73

Dnes by ti bylo 73 let. Probírám se tvýma fotkama v tvým bytě, na gauči, co jsi koupil a na sobě mám tvou mikinu. Lidi na obrázcích vedou kola, stojí na mostech v Amsterdamu a tady stojím já, na rozhledně v Jizerkách a držím v náručí sestru.

Je to zvláštní. Desetiletý já na fotce se zdá být mnohem jistější, mnohem smířenější než to, který vídám denně v zrcadle. Možná je to tím, že tenkrát jsi byl jen metr ode mě, ne někde, kam za tebou ještě pár desetiletí nebudu moct.

Bylo by ti 73, neviděli jsme se už skoro šest let a přesto cítím káravej, ale vlídnej pohled v zádech pokaždý, když mě život zavede do slepý uličky, když se najednou nemůžu nadechnout a jsem zase malá holka, pitomá a nivní, toužící po tom, aby mi někdo vysvětlil, jak mám žít.

Bylo by ti 73 a stejně mám pocit, že i kdyby nám někdo dopřál alespoň o těch šest společných let víc, stejně bych bloumala od ničeho k ničemu a pořád čekala, že se odněkud vynoříš a smažeš všechny mý problémy. Několika málo slovy. Úsměvem. Nebo i jednoznačným tichem.

Bylo by ti 73. Pořád mi to ještě nedochází.

Byli jsme ve stejným časoprostoru
a já
láhev napůl vyprázdněná
v toku řeky plný svinstva
vidim zázraky
tvý voči
tvou náruč a smysl bytí

Stejnej čas a prostor
proboha
ten den,
jsem byla tak šťastná, že jsem mohla umřít
a nic by mi nechybělo
nic
než tvá náruč
a tvý bytí

stejnej časoprostor

Ukolébavka

zapít panáct dávek spánku

zapomenout na všechno

zbytečně vysvlečení

už se nikdy nezahalí

ohrádka, kde se pásly hrůzy 

prázdná
kolébka

průzračně čisté okno do duše
zamazat špínou
tajemství roztříštěných o palubní desku

zavřete okenice
zhasněte lampy

zapít patnáct tisíc dávek spánku

křičící přestanou křičet

plačící přestanou plakat

zapomenutí musí zapomenout

Janě

Když dnes usedám
na prázdnou stranu postele
se mnou usedá srdce
V rohu přepečlivě složené
roky, měsíce
pokrývky, polštáře

A konečně odpouštím ti
Odpouštím předčasnou smrt
tři promarněné roky
Poté cos domů
Místo něj
Přinesla jenom brýle v sáčku
Odpouštím neskrytou bolest
sobectví
a prostým pláčem chtěla bych
Vyvolat si tě k poslednímu objetí

Odpouštím ti
Odpouštím nám
ten nádherný archetyp ženských chyb
nesnesitelné předurčení,
břemeno věčné lásky

sluncem spálená kůže
tvoje kůže.
cesta nejmenšího odporu
tvá cesta
můj odpor

už nekladu vinu
vina je lenivou potravou
nepláču, slzy
mě neodvedou k oltáři.
Neviním raněné
Nezháším cigarety
o provinilé
a v autě jsem vždycky potichu
Kdosi mě příliš dobře vychoval.

Promluvy s Nekonečnem

Dneska ráno jsem si nalila do kafe mlíko. Den je tak zvláštní, že už ani nemam tendenci přemejšlet nad znásilněnýma krávama. Nad ničim. S mléčným proteinem piju svojí chvilku sobectví. Myšlenky se ani nedají myšlenkama nazývat. Vsouvají se do sebe navzájem v nepatřičně tělesným aktu, svazujou se a zase se rozmotávají, jako kdyby se sebe navzájem náhle štítily. Dívám se na ně, jak se rozpouštějí v kávě a s každým lokem doufám, že zmizí i z mý hlavy. Noci byly vždycky tvoje doména.

Sedíš v nohách postele, tma kolem tebe, indigová, ti padá do stejně modrých očí. Pokaždý v nich vidim galaxie. Jak je to dlouho, co jsme spolu naposled mluvili, povídáš věcně?
Za ta léta jsi zaujal místo mýho svědomí, pomyslím si a ty to slyšíš. Krčíš rameny. Hvězdný znamení se otáčejí v rytmu vteřinový ručičky. Odpočítáváš čas, kterej jsme měli. Ten co už není a ten, co mi ještě zbejvá. Do svítání.
Nestihli jsme se ani rozloučit, minule, když jsem tě vyměnila za netrvanlivý kousek reality. Nebránil ses, nevyčítal jsi mi nic. Přece jen, díváš se na mě pohledem očí, který viděly okraj vesmíru, prošly tunelem, na konci kterýho čeká světlo a tak, moje pozemský chyby, jsou pro tebe jen smítko na tváři všehomíra.  Ale jsi zpátky. A budeš mi promlouvat do duše, stejně jako tehdy, kdy jsme ještě věřili, že víra má smysl.

Je ráno a já tvou pachuť naivně rozpouštim v kafi, jako kdyby snad kofein dokázal ve vteřině, co já jsem nezvládla za léta existence.

Tak jedu v železný kostce na kolečkách a zvuky, tlumený ucpanýma dutinama a teplotou mě hladí po vlasech. Hvězdy se na mě střemhlav snášejí a hned se zase propadají hluboko pode mě, mizí mezi dlažebníma kostkama. Jsme zase spolu.

Právě teď a napořád

Říkej mi tisíckrát, že všechno přichází na etapy a že bude líp. Nemůžu.

Každej den, dvacet čtyři hodin. Ve dne, v noci, ve snech.
Absurdní bolest. Absurdně živý vzpomínky.
Neexisuje nic, co na sobě nemá vytetovaný jeho jméno. ¨

Uvědomuju si, že jsem šílená. A to ještě prohlubuje mý šílenství.

Netušila jsem, že se nechám někdy takhle strhnout myšlenkou stability. Domova. Jednoduchých věcí,
Pocitem, že až se večer vrátím domů, všechno bude stejný. Všechno to, co jsem nikdy nechtěla a čím jsem opovrhovala mi teď chybí jako droga.

Pusa na rozloučenou, pusa na přivítanou. Oddechování vedle mě v tý samý posteli. Víkendy bez smyslu, ale spolu. Animovaný seriály. Vaření pro dva. Jediná naděje, který kdy existovala,

Najednou o nic nejde a všechny ty měsíce někdo polil benzínem a zapálil. Klečim v popelu a zachraňuju zbytky, protože mi nic jinýho nezbejvá.
Nepamatuju si, co bylo předtim. Nepamatuju si sebe sama. Jenom dvě místnosti, dva lidi a něco, co se zdá  být iluzí štěstí.

Všechno přej přichází na etapy, říkají. Jednou bude líp.

Dny se vlečou stejně jakou před sto lety. Minuta za minutou v neodůvodnitelným osamění.
Vteřina za vteřinou. Titěrný úseky času srovnatelný s nekonečnem,.

Jednou bude líp. Minuta za minutou. Bez smyslu, Bez důvodu. bez vysvětlení.

Láskou umim vyvolat jenom zlo.

Přenašeč

Je deset hodin večer. Krájím slupku z košťálu od brokolice, dokud nezůstane skoro bílý hranol. Ukousnu konec. Ručička pomyslných hodin cvakne a vrátí se odkud přišla.

Sedím v křesle, v ruce ten absurdní kus zeleniny a zírám na svoje nohy. Začínají se vlnit a rozpouštět do stran v nenadálém vlhku, jako kdyby se potopily pod hladinu. Prsty se tvarují, zmenšují se. Stehna zeštíhlují, už nejsou ženská, ale dětská, jizvy na kolenou čerstvé, zvuk zpovzdálí naznačuje, že Horst Fuchs právě prodává multifunkční kávovar. Kostka cukru ve tvaru pikového lístku pomalu mizí v pěně perfektního cappucina. 

Z levé strany je slyšet rytmické klepání nože o kuchyňské prkénko. Jeden kousek jako druhý, Mrkev v přesných kostičkách na levé straně hlubokého talíře. Bílý celer, stejné velké kostky, na pravé straně. Potkávají se přesně v půlce. Ano, pane inženýre. 

Je deset hodin večer. Krájí zeleninu na polévku a přináší mi další bílý hranol dokonale zbavený slupky. Ukousnu konec. Horst Fuchs pomalu slábne.

Ve kuchyni je ticho a prázdno, pes se na mě dívá s nechápavou výčitkou. On i zbytek místnosti se pořád vlní jako pod vodou. V pěsti mi teplá ta pitomá okrájená brokolice a poprvý v životě si přeju, aby vedle seděl někdo malý s odřenýma kolenama, komu jí budu moct dát.

Kouř

Malinovka s vodkou mezi agresivně červenýma stěnama, divnej, zaručeně anglickej cider, kterej vzbuzuje pochybnosti už jenom tím, že má na zadní straně láhve českej překlad, to všechno zalitý ženšenovou kávou mi koluje v žilách. Nic zvláštního to se mnou nedělá. Ani bych to nečekala. Kolem baru se vznáší mlha kouře a DJ hraje jakousi příšernou směs zvuků porouchaný mikrovlnky a splachování protýkajícího záchoda. Holka na sbírání skla najednou zakřičí :"Co je to tady za fešáka?" A skočí kolem krku klukovi stojícímu za mnou ve frontě. Chvíli na sebe řvou přes zesílený zvuky špatnýho zažívání linoucí se z reproduktorů a holka pak pokračuje ve svojí cestě za půllitrama: Je malá a má velký prsa, prochází masou lidí jako bezhlednej bagr. Stojím s peněženkou v ruce ve frontě na pití, je mi dvaadvacet a jsem stará.
Už jsem na tebe tak intenzivně nemyslela několik let, ale dneska tě mam pořád v hlavě. Potěžkávám peněženku a dívám se skrz kouř. Jsem stará, chci jít za tebou domů, ležet v posteli v teplákách a povídat si. A bejt ideální pro to místo, dokonalý v čase a prostoru. Tak akorát ospalá a tak akorát vzhůru, abych říkala i věci, který neřeknu při plným vědomí. Můžeme pít kafe a počkat na východ slunce, poslouchat hudbu s dobrýma textama a stahovat si navzájem ponožky prstama u nohou.
Místo toho ječim přes bar objednávku. Zejtra budu smrdět kouřem, kterej nedostanu z vlasů ani po umytí. Co je s tou mou potřebou bejt sama? Jakej to dává smysl v kontrastu s tim, jak hrozně mi chybíš.  Mezi lidma, který neznam. Mezi kouřem, kterej mi vadí. Roky a roky bez myšlenky na tebe, najednou se topim v sentimentu. Nikoho nepotřebuju. Už moc dlouho nikoho nepotřebuju. Chtěla bych někoho potřebovat a sejmout ze sebe tíhu svojí poustevnický existence. Někoho, pro koho má smysl dělat věci.
Chci bejt sama, sama s tebou. Najednou to všechno dává smysl. Prohlížím kouř, stejně jako prohlížím bahno svejch myšlenek. Jsem zpátky v časech nezakalenejch alkoholem, v časech kdy příběhy knih byly všechno. co jsem potřebovala k životu. V časech před zaslepeným šílenstvím pokusů prokázat sama sobě důležitost svý existence. Jsem zase zpátky v dobách, kdy já jsem byla jen já. A ten kouř. Bože, ten kouř... proč jsem si vybrala stát mezi kouřem, kterej mi rve plíce?
Sklenice mě studí do rukou a pak sedím u stolku a kolem mě se tlačí desítky lidí.
Nevim, kam ses ztratil. Jednoho dne jsi tu prostě nebyl a já zapomněla, protože jsem chtěla zapomenout. Protože ses mi nehodil. Tehdy, když jsem ještě věřila v nepotřebnost blízkosti. Tím děsivější je uvědomění, že všichni po tobě byly jen tvoje nefunkční napodobeniny.
Sedim u stolku, piju malinovku a je mi šestnáct. Vidím tě proti sobě, otřásáš se pod nárazy hluku, jsi jen křehká představa, kterou může rozpustit každá maličkost.
Chci jít domů. Chci odvolat tu chvíli, kdy jsem si myslela, že jsem moc mladá na to, aby mý pocity byly reálný. Nic se nezměnilo. V mý hlavě má smysl pořád jen to, co jenom smrt může rozdělit. Pořád se vracím ke chvílím v teplákách v posteli. K jednoduchejm rovnicím bezbřehý náklonnosti.

Days of magic, Nights of war

Je teda halloween. Dneska v noci všechny ty duchové a příšerky vylezou z úkrytů a trošku se vyblbnou, než se zase budou před úsvitem muset vrátit zpátky. Představuju si, jak támhle někde v krajině anglosaské skřítkové a víly tancujou za světla posledních nevychcípanejch světlušek. Oslavujou konec keltskýho roku a začátek novýho. Neptejte se mě proč, ale na tyhle věci si potrpim. Když na ně myslim, v mý hlavě taky tancujou přichcíplý světlušky a kapradí se vlní pod poryvyma slanýho větru od moře. Podle keltů právě končí perioda léta a začíná zima. Hranice mezi světem mrtvých a živých se na tuhle noc stírá. Může se stát cokoliv. Ale zejtra ráno bude všechno zas takový, jako předtím.
Je to ironický: Před chvílí mi napsala kamarádka : 

"Opouštim loď Sladkovského, balim a nechápu, jak tu můžu mít tolik věcí."

Zvláštní. Jednu svou životní etapu definitivně ukončím k prvnímu dni keltskýho novýho roku.
Lhala bych, kdybych řekla, že mě to, co napsala nerozbrečelo. Lhala bych dokonce, kdybych řekla, že jsem nezačala brečet hned. Je to legrační. Tolik slz za jedno číslo popisný.

Když se sama sobě snažim racionálně vysvětlit, proč nejsem schopná se při vzpomínce na ten starej třípokojovej byt uklidnit, napadá mě spousta důvodů. Třeba, že jsem tu strávila deset nezapomenutelnejch měsíců. Že jsem si konečně někde připadala jako doma. Že jsem milovala výhled do dvora, na kterým v každou roční dobu nehnutně stálo starý, modrý kolo. Že jsem vždycky měla s kým mluvit, když jsem potřebovala a že na mě nikdo nemluvil, když jsem nechtěla, aby na mě bylo mluveno.
Když sepíšu všechny tyhle důvody, je mi jasný, proč jsem smutná, když vím, že do toho bytu už ani jedna z naší fantastický trojky pravděpodobně v životě nevkročí. Jenže ani to nevysvětluje, proč je ten pocit tak nesnesitelnej. Chladnej až nelidskej. Vim, že to zní jako klišé a jako klišé bude znít pravděpodobně ještě plno vět, který se dnes chytám napsat, ale rve mi to srdce z těla.
Neumim moc mluvit o svejch pocitech. Možná proto o nich taky tolik píšu. V mý hlavě se někdy odehrávají věci, který nemají nic společnýho s tim, jak se v tu chvíli tvářím, nebo co dělám. Ale to neznamená, že je necítim naplno.
Pamatuju si to všechno. Od prvního dne, kdy jsem usínala v prázdný místnosti pod nezvykle vysokým stropem a cítila se tak trochu, jako kdybych byla u někoho na návštěvě. Vzpomínam, jak jsem na parapet pokládala truhlíky s bylinkama a doufala, že už to jaro nebude mrznout i jak jsem pekla mrkvovej dort Lence k narozeninám. Jak se nás jednou v malý kuchyni u malýho stolu sešlo šest. Na řady svíček hořící u okna a to, jak se leskly ve skle. Na řev kavek, který mě budily většinu letních jiter v sedm hodin. Na pračku, co tekla a karmu, která nehřála.

Nevim, co mam všechno říct, abych si připadala, že toho bylo řečeno dost. Všechen ten sentiment na mě dopadá v živejch barevnejch obrazech za chvíli přispěje k mojí totální dehydrataci. Jako by byly přímo přede mnou.
Koberec se skvrnama od čaje. Vůně Luciina vosku do aromalampy. Vrzání mý postele. Koláž fotek nad Lenčiným stolem. Keramická kočka v předsíni. Zvuky starýho činžáku. Honza tancující kolem pánve s rajčatovou omáčkou. Noční provinilej smích nad jídlem na dovážku. Křeslo pořád pokrytý oblečením. Litry a litry bílýho vína vypitý u animovanejch filmů.
Zejtra si tam půjdu vyzvednout posledních pár věcí. Do mýho pokoje za tu dobu stihli přinést dost divnou sadu skříní a vyměnit ošklivej koberec za ošklivější.
Někde na pobřežích Anglie se duše mrtvejch zvedají z hrobů za svitu dětskejch lucerniček, zatímco já se chystam jít spát. A až se probudim, světlušky už nebudou svítit, víly a skřítci budou mít pořádnou kocovinu a nic nebude jako předtim. Až na ten pocit, že mi něco chybí.
Začíná novej rok, ale neni mi z toho dobře. A to je dobře.