Deprese je trendy

Deprese je trendy.
Celá ta aura melancholie. Křehké, bledé bytosti s kruhy pod očima v hubených, pořezaných rukou svírající tlusté knihy, do jejichž světa se v každé volné chvíli noří, aby unikly drtivému tlaku existence. Prázdné oči hledící skrz deštěm smáčená okna podkrovních bytů. Ztýraní umělci plačící pod dokonalými plátny, neuvědomující si vlastního génia.
Deprese je moderní. Přikládá se v kavárnách k flat white místo sušenky. Nosí se v plátěných taškách a zanáší se jako do kartoték do gifů na Tumblr, do půlnočních tweetů, do podprahových sdělení v temných ač minimalistických fotografiích instagramu.
Deprese je módní. Nic tvému dnešnímu outfitu nedodá takové vážnosti, takové hloubky, jako pořádná dávka deprese.

Nic ti nedodá šmrnc jako tejden stará skvrna od čaje na tričku, který sis nebyl schopnej vyměnit, protože nedokážeš ani vylézt z postele, ty zbytečnej šmejde. Nic není tak hodno obdivu jako hodiny a hodiny neomluvenejch absencí, který nikdy neokecáš, protože, ty líná sračko, nevíš, co bys řek. Nic neni tak nádherně unylý jako tvůj tupej pohled do prázdný ledničky. Nic neni tak plný srdcervoucího patosu holywoodský kvality jako zvracení na koberec po čtyřech hodinách pláče, kterej jsi nebyl schopnej zastavit, protože jsi ubohej kus hovna a tim taky zůstaneš.

Deprese je trendy. Kup ji dnes, dokud jsou na skladě.

Duševní námraza

Zimní bundy na zastávce. Omezený spektrum tmavých barev a sem tam křiklavej módní výstřelek dospívajícího rebela. Při pohledu shora kontrastují na námraze. Nehýbou se. Jen přešlapujou ze strany na stranu, aby jim nebyla zima. Stádečko pohltí žlutá ústa tramvaje a já musim jít na biologii, jenže mam moc mokrý vlasy.
Mam moc vody na vlasech, moc vody na duši a bojim se, že jí tam venku nakousne jinovatka přimrzne ke všem těm orgánům, o kterejch bych se měla jít učit. Pak se dočista roztrhne. Zajímavý je, že duši jsme ještě nevěnovali jedinou přednášku, i když v sobě jasně cítím její fyzickou přítomnost. Asi tak, jako když děda kdysi kuchal kapra a vyndal z jeho útrob bílý váček. Představovala jsem si, že v tom váčku je obsažený veškerý kapří jsoucno. Jeho vzpomínky, myšlenky. Všechno v tom titěrným igelitovým pytlíku. Taky mám váček se jsoucnem. Hýbe se když zakašlu, když se nadechnu. Nakrčí se, když na mě promluvíš, nebo se naopak rozleje do stran a najednou jeho stěny tak nějak zmizí, když mě obejmeš. A když se na něj ráno podívám, jak vedle mě spí a bude spát dál, i poté, co já už budu dávno pryč, vypaří se. Prostě vaporizuje.
Dívám se na lidi na zastávce, v mým vlastním bytě pro duši najednou neni bezpečno. Stěny se vlní jako kdybychom tu byli pod hladinou. Možná odtud všechna ta voda.
Měla bych jít na biologii, vážně bych měla jít, ale mohla by se mi roztrhnout duše.

Myšlenky stověžaté

Protežovaní to maj těžký. Těžší, než my neprotežovaný. Dívam se na jednoho z nich, přibližuje se ke mě na prostějším eskalátoru, jak pije svý kafe s mlíkem a jakousi sladkou sračkou, na kelímku mořská pana v zeleným kolečku a je mi ouzko z toho života, kterej žijem.
Pes kterýho mám na vodítku přivázanýho k tělu se na mě zkroušeně dívá, protože nemá rád a nechápe účel jezdících schodů.
Je tak velkej, že má přední a zadní nohy dva schody od sebe a ocasem zametá kolena postaršímu pánovi za ním.
"Pardon." řeknu.
"To nic." řekne pán a ledabyle smete chuchvalec chlupů z drahých kalhot od obleku. Myslí to vážně, fakt se nezlobí, ale je mi nějak ouzko z toho života, kterej vedu. I když bez toho ostudnýho kelímku a bez vlny s pukama. Mohlo by to bejt horší. Pořád mám psa. Softshellovou mikinu. A cucflek. Jako talisman do zimy a nevlídna a toho divně zasmrádlýho větru v metru,
Eskalátor je u konce a u stánku s novinama leží bezdomovec obličejem k zemi. Kdyby před ním alespoň ležel kelímek na drobný, mohla bych si říct, že prostě jenom žebrá. Takhle si nejsem jistá, jestli už to náhodou nemá za sebou.
Představuju si, jak té osobě s mořskou pannou vytrhávám kávu z ruky, liju jej obsah do kabelky a pak papírový kelímek pokládám před nehybného bezdomovce. Zátiší žebroty je kompletní. Tady je svět ještě v pořádku.
Pes se zastavuje a zvedá nohu. Trhnutím vodítka mu naznačuju, že na leštěný žule to není nejlepší nápad, tak jí zase pokládá na zem a pak vycházíme ven, vzduch páchne jako jarní Praha a já nevim jestli je v něm víc patrný to jaro a nebo prachsprostý šílenství výfukovejch plynů a všudypřítomný wifi free.
Zakazuju si ztrácet iluze o lidskosti, když na sekundu opouštím tělo a dívám se z ptačí perspektivy  na nás, přemnožence, jak čekáme v houfu na přechodu:
Krok za krokem skáčeme z jednoho bílýho pruhu na druhej, pes, nedotčenej konceptem myšlenek, se směje na kolemjdoucí, který na něj mlaskají a v chůzi mu osahávají čupřinu nad očima, (to je ale krásnej pejsek) Jejich osudy jsou mi ukradený, ale čím víc se dívam na stromy a paneláky a paneláky  a stromy, trávu deroucí se mezi spáry chodníku lapající po dechu a stejně šťastnou, že je na světě, tim víc je mi ouzko z toho světa, kterej žijeme. Jak se lidi, který maj v hrudi potenciál stvořit celý další planety, vyrvou ze země i s kořenama a přesazujou se do květináčů
Já a pes, pes a já, v naší protipražský bublině, jdeme někam ulicí na procházku a jsme na tom světě tak samostatný, že je mi to až trapný, že po nikom nic nechceme. Je mi to až trapný, že jednou někdo bude něco chtít po mě a já si uvědomim, že FUPka vřelosti už je vyčerpaná a restart neni možnej.
Sedim na lavičce koukam na vysílače, věže, kopce a údolí a všechno je to trochu jako v kině. Snímek za snímkem, každej z nich neopakovatelnej. Bylo by to mnohem hezčí, kdybychom nebyli všichni přesazený v těch pitomejch květináčích.

Jedině

Lampa nad stolem
poblikává světlem starejch stínů
myšlenky odbíjejí
vteřiny
spokojeně mlaskající
sounáležitost

protože jedině s tebou
jsem tady a teď
jedině s tebou
jsou minuty hodný bytí
jedině s tebou
když nebude zbytí
zastavim kolotoč uprostřed jízdy
a vrátim ti vstupný
za celou mléčnou dráhu
až sem

promiň jestli jsi musel vystoupit předčasně

Lampa nad stolem
poblikává světlem starejch stínů
vteřiny
spokojeně chroupající
bolehlav sounáležitosti
v křiváku sebeklamu
zeje prázdná díra

protože jedině s tebou
zůstavaj nade mnou
malý orosený obláčky

Mokrej blues

Z prstů prýštící dehet

z hrudníku vodopád zkalený vody

nevidim za druhej břeh
řeky ponížení

jak ještě hluboko
budeme klesat

dokud se neodrazim
z odrazu beztíže

Letní světabol

Je to docela zábavné, když se díváš zvenčí, Jako sledovat bortící se domeček z karet, který si nepostavil ty. Jako dětský hrad z písku rozpouštěný přílivovou vlnou. Uklidňující destrukce.

Kam dopadnou karty? Jak hladký bude písek, až se v něm ztratí poslední věž? Krátký moment spočinutí mezi neustálým pohybem událostí. Klid, než bude věčnost pokračovat.

Sedíme u večeře. Za zády má otevřené okno do zahrady. Za chvíli mi poděkuje a řekne, že mu chutnalo a bude to myslet vážně. Bílé záclony vlají ve večerním vánku. Pes spící vedle zablácených bot pod lavicí. Idyla letního večera. Jeho štěstí je téměř hmatatelné ve vzduchu. Moje láska k němu roste každou chvílí, kterou s ním strávím. Okno do zahrady. Lampa přitahující hejno komárů. 

Chci odejít a už se nikdy nevrátit.

Toho večera usnul jako každý den, unavený z práce na gauči před prázdným krbem. Pustila jsem psa ven a posadila se na zápraží. Za chvíli se ke mě vrátil a olízl mi ruku. Jsou oba dva stejní se svou neopodstatněnou láskou.

Za oknem se převaluje ketní horko a záclony ho hladí, dokud nevychladne. Cítím, jak se rozplývám, vznášející se nad oroseným trávníkem, mezi hvězdami. Je to docela zábavné, když se díváš zvenčí.

Oběžné dráhy

Ležim někde v dýchatelném vakuu. Všechno za zavřenýma očima se propadá do prostoru plného hvězd. Padám zády do zdánlivé tmy, pak se postavím na nohy a vykročím vpřed bezbřehým množstvím galaxií. Jsem dnes kus toho všeho. Jsem bod nicotnosti s jasným účelem. Jsem začátek  i konec řetězové reakce. Dokonalá miniatura Všeho, kapka požehnaná nekonečným prostorem možností.
A v tomhle stavu totálního Štěstí si najednou nemůžu si vzpomenout, kde jsem tě zapomněla.

Ohlížím se přes rameno, do zatáčky planetárních prstenců a tuším, že by se to mělo zdát malicherné, teď, když tu stojím s žilami plnými hvězd, pod nohama miliardy zanikajících a vznikajících supernov, v hemžícím se tichu života. 

Jenže, nesměj se, až to řeknu: Já jsem vesmír. A ty jsi vesmír. Jsme dva kompletní vesmíry v kosmu nevyčerpatelných prostorů. A tak nic není malicherné, tím spíš ne to, že nevím, kde jsem tě zapomněla.
Otočím se a jdu pozpátku, protože nemůžu zastavit, stejně jako planety nemůžou najednou změnit směr, mhouříc oči do proměnlivých barev. A tak jen couvám, pátrám pohledem v minulosti a přeju si, abych za sebou zanechávala stopy, třeba bych tě ještě viděla, jak někde scházíš z cesty. Třeba bych pochopila, proč na tom záleží. Ale už je pozdě a tak obcházím galaxie sama, jako předtím, prohlížím si erupce cizích Sluncí, bloudím v mlhovinách a hledám svou domovskou planetu, abych jí zas mohla opustit a poslat pozdrav ze vzdálených končin.
A když už mám dojem, že jsem u konce kolem propluje jakási povědomá planetka. Za ní, v úhlu, který se nedá zapomenout zahází šestnáct identických měsíců a já vím, že už jsem tu byla.
Mám nekonečně možností kam jít a stejně chodím v kruzích. A za zatáčkou, pod oranžově svítícím semaforem sedíš ty a pozoruješ mě, jako kdyby nebylo nic přirozenějšího.
"Ahoj."
"Ahoj."
Jsme dva kompletmí vesmíry v kosmu nevyčerpatelných prostorů, vyčerpaní nekonečným obíháním středu společné galaxie. Moc se ti nechce dál. A tak tě chytím za předloktí a táhnu za sebou mezi deště asteroidů a nedefinovatelnou gravitaci osobního všehomíra.

Kouř

Malinovka s vodkou mezi agresivně červenýma stěnama, divnej, zaručeně anglickej cider, kterej vzbuzuje pochybnosti už jenom tím, že má na zadní straně láhve českej překlad, to všechno zalitý ženšenovou kávou mi koluje v žilách. Nic zvláštního to se mnou nedělá. Ani bych to nečekala. Kolem baru se vznáší mlha kouře a DJ hraje jakousi příšernou směs zvuků porouchaný mikrovlnky a splachování protýkajícího záchoda. Holka na sbírání skla najednou zakřičí :"Co je to tady za fešáka?" A skočí kolem krku klukovi stojícímu za mnou ve frontě. Chvíli na sebe řvou přes zesílený zvuky špatnýho zažívání linoucí se z reproduktorů a holka pak pokračuje ve svojí cestě za půllitrama: Je malá a má velký prsa, prochází masou lidí jako bezhlednej bagr. Stojím s peněženkou v ruce ve frontě na pití, je mi dvaadvacet a jsem stará.
Už jsem na tebe tak intenzivně nemyslela několik let, ale dneska tě mam pořád v hlavě. Potěžkávám peněženku a dívám se skrz kouř. Jsem stará, chci jít za tebou domů, ležet v posteli v teplákách a povídat si. A bejt ideální pro to místo, dokonalý v čase a prostoru. Tak akorát ospalá a tak akorát vzhůru, abych říkala i věci, který neřeknu při plným vědomí. Můžeme pít kafe a počkat na východ slunce, poslouchat hudbu s dobrýma textama a stahovat si navzájem ponožky prstama u nohou.
Místo toho ječim přes bar objednávku. Zejtra budu smrdět kouřem, kterej nedostanu z vlasů ani po umytí. Co je s tou mou potřebou bejt sama? Jakej to dává smysl v kontrastu s tim, jak hrozně mi chybíš.  Mezi lidma, který neznam. Mezi kouřem, kterej mi vadí. Roky a roky bez myšlenky na tebe, najednou se topim v sentimentu. Nikoho nepotřebuju. Už moc dlouho nikoho nepotřebuju. Chtěla bych někoho potřebovat a sejmout ze sebe tíhu svojí poustevnický existence. Někoho, pro koho má smysl dělat věci.
Chci bejt sama, sama s tebou. Najednou to všechno dává smysl. Prohlížím kouř, stejně jako prohlížím bahno svejch myšlenek. Jsem zpátky v časech nezakalenejch alkoholem, v časech kdy příběhy knih byly všechno. co jsem potřebovala k životu. V časech před zaslepeným šílenstvím pokusů prokázat sama sobě důležitost svý existence. Jsem zase zpátky v dobách, kdy já jsem byla jen já. A ten kouř. Bože, ten kouř... proč jsem si vybrala stát mezi kouřem, kterej mi rve plíce?
Sklenice mě studí do rukou a pak sedím u stolku a kolem mě se tlačí desítky lidí.
Nevim, kam ses ztratil. Jednoho dne jsi tu prostě nebyl a já zapomněla, protože jsem chtěla zapomenout. Protože ses mi nehodil. Tehdy, když jsem ještě věřila v nepotřebnost blízkosti. Tím děsivější je uvědomění, že všichni po tobě byly jen tvoje nefunkční napodobeniny.
Sedim u stolku, piju malinovku a je mi šestnáct. Vidím tě proti sobě, otřásáš se pod nárazy hluku, jsi jen křehká představa, kterou může rozpustit každá maličkost.
Chci jít domů. Chci odvolat tu chvíli, kdy jsem si myslela, že jsem moc mladá na to, aby mý pocity byly reálný. Nic se nezměnilo. V mý hlavě má smysl pořád jen to, co jenom smrt může rozdělit. Pořád se vracím ke chvílím v teplákách v posteli. K jednoduchejm rovnicím bezbřehý náklonnosti.

Zpochybnitelnost

Je čtvrtek, půl šesté ráno a já nemůžu spát. A tak stojím v kuchyni, na stole pomalu hnědne bylinný čaj na nervy a spánek a je ticho, krom projíždějících tramvají a nemilosrdně odbíjejících hodinových ručiček. Zas jsem se probudila s myšlenkou, který lze popsat jenom slovem pochybnost.¨
Zpochynitelnost všeho. Ten pocit je stejně starý jako moje bdělé vědomí. Od dob, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem. A začala pochybovat. Co když je starý míč ve skutečnosti malá planeta zmítaná už po desetiletí nevinnou hrou všech dětí, kterým kdy přišla pod ruku? Co když někteří lidé umějí číst myšlenky a nám ostatním to neříkají, jen mlčky sledují zábavné programy niterných pochodů promítající se nám nad hlavami? Co když je můj obličej obličej někoho jiného? Co když jsem špatný člověk? Co když se věci každým nepatrným okamžikem rozpadají a zase skládají na miniaturní částečky a celé mé vědomí se tak obnovuje a zas ztrácí dřív, než stihnu udržet myšlenku? Proč se všechno jeví jen jako zdání pokaždé, když se probudím s tímhle pocitem v hlavě a v duši, odkud od počátku vyvěrá.
Hledám tužku nebo pero. Vlastně propisku. Tužka je nepohodlně lehká na slova, která mi připadají těžká a hutná jako mastná čára, která zůstává po doteku kuličky na papíře. Ten směšný malý mechanismus. Je mi divně úzko, když pomyslím, co se mi děje pod rukou, když čmářu do kreslícího bloku myšlenky, které se nesmí ztratit.
Pochybnosti. Můj život jsou pochybnosti. Já sama jsem pochybnost. O ostatních. O správnosti dobrých úmyslů. O nesprávnosti hříchu. O sobě. O jednoduchém úkonu sebelásky, který se pod náporem nekonečných možností a úhlů pohledů stává neuskutečnitelným.
Mám jen jedno neměnné pravidlo: Pokud jsi si jistý, jsi buď hloupý a nebo se mýlíš.
If you're sure, you're either stupid or wrong. Věčná omezující přítomnost úderných anglických vět v mé hlavě, dlouho po tom, co jsem je přestala potřebovat. Dopadají na vzletné české myšlenky jak cizí exotický balvan křiklavých barev a jednoduchých odpovědí, udusávají pod sebou snahu vykreslit dlouhá skloňovaná jména, aby jednoduše obysáhly všechno svou zdánlivě primitivní gramatikou. Life ain't that easy, girl. I kdybys pro to stokrát ronila slzy.
Naproti v okně se svítí. Soused je vzhůru. Proč, když všechno spí? Není dost pozdě ani brzo. Tohle je chvíle pro osamělé psáče do zmuchlaných náčrtníků a jejich miniaturní propiskové mechanismy, hořké vzpomínky na mrtvé lásky, nesmyslnost všedních věcí a mámivou naději obsaženou v nasládlé chuti čaje pro klidný spánek. Třeba se učí na zkoušku. Třeba si přivedl přítelkyni. Představa sexu. Byť sexu cizích lidí je podivně vzdálená téhle chvíli tělesného vakua. Vstávám jako podivně nezaujatý voyer a hledím k oknu. Co očekávám, že uvidím? Stříbrné světlo halí okno jako vánoční dekorace bez pomoci mých tří dioptrií. Stříbrný svit a půlkotouč, který se dřív zdál být jasným středem lampy dostává skvrny, prohlubně a krátery. Na lesklém skle sedí Měsíc, má jeden den do úplňku a posměšně se na mě dívá. Vidíš? Já ti to říkal. Všechno se dá zpochybnit.
A tvoje radosti, strachy i bolest dvaadvaceti prožitých let? Co z toho je reálné? Kam odcházejí hodnoty, když tak dobře víš, že žádná z nich není skutečná? A čí je tahle bledá ruka s propiskou?
Jsem klidná. Čaj chladne. Brzy bude zas světlo a Měsíc příští noci mi nedovolí spát. Bod jistoty v mihotavém světě vybledlé ranní melancholie. Vždycky je možné, že neusnu. I must be either wrong or stupid.

Neumím mluvit

Je moc věcí, který neumim říct a ani nevim jak. Pod okapem dní odplouvaj pryč aniž by o nich kdokoli věděl. A hlavně ty.
Jednoho dne si to bud vyčítat, že jsem mlčela celou tu dobu, kdy bylo co říct. Ale co vím, třeba by to bylo k ničemu, všechny ty slova. Zbytečný, trapný, nesmyslný. Nevyslyšený. Nechtěný.
Vzít kus duše a ztvarovat jí do do slov, vyslat jí vpřed, aniž bych věděla, co se s ní stane, až dorazí do cíle.
Mlčela jsem roky a roky. Pamtuju si chvíle, kdy jsem mluvila s úplně cizími lidmi a nechávala je , aby se na mě dívali, jak se rozpadám na kusy, jen pro pocit, že někdo poslouchá.
Kam odejsou slova, když odejdu já? Budou se mi pořád držet za zády šeptat mi do ucha všechno, co jsem nestihla vyslovit?
Vědět tak, co chceš slyšet.

Dům na kopci

Vstával většinou velmi brzy. Udělal si čaj, posadil se na parapet okna a díval se ven na východ slunce. V té zvláštní chvíli, kdy na běžné problémy dne je ještě moc brzy a na ty minulé už moc pozdě byl, zdá se, klidný. Sedával strnule, tisknul prsty ke stěně hrnku a mlčel. Několikrát jsem ho tajně pozorovala z postele. Byl to zvláštně povzbudivý pohled. Shrbená ramena se najednou držela víc zpříma, plíce prohloubily nádechy a s unikajícími výdechy, jako by z jeho těla odcházela všechna každodenní křeč. Ten pohled mi připomněl, proč tu vlastně ještě jsem, v noční košili v bíle povlečené posteli s vychladajícím důlkem po vyhublém těle.

Jednou ráno mě zpozoroval, jak se na něj dívám. Nikdy předtím jsem ho neviděla tak rozzlobeného. Nekřičel, nejsem si jistá, jestli by něčeho takového byl vůbec schopen. Nic neříkal. Jen se přede mnou opět stáhl do své křečovité skořápky, jako nějaká zvláštní bledá sasanka a když se otočil čelem ke mně, aby se postavil zas na zem, v očích měl něco, čemu jsem se raději nesnažila porozumět. Ze všeho nejvíc to připomínalo zklamání. Pak odešel z místnosti a nikdy už jsme o tom nemluvili. Nevím jistě, co ho tenkrát tak rozrušilo, ale podle všeho nemohl snést přítomnost kohokoliv jiného v jediné šťastné chvíli dne. Jeho krátký úsek věčnosti, příliš křehký, aby unesl přítomnost dvou bdících myslí.

Žili jsme sami a tiše ve starém kamenném domě na kopci za městem. Když se nad tím někdy zamyslím, nemůžu uvěřit, že tohle je skutečně život, který jsem si dobrovolně vybrala k žití. Každý den, každou hodinu, v zajetí vysokých stropů. Neměnný výhled na zkroucené větve stromu skrz dělená francouzská okna v kuchyni. Ubíjející rutina začínající a končící podivně tvrdým spánkem vyplněná nekončící péčí o člověka příliš nemocného, než aby byl schopen vidět byť sebemenší smysl v čemkoliv, co dělal.

Po většinu doby, co jsme spolu žili v domě na kopci, jako by ani nevnímal mou přítomnost. Neděkoval za připravené jídlo, nikdy nepřišel, když jsem ho volala, málokdy se mnou mluvil, a když hrál na klavír, obvykle mi taktním, ale jednoznačným způsobem naznačil, že moje přítomnost v místnosti je víc než nežádaná. Na druhou stranu, stále jsme spali v jedné posteli, jedli ve stejnou dobu u stejného stolu a ve světlejších dnech chodili na krátké procházky po kopci. Trval na tom, že mi nabídne rámě a já, protože jsem nebyla schopná mu odporovat, jsem se do něj zavěsila a procházeli jsme se pomalu krátkou trávou jako ukázkový manželský pár. Připadalo mi to zvláštní a nepatřičné, vzhledem k jeho stavu, ale on trval na svém, jako by tohle jediné gesto nahrazovalo všechno, co mi nebyl schopen poskytnout a co (a tomu nikdy nevěřil) jsem od něj nikdy nechtěla.

Nedokážu už si vzpomenout, kolikrát jsem si přála sbalit si věci a utéct někam, kde bude slyšet zvuk lidského hlasu, svižné chůze po chodníku, vidět a stát se součástí obyčejných věcí, slyšet jedoucí tramvaj nebo zajít do obuvnictví. Měla jsem stovky pádných důvodů, proč bych to měla udělat. Ale nikdy se to nestalo. Žila jsem přisátá jako parazit na hostiteli, který už nemá čím hostit. Měla jsem být dávno někde daleko od domu na kopci, hledat jiného, ze kterého bych mohla systematicky vysávat nejhloupější, nejprimitivnější lidský cit. Místo toho jsem lpěla na blednoucí skořápce umírajícího připoutaná vlastní slabostí. Byla jsem v tu dobu, a možná stále jsem, velmi slabá.

Mám za to, že jedna z mála věcí, které udržují člověka příčetného je vědomí, že existuje jistá nadvláda rozumu nad tím, čemu obvykle říkáme pudy. Naše zvířecí já. Základní já. Já, na které se nechceme dívat, protože neomylně pohlcuje všechno, co si přejeme a co zároveň neschválí náš mozek. Pokud se takhle, pravděpodobně stejně fiktivní převaha rozumu rozvrátí a ke slovu přijdou nekontrolované emoce, člověk se ocitá na hranici šílenství. Tichého, uzavřeného šílenství, které člověka vyžírá zevnitř a venku zanechává nedotčenou hladkou slupku. Ta léta v domě na kopci pro mě byla léta nepřetržitého šílenství.

Nevím, jestli člověk může někdy doopravdy vypovědět o úzkosti, která sužuje člověka svázaného sebou samým. Přirovnala bych to k vězni, který má klíče od své cely a neumí jí otevřít. Nikdo mi nikdy nebránil v odchodu. V běžném slova smyslu jsem byla naprosto volná. Jenže pokaždé, když jsem mu přinášela do postele knihu, roztahovala závěsy v ložnici, aby se podíval na denní světlo nebo ta rána, kdy jsem ho vídala sedět na parapetu a dívat se na východ slunce, věděla jsem, že před sebou neuteču. Tahala jsem za sebou sama sebe i se snůškou zmrzačených citů jako železnou kouli. Naprosto šílená v nitru, neporušená na povrchu. Znala jsem jen jednoho člověka, který byl vůči tomuto způsobu nepříčetnosti imunní. Shodou okolností to byl zrovna ten člověk, kterého jsem jednoho lednového odpoledne našla ležet v koupelně na podlaze mrtvého s podřezanými žílami na kostnatých rukou. Vzpomínám si, že před mnoha lety, když jsme se poznali, to byla jedna z věcí, které mi na něm nejvíc imponovaly. Připadalo mi, jako kdyby putoval z nejčernějších částí své duše zase zpátky na povrch, aniž by cokoliv přenášel z jedné části do druhé. Připadalo mi, jako kdyby nikdy nelitoval ničeho, co udělal, ať už to vzešlo z jakékoliv části jeho mysli. Byl jako jedna velká otevřená nádoba činů, které se netřídily podle dobra a zla. Dodnes jsem si jistá, že právě to bylo nakonec příčinou k tomu, aby si onoho lednového odpoledne v koupelně podřezal žíly.  Čekala jsem, že až se to jednoho dne stane a cokoliv to bylo, co ho trápilo, ho přemůže, moje tiché šílenství odejde s ním. Když jsem stála nad jeho bledou mrtvolou, mezi prsty na nohou lepivou krev, připadala jsem si spíš než jako osvobozená jako parazit umíněně visící na mrtvém hostiteli.

Prázdno

Na prázdný list se najednou nic nehodí. Písmeno sem, písmeno zpátky. Dívám se do všech koutů, na osamělý drobek na koberci v touze uchopit cokoliv, o čem by se dalo mluvit, jako dřív. A nemám co říct. V duši naprostý klid. Do nedávna jsem si byla jistá, že je to tím, že jsem se očistila, konečně odešla z nevlídných míst, kde ani základní věci nedávají smysl, kde všudypřítomný strach strach odvádí pozornost od všeho ostatního. Teď vím, že jsem se nemohla víc splést.

Někde vevnitř pořád sedí stará špína. Utlumená, zatlačená do koutů silou, které nemůže vzdorovat, přechytračená na dobu neurčitou něčím mnohem silnějším než je ona sama, něčím stejně nebezpečným. Stále čekající na první příležitost, kdy bude moct vylézt ven, protlačit se nosní dutinami do mozku, zalít všechny jeho zákruty mazlavou černou hmotou a začít zas všechno ovládat, jako to dělala dlouhá léta.

Než se to stane, nebudu mít co říct. Nebudu vědět, co napsat na prázdnou stránku, oči zaslepené bílým zákalem vymodlené nevědomosti. Nejhorší že všeho je prý splněné přání. A já si přála nic necítit.
Nikdy by mě nenapadlo, že mi bude chybět třas prstů skrytých v kapse, který nastává při každém menším vzrušení. Že budu postrádat cit, se kterým je člověk schopen hledět na jednotlivá stébla trávy větrem poskládaná do dokonalých mandal a cítit svou nejedinečnost, maličkost, zbytečnost. A že se nebudu moct dovolat pláče, aby mi ulevil, jako to vždycky rád dělal předtím. Zmizel i se svou rudou nouzovou brzdou, vždycky na dosah.
Na prázdný list se najednou nic nehodí.

Udělejte si obrázek...

Ještě si pořídit kočku a budu succesful novelist.

Bez názvu

Chci tam bejt zase s tebou. Poslouchat stejnej song, sedět potichu, pít a cejtit a neřešit, co jsme, kdo jsme a co tu spolu děláme. Jenom se dívat na obzor, zakterej před chvílí zapadlo slunce a mít všechno ještě před sebou. Všechny hloupý konverzace, všechny potenciální stíny i světla, co se můžou, ale nemusí stát. V nose vůni letního večera a zejtra se nikam nemusí. Protože je léto a protože mi je osmnáct. Vezmi mě tam ještě jednou. Seď  a tvař se, že všemu rozumíš. Tvař se, že mě posloucháš. Tvař se, jako že tě zajímá, co plácám. Meze už nejsou studený.
Chci tam bejt zase s tebou.

Slupky

Seděli na obrubníku sálajícím denní horko do dusné noci. Na park už dávno padla tma a mezi stromy občas proběhl nějaký tvor, kterému čas nedělal starosti. Byly čtyři hodiny ráno a vzduch se začínal srážet do kapek rosy.
Napila se z poloprázdné láhve piva.

"Přemejšlej si, co bys chtěl dělat? Myslim, v životě." Řekla a dívala se do parku.

"Jo. A ty?"

Nadechla se, aby odpověděla, ale pak se radši rychle znovu napila. Bublinky nápoje jí prorazily cestu hrdlem a uvolnily křeč. Neřekla nic. Nastalo ticho.

Způsob, kterým mlčel jí už týdny přiváděl k šílenství. Uprostřed něj se schovávalo něco, co chtěla, musela mít. Kladla mu banální i složité otázky, aby se k tomu dostala, opíjela ho, rozmlouvala s ním a on mlčel. A když ne, odpovídal otázkami. Šílená touha dostat se k jeho středu jí v nárazových vlnách připravovala o rozum. A jeho to pravděpodobně bavilo. Pravděpodobně.

Vzdala pokusy o další rozhovor, položila mu hlavu na rameno, to přece nic neznamenalo, a podala mu láhev. Napil se, vrátil jí. Napila se, vrátila láhev.
Bezprostřední blízkost jeho tlukoucího srdce jí pronikala ušním bubínkem až do mozku, kde zburcovala krom dalšího víru nutkání i něco hormonů a k touze připravit ho o všechny slupky, do kterých byl zabalený, přidal i touhu  připravit ho o všechno oblečení.

Mělo by to být stejně jednoduché jako rozepnout knoflíky od košile, stejný jako stáhnout kalhoty z boků. Mělo by být mnohem jednodušší zakousnout se mu do duše. Alespoň o trochu jednodušší, než jak to bylo teď. Uvažovala, jestli tohle je to, co si skutečně přála, když kdysi snila o nekonečně překvapujících hloubkách lidského já. Otevřeli další láhev.

"Nechci jít domů." Nadhodil, zátku žmoulal v ruce. Položila se na záda na trávník a pozorovala špatně znatelné hvězdy.

"Jakto?" zaznělo klidně z jejích úst. Kontrast mezi tím slovem a třasem co jí cloumal všemi vnitřními orgány jí na chvíli zarazil. Základní lež. Základní cit.
"Je mi tu s tebou dobře."

"?" ,ozvalo se jí v hlavě. Nevěděla co má říct. A tak nic neřekla a podala mu láhev. Pak se podívala na celou scénu z pohledu zvenčí. Dívala se na sebe, jak leží na trávě s rozhozenýma rukama a s kamenným výrazem sleduje hvězdy, jako by jí vůbec nezajímaly a vedle ní sedí on, hezký a unavený a působí dojmem, že je vlastně daleko, hrozně daleko. Nedívala se na něj. Nedotýkala se ho. Ani se neusmála. Ani mu neodpověděla, když jí řekl, že je mu s ní dobře. Dívala se na hvězdy, milovala je, ale mlčela o citu k nim. Stejně tak jako byla s ním, milovala ho, ale mlčela.

Postava dívky, na kterou shlížela, se začala obalovat do slupek z cibule, jednu po druhé, zavíral se za ní průnik do reálného světa. Bilá vlákna rychle hnědla a on, paradoxně čistý a odkrytý se, aniž by cokoliv zaregistroval, díval do parku.
Potom zas ležela na trávě a v jejím zroném poli nebyla krusta ze slupek, ale jenom nebe, široké a nikde nekončící, stejné, jako všechno, co chtěla, jako všechny její touhy, jako nutkání vzít do rukou jeho podstatu, vyždímat si jí do čaje a pak jí horkou vypít, aby jí spálila všechno na cestě mezi žebry v hrudním koši. Posadila se a ze zadu ho objala kolem ramen, přitiskla ho k sobě. Položila čelo na jeho zátylek a vdechla.

"Lidi voní, když jsou dobrý. Když v nich zbylo něco nezkaženýho." řekla a jedna ze slupek, která balila její mumii, ležící v trávě ve světě ptačí perspektivy, se rozpadla.

"Voním?"

Věděla, že odpověď zas oloupe kousky slupky a tak odpověděla kladně a dál skulinou mezi rty sála vzduch poznamenaný jeho přítmnosti, jako by v něm snad ulpívaly části toho, co od něj potřebovala.

Zdál se být spokojen s tím, co slyšel. Ve skutečnosti lhala, když řekla, že voní. Cítila z něj sebe. Tu vůni, kterou člověk cítí, když se ráno probudí po noci v horečce. Teplou a naprosto běžnou vůni, důkaz čistě živočišného původu vlastního těla. Familiérnost toho odéru jí znervózňovala a zároveň nutila zavřít oči a zůstat, kde je. Spokojenost s okamžikem. Na zranitelnost jádra je snadné zapomenout v momentech náhlé důvěry. Postůj chvíle, jsi krásná. Všechno bylo špatně.

Stále obalený desítkami svých vrstev, hřál si v teple osobního pekla rozpadající se obranu věčně se bránícího tvora, jehož obrana po letech selhala ve všech bodech. A zdálo se, že je mu to jedno. Ona předstírala, že je jí to jedno. Že je pořád tak v celku, jako byla před minutou, i když se zrovna dělila na části, které se s v nastalém zmatku s nevalným úspěchem pokoušely zas slepit. Z pohledu shora se dívala na muže s mumií zapečetěnou do posledních zbylých průsvitných blanek, schoulenou v poloze embrya v jeho profesionálně objímající náruči.

"Zejtra bude taky den." řekla potichu.

"Chceš jít domů?"

"Myslim, že jo."

Nechtěla jít nikam a tak, když vstala aby odešla na noční autobus, zvedly se rozlámané slupky ze země aby se jí zkřívané a nefunkční přilepily na záda, ruce a nohy, doufajíc, že ještě něco zachrání a jak odcházela parkem, překážely jí v chůzi.

Zůstal sedět se svou vůní základního žití a díval se, jak mizí nočním parkem, kde jí mohl kdokoliv ublížit, kdyby chtěl a nevěděl, jestli je mu to jedno a nebo ne.

Knihy, které nikdo nečetl

Mortalita novorozeňat ve zrovna započatém rocem lehce stoupla, porodnost naopak klesla. Feťáci vynalezli plno nových způsobů jak se zfetovat, parchanti plno nových způsobů jak činit zlo, my little ponny vytvořilo několik dalších zářivých variant koníka, výrobci podobně barevných dětských hraček stáhli po Vánocích své stejně barevné vlezlé reklamy z televize a Svědci Jehovovi nosili stále stejná opraná manšestrová saka. Od minulého ledna ztloustla přibližně o pět kilo a vlasy se jí prodloužily o deset centimetrů. Na stromě před oknem zbyl od podzimu jediný žlutý list viklající se v průvanu, a zatímco větve zapadaly měkkou břečkou, nedojedená snídaně na kuchyňském stole pomalu okorávala. Svět běžel dál.

Myslela na to, jak pod krustou sněhu zahnívá loňská tráva aby z ní na jaře vyrostla další. Na to, jak popelnice na rohu plné čmouh od jídla ničím nepřipomínají ty staré kovové. 
"O tom všem se dá vyprávět." pomyslela si. Pak zvážila, jaké jsou šance, že by někdo chtěl slyšet příběh o popelnicích a vymazala několik řádek v textovém souboru z otevřeného notebooku před sebou. Ozvěna slov "příběh o popelnicích" se jí v monotónním chorálu myšlenek ještě několikrát odrazila v hlavě, snad aby dala najevo své zhnusení nad obsahem mozkovny svého původce. Popelnice pozitivního myšlení.

Odložila počítač aby si uvařila snad tisící čaj toho dne a pak se znovu podívala z okna. Mívala romantické představy, které se obvykle snažila skrývat nejen před ostatními, ale hlavně před sebou, že jednoho dne najde pod oknem, tam u těch popelnic, někoho, kdo bude jen tak stát a dívat se jak sedí na parapetu. Pozve ho k sobě, promluví na něj a bude vyslyšena. To, jak směšně si připadala, kdykoli si uvědomila, jak absurdní jsou její představy se jen zvyšovalo s každou minutou marných pokusů vysvětlit sama sobě, co se jí vlastně honí hlavou. Používala svůj mozek jako zásuvku na lékařské zprávy. Třídila si myšlenky podle čísel a barev. Alespoň to tak chodilo do doby, než se musela začít snažit, aby vůbec bylo co třídit. Škatulky života se zvláštním způsobem zaklaply a přivařily svá víčka pevně ke stěnám, aby nic nemohlo uniknout ven ani dovnitř. Lidé, kteří byli ochotni o tom něco vyslechnout obvykle tvrdili, že to je jen dospívání. Ona sama cítila, jako kdyby jí proces uzavírání škatulek jen postrkoval k blízké duševní smrti.

Sníh stále padal.

Rodina. Škatule oprýskaná dlouhými lety používání, stěhování, kutálení a přesypávání. Vztahy. Přiblble růžová zakulacená věc, na okrajích zrezlá nekonečně nedbalým otíráním papírovými kapesníky. A škola, práce : Jako kdyby jí někdo nechal dlouho na slunci. Rozplizle zaujímala své místo v hlavě a kymácela se hned na tu, hned na druhou stranu.

Tyhle tři tam stály vedle sebe, nesourodé, statické, v louži čehosi lepkavého, z čeho byl cítit zbytek levného vína. Stejně jako ty popelnice na rohu, každá zamazaná svým typickým způsobem, každá ničená poryvy větru, zapálená spratkydětmi ze sousedství. Sníh se změnil v bílé, vodou těžké cucky, které dopadaly na chodník, ke už ležel jejich předchůdce. Měnil se v louže namrzajícího šlemu.

Kdysi dávno byla přesvědčená, že jednoho dne, až bude stará, v houpacím křesle a obklopená kočkami, napíše postilu svého života a ukryje jí pod uvolněné prkno svého domu, aby ji tam pak někdo našel. "Našel a vyhodil." Pomyslela si. 
Trávila tolik času psaním nezměrných stránek svých pomalu tekoucích myšlenek, že nebylo o čem psát, krom popisu proudu unaveného vědomí. Nikdo nečte proudy vědomí. Nikdo nic nečte. Ta myšlenka zazdila ideu realizace tak řečené postily navždy.

Bludy, ve kterých se koupala, když přišel špatný čas v roce, kdy dny končily příliš brzo a začínaly příliš pozdě se motaly vždy jen kolem pocitu zbytečnosti. Povídky vznikající v tom čase se také plnily jen tím. Konání bylo zbytečné, rezistence stejně tak. Smrt i život byly zbytečné, sebevražda a s celým jejím věčným patosem smrti se stala představou téměř neúnosně absurdní.

Zdálo se, že takhle bude probíhat celý život. Chodit po ulicích, sledovat mrtvolnou zbytečnost bytostí, kterým se někdo rozhodl říkat lidé a připisovat jim lidské a nelidské vlastnosti, pokoušet se pochopit směšnou nahraditelnost jejich radostí i smutků a pak o nich psát věci, které nikdo nebude číst.

Čtyřicet pět

Někdy se cejtim jak kdyby mi bylo pětačtyřicet. Přesně ta doba, kdy se obličej roztejká jako rozvařenej houskovej knedlík, zrovna mi vyndali dělohu (nějakej nádor)a spolu s ní, jako by odešly všechny zbytky mý ženskosti. Celej život se točí kolem dospělejch dětí, co už nebydlí doma. Včera jsem zasadila do truhlíku dobromysl a ten teď zvolna uvadá. Neumím zacházet s rostlinama, protože celej život žiju ve městě, bez zahrady, bez jakýhokoliv smysluplnýho spojení s rytmem přírody, kterej se odehrává někde tam venku, za barikádou stereotypu, nedochází mi ani základní věci, jako že k růstu je třeba slunce a voda. Nemám vůli cokoliv dělat se svým rozpadajícím se tělem, protože není pro koho a dělat to pro sebe už je pozdě a zároveň moc brzo. Lidi se na mě nedívají, jen já se občas podívám na ně a je mi těžko, tak radši zavírám oči a překryju si je kolečkama okurky.

mhd

Je ráno, všední den. Vstanete někdy kolem sedmé hodiny, pokud jste z těch šťastnějších a uvědomělejších, nasnídáte se, pokud jste ztěch přirozeně čistotných, pravděpdodobně si dáte i sprchu.
Jistě mi dáte za pravdu, že ačkoli člověk téměř denně vstává s deprimující myšlenkou na dlouhý den před ním, pocit, kdy vycházíte do čerstvého vzduchu a poslední dobou i slunného počasí, pěkně vymydlení a s plnými žaludky není zas tak k zahození. Tudíž, přestaňme fňukat a hurá do života.
Ale skrytý a neodvratný ranní problém obvykle začne vyplouvat na povrch hned za domnovními dveřmi. Pokud chodíte do práce pěšky, máte vystaráno a k tomu ještě spálíte roztomilé množství kalorií, které pak dozajista zase doplníte celodenním sezením na zadku v práci či škole. Pokud máte auto, máte vystaráno také až na nutnost dopňovat nelevný benzín a dopady na životní prostředí, které jsou každému brzo ráno vstávajícímu myslícímu tvoru půl hodiny po probuzení úplně šumák.
A pak jsme my ostatní, bytosti bledých tváří, bez řidičáku a nebo bez auta, které jsou odkázány na ony fascinující pojízdné světničky zápachů, záchvatů, nekalých záměrů a zpátečnických módních kreací.
Úžas mě asi nikdy neopustí. Pakliže totiž nastoupíte už pátý den v týdnu, tedy v pátek, do té samé tramvaje v ten samý čas a do obličeje vás jako mokrá houba uhodí čísi specifický tělesný odér, je těžko uvěřit, že zrovna vy jste obdarováni tak malou dávkou štěstí. Komu se povede denně potkat ve veřejné dopravě někoho, kdo se neumí a nebo pravděpodobně z náboženských důvodů nesmí umýt? Zdá se, že nezáleží na elikosti města a počtu obyvatel. Toto lidé jsou všude, hlavně tam kde jste vy, a smrdí. A nebo si zvlášť oblíbili parfémy typu Zmoklá nutrie, Psí dech a Závan z Olomoucké tvarůžkárny. Zajímavá je samozřejmě variabilita smraďochů. Málokdy potkáte dva stejné. Upřímně, kdo má ještě sílu a chuť snídat, když první co v ošklivém světě za okny vašeho domova ucítíte je nějaký ten Psí dech a v okamžiku zatoužíte mít po ruce igelitový sáček, který má tu potenciálně milou vlastnost, že jde po naplnění zavázat a potutelně vhodit do síťovky nemyté osoby.
V případě matek s dětmi se různorodost exemplářů snižuje. Ty se vyskytují obvykle v párech, rvou ohromné kočáry na jim určená místa (a tak to má být, bůh jim žehnej) a okázale ignorují pokusy jejich dětí spáchat sebevraždu skokem z vozítka. Vůbec velká spousta dětí v tramvajích se vyznačuje obrovskou chutí nikoliv k životu, jak by se tomu dalo v jejich nevinném věku předpokládat, ale naopak k ukončení života. Domnívám se, že chtějí být udušeny vlastními holuby z nosu, slinami, ohluchnoout a následně si nechat explodovat hlavu v důsledku vlastního řevu a nebo je toto všechno součástí ohromného celoplanetárního plánu batolat, která jen čekají, kdy se někdo ze spolucestujících zblázní a na místě je zardousí. Pakliže Bradburry napsal povídku malý vrah, myslím, že bych mohla splácat něco na téma Malý sebevrah.
A důchodci? Neboli politicky korektně řečeno senioři? Už jste někdy něco slyšeli o věkové diskriminaci? Už jste slyšeli o tom, jak se bezbranní staří lidé stávají oběťmi kapsářů a jiných kriminálních živlů? Dovolím si hádat, že ano. A při pohledu na nebohou babičku kymácející se vratce nad sedadlem obsazeným mladíkem, jemuž ze sluchátek ostatntativně nahlas zní Sean paul bych tomu i věřila. Ale v momentě, kdy stojím na zastávce, dveře vozu se otevírají, najednou dostanu do zad loktem a přede mě se rychlostí omlypijského sprintera vřítí postava v tesilu, mívám chuť řvát.
Řvát, řvát a řvát, dokud mně někdo nechytí, nenasadí mi svěrací kazajku a nedvede někam, kde budou jen vypolstrované stěny, konejšivé ticho, koktejl sedativ pěkně do žíly a žádná, vůbec žádná hromadná doprava.

Svoboda posměchu

"Tématem týdne je svoboda slova. No, Maruš, o tom bys mohla taky něco napsat, ty přece umíš tak pěkně mluvit." A Maruš napíše. Pak napíše taky Pepa, Karel, Lojza a Božidara, aby bylo všem jasné, jak jim není lhostejné, že jim dnešní ošlivá zlá společnost ubírat možnost vyjadřovat se a že každopádně nesouhlasí s nynějším vedením státu. Taky nezapomenou dodat, že jsme všichni utlačovaní, kapitalismus nás požírá, komunismus nás samozřejmě požíral ještě víc a je dobře, že máme u nás v malebné české kotlině tolik altruistů, kteří na toto téma něco napíšou, protože to přece vede k lepší informovanosti naší mládeže a vůbec, proč že už to neběžíme někam zvonit klíčema?
Už jenom to, že blog.cz vypíše téma týdne "Svoboda slova" se dostáváme do situace, kdy je nám všem jasné, že se rádoby politické články začnou množit jak krysy a stejně jako krysy začnou požírat kyberprostor svou nesnesitelnou, nezajímavou a ukecanou četností. V ten moment přicházím já, s ukecaným článkem s rádoby politicky laděným úvodem a v duchu se trochu vysmívám, trochu se zajímám a ze všeho nejvíc se nudím jednotvárností, která nás všechny postihla.
Už jen to, že ani o samotném tématu svobody slova nemáme co říct, krom toho, že stále omíláme desítky let staré vzpomínky na totalitu, přenášené z generace na generaci mě trochu zaráží. Proto mi v hlavě vyvstává otázka: Chceme my vůbec mluvit? Kolik vlastních názorů jsme v životě veřejně prezentovali aniž bychom k tomu byli vedeni? Kolikrát jsme se snažili někoho předvědčit, že náš názor nejen dává smysl, ale je i cestou k úspěchu? Skutečně jsme se někdy snažili podívat se na sebe jako na tvora, který nejen má možnost volby, ale tuto možnost skutečně využívá? Svoboda slova totiž existuje vždycky, v jakýchkoliv podmínkách, každém režimu a každé éře. Problém je v tom, že jen málokdo je ohcoten za svoje názory nést zodpovědnost.
Maruš tuhle povídala, že se jí to tady celé nelíbí a že spějeme do záhuby. Božka taky povídala, že ten její už nevydělává tolik, co vydělával. Ještě že si na to dámy můžeme svobodně postěžovat.