

Ráda bych věděla, jestli někdy seděli v letadle a věděli, že už není cesty zpět.

Havran

(Z 16. prosince 2009)


Byl jeden z těch horkých letních dní, kdy si člověk říká, že se zaručeně musí upéct a chcípnout. A jestli se neupeče, tak se alespoň zblázní. Nutno podotknout, že já už vlastně balancoval na pokraji šílenství pěknou řádku měsíců, takže jak jsem se tak plahočil po rozžhaveném chodníku, nemohl jsem se vyhnout myšlence, která mi potutelně radila zůstat ještě chvíli v téhle výhni, sednout si třeba na obrubník, vystavit se slunci a čekat, nechat si tu výheň prolézt hlavou. Hrozně moc mě zajímalo, co se s člověkem stane, když jeho mysl překročí pomyslnou hranici bláznovství. A byl jsem někde v koutku duše ochoten riskovat vlastně všechno, včetně doživotních halucinací, šílených migrén nebo závislosti na uklidňujících prášcích. Vlastně všechno bylo lepší než tenhle rádoby život, co jsem teď vedl. Tu sebezničující myšlenku jsem nakonec zaplašil a odplazil se domů. Pardon. Tam, kde jsem bydlel. Můj poslední domov odešel společně s ní.
Odhodil jsem klíče na jídelní stůl (nikdy jsem na něm nic nejedl), otevřel okno, posadil se na parapet, vytáhnul balíček cigaret, zapálil si a pozoroval celkem nezajímavou městskou krajinu pode mnou. Vlastně ne, já nepozoroval. Čuměl jsem. Takhle to jednou řekla ta bába z bytu pode mnou. Bavila se na schodech se sousedkou od vedle a netušila, že jsem zrovna o patro níž a otírám jí psí hovno ze své podrážky na rohožku. "Pořád tam jenom sedí, kouří a čumí." Tak to řekla. A tak jsem seděl, kouřil, čuměl. Představoval si milion způsobů jak tu krávu systematicky umučit. Představoval jsem si, jak nemůže z bytu, celé dlouhé týdny. Bez jídla, bez elektriky s nefunkční klimatizací, zabedněnými okny, odpojenou vodou, telefonem…odříznutá od světa. A pak, když už by nemohla vyčerpáním ani chodit, přisunul bych jí před dveře vodu a trochu jídla. Samozřejmě, nasoukala by to do sebe a tím si zachránila život. Ale na jak dlouho? Dokud bych jí nenechal zase vyhladovět. A pak znovu. Voda a jídlo. Jen málo. Moc brzo by jí došlo, jak vynalézavá je to hra. Pro jednu stranu i zábavná. Jednoho dne by vodu prostě nevypila, jídlo nesnědla. A pak by umřela hlady. Ne, počkat, to by ta bába nezvládla. Umírání hladem je poměrně bolestivé. Asi by se otrávila prášky na spaní, nebo tak něco. A nebo si podřezala žíly. I provaz by se určitě našel.
Z vedra venku začal foukat lehký vítr a příjemně mi ovanul obličej. Trochu jsem se probral a odstrčil myšlenky na vraždu někam stranou. Stejně by to nevyšlo. Ne tady v domě. Musel bych jí odvést někam hodně daleko, kde nejsou lidi. Nebyl bych dobrý vrah, v mém plánu bylo plno mezer. Tady by se určitě brzo dovolala o pomoc, nebo by jí přišli navštívit nějací příbuzní. Smečka nevděčných parchantů, kteří z ní stejně jenom tahali důchod. Možná jsem měl být rád, že nikdy žádnou rodinu mít nebudu, teď,
když už nebyla naživu. A s někým jiným? Proboha! Jen při té představě se mi dělalo zle od žaludku. Tady nebyl nikdo jiný. Už takovou dobu tady nikdo takový nebyl. Od chvíle, kdy jsem se stal alespoň natolik dospělým, abych si uvědomil vlastní osobnost a preference, pro mě ve světě přestali být lidé, kteří by mi rozuměli. A pak přestali existovat i ti, ze kterých se mi nedělalo zle. Kromě ní, samozřejmě. Dojemné. Dlouhou dobu mi to tak připadalo, když jsem býval ještě zamilovaný a dokonce vlastní knihy jsem kvůli ní prodával, abych jí uživil. Zvláštní, jak se v člověku probudí ty základní pudové potřeby, jako třeba nutkání zajistit svou samičku a ochránit svoje plémě před nehodami, které by mohly narušit jeho vývoj v jejím těle, když je navštíví ten šlechetný, čistý cit lásky. Spermatem nesmíš plýtvat, člověče, nebude tady věčně tak spolehlivě fungující. Musíš si hýčkat svou ženu, to ona ti zaručí, že tvůj rod nevyhyne.
Ale ona byla fakt úžasná. Opravdu jediná, vedle které jsem si nepřipadal jako totální exot, odpad společnosti, která sama se mi zdála být hromadou odpadu. Neměla nic z tuposti davu, kterou jsem si schválně v sobě představoval pokaždé, když mi bylo špatně a potřeboval jsem se vyzvracet. Všechny ty obličeje. Podvědomí. Necítil jsem odpor k lidskosti těla, když jsem s ní spal. Musela být nějaká jiná. A nebo jsem si to jenom vnutil, abych se nezbláznil. Teď mi to docházelo. Mohla se klidně postupem času stát něčím, čím je teď to prase, co suší 4 metry pode mnou na balkóně svoje zašlé kalhotky a podvlíkačky jejího manžela. Tlustá, ufuněná domovnice. A já bych byl její muž, troska celé dny zašitá ve svojí pracovně, psal bych ta svoje díla, která nikdy neměla význam, než jenom ubohé plácání slov do notebooku. Slova v líbivých větách, náš denní chléb, naše spása. To "Pche", které jsem si pomyslel mi bezděky vylezlo ze rtů. Vždycky říkala, že jí to nevadí, že nemáme moc peněz. Taky že jsme jich moc neměli. Nikdy jsem nepsal dobře. Těch několik málo knih, co mi vydali se sice prodalo, ale peněz z toho bylo víc než jen málo. Tak jsem si přivydělával články do novin, ale to se nedalo vydržet. Bál jsem světa a psát o něm bylo zničující.
Zhasil jsem cigaretu o parapet a hodil jí pod sebe. Stále teplá se zachytila v košíčku, nebo spíš koši jedné z obrovských tělových podprsenek. Potlačil jsem touhu za ní plivnout a zapálil jsem si další.
To okno opravdu neskýtalo žádný zábavný, nebo oku lahodící výhled. Byl spíš dost bezútěšný. Nebylo tu nic než industriální část města, několik fabrik na nedůležité plastové věci a pravda, pár docela estetických kopců za městem. Celek by se dal označit spíš za avantgardní, než hezký. Já bych to teda tak napsal, kdybych ještě něco takového dělal. Bylo to depresivní. Stejně mi to nezabránilo v tom okně hodiny a hodiny denně vysedávat. Dole pode mnou se betonové střechy nižších domů vrstvily jedna za druhou, sem tam přerušené něčím trochu, ale opravdu jenom trochu poetičtějším. To trochu poetičtější byla třeba červená střecha rodinného domu, nebo sem tam nějaký strom. A pak tam byl dům. Starý, opuštěný. Na jednom z těch zelených kopců v dálce. Mívala ráda taková místa, vodila mě v noci na hřbitovy a na podobná, stejně děsivá místa, vyžívala se ve vlastní hrůze. Mě to moc nebavilo.
Dokouřil jsem, chvíli se bavil mířením do druhého tělového košíčku s kosticemi, pak jsem spolehlivě minul, odešel do ložnice a tam jsem usnul.
Když jsem se probudil, bylo už šero. Budík ukazoval dvacet hodin a třináct minut. Zvonek u dveří řval jako šílený. Za dveřmi stála sousedka s obrovskou podprsenkou napjatou mezi dvěma rukama jako houpací síť. Uvnitř se povaloval můj vajgl. Začala na mě křičet, že tohle tolerovat nebude. S jistým odporem jsem vylovil z podprsenky zbytek cigarety, poslal jsem jí do prdele a zabouchnul dveře.
Byt byl prázdný, až na absolutní ticho, které přerušovalo jenom téměř neznatelné vrčení mrazáku. Zase jsem neměl co dělat a tak jsem se vrátil do okna, tentokrát bez cigarety a vyhlížel směrem k tomu starému domu na kopci. Od chvíle, kdy jsem si ho všimnul, tam stál víc než provokativně.
Jasně. Stejně bych to jednou udělal. Sebral jsem müsli tyčinku, baterku, hodil to do batohu a odešel tím směrem. Stejně jako tehdy. Věděl jsem, že se tam zase složím, nebo něco podobného. Že budu sedět na zemi, jíst tu její oblíbenou müsli tyčinku a brečet, nebo tak něco. Chovat se úplně špatně.
Psycholog by mi to zakázal. Tohle byla přesně ta špatná reakce. Na místa, která vám připomínají partnera by se člověk měl vracet až potom, co se se ztrátou vyrovná. Ale já přeci jsem vyrovnaný. Relativně v klidu jsem procházel městem a kromě důchodců, dětí, pubertálních spratků, matek kolem čtyřicítky, otců po padesátce, dětí předškolního věku, dětí školního věku, vysokoškoláků, mladých párů a dalších mě nic neštvalo.
Světlo bylo namodralé. Pořád mi přišlo, že světlo je namodralé a sterilní. Takové to světlo, ve kterém sedíte v prázdné koupelně ve vaně a díváte se do vody, která se trochu čeří. Nic víc. Pořád tu nebylo nic víc, než to světlo. Ve dne, v noci. Pronásledovalo mě úplně všude a rozčilovalo mě. Jen někdy víc a někdy míň.
Narazilo do mě dítě na kole. Zařval jsem na něj a pokračoval v cestě. Kdyby mě teď viděla, možná by se divila. Vždycky o mně těm svým kamarádkám vyprávěla, jak jsem hrozně tolerantní a milý. Citlivý. A co z toho, milá Marto, Petro a Vilmo. Jsem tolerantní, milý a citlivý. Její kamarádky byly primitivní slepice, jako většina primitivních slepic na téhle planetě.
Prošel jsem městem a zamířil ke kopci. K domu nahoru vedla stará rozmlácená cesta, která mi byla hned víc sympatická, když jsem zjistil, že na ní nikoho nepotkám. Vláčel jsem se do kopce a slunce zvolna zapadalo. Než jsem dorazil nahoru, byla úplná tma. Dům, velký, kamenný dům s věží obklopený stromy byl možná ideální místo pro bobříka odvahy skautského tábora. Pro mě ne. Ale vytáhl jsem baterku a zastavil se u branky. Byla zrezivělá tak moc, že stačilo do ní trochu strčit a s výmluvným zakňouráním se otevřela. Procházel jsem kdysi udržovanou zahradou, kterou teď zarostla tráva. Šílela by tady strachy, to by se jí líbilo. Bičovala svoje emoce na nevyšší únosnou míru. Z těch jejích hřbitovů jsme většinou oba s řevem utíkali. Ne, nestačilo se projít kolem náhrobků. Ona se dívala větracím otvorem do hrobky.
A já teď lezl přes živý plot ke dveřím. Nechápal jsem vůbec, proč to dělám. Baterka se mi klepala v
ruce. Dveře byly asi tak dva metry vysoké, dřevěné a stejně tak jako branka dlouho neodporovaly, když jsem se je snažil otevřít. Vzduch vevnitř páchnul zatuchlinou a smrtí. Tak takhle to vypadá v hrobě.
Všudypřítomná tma se na mě lepila ze všech stran, tekla mi do plic nosem i ústy a pak mě s nenucenou přítulností začala dusit. Na několik sekund, které se zdály být dlouhé jako minuty, jsem propadl hysterii. Rozsvítil jsem baterku a sípavě se nadechnul, jako někdo, kdo se právě vynořil z vody. Do kuželu světla se valily kotouče stříbřitého prachu pokaždé, když jsem došlápnul na zem. Téměř jsem cítil, že stojí za mnou, opírá se o mě zády a srdce jí rychle buší.
Ach, má lásko. Tvá nelidská dokonalost teď hnije v dřevěné krabici dva metry pod zemí. A já tam hniju s tebou.
Stoupal jsem po schodech do prvního patra, nechápal jsem svoje vlastní počínání, šílel hrůzou z toho úzkostí naplněného prostoru a čím větší byl můj strach, tím víc jsem si uvědomoval, jak malá je šance, že se někdy obrátím čelem vzad a dobrovolně opustím tuhle dobrovolnou cestu do pekla.
Topil jsem se ve sračkách. V bolesti co mi zatemňovala mozek, mučila tělo, otupovala smysly. Poskakující světlo baterky přejíždělo po dřevěných stupních. Procházel jsem se v noci po domě, kde nejspíš někdo někdy zemřel, nebo někoho zavraždili. Proč by se sem jinak nikdo nenastěhoval?
Proč by nechali tohle monstrum chátrat až do tohohle stavu? Vůbec se mi to nelíbilo, nechtěl jsem tu být, nepamatoval jsem si cestu sem a jak jsem v mozku pátral jak chtěl, nemohl jsem přijít na to, co tady vlastně hledám. Musel jsem být šílenější, než jsem plánoval být.
V horním patře bylo několik místností. Stál jsem dlouhou dobu na chodbě, co je spojovala a nevěděl, jestli do některého z nich vstoupit, anebo odejít. Nakonec jsem vytáhnul cigaretu, zapálil jí a podpořen jakousi falešnou jistotou bezpečí, kterou mi skýtala, jsem špičkou boty strčil do nejbližších dveří. Nekladly žádný odpor, naopak se rozletěly větší rychlostí, než jsem čekal. Žádné panty nezaskřípaly. Zevnitř se ozval šustot a rána, jako když něco těžkého dopadne na zem. Kdybych měl zbraň, začal bych bezhlavě střílet kolem. Takhle jsem jenom stál a hodně se bál. Pak ze dveří vyběhla krysa. Prosmýkla se mi kolem nohou. Jestli budu pokračovat, tak se za chvíli poseru strachy. Doslova. Stisknul jsem baterku v ruce, potáhnul a vstoupil do temné místnosti.
K mému překvapení tam nebylo nic jiného než stůl a židle. A obrovské okno s těžkými zaprášenými závěsy, které určitě kdysi nějakému obéznímu parchantovi dodávaly pocit majestátnosti, když seděl toho zdobeného stolu a hrabal se v papírech. Musel mít tuny papírů. Anebo se v nich schovávaly děti, když si hrály. Teď by se do nich nikdo neschoval. Byly plné prachu a pavučin. Dovnitř padalo mdlé, mrtvé světlo. Přesně takové, jaké umí vytvořit jedině noc. Osvětlovalo špinavou podlahu a lesklo se na zaprášeném stole, lepilo se po prázdných bílých stěnách. Přepadla mě náhlá iracionální touha tu zůstat. Všechno bylo klidné. Statické. Žádné šílené stíny v rozích, žádný starý nábytek. Jen stůl, okno. Ticho. Oproti šílené spleti starého nábytku v ostatních pokojích tady existovalo něco přirozeného.
Došel jsem až ke stolu. Ležel na něm nějaký list. Strana vytržená z knihy. Vzal jsem ho a otočil popsanou stranou k sobě a pokusil se přečíst vybledlá písmena na špinavém papíře. Některá slova už téměř zmizela z jeho povrchu. Byla seskupená do veršů. Nikdy jsem moc nečetl básně. Vlastně ani nevím proč. Byly to snůšky keců. Vždycky jsem si myslel, že jsou to jenom snůšky keců, o kolo kterých vznikaly další a další kecy.
Vlastně jsem o tom byl pořád přesvědčený. Zvedl jsem list k očím a přečetl první řádek, na který mi padl pohled.
- nad jménem dívky nadvzdušné,jež byla mou a teď už ne.Byly to kecy. Musely to být kecy. Jinak bych tu nečetl po tmě ve starém domě blbou báseň vyrvanou z knížky. Všechno to byly kecy. Byla mou a teď už ne. Co to je? Jasně že byla mou a teď už ne. Vlastně ne. Pořád je moje. Vždycky bude moje.
Udělal jsem pár kroků po místnosti, vdechnul další dávku nikotinu.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybácha v strachu,dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně,to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničnějenom to a víc už ne.

Opřel jsem se o stůl a několikrát zhluboka vydechl. Bylo tu několik možností. Zaprvé, hned teď odejít a uklidnit se, anebo to dočíst. Cesta zpátky domem nějak nepřipadala v úvahu. Díval jsem se na otevřené dveře, které vedly do tmy.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicívstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní….

Začetl jsem se do toho. Tohle jsem se učil na střední škole. Havran. Nikdy předtím mi to nedávalo smysl. Teď bohužel ano. Cigareta, kterou jsem hodil na zem pořád ještě hořela, baterka ležela rozsvícená na desce stolu, stěny byly prázdné.
Začínal jsem trpět iracionální touhou jít k oknu a nechat toho ptáka vletět dovnitř. Toho ptáka, který tam nebyl. Nikde nebyl žádný pták. Strašně jsem si přál, aby tam v tu chvíli mohla stát se mnou. Chtěl jsem, aby se mi zase opřela zezadu o ramena, přitiskla se mi k zádům a četla se mnou. Jenom jednou, naposled. V tomhle šíleným domě. Jenom to a víc už ne.

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v rájitu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" -havran dí: "Už víckrát ne."

Rázem jsem se stal tím člověkem, kterému si stávají zvláštní věci. Tím člověkem, o kterém se mluví. Tím, o kterém se mluví, protože se díky těm zvláštním věcem zbláznil. Mluvilo to na mě. Ten zkurvenej papír, ty slova na mě mluvily. Přímo na mě. Nebylo to normální, vůbec jsem tomu nevěřil a tím větší byl vztek, co ve mně kypěl.
Upustil jsem papír na zem, sebral baterku za stolu a vší silou co jsem v sobě našel, jí hodil proti stěně. Sklo se rozprsklo na desítky malých kousků, které teď ležely na starých parketách. Nebylo mi líp. Už nikdy mi nebude líp, on to řekl, ten Havran. Teď mi to řekl! Za všechno mohl ten pták. Papír. Slova na papíře. Ne, to přece nebyla pravda, uvažuj. Je to všechno jenom hloupý vtip někoho, kdo má hodně morbidní smysl pro humor. Nějak věděl, že sem budu chtít jít. Sledoval mě celou tu dobu. Teď se odněkud dívá a směje se. Právě teď. Uvažuj. Ne. On se dívá.
Vrhl jsem se na podlahu a chytil cár do rukou. Tak dělej, co pro mě máš dál?

"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"Havran dí: "Už víckrát ne."

Ale ne, takhle jsi to nenapsal, takhle jsi to nenapsal, Edgare. Takhle to nikdy nebylo. Žádný už víckrát ne. Připadal jsem si, jako kdybych s každým přečteným řádkem zvracel a ty zvratky byly má příčetnost. Svíral jsem jí v sobě, ale křeče žaludku jí nekompromisně vypudily ven. Je pryč. Není tady nikdo, kdo by mě zachránil, nikdo komu bych se svěřoval. Vzlyky, které jsem vydal, nezněly jako vzlyky, spíš jako chrčení něčeho umírajícího. Přál bych si, aby mi z očí tekly slzy, ale uvnitř těla se vsákly do té obrovské černé prázdnoty.
Nikdo. Nemůžu jí obejmout ani políbit. Nemůžu na ní ani promluvit. Neuslyší mě. Rozklad. Smrt.
Vzlykal jsem uprostřed pokoje a rukama obtočenýma kolem vlastního hrudníku. Ztracený život, hloupé promarněné minuty, které jsem nestrávil s ní na mě doléhaly, až jsem se cítil jako na mořském dně. Obrovský tlak na mě útočil ze všech stran.
Už víckrát ne.  Vím to, že se nevrátí. Nemusíš mi to opakovat. Ze tmy za dveřmi mě pozorovaly dvě oči, které se smály. Za tmou čekalo město, ve městě stáda stvůr, které po mně natahovali ruce. Všichni ti, které jsem nenáviděl, ti ke kterým jsem patřil. Ležel jsem tiše na podlaze a trhal sloku za slokou.
Už mi to nebudeš opakovat.
Poslední verše se mi před očima rozpadaly na nicotné kousky.

oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane -a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,nevzchopí se - víckrát ne.

Udělejte si obrázek...

Ještě si pořídit kočku a budu succesful novelist.

Slupky

Seděli na obrubníku sálajícím denní horko do dusné noci. Na park už dávno padla tma a mezi stromy občas proběhl nějaký tvor, kterému čas nedělal starosti. Byly čtyři hodiny ráno a vzduch se začínal srážet do kapek rosy.
Napila se z poloprázdné láhve piva.

"Přemejšlej si, co bys chtěl dělat? Myslim, v životě." Řekla a dívala se do parku.

"Jo. A ty?"

Nadechla se, aby odpověděla, ale pak se radši rychle znovu napila. Bublinky nápoje jí prorazily cestu hrdlem a uvolnily křeč. Neřekla nic. Nastalo ticho.

Způsob, kterým mlčel jí už týdny přiváděl k šílenství. Uprostřed něj se schovávalo něco, co chtěla, musela mít. Kladla mu banální i složité otázky, aby se k tomu dostala, opíjela ho, rozmlouvala s ním a on mlčel. A když ne, odpovídal otázkami. Šílená touha dostat se k jeho středu jí v nárazových vlnách připravovala o rozum. A jeho to pravděpodobně bavilo. Pravděpodobně.

Vzdala pokusy o další rozhovor, položila mu hlavu na rameno, to přece nic neznamenalo, a podala mu láhev. Napil se, vrátil jí. Napila se, vrátila láhev.
Bezprostřední blízkost jeho tlukoucího srdce jí pronikala ušním bubínkem až do mozku, kde zburcovala krom dalšího víru nutkání i něco hormonů a k touze připravit ho o všechny slupky, do kterých byl zabalený, přidal i touhu  připravit ho o všechno oblečení.

Mělo by to být stejně jednoduché jako rozepnout knoflíky od košile, stejný jako stáhnout kalhoty z boků. Mělo by být mnohem jednodušší zakousnout se mu do duše. Alespoň o trochu jednodušší, než jak to bylo teď. Uvažovala, jestli tohle je to, co si skutečně přála, když kdysi snila o nekonečně překvapujících hloubkách lidského já. Otevřeli další láhev.

"Nechci jít domů." Nadhodil, zátku žmoulal v ruce. Položila se na záda na trávník a pozorovala špatně znatelné hvězdy.

"Jakto?" zaznělo klidně z jejích úst. Kontrast mezi tím slovem a třasem co jí cloumal všemi vnitřními orgány jí na chvíli zarazil. Základní lež. Základní cit.
"Je mi tu s tebou dobře."

"?" ,ozvalo se jí v hlavě. Nevěděla co má říct. A tak nic neřekla a podala mu láhev. Pak se podívala na celou scénu z pohledu zvenčí. Dívala se na sebe, jak leží na trávě s rozhozenýma rukama a s kamenným výrazem sleduje hvězdy, jako by jí vůbec nezajímaly a vedle ní sedí on, hezký a unavený a působí dojmem, že je vlastně daleko, hrozně daleko. Nedívala se na něj. Nedotýkala se ho. Ani se neusmála. Ani mu neodpověděla, když jí řekl, že je mu s ní dobře. Dívala se na hvězdy, milovala je, ale mlčela o citu k nim. Stejně tak jako byla s ním, milovala ho, ale mlčela.

Postava dívky, na kterou shlížela, se začala obalovat do slupek z cibule, jednu po druhé, zavíral se za ní průnik do reálného světa. Bilá vlákna rychle hnědla a on, paradoxně čistý a odkrytý se, aniž by cokoliv zaregistroval, díval do parku.
Potom zas ležela na trávě a v jejím zroném poli nebyla krusta ze slupek, ale jenom nebe, široké a nikde nekončící, stejné, jako všechno, co chtěla, jako všechny její touhy, jako nutkání vzít do rukou jeho podstatu, vyždímat si jí do čaje a pak jí horkou vypít, aby jí spálila všechno na cestě mezi žebry v hrudním koši. Posadila se a ze zadu ho objala kolem ramen, přitiskla ho k sobě. Položila čelo na jeho zátylek a vdechla.

"Lidi voní, když jsou dobrý. Když v nich zbylo něco nezkaženýho." řekla a jedna ze slupek, která balila její mumii, ležící v trávě ve světě ptačí perspektivy, se rozpadla.

"Voním?"

Věděla, že odpověď zas oloupe kousky slupky a tak odpověděla kladně a dál skulinou mezi rty sála vzduch poznamenaný jeho přítmnosti, jako by v něm snad ulpívaly části toho, co od něj potřebovala.

Zdál se být spokojen s tím, co slyšel. Ve skutečnosti lhala, když řekla, že voní. Cítila z něj sebe. Tu vůni, kterou člověk cítí, když se ráno probudí po noci v horečce. Teplou a naprosto běžnou vůni, důkaz čistě živočišného původu vlastního těla. Familiérnost toho odéru jí znervózňovala a zároveň nutila zavřít oči a zůstat, kde je. Spokojenost s okamžikem. Na zranitelnost jádra je snadné zapomenout v momentech náhlé důvěry. Postůj chvíle, jsi krásná. Všechno bylo špatně.

Stále obalený desítkami svých vrstev, hřál si v teple osobního pekla rozpadající se obranu věčně se bránícího tvora, jehož obrana po letech selhala ve všech bodech. A zdálo se, že je mu to jedno. Ona předstírala, že je jí to jedno. Že je pořád tak v celku, jako byla před minutou, i když se zrovna dělila na části, které se s v nastalém zmatku s nevalným úspěchem pokoušely zas slepit. Z pohledu shora se dívala na muže s mumií zapečetěnou do posledních zbylých průsvitných blanek, schoulenou v poloze embrya v jeho profesionálně objímající náruči.

"Zejtra bude taky den." řekla potichu.

"Chceš jít domů?"

"Myslim, že jo."

Nechtěla jít nikam a tak, když vstala aby odešla na noční autobus, zvedly se rozlámané slupky ze země aby se jí zkřívané a nefunkční přilepily na záda, ruce a nohy, doufajíc, že ještě něco zachrání a jak odcházela parkem, překážely jí v chůzi.

Zůstal sedět se svou vůní základního žití a díval se, jak mizí nočním parkem, kde jí mohl kdokoliv ublížit, kdyby chtěl a nevěděl, jestli je mu to jedno a nebo ne.

Knihy, které nikdo nečetl

Mortalita novorozeňat ve zrovna započatém rocem lehce stoupla, porodnost naopak klesla. Feťáci vynalezli plno nových způsobů jak se zfetovat, parchanti plno nových způsobů jak činit zlo, my little ponny vytvořilo několik dalších zářivých variant koníka, výrobci podobně barevných dětských hraček stáhli po Vánocích své stejně barevné vlezlé reklamy z televize a Svědci Jehovovi nosili stále stejná opraná manšestrová saka. Od minulého ledna ztloustla přibližně o pět kilo a vlasy se jí prodloužily o deset centimetrů. Na stromě před oknem zbyl od podzimu jediný žlutý list viklající se v průvanu, a zatímco větve zapadaly měkkou břečkou, nedojedená snídaně na kuchyňském stole pomalu okorávala. Svět běžel dál.

Myslela na to, jak pod krustou sněhu zahnívá loňská tráva aby z ní na jaře vyrostla další. Na to, jak popelnice na rohu plné čmouh od jídla ničím nepřipomínají ty staré kovové. 
"O tom všem se dá vyprávět." pomyslela si. Pak zvážila, jaké jsou šance, že by někdo chtěl slyšet příběh o popelnicích a vymazala několik řádek v textovém souboru z otevřeného notebooku před sebou. Ozvěna slov "příběh o popelnicích" se jí v monotónním chorálu myšlenek ještě několikrát odrazila v hlavě, snad aby dala najevo své zhnusení nad obsahem mozkovny svého původce. Popelnice pozitivního myšlení.

Odložila počítač aby si uvařila snad tisící čaj toho dne a pak se znovu podívala z okna. Mívala romantické představy, které se obvykle snažila skrývat nejen před ostatními, ale hlavně před sebou, že jednoho dne najde pod oknem, tam u těch popelnic, někoho, kdo bude jen tak stát a dívat se jak sedí na parapetu. Pozve ho k sobě, promluví na něj a bude vyslyšena. To, jak směšně si připadala, kdykoli si uvědomila, jak absurdní jsou její představy se jen zvyšovalo s každou minutou marných pokusů vysvětlit sama sobě, co se jí vlastně honí hlavou. Používala svůj mozek jako zásuvku na lékařské zprávy. Třídila si myšlenky podle čísel a barev. Alespoň to tak chodilo do doby, než se musela začít snažit, aby vůbec bylo co třídit. Škatulky života se zvláštním způsobem zaklaply a přivařily svá víčka pevně ke stěnám, aby nic nemohlo uniknout ven ani dovnitř. Lidé, kteří byli ochotni o tom něco vyslechnout obvykle tvrdili, že to je jen dospívání. Ona sama cítila, jako kdyby jí proces uzavírání škatulek jen postrkoval k blízké duševní smrti.

Sníh stále padal.

Rodina. Škatule oprýskaná dlouhými lety používání, stěhování, kutálení a přesypávání. Vztahy. Přiblble růžová zakulacená věc, na okrajích zrezlá nekonečně nedbalým otíráním papírovými kapesníky. A škola, práce : Jako kdyby jí někdo nechal dlouho na slunci. Rozplizle zaujímala své místo v hlavě a kymácela se hned na tu, hned na druhou stranu.

Tyhle tři tam stály vedle sebe, nesourodé, statické, v louži čehosi lepkavého, z čeho byl cítit zbytek levného vína. Stejně jako ty popelnice na rohu, každá zamazaná svým typickým způsobem, každá ničená poryvy větru, zapálená spratkydětmi ze sousedství. Sníh se změnil v bílé, vodou těžké cucky, které dopadaly na chodník, ke už ležel jejich předchůdce. Měnil se v louže namrzajícího šlemu.

Kdysi dávno byla přesvědčená, že jednoho dne, až bude stará, v houpacím křesle a obklopená kočkami, napíše postilu svého života a ukryje jí pod uvolněné prkno svého domu, aby ji tam pak někdo našel. "Našel a vyhodil." Pomyslela si. 
Trávila tolik času psaním nezměrných stránek svých pomalu tekoucích myšlenek, že nebylo o čem psát, krom popisu proudu unaveného vědomí. Nikdo nečte proudy vědomí. Nikdo nic nečte. Ta myšlenka zazdila ideu realizace tak řečené postily navždy.

Bludy, ve kterých se koupala, když přišel špatný čas v roce, kdy dny končily příliš brzo a začínaly příliš pozdě se motaly vždy jen kolem pocitu zbytečnosti. Povídky vznikající v tom čase se také plnily jen tím. Konání bylo zbytečné, rezistence stejně tak. Smrt i život byly zbytečné, sebevražda a s celým jejím věčným patosem smrti se stala představou téměř neúnosně absurdní.

Zdálo se, že takhle bude probíhat celý život. Chodit po ulicích, sledovat mrtvolnou zbytečnost bytostí, kterým se někdo rozhodl říkat lidé a připisovat jim lidské a nelidské vlastnosti, pokoušet se pochopit směšnou nahraditelnost jejich radostí i smutků a pak o nich psát věci, které nikdo nebude číst.

.

Upřímně, nikdy si nemyslela, že by mohla něco doopravdy zvládnout. Jistě, každý sní o tom, že se jednoho dne stane astronautem, primabalerínou, zpěvačkou, spisovatelem, o tom, že bude mít nejdelší vlasy na celé lokální metalové scéně, že bude mít velký dům a dvě auta. Ne ona . A tak trávila hodiny a dny,  ne-li roky života sezením v posteli, zíráním do stropu, s rukama složenýma za zády a teď ji lidé opustili, protože ona opustila je. Věci jsou velmi jednoduché, předložíme-li je před sebe tak jak jsou. Nikdy žádné záhyby, žádné pochybnosti, Co zůstává otázkou  je, jestli je nepotřebujeme k životu. V její hlavě žádné takové záhyby nebyly.
Stačí se vydat v pátek večer někam do centra jakéhokoliv města a uděláte si přátele a záhyby. Když ne přátelé, tak alespoň známé. Podíváte se lidem do obličeje, zapamatujete si jejich rysy, ulpí vám v paměti jejich hlas. Jí ne.
Každý má někdy před očima obraz některých  dobrých dní, kdy člověk chce vstát, vyrazit ven, koupit si kávu do kelímku a se slunečními brýlemi na očích se jen tak procházet mezi domy, vypadat u toho odpočatě, už jenom pro ten pocit, že něco je správně že tak to má být. Že ráno jako takové je nový start do dalšího života, že káva, která chladne v kelímku, ještě nějakou dobu vydrží teplá, a že si na rohu můžeme koupit koblihu a pak si jí na lavičce sníst.  To se jí nestává. Bez záhybů v hlavě je celá situace příliš banální. Jen káva, chůze, sluneční brýle, ranní slunce. Nic víc.
Lidé se často odvolávají na to, že se dostatečně nesnaží a proto jsou jejich cíle nedosažitelné, že si do života vnášejí nekonečnou hořkost jen tím, že si dostatečně nevěří. Kam se ale poděli ti, kteří ještě nezhořkli? A kam se poděla schopnost zvlnit svoje myšlenky do kapes zachytávajících to podstatné a to, z čeho ve skutečnosti žijeme.
Když se ráno probudila, světlo bylo šedé. Před postelí ležely včerejší kalhotky a pod bokem cítila zmuchlanou noční košili. Vstala a nahá přešla pokojem. Mobilní telefon ležel rozpadlý na kusy uprostřed pokoje a od jeho lesklého povrchu se odráželo ono našedlé světlo. Výhled z okna nenabízel nic konejšivého, podlaha kuchyně byla studená a v ledničce skoro prázdno. Posadila se s jablkem k jídelnímu stolu, a když přitáhla kolena k hrudi, cítila, jak se jí na břiše zkrabatila kůže a pod ní uložení tuk do několika polštářů. Vrátila nohy na zem a vyhřátá chodidla se jí přilepila k ledovým dlaždicím.
Takže takhle tedy začínají dny.  A tak i končí. Bezpředmětným ukousáváním různorodých hmot v zšeřelých místnostech v místech, která nazýváme domovy. Sami v sobě.  Odhodila ohryzek do přeplněného koše a strávila dalších několik minut pozorováním prasklého lustru.
Pokoje propojené otevřenými dveřmi propouštějí proudy vzduchu srážejícího se na jejích stehnech do malých hrbolů husí kůže. Zvedla se ze židle, složila telefon a vytočila číslo.
„Ahoj.“
„Ahoj. Myslím, že to nepřestává.“ Řekla potichu. Připadala si, jako by se pokoušela něco zatajit sama před sebou, Hlas jí klesal téměř k šepotu.
„A děje se něco konkrétního?“
„Ne. Promiň. Jenom to ještě pořád nepřestalo. Teď jsem se probudila. Nedává to smysl.“
Na bílém parapetu se chvěl chomáč měsíce neutřeného prachu a pomalu se překlonil do včerejší nedojedené snídaně. Pocítila neurčitý stud.
„Nerozumim ti.“ Zaznělo ze sluchátka po chvíli ticha.
„Já vím. Mrzí mě to.“
„Přestaň se litovat.“ Zhrubl hlas okamžitě. Pocit studu se prohloubil. Jak dlouho už ho takhle využívala? Ke konejšení, ke konverzacím, k tišení bolestí. Nekonečné měsíce. Ale nikdy od ní neutíkal.
„Nevím, co ti na to říct.“
„To já taky ne.“ Poklesl hlas ve sluchátku. „Musím jít. Ve tři u Adlera.“
Ve tři hodiny seděla v kavárně a cítila ze sebe vůni levandulového sprchového gelu. Vlasy na temeni měla stále ještě mokré a na rtech vrstvu rtěnky. Číšník se do karmínové barvy zabodával pohledem pokaždé, když prošel kolem. Nevěděla proč, ale bylo to nepříjemné. Přesto, že to bylo přesně to, co chtěla. Zdravý vyzývavý moment. Upíjela ledovou kávu brčkem, na kterém zářil karmínový otisk.
Než dorazil, bylo půl čtvrté a pršelo. Vstoupil, rozezněl zvonek nade dveřmi a z vlasů mu kapala voda. Pozorovala ho, hezkého a klidného a připadal jí jako nějaká pohyblivá socha antického hrdiny, oživlá reklama na úspěšného muže. Na dálku jí pokývnutím hlavy pozdravil a pověsil sako na věšák. Když usedal, změřil si její rudé rty pohledem jasně naznačujícím nelibost.
„Co je. Vypadá to špatně?“ Zeptala se.
„Ne, vypadá to až moc dobře. Vůbec ne jako ty.“ Jen pootevřela ústa v nádechu, ale neřekla nic. Jakkoliv urážlivě to mohlo znít, bylo to jen pravdivé. „Jsi průhledná.“ Dodal. „Působíš s tím bílým obličejem a červenou skvrnou jako japonská vlajka.“
Usmála se tomu. Vrátil jí to a nad stolem se udělalo trochu tepleji. Modrý fotografický filtr, co jí doteď visel na očích, spadl a barvy se přibrousily do oranžova. Objednal si čaj a řekl: „Vyřešil jsem to za tebe.“ A položil před ní velký papírový blok, propisku a vedle diktafon. Podívala se na věci na stole, pak na něj a chvíli se na sebe tiše dívali.
„Já už tohle nedělám.“ Řekla pomalu.
„Já vím. Ale neděláš ani nic jinýho.“ Řekl bez změněného výrazu. Chytila ho za ruku a do druhé vzala diktafon. Zmáčkla nahrávání.
„Je dvacátého druhého dubna.“ Řekla a stále se mu upřeně dívala do očí. Neuhýbal. „Mluví Alena Krátká. Zpráva: Dnešek je stejný jako všechny ostatní dny. Alena krátká, někdejší reportérka se stále ještě nerozhodla vrátit se ke své původní profesi. Café bar U Adlera je prázdný, když se zde setkávám s Adamem X., jediným přítelem Aleny. Adame, přímá otázka hned na úvod. Co vás vede k tomu, abyste Alenu neustále podporoval v tom, co dělá, přestože pořád tvrdíte, že nedělá nic?“ Oddálila přístroj od rtů a obrátila ho mikrofonem k němu.  V tom pohybu i řeči bylo něco výsměšného, uvědomila si. Něco popírajícího smysl celé jeho nekonečné vlídnosti a pochopení. Všichni někde uvnitř přesně víme, co říct a co udělat. A když se dobře zamyslíme, zjistíme i proč to děláme.
Přejel očima na přibližující se diktafon a v pohledu se mu náhle objevil krátký záblesk vzteku. Neurčitě si uvědomila, že ji to těší. Vytrhl jí diktafon z ruky a prudkým pohybem ho vypnul. Oběma rukama chytil její obličej do dlaní a políbil ji. Přístroj přepadl přes hranu stolu, jak do něj narazila loktem. Ozvala se rána, cvaknutí a diktafon opakoval nahranou zprávu. „…zde setkávám s Adamem X“ drtil jí obličej v dlaních „…jediným přítelem…“ na chvíli zapomněla dýchat. „…neustále tvrdíte, že nedělá nic…“
 Celé to trvalo jen několik sekund, a když se pak odklonil, pod dolním rtem mu zůstala skvrna po rtěnce. Stále ještě držel její hlavu v nesmyslně silném sevření, poznamenaný stigmatem její zbytečné snahy stát se dočasně živou bytostí.
„Tohle nebudeš dělat, rozumíš mi? Nebudeš.“ Čekala, jestli se uklidní, anebo s ní začne třást, a přes veškeré fyzické nepohodlí a strach, který z něj najednou  měla, byla ráda, že to říká. Že jí vůbec někdo říká, co by měla dělat.  To vědomí s sebou přinášelo úlevu a úleva spouštěla záchranný kohoutek slz. Opřel si čelo o její.
Jsme všechny stejné, pomyslela si a v té myšlence bylo obsažené veškeré ponížení jejího dosavadního života. Slabé a toužící po ochraně.
Jako kdyby slyšela mluvit svého otce.  Žena nad sebou potřebuje pevnou  ruku. Vztek, který zažívala pokaždé, když s pocitem nezlomného sebevědomí a vlastní bezchybnosti řekl něco podobného si vybavovala i teď. Pocit nekonečné bezmoci a agresivní výbuchy touhy dokázat mu, že nepotřebuje k životu ani muže, ani jeho pevnou ruku.
Ale ach, bože. Teď má obojí a jediné, co jí to kazí je pocit, že by od toho měla utéct, jen aby nemusela dát otci za pravdu. Jenže, jak jednoduché bylo sedět, čelo mokré od jeho vlasů a nechat se ukolébat dojmem, že všechny strasti neschůdného života pro jednou padají na jeho ramena. Alespoň do chvíle, kdy jí na nich nechá brečet.
Zbytek dne strávili u ní doma. Vyhodil zbytek včerejší snídaně a otevřel okno, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch poznamenaný nedávným deštěm. Leželi v posteli a dívali se z toho otevřeného okna a ona věděla, že výhled z něj nebude zítra ráno o nic víc povzbuzující než dnes a jakýkoliv jiný den. Proto z něj urputně zírala ven, dokud ještě měla hlavu podepřenou jeho ramenem, dokud jí jeho přítomnost nutila udržet si zbytky spásných záhybů v mysli, kam se mohly zachytávat pocity, smysl věcí a ne jen holá fakta. A také moc dobře věděla, že někdy v blízké budoucnosti, až bude muset odejít, aby žil svůj smysl dávající, někam směřující život, do kterého se ponořoval pokaždé, když od ní odcházel, se zase vrátí tam, odkud přišla, ke kuchyňskému stolu s jablkem v ruce a že zas ráno bude tichou nahou postavou prostou odhodlání přežívat minuty mezi bezejmennými věcmi.
Postavou ve špinavém bytě s jediným používaným kontaktem v telefonním seznamu.

mhd

Je ráno, všední den. Vstanete někdy kolem sedmé hodiny, pokud jste z těch šťastnějších a uvědomělejších, nasnídáte se, pokud jste ztěch přirozeně čistotných, pravděpdodobně si dáte i sprchu.
Jistě mi dáte za pravdu, že ačkoli člověk téměř denně vstává s deprimující myšlenkou na dlouhý den před ním, pocit, kdy vycházíte do čerstvého vzduchu a poslední dobou i slunného počasí, pěkně vymydlení a s plnými žaludky není zas tak k zahození. Tudíž, přestaňme fňukat a hurá do života.
Ale skrytý a neodvratný ranní problém obvykle začne vyplouvat na povrch hned za domnovními dveřmi. Pokud chodíte do práce pěšky, máte vystaráno a k tomu ještě spálíte roztomilé množství kalorií, které pak dozajista zase doplníte celodenním sezením na zadku v práci či škole. Pokud máte auto, máte vystaráno také až na nutnost dopňovat nelevný benzín a dopady na životní prostředí, které jsou každému brzo ráno vstávajícímu myslícímu tvoru půl hodiny po probuzení úplně šumák.
A pak jsme my ostatní, bytosti bledých tváří, bez řidičáku a nebo bez auta, které jsou odkázány na ony fascinující pojízdné světničky zápachů, záchvatů, nekalých záměrů a zpátečnických módních kreací.
Úžas mě asi nikdy neopustí. Pakliže totiž nastoupíte už pátý den v týdnu, tedy v pátek, do té samé tramvaje v ten samý čas a do obličeje vás jako mokrá houba uhodí čísi specifický tělesný odér, je těžko uvěřit, že zrovna vy jste obdarováni tak malou dávkou štěstí. Komu se povede denně potkat ve veřejné dopravě někoho, kdo se neumí a nebo pravděpodobně z náboženských důvodů nesmí umýt? Zdá se, že nezáleží na elikosti města a počtu obyvatel. Toto lidé jsou všude, hlavně tam kde jste vy, a smrdí. A nebo si zvlášť oblíbili parfémy typu Zmoklá nutrie, Psí dech a Závan z Olomoucké tvarůžkárny. Zajímavá je samozřejmě variabilita smraďochů. Málokdy potkáte dva stejné. Upřímně, kdo má ještě sílu a chuť snídat, když první co v ošklivém světě za okny vašeho domova ucítíte je nějaký ten Psí dech a v okamžiku zatoužíte mít po ruce igelitový sáček, který má tu potenciálně milou vlastnost, že jde po naplnění zavázat a potutelně vhodit do síťovky nemyté osoby.
V případě matek s dětmi se různorodost exemplářů snižuje. Ty se vyskytují obvykle v párech, rvou ohromné kočáry na jim určená místa (a tak to má být, bůh jim žehnej) a okázale ignorují pokusy jejich dětí spáchat sebevraždu skokem z vozítka. Vůbec velká spousta dětí v tramvajích se vyznačuje obrovskou chutí nikoliv k životu, jak by se tomu dalo v jejich nevinném věku předpokládat, ale naopak k ukončení života. Domnívám se, že chtějí být udušeny vlastními holuby z nosu, slinami, ohluchnoout a následně si nechat explodovat hlavu v důsledku vlastního řevu a nebo je toto všechno součástí ohromného celoplanetárního plánu batolat, která jen čekají, kdy se někdo ze spolucestujících zblázní a na místě je zardousí. Pakliže Bradburry napsal povídku malý vrah, myslím, že bych mohla splácat něco na téma Malý sebevrah.
A důchodci? Neboli politicky korektně řečeno senioři? Už jste někdy něco slyšeli o věkové diskriminaci? Už jste slyšeli o tom, jak se bezbranní staří lidé stávají oběťmi kapsářů a jiných kriminálních živlů? Dovolím si hádat, že ano. A při pohledu na nebohou babičku kymácející se vratce nad sedadlem obsazeným mladíkem, jemuž ze sluchátek ostatntativně nahlas zní Sean paul bych tomu i věřila. Ale v momentě, kdy stojím na zastávce, dveře vozu se otevírají, najednou dostanu do zad loktem a přede mě se rychlostí omlypijského sprintera vřítí postava v tesilu, mívám chuť řvát.
Řvát, řvát a řvát, dokud mně někdo nechytí, nenasadí mi svěrací kazajku a nedvede někam, kde budou jen vypolstrované stěny, konejšivé ticho, koktejl sedativ pěkně do žíly a žádná, vůbec žádná hromadná doprava.

Svoboda posměchu

"Tématem týdne je svoboda slova. No, Maruš, o tom bys mohla taky něco napsat, ty přece umíš tak pěkně mluvit." A Maruš napíše. Pak napíše taky Pepa, Karel, Lojza a Božidara, aby bylo všem jasné, jak jim není lhostejné, že jim dnešní ošlivá zlá společnost ubírat možnost vyjadřovat se a že každopádně nesouhlasí s nynějším vedením státu. Taky nezapomenou dodat, že jsme všichni utlačovaní, kapitalismus nás požírá, komunismus nás samozřejmě požíral ještě víc a je dobře, že máme u nás v malebné české kotlině tolik altruistů, kteří na toto téma něco napíšou, protože to přece vede k lepší informovanosti naší mládeže a vůbec, proč že už to neběžíme někam zvonit klíčema?
Už jenom to, že blog.cz vypíše téma týdne "Svoboda slova" se dostáváme do situace, kdy je nám všem jasné, že se rádoby politické články začnou množit jak krysy a stejně jako krysy začnou požírat kyberprostor svou nesnesitelnou, nezajímavou a ukecanou četností. V ten moment přicházím já, s ukecaným článkem s rádoby politicky laděným úvodem a v duchu se trochu vysmívám, trochu se zajímám a ze všeho nejvíc se nudím jednotvárností, která nás všechny postihla.
Už jen to, že ani o samotném tématu svobody slova nemáme co říct, krom toho, že stále omíláme desítky let staré vzpomínky na totalitu, přenášené z generace na generaci mě trochu zaráží. Proto mi v hlavě vyvstává otázka: Chceme my vůbec mluvit? Kolik vlastních názorů jsme v životě veřejně prezentovali aniž bychom k tomu byli vedeni? Kolikrát jsme se snažili někoho předvědčit, že náš názor nejen dává smysl, ale je i cestou k úspěchu? Skutečně jsme se někdy snažili podívat se na sebe jako na tvora, který nejen má možnost volby, ale tuto možnost skutečně využívá? Svoboda slova totiž existuje vždycky, v jakýchkoliv podmínkách, každém režimu a každé éře. Problém je v tom, že jen málokdo je ohcoten za svoje názory nést zodpovědnost.
Maruš tuhle povídala, že se jí to tady celé nelíbí a že spějeme do záhuby. Božka taky povídala, že ten její už nevydělává tolik, co vydělával. Ještě že si na to dámy můžeme svobodně postěžovat.