Slunce

vynesl slunce před můj práh
a příliš mnoho záře
nedá mi v noci spát
příliš mnoho svitu
trhá sítnici
ruce a nohy broukům

chodívám ven
hasit ho aperitivy
proboha, prosím
odkoulej ho zpět
tam, kde poslouží
třeba ve sklepě pod pivovarem
bude zavařovat zlatavé sklenice chladu

R.

 Doma, v koutě, beze smyslu.

Každou sekundu života obrácenou ke mně. K návratu. Ke dveřím, který se zdají být nepřekonatelnou překážkou mezi životem a věčným osaměním.

Pokaždý, když se na mě podívá, děkuju mu, že je. Pokaždý, když mi položí hlavu na koleno, děkuju mu, že je naživu. Pokaždý, když se zastaví, aby se mě beze slov zeptal, jestli může žít, propadám panice, kterou nikdy nikdo neutiší, protože vím, že opora, kterou po mně mlčky žádá, nikdy nepřijde. Protože nejsem hodna přízně duše bez závisti a pochyb o víře.

Necítím se být tím, za co mě má. Idolem dokonalosti, štěstí a útěchy.

Nikdy mu nevrátím, co mu naše rasa dluží. Neukonejším strach, nezvládnu ho držet v náručí ani tak dlouho, abych ho přesvědčila, že se nemusí bát sám sebe.

Nesaháme jim ani po kotníky a oni nám to nevyčítají.

Pokaždý, když se na mě podívá, jsem tak trochu víc člověkem.