Pro jistou bolest
nejsou slova

pro jisté utrpení
není verše

pro nádech truchlícího
není útěchy

pro zpitou matku prostou mateřství
není
není slov

Slunce

vynesl slunce před můj práh
a příliš mnoho záře
nedá mi v noci spát
příliš mnoho svitu
trhá sítnici
ruce a nohy broukům

chodívám ven
hasit ho aperitivy
proboha, prosím
odkoulej ho zpět
tam, kde poslouží
třeba ve sklepě pod pivovarem
bude zavařovat zlatavé sklenice chladu

Přenašeč

Je deset hodin večer. Krájím slupku z košťálu od brokolice, dokud nezůstane skoro bílý hranol. Ukousnu konec. Ručička pomyslných hodin cvakne a vrátí se odkud přišla.

Sedím v křesle, v ruce ten absurdní kus zeleniny a zírám na svoje nohy. Začínají se vlnit a rozpouštět do stran v nenadálém vlhku, jako kdyby se potopily pod hladinu. Prsty se tvarují, zmenšují se. Stehna zeštíhlují, už nejsou ženská, ale dětská, jizvy na kolenou čerstvé, zvuk zpovzdálí naznačuje, že Horst Fuchs právě prodává multifunkční kávovar. Kostka cukru ve tvaru pikového lístku pomalu mizí v pěně perfektního cappucina. 

Z levé strany je slyšet rytmické klepání nože o kuchyňské prkénko. Jeden kousek jako druhý, Mrkev v přesných kostičkách na levé straně hlubokého talíře. Bílý celer, stejné velké kostky, na pravé straně. Potkávají se přesně v půlce. Ano, pane inženýre. 

Je deset hodin večer. Krájí zeleninu na polévku a přináší mi další bílý hranol dokonale zbavený slupky. Ukousnu konec. Horst Fuchs pomalu slábne.

Ve kuchyni je ticho a prázdno, pes se na mě dívá s nechápavou výčitkou. On i zbytek místnosti se pořád vlní jako pod vodou. V pěsti mi teplá ta pitomá okrájená brokolice a poprvý v životě si přeju, aby vedle seděl někdo malý s odřenýma kolenama, komu jí budu moct dát.

Bez obličeje

Počítali jsme
pouliční lampy
vrávoravou chůzí
sem
nikoho tu neznam
a tak si dělám známý
nikoho tu neznám
one, two, tři
každou rozepři
je třeba rohřešit
řešíme dalším lokem
Rozbitá a na kaši
potřebuju opraváře
Jak rozvrzaná loutka.
šroubovák, kleště
na kůži to zebe
nikoho tu neznam
tak si dělám známý
nikoho tu neznam
ani tebe

Noc na 19. 1.

Jediná jasná přímka mýho života
jediný směr je teď jen kopa zmaru
A v temných zákoutích se celá města
halí do sametu tmavšího než čerň.

Jen vodorovná přímka tesaná do mramoru
jak chladná skála sípění životů nás všech
jak místa kam snad odcházejí světla zpod víček
když nemůžou po ránu znovu
ulpět na bilých nemocničních zdech

Co vidí asi oči jimž navždy spadly brýle
když jediné co zbylo z nich je
vodorovná linka
nekonečná chvíle

Modlitba za zavřenýma očima

A neuveď nás v pokušení
vrátit se na kolenou a prosit o přízeň
A zbav nás od zlého
všeho v krabičkách citů, schovaných na potom
pros za nás hříšné
za hříchy oslepené
nyní i v hodinu smrti naší
Amen