Divoce nehybná
hrůza katedrály
zostřená
ranní jinovatkou
A zvony v mrazu
otřásají duší
kterou nemám
volají k Bohu,
který není můj

Pod květy sakury

pod květy sakury
závěje růžova
hladí obruby obrubníku
okoralé plátky
předstírají
že všechno
je v pořádku

a řady stromů
zakořeněné přešlapy
zpívají plytce Mendelsona
v nuceně čistém kánonu
i když by radši unisono

pod květy sakury
vyčesávat z vlasů latentní štěstí
pod květy
předstírejme
spořádanost

Pro jistou bolest
nejsou slova

pro jisté utrpení
není verše

pro nádech truchlícího
není útěchy

pro zpitou matku prostou mateřství
není
není slov

vyprchávám

Smrt, kterou jsem ti přála
všechna ze mě
vyprchala
s poslední kapkou

a teď
jsme sterilní
ve vší své plodnosti
sterilní
ve vší své lásce

sterilní participanti
sexu za igelitem

a teď
můžeme vyprchat
stejně jako bledne
sterilní krev
na sterilní
nemocniční gáze
můžeme vyprchat

otcové a matky
za igelitem

Pod hladinou

polypy v kamení
uhynulé jikry proplouvají
kolem žaber
nahoře zmrzlá hladina
a mně mrznou kosti
odlupují se nehty

svíjející se sumci
hledající kousek
tělesného tepla

tady je vždycky zima
zmrzlá hladina
odloupané nehty
orvané o led nade mnou
zmrzlá hladina
málo kyslíku
bestiální nenávist

Ostropestřec
pod bosou nohou
štiplavá jinovatka

po měsíci
ani památky
jenom zkormoucené
ocelové nebe
nad námi

a není ani ty
není ani já
po měsících
ani památky

...

pít čaj
a postrádat

takovej je úděl
brzce ranních
pohledů z okna

pít čaj
a odplavit
liknavý noční můry

pít čaj
a postrádat
se vší tou tichou parádou

Morová rána

Ráno i večer
zornice rozostřené tmou
těžká melasa
sedá do plicních sklípků
jako kuřák rakovinu
vdechuju tě z příšeří

nejdeš vykašlat
a nejdeš umlčet
ani rozpustit
v třezalkovým čaji

ráno i večer
rozostředná vzpomínka
podivně sterilní
sputum tuberkulózního pacienta

Podzim

Nejpomíjivější konstanta
na chvíli a na pořád
vzduch kypí tlícím listím
a

asketické stromy

jogíni podzimních podvečerů
odráží své barvy v tobě
a ty zas ve mně

nejpomíjivější
šestinohá konstanta

Strana je prázdná a Rubikova kostka

poskládaná

jak ručníky v dokonale

provoněné skříni

utrápená mlčí 

a zmatená

usedá do první lavice

strana je prázdná

a ze sbírek

sladkobolných básníků

sypou se slova jako kapání do polévky

změněná v potravu teď sytí

a zahřívají

strana je prázdná stejně tak

jak srdce naplněné

strana je prázdná

díky

Bože

Věční

Uvnitř mrtvé zákoutí
vyhrazené pouze pro Tebe
houpací křeslo
zející tlustou nepřítomností

dnes už neuvěří ani kněží
že místo té nudné
korpulentní dámy
sedávala čistá láska

místo ní
dávno zapomenuté
vzpomínky na dokonalé štěstí

Neposlouchej
stejně šeptám moc tiše
než abys uslyšel
má
nejhlubší vyznání

nedívej se
stejně jsem téměř průsvitná

má duše
má tisíc oken
ani do jednoho z nich
už tě nikdy
nenapadne nahlédnout

Páteční

Špatná pleť
a špatná karma
den prázdný
půlkruh po šálku

za horizontem
krvavá obruč
cirkusové tanečnice
zapadá jak
poslední kapka
zvětralých chyb

špatná pleť
a trpká káva
za horizontem
prázdný půlkruh

Ptačí rýmovačka

stavim si hnízdo s ňákým divným ptákem
snídaně, večeře je vždycky žížala
stavim si štěstí rovnou před zobákem
na větvi co se stokrát zlámala

snídaně večeře a v hnízdě zoubky upíří
chroustají křupavýho potemníka
cihelnej prach, co kolem stavby víří
mi kalí škraloup v láhvi mateřskýho mlíka

stavim si hnízdo s ňákým divným ptákem
strnad či drozd, co je to, s čim to spim
tohleto štěstí rovnou před zobákem
je jenom let nad hnízdem kukaččím

V svět jsem vstoupil

ve světě vekýho bratra
reality show
realitních
kanceláří
snažim se najít kořínky
nereálno a starý ruiny
k opravení

pod komínem kafilerky
snažim se dejchat
čistej vzduch
počítat už vždycky jenom vrásky
kolem očí
když se směješ

ve světě velkýho bratra
sundavám zrezavělej obojek
a spolu s rodným listem
potom ho zapálíme
u táboráku

Baby blues

vidím  tě držet jí v náručí
vlasy tisíce sluncí
z očí jí kape krev
když se směje

vidím tě houpat ho na rukou
drobná chodidla
veselé půlměsíce
rozpouští se

vidím tě,
kopii a kopírované
prapůvodní předurčení
mlčí ve výkřiku

vidím tě držet je v náručí
ty pro které nikdy
nebylo místo

vlasy ze slunce
veselé půlměsíce
všechny smysly
mlčí ve výkřiku

Pieta

Ty, bůžek násilných něžností
týráš mě k bezvědomí
všechny mý sny
naplněný tvýma očima
na čele ti prýští
krůpěje královsského inkoustu
a já
ještě pořád
neumím léči stigmata

zatím

někdy mě napadá
když se probouzím s křikem
jestli si někdy ještě vzpomeneš
že jsme tu jednou
stáli nazí
se všemi svršky na svých místech
ty, bůžek násilných šepotů
slíbils mi věčné ticho

slibils mi
věčnou pietu

zatím ještě neumím léšit stigmata
ticho je tichem echa
pieta truchlí za živé

Voltumna

uhnízdi se ve mě
ještě jednou, naposled
schovej se do mých záhybů
budu ti zpívat na rozloučenou
s každou další křečí
další nota
s každou další notou
kousek prvotního hříchu

uhnízdi se ve mě
ještě na chvíli
budu ti zpívat
ukolébavku

ještě na chvíli
obejmi mě zevnitř
s další notou
už musíš odejít

Tvé štěstí, můj bič

tvé štěstí
můj bič
stejný náhodný shluk
pomatených buněk
za jejichž záchovu se denně modlím
stejný náhodný shluk
krvavá šmouha
na prostěradle

tvůj bič
moje vykoupení
tvoje vražda

Tvůj hlas

i když tu dávno nejsi
tvůj hlas mě stále budí z polospánku
svolává ke stolu milované
usnesení dobroty srdce
podepsané všemi přítomnými stranami

tvůj hlas mě stále budí
těsně než jejich černé ruce
dostihnou prchající
konečky vlasů

tvůj hlas
věčný hlas věčnosti
stále mě budí ze polospánku