....

Uvažovala jsem, v minulých letech, že se zabiju.

Ne kvůli depresi. Na depresi nevěřím. Ne pro sebe.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ne proto, že by se život stával každodenní nesnesitelou rutinou, neuvěřitelnou bolestí nebo proto, že by mi snad tělo vypovídalo službu. Uvažovala jsem, že se zabiju protože nebyl logický důvod pokračovat v žití.

A nechápejte mě špatně. Cítím prázdnotu činů a prázdnotu času, která vyplňuje životy nemocných depresí, nahmatávám její chlad v konečcích prstů. Cítím budoucnost, unylou a sterilní, jako kdyby už nikdy nesměla být vyplněna smyslem. A zastanu se, bude-li třeba, protože nemoc duše je nemoc jako každá jiná. Lituju vaší bolesti, chápu, že na světě není místa, kam se schovat, kam utéct, na koho se obrátit. Věřím vám každou slzu. Ale já nejsem nemocná a můj svět není nakažený.

Má diagnóza jsou špatná rozhodnutí. Naivita. Cynismus a nedostatek sebeúcty. Příliš mnoho a příliš málo lásky. Vzorce, ze kterých se nelze vymanit.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ale ještě si nezasloužím dovolenou.

nikdo ti nevěří
ani ty sám
všechny ty kecy
kolem
naprosto jednoduchých věcí

tak
drž
už
konečně
hubu

Jericho .#1

Plavba v moři podvědomí: taková byla ta noc. Jen co se nadechneš, spodní proudy tě vtáhnou do snů tak živých, že tě jejich upřímnost zas v záplavě hrůzy vyplaví zpět nahoru. Pár sekund s hlavou nad hladinou a pak zase dolů, dolů k obrazům jejichž reálnost se neslučuje s významem slova sen.
Obrazům pravdivějším než pravda.

Zeširoka rozpažené ruce, jako kdyby chtěl obejmout všechno co znal, stál na zídce nad vyhlídkou a díval se město zářící pod ním, klidné a ospalé. Všeobjímající sebevrah, kterému do náruče spadl dokonalý kruh úplňku. Natahoval k němu prsty.
"Neskákej." řekla, pobavená tím výjevem.
"Proč ne? Pod dnešku můžu klidně i umřít." zasmál se zhoupl se v kolenou ke skoku. Pak se ale otočil a seskočil zpět na schody, ze kterých na zeď vylezl. Než jí došlo, co udělal, intuitivně se vrhla dopředu, aby ho zachytila. Teď do ně narazila celou vahou těla a oba, překvapení tím pohybem, se svezli na kamenné schody. Zůstali tam ležet v křečích náhlého smíchu. Jeho dlaň kolem ramen studila a hřála zároveň. Cítila navlhlou látku jeho košile, jakýsi levný deodorant a slabý závan tabáku. Hvězdy nad městem na ně padaly po tisícovkách, nezaplašené světlem pouličních lamp. Štíhlé věže všech chrámů svědčily obřadu dokonalého patosu. Naivního, nezkušeného štěstí hlídané sílou úplňku. Měsíc nad Jerichem dokáže všechno.

Probudila se v kaluži studeného potu někde, kde se nechtěla probudit. A tak se tiše oblékla a utíkala pryč přes úzkou předsíň, která jí byla stejně málo povědomá, jako obličej spícího, kterého nechávala za sebou. Před vchodovými dveřmi ležel rottweiler a spal, ani si nevšiml, když ho opatrně překročila.

Už cestou domů měla pocit, že něco není v pořádku a tím teď zdaleka nemyslela svou úpornou bolest hlavy ani whiskey politou blůzu, která tak dlouho přitahovala pohledy, než se raději i přes pálící slunce schovala za koženku bundy. Když se zastavila, aby si v odrazu výkladní skříně otřela rozmazaný make up, padl jí pohled na maličké kytice temně modrých květin, jejichž jméno neznala. Některé z nich už pomalu odkvétaly. Sklonila se nad nimi a pozorovala je zblízka.
Květinářka, které obchod zjevně patřil vyšla ven na chodník, vytáhla jednu z čerstvějších kytiček z vody a s úsměvem jí je podala. Zašmátrala tedy v kabelce po peněžence, aby je zaplatila, ale žena jen mávla rukou.
"Nikdo je nechtěl, už dlouho nevydrží. A k vám se hodí."
"Díky." odvětila prostě. Když si pak jeden z modrých květů vetkla do vlasů, uvědomila si, že tak upřímně už dlouho nikomu nepoděkovala.

Domů to měla pár bloků a tak se rozhodla jít pěšky, mezitím začalo jarní slunce připalovat a černé kožené lodičky, ve kterých vyrazila včera začínaly být na nohou nesnesitelné. V jedné z postranních uliček si je sundala a s botami v rukách si zkrátila cestu přes nejbližší park.
S modrými květy ve vlasech, bosá, nepoznávala se v té záplavě slunečních paprsků, které dávaly všem stínům ostré hrany. Pot pomalu zasychající ve vlasech na zátylku
Najednou nevěděla, kde začíná realita a kde končí sen. Boty jí klouzaly z rukou, příliš hladké na povrch, stejně jako její ruce a tak, když je konečně donesla domů, posadila se na židli k psacímu stolu a dívala se na svoje prsty, jako kdyby je nikdy neviděla. V duchu jakoby čekala, že se na nich objeví kočičí drápy.

Když dávala prát špinavou halenku, posadila se na pračku a v mobilu se snažila najít kontakt, který léta nepoužila.
Marek K. ale zmizel s posledním rozbitým telefonem. A tak si sedla k počítači a hledala. Nenašla ani jejich staré e-maily, ani mailovou adresu, na kterou by mu mohla napsat. Věděla, že všechny sociální sítě zrušil pár let zpět.
Pořád ještě jen v sukni a v podprsence začala probírat staré dopisy v naději, že najde jakoukoliv zmínku o J. Všechno mlčelo.

Když ve 3 hodiny ráno zapíjela prášek na spaní, před očima se jí míhaly tváře, štíhlé prsty a v hlavě duněla slova bezelstných průsvitných bytostí. Květy ve vlasech zvadly a stáčely se jí unaveně k tváři, jakoby potřebovaly někde složit hlavu.

Zazvonil telefon. V polospánku po něm sáhla a Marek K. řekl na druhé strašně řekl pár slov. Pak všechno zhaslo, i lampy, které zrovna svítily na ulici. Celé město zhaslo.

Realita je směšný pojem, řekl pak J. a posadil se vedle ní na pracovní stůl, zatímco ona zadávala po sté do vyhledávače slovo autonehoda. Na e-maily nikdo neodpovídal, dopisy ležely rozházené po zemi a v nich jenom jedno jediné písmo, jedno jediné jméno. A tak jí alespoň hladil po zádech zatímco manicky prohledávala všechno v bytě, co by mohlo dávat alespoň malý smysl. Za půl hodiny se otočila, ale už tam nebyl. Za oknem svítalo.¨

Když v šest hodin sedala do auta a snažila se kávou přebít účinky prášku na spaní, byla si už téměř jistá, že zešílela. Ale nebyla ochotná se s tím smířit dřív, než vyřadí všechny zbylé šance na příčetnost. Před ní bylo osm set kilometrů. Za dvě hodiny měla být v práci. Zapomněla natankovat než vjela na dálnici bez dálniční známky a nevěděla, jak dlouho ještě vydrží nespat. Ale nad obzorem právě mizely bílé pozůstatky dorůstajícího měsíce a úplněk měl být už zítra. Tohle mohl být její poslední úplněk nad Jerichem. A ten byl mnohem důležitější než spánek. Důležitější než všechno.

Mám takovou radost,
že mi teče krev z pusy.
v koutcch se rty
trhají ostrosmíchem
na jazyku přetrvává
protivná kovová příchuť
vnitřního krvácení

šeřík

Obskurní dům na nároží. Malá holčička, vyděšená vybledle rudým emailem na okenicích trhá přes plot šeřík. Potichu, aby nikdo neviděl, nikdo nic nepoznal. Nejkrásnější šeřík v ulici a musí patřit zrovna jemu. Z plotu opadává prach a zaschlé listy, když balancuje na betonové podezdívce a natahuje ruce vzhůru.
Vrznutí vchodových dveří.
Malý, osmiletý infarkt.
Starý muž, nebo alespoň tak působí, se blíží k plotu, v ruce blyštivý předmět.
Takže to je on, pomyslí si dětská hlava. Je opravdu takový, jak se říká.
Krve by se v ní nedořezal, z tváře se jí pihy rozsypaly na chodník.
Došel až k ní, pomalý, v chůzi neslyšný, v pracovních kalhotách a skvrnou na košili. Teď je dělí jen zrezivěl pletivo. Zdvihá ruce vysoko nad hlavu, kovový předmět se zableskne. A dolů k plotu je navrací s pugétem temně fialových květů. Zahradnické nůžky beze slova vrací do kapsy.
Neví, jestli si smí vzít, co říct. A tak je trhnutím bere do náruče a utíká po rozpáleném betonu. Do květů kapou slzy hrůzy a úlevy zároveň. Nepoděkovala.
"Je to blázen." říkávala máti. "Samotář." Děsivý stařík se šeříkem. Něžná bytost z hradu s rudými okenicemi.
Dnes ho vynášeli nohama napřed. A já, jako bych se dívala zpoza těch okenic, přes neumyté sklo. Nikoho neměl a tak mi sotva někdo prozradí, jak konečně říct díky. Na jaký hrob položit šeřík.

Právě teď a napořád

Říkej mi tisíckrát, že všechno přichází na etapy a že bude líp. Nemůžu.

Každej den, dvacet čtyři hodin. Ve dne, v noci, ve snech.
Absurdní bolest. Absurdně živý vzpomínky.
Neexisuje nic, co na sobě nemá vytetovaný jeho jméno. ¨

Uvědomuju si, že jsem šílená. A to ještě prohlubuje mý šílenství.

Netušila jsem, že se nechám někdy takhle strhnout myšlenkou stability. Domova. Jednoduchých věcí,
Pocitem, že až se večer vrátím domů, všechno bude stejný. Všechno to, co jsem nikdy nechtěla a čím jsem opovrhovala mi teď chybí jako droga.

Pusa na rozloučenou, pusa na přivítanou. Oddechování vedle mě v tý samý posteli. Víkendy bez smyslu, ale spolu. Animovaný seriály. Vaření pro dva. Jediná naděje, který kdy existovala,

Najednou o nic nejde a všechny ty měsíce někdo polil benzínem a zapálil. Klečim v popelu a zachraňuju zbytky, protože mi nic jinýho nezbejvá.
Nepamatuju si, co bylo předtim. Nepamatuju si sebe sama. Jenom dvě místnosti, dva lidi a něco, co se zdá  být iluzí štěstí.

Všechno přej přichází na etapy, říkají. Jednou bude líp.

Dny se vlečou stejně jakou před sto lety. Minuta za minutou v neodůvodnitelným osamění.
Vteřina za vteřinou. Titěrný úseky času srovnatelný s nekonečnem,.

Jednou bude líp. Minuta za minutou. Bez smyslu, Bez důvodu. bez vysvětlení.

Láskou umim vyvolat jenom zlo.

Přenašeč

Je deset hodin večer. Krájím slupku z košťálu od brokolice, dokud nezůstane skoro bílý hranol. Ukousnu konec. Ručička pomyslných hodin cvakne a vrátí se odkud přišla.

Sedím v křesle, v ruce ten absurdní kus zeleniny a zírám na svoje nohy. Začínají se vlnit a rozpouštět do stran v nenadálém vlhku, jako kdyby se potopily pod hladinu. Prsty se tvarují, zmenšují se. Stehna zeštíhlují, už nejsou ženská, ale dětská, jizvy na kolenou čerstvé, zvuk zpovzdálí naznačuje, že Horst Fuchs právě prodává multifunkční kávovar. Kostka cukru ve tvaru pikového lístku pomalu mizí v pěně perfektního cappucina. 

Z levé strany je slyšet rytmické klepání nože o kuchyňské prkénko. Jeden kousek jako druhý, Mrkev v přesných kostičkách na levé straně hlubokého talíře. Bílý celer, stejné velké kostky, na pravé straně. Potkávají se přesně v půlce. Ano, pane inženýre. 

Je deset hodin večer. Krájí zeleninu na polévku a přináší mi další bílý hranol dokonale zbavený slupky. Ukousnu konec. Horst Fuchs pomalu slábne.

Ve kuchyni je ticho a prázdno, pes se na mě dívá s nechápavou výčitkou. On i zbytek místnosti se pořád vlní jako pod vodou. V pěsti mi teplá ta pitomá okrájená brokolice a poprvý v životě si přeju, aby vedle seděl někdo malý s odřenýma kolenama, komu jí budu moct dát.

Oběžné dráhy

Ležim někde v dýchatelném vakuu. Všechno za zavřenýma očima se propadá do prostoru plného hvězd. Padám zády do zdánlivé tmy, pak se postavím na nohy a vykročím vpřed bezbřehým množstvím galaxií. Jsem dnes kus toho všeho. Jsem bod nicotnosti s jasným účelem. Jsem začátek  i konec řetězové reakce. Dokonalá miniatura Všeho, kapka požehnaná nekonečným prostorem možností.
A v tomhle stavu totálního Štěstí si najednou nemůžu si vzpomenout, kde jsem tě zapomněla.

Ohlížím se přes rameno, do zatáčky planetárních prstenců a tuším, že by se to mělo zdát malicherné, teď, když tu stojím s žilami plnými hvězd, pod nohama miliardy zanikajících a vznikajících supernov, v hemžícím se tichu života. 

Jenže, nesměj se, až to řeknu: Já jsem vesmír. A ty jsi vesmír. Jsme dva kompletní vesmíry v kosmu nevyčerpatelných prostorů. A tak nic není malicherné, tím spíš ne to, že nevím, kde jsem tě zapomněla.
Otočím se a jdu pozpátku, protože nemůžu zastavit, stejně jako planety nemůžou najednou změnit směr, mhouříc oči do proměnlivých barev. A tak jen couvám, pátrám pohledem v minulosti a přeju si, abych za sebou zanechávala stopy, třeba bych tě ještě viděla, jak někde scházíš z cesty. Třeba bych pochopila, proč na tom záleží. Ale už je pozdě a tak obcházím galaxie sama, jako předtím, prohlížím si erupce cizích Sluncí, bloudím v mlhovinách a hledám svou domovskou planetu, abych jí zas mohla opustit a poslat pozdrav ze vzdálených končin.
A když už mám dojem, že jsem u konce kolem propluje jakási povědomá planetka. Za ní, v úhlu, který se nedá zapomenout zahází šestnáct identických měsíců a já vím, že už jsem tu byla.
Mám nekonečně možností kam jít a stejně chodím v kruzích. A za zatáčkou, pod oranžově svítícím semaforem sedíš ty a pozoruješ mě, jako kdyby nebylo nic přirozenějšího.
"Ahoj."
"Ahoj."
Jsme dva kompletmí vesmíry v kosmu nevyčerpatelných prostorů, vyčerpaní nekonečným obíháním středu společné galaxie. Moc se ti nechce dál. A tak tě chytím za předloktí a táhnu za sebou mezi deště asteroidů a nedefinovatelnou gravitaci osobního všehomíra.

Kouř

Malinovka s vodkou mezi agresivně červenýma stěnama, divnej, zaručeně anglickej cider, kterej vzbuzuje pochybnosti už jenom tím, že má na zadní straně láhve českej překlad, to všechno zalitý ženšenovou kávou mi koluje v žilách. Nic zvláštního to se mnou nedělá. Ani bych to nečekala. Kolem baru se vznáší mlha kouře a DJ hraje jakousi příšernou směs zvuků porouchaný mikrovlnky a splachování protýkajícího záchoda. Holka na sbírání skla najednou zakřičí :"Co je to tady za fešáka?" A skočí kolem krku klukovi stojícímu za mnou ve frontě. Chvíli na sebe řvou přes zesílený zvuky špatnýho zažívání linoucí se z reproduktorů a holka pak pokračuje ve svojí cestě za půllitrama: Je malá a má velký prsa, prochází masou lidí jako bezhlednej bagr. Stojím s peněženkou v ruce ve frontě na pití, je mi dvaadvacet a jsem stará.
Už jsem na tebe tak intenzivně nemyslela několik let, ale dneska tě mam pořád v hlavě. Potěžkávám peněženku a dívám se skrz kouř. Jsem stará, chci jít za tebou domů, ležet v posteli v teplákách a povídat si. A bejt ideální pro to místo, dokonalý v čase a prostoru. Tak akorát ospalá a tak akorát vzhůru, abych říkala i věci, který neřeknu při plným vědomí. Můžeme pít kafe a počkat na východ slunce, poslouchat hudbu s dobrýma textama a stahovat si navzájem ponožky prstama u nohou.
Místo toho ječim přes bar objednávku. Zejtra budu smrdět kouřem, kterej nedostanu z vlasů ani po umytí. Co je s tou mou potřebou bejt sama? Jakej to dává smysl v kontrastu s tim, jak hrozně mi chybíš.  Mezi lidma, který neznam. Mezi kouřem, kterej mi vadí. Roky a roky bez myšlenky na tebe, najednou se topim v sentimentu. Nikoho nepotřebuju. Už moc dlouho nikoho nepotřebuju. Chtěla bych někoho potřebovat a sejmout ze sebe tíhu svojí poustevnický existence. Někoho, pro koho má smysl dělat věci.
Chci bejt sama, sama s tebou. Najednou to všechno dává smysl. Prohlížím kouř, stejně jako prohlížím bahno svejch myšlenek. Jsem zpátky v časech nezakalenejch alkoholem, v časech kdy příběhy knih byly všechno. co jsem potřebovala k životu. V časech před zaslepeným šílenstvím pokusů prokázat sama sobě důležitost svý existence. Jsem zase zpátky v dobách, kdy já jsem byla jen já. A ten kouř. Bože, ten kouř... proč jsem si vybrala stát mezi kouřem, kterej mi rve plíce?
Sklenice mě studí do rukou a pak sedím u stolku a kolem mě se tlačí desítky lidí.
Nevim, kam ses ztratil. Jednoho dne jsi tu prostě nebyl a já zapomněla, protože jsem chtěla zapomenout. Protože ses mi nehodil. Tehdy, když jsem ještě věřila v nepotřebnost blízkosti. Tím děsivější je uvědomění, že všichni po tobě byly jen tvoje nefunkční napodobeniny.
Sedim u stolku, piju malinovku a je mi šestnáct. Vidím tě proti sobě, otřásáš se pod nárazy hluku, jsi jen křehká představa, kterou může rozpustit každá maličkost.
Chci jít domů. Chci odvolat tu chvíli, kdy jsem si myslela, že jsem moc mladá na to, aby mý pocity byly reálný. Nic se nezměnilo. V mý hlavě má smysl pořád jen to, co jenom smrt může rozdělit. Pořád se vracím ke chvílím v teplákách v posteli. K jednoduchejm rovnicím bezbřehý náklonnosti.

Zpochybnitelnost

Je čtvrtek, půl šesté ráno a já nemůžu spát. A tak stojím v kuchyni, na stole pomalu hnědne bylinný čaj na nervy a spánek a je ticho, krom projíždějících tramvají a nemilosrdně odbíjejících hodinových ručiček. Zas jsem se probudila s myšlenkou, který lze popsat jenom slovem pochybnost.¨
Zpochynitelnost všeho. Ten pocit je stejně starý jako moje bdělé vědomí. Od dob, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem. A začala pochybovat. Co když je starý míč ve skutečnosti malá planeta zmítaná už po desetiletí nevinnou hrou všech dětí, kterým kdy přišla pod ruku? Co když někteří lidé umějí číst myšlenky a nám ostatním to neříkají, jen mlčky sledují zábavné programy niterných pochodů promítající se nám nad hlavami? Co když je můj obličej obličej někoho jiného? Co když jsem špatný člověk? Co když se věci každým nepatrným okamžikem rozpadají a zase skládají na miniaturní částečky a celé mé vědomí se tak obnovuje a zas ztrácí dřív, než stihnu udržet myšlenku? Proč se všechno jeví jen jako zdání pokaždé, když se probudím s tímhle pocitem v hlavě a v duši, odkud od počátku vyvěrá.
Hledám tužku nebo pero. Vlastně propisku. Tužka je nepohodlně lehká na slova, která mi připadají těžká a hutná jako mastná čára, která zůstává po doteku kuličky na papíře. Ten směšný malý mechanismus. Je mi divně úzko, když pomyslím, co se mi děje pod rukou, když čmářu do kreslícího bloku myšlenky, které se nesmí ztratit.
Pochybnosti. Můj život jsou pochybnosti. Já sama jsem pochybnost. O ostatních. O správnosti dobrých úmyslů. O nesprávnosti hříchu. O sobě. O jednoduchém úkonu sebelásky, který se pod náporem nekonečných možností a úhlů pohledů stává neuskutečnitelným.
Mám jen jedno neměnné pravidlo: Pokud jsi si jistý, jsi buď hloupý a nebo se mýlíš.
If you're sure, you're either stupid or wrong. Věčná omezující přítomnost úderných anglických vět v mé hlavě, dlouho po tom, co jsem je přestala potřebovat. Dopadají na vzletné české myšlenky jak cizí exotický balvan křiklavých barev a jednoduchých odpovědí, udusávají pod sebou snahu vykreslit dlouhá skloňovaná jména, aby jednoduše obysáhly všechno svou zdánlivě primitivní gramatikou. Life ain't that easy, girl. I kdybys pro to stokrát ronila slzy.
Naproti v okně se svítí. Soused je vzhůru. Proč, když všechno spí? Není dost pozdě ani brzo. Tohle je chvíle pro osamělé psáče do zmuchlaných náčrtníků a jejich miniaturní propiskové mechanismy, hořké vzpomínky na mrtvé lásky, nesmyslnost všedních věcí a mámivou naději obsaženou v nasládlé chuti čaje pro klidný spánek. Třeba se učí na zkoušku. Třeba si přivedl přítelkyni. Představa sexu. Byť sexu cizích lidí je podivně vzdálená téhle chvíli tělesného vakua. Vstávám jako podivně nezaujatý voyer a hledím k oknu. Co očekávám, že uvidím? Stříbrné světlo halí okno jako vánoční dekorace bez pomoci mých tří dioptrií. Stříbrný svit a půlkotouč, který se dřív zdál být jasným středem lampy dostává skvrny, prohlubně a krátery. Na lesklém skle sedí Měsíc, má jeden den do úplňku a posměšně se na mě dívá. Vidíš? Já ti to říkal. Všechno se dá zpochybnit.
A tvoje radosti, strachy i bolest dvaadvaceti prožitých let? Co z toho je reálné? Kam odcházejí hodnoty, když tak dobře víš, že žádná z nich není skutečná? A čí je tahle bledá ruka s propiskou?
Jsem klidná. Čaj chladne. Brzy bude zas světlo a Měsíc příští noci mi nedovolí spát. Bod jistoty v mihotavém světě vybledlé ranní melancholie. Vždycky je možné, že neusnu. I must be either wrong or stupid.

Příběh smečky - 1.

Milý Franku,

Nedovedeš si představit, jak mi chybělo mít po ruce tak prosté věci jako je papír a pero. Mám toho tolik, co chci napsat. Sestra Dita tvrdí, že bych neměl ruku namáhat. Ani Olcan se netváří nadšeně, když ti píšu. Jako by snad věděla, že se tím musí dělit o mou náklonnost. Drží se u mé postele a dělá mi společnost.
V zimě jsem často myslel na to, co by pro ni bylo nejmilosrdnější, pokud bych nakonec zemřel. Je od přírody nebojácná a myslím, že jsem z ní vychoval dobrého lovce, ale nedokázala bys se o sebe postarat sama. Alespoň ne v oněch podmínkách. Říká se, že umrznout je nejlepší smrt, kterou si člověk může přát. Pro psy by to mělo být stejné. Alespoň jsem to tak chtěl. Přál jsem si tehdy hodně zvláštních věcí, třeba abys mohl slyšet ticho, které se kolem našeho srubu rozhléhalo každou noc. Přesto, že na mě a Olcan působilo tísnivým dojmem, bylo na něm něco, co nedokážu popsat slovy. Jak se dny začínaly zkracovat, ptáci umlkli i na větší část dne. Z lesa bylo slyšet jen občasné praskání sněhem přetížených větví. Počítal jsem dny od posledního vlčího zavytí a připadal si jako poslední člověk na světě.
Tu zimu jsem zdá se pochopil, jaký je skutečný význam sněhu. Napadalo ho požehnaně a byl všude. Kmeny stromů byly obalené kolem dokola, jak na ně vítr nalepil bílé vločky ze všech stran. Ze střechy jsem musel neustále shazovat nové a nové nánosy, protože hrozilo, že se pod jejich vahou propadne. Kořeny stromů na kraji lesa byly přikryté skoro dvěma metry sněhu, nedovedl jsem si představit, jak to vypadá pod smrky stojícími hlouběji v lese, dlouhou dobu už jsem se tak daleko neodvážil, nebyl by to nejlepší nápad. Za větrného počasí se z lesa ozývalo úpění lámajících se větví a kmenů. Ze starých listnáčů, které rostly v osamělé skupině ve stráni pod srubem do jara nepřižil ani jeden. Bylo jim už přes sto padesát let a poslední roky mi usychali skoro před očima. Přesto, že jsem věděl, že tak dřív nebo později skončí, neubránil jsem se pocitům smutku, když jsem jeden z nich pozoroval, jak padá. Není to hezký pohled. Přirovnal bych ho k pohledu na umírajícího starce. Někde v hloubi duše člověk ví, že nadešel jeho čas, ale nijak to nezmírňuje pocity marnosti nad koncem tak dlouhého života. V tom tichu zněl zvuk padající koruny jako poslední výdech. A nebo už jsem v té době neměl čistý úsudek.
Na návětrné straně u dveří do dřevníku bylo sněhu víc něž po pás. Přesto, že jsem ho pravidelně odhazoval, padal před dveře ze střechy a neustále připdával a tak se z téhle práce stal nezbytný boj s větrnými mlýny. Olcan, odhodlaná mě všude následovat, do sněhu před dřevníkem jednou zapadla tak hluboko, že jsem ji dobrou půlodinu nemohl dostat ven. Panikařila a utíkala mi z dosahu. Než se mi povedlo jí vyprostit, srst měl promáčenou až na kůži a celé odpoledne pak strávila před krbem. Oběma nám ta příhoda zkazila náladu. Zdálo se, jako kdybychom už tou dobou věděli, co nás čeká. Sedávali jsme u kuchyňského stolu, dělili se o tenčící se zásoby, ale užívali si vzájemné společnosti. Poslední dobou se mě, jak jsem už , držela na každém kroku. Tím spíš mě překvapilo, když jsem jí jednou pozdě večer otevřel dveře, aby se mohla vyvenčit a ona místo toho proběhla uličkou mezi srubem a kůlnou a zmizela.
Čekal jsem na ní do rána, dveře zevnčí do předsíně zapřené polínkem, ale nevrátila se. Kolem třetí hodiny ráno se venku po dlouhých deseti dnech ozvalo vlčí zavytí. Milý Franku, nikdy není člověk tolik sám, jako tehdy, když ho opustí pes.

Edgar 2

Jak dny a měsíce ubíhaly, nic se nezměnilo. Chodili spolu do školy a ze školy. Snivá byla pořád bledá s ostře řezaným obličejem a mluvila tiše a upřímně. Edgar nikdy neslevil ze své neochoty seznámit jí se svojí matkou. Všechno zůstávalo ve starých kolejích, jen hlava Edgarova otce sklesala stále níž k pistácii, kterou mu Edgar stále nechával na rameni.

Jednou, když seděli na oné zídce, u které mu kdysi řekla, že má moc hezký svetr, naklonila se k němu a políbila ho na rty.
            Té noci se probudil ve dvě hodiny ráno zalitý studeným potem. Natáhl na sebe švestkový svetr a odešel do pokoje, kde v křesle spával jeho otec. Z pootevřeného okna vnikal dovnitř jemný vánek a pohrával si s bílou záclonou. Edgar se posadil na místo, kde kdysi louskal pistácie a sledoval, jak na něj z otcova křesla prýští záchvěvy smrti a nemoci. Díval se do temného kouta na oddechující postavu s hlavou chýlící se k rameni, na kterém nehybně spočíval lehký zelený plod v pootevřené slupce.
            „Už jen kousek,“ pomyslel si. Záclona povlávala stejně jako vlasy jeho matky a Snivé, když se rychle pohnuly. Jeho otec oddechoval s bradou kousek od křehké skořápky pistácie. Pot na Edgarově těle už skoro zaschnul. Vrátil se tedy do postele a skoro okamžitě usnul.

Druhý den odpoledne Snivá stála v jejich kuchyni, ruce spojené v klíně a rozhlížela se nervózně kolem, jak se snažila vyhnout pohledu Edgarovy sestry, která jako obvykle seděla u kuchyňského stolu.

„Za chvíli přijde.“ Oznámil Edgar. „Musí něco zařídit vedle v pokoji.“ To něco, co Edgarova matka musela zařídit, byly ve skutečnosti pleny jejího manžela. Vrátila se do kuchyně a podala jí ruku. Snivá se usmívala. Edgarova matka, sinalá v obličeji se odsunula ke sporáku, opřela se o něj a dalších několik hodin se nepohnula ani nepromluvila.

Když vešli do vedlejšího pokoje, těžké křeslo stálo nehnutě, zaryté nohami do tlustého koberce. V něm, skelné oči upřené do neznáma, seděl Edgarův otec a nedýchal. Zkroucenou ruku zarýval do polstrování opěrky. Hlava mu konečně spadla na rameno kde, přemožená křečí, zůstala ležet.

Zatímco si Snivá zakrývala oči, Edgar přistoupil k mrtvole otce a vytáhl mu zpod čelistní kosti pistácii. Bez skořápky. Ta ležela muži v klíně rozpadlá na několik částí.

Sevřel v dlani zelené jádro a schoval si ho do kapsy. Pak vyvedl Snivou ven, zatímco se jeho otec stále díval ven skleným očima, stejně jako to dělal dlouhá léta.

Chodili spolu dál do školy a ze školy. Když se Edgarově matce vrátila barva, občas jim uvařila čaj. Pak spolu seděli u jejího kuchyňského stolu. Edgar nosil švestkový svetr a jádro pistácie v kapse. Otcovo křeslo odvezli dva dny po jeho těle.

Nic se nezměnilo. Proč by taky mělo.

Edgar 1

            Poustevnický život Edgara Thomase začal, když si onoho slunečného květnového dne na dvoře školy uvědomil, jak hloupí jsou jeho vrstevníci. Zhnusení, kterého se mu dostávalo na každém rohu toho ústavu ho nejprve dohánělo k záchvatům vzteku, kvůli kterým se několikrát dostal do problémů s vedením školy, pak k slzám, osaměle roněným doma do polštáře a posléze do skořápky vlastního já, kterou odmítal opustit, ať už se dělo cokoliv. Ve škole mu říkali Edgare a on to považoval za úspěch, protože cítil, jak intenzivně to jeho osobu vylučuje z masy lidí, kteří na sebe nechávali volat přezdívkami. Jeho jméno bylo Edgar a nikdo na tom nemohl nic změnit. Pro všechny byl Edgar. Až na jeho matku, která mu říkala Ede a tak to bylo v pořádku. Matka měla vždycky pravdu a dělala správná rozhodnutí. Edgarův otec na něj nikdy nevolal, protože od doby, kam Edgarova paměť sahala, nemluvil. Seděl u okna ve svém křesle a hlava mu padala na rameno, zatímco se s několika hodinovými rozestupy pomočoval do obrovských plenek, které babička přinášela každý týden v úterý, když přicházela na pravidelnou návštěvu.
            Edgar měl starší sestru. Anna byla pětadvacetileté stvoření mdlého rozumu a lehkých mravů a žila v garsonce těsně vedle Edgarových rodičů. Edgar nikdy nepochopil, proč se rozhodla učinit ten směšný krok a přestala žít s nimi, protože celé dny stejně trávila u jídelního stolu v kuchyni, nohy pokrčené tak, mohla opřít paty o sedadlo židle, a buď hodiny civěla na malou televizi na chladničce, anebo vedla hovory s  matkou. Po zbytek času byla buď v práci, v místním supermarketu, kam si Edgar tím pádem nemohl chodit kupovat cigarety, anebo se ve své garsonce oddávala intimním radovánkám s některou ze svých dočasných vážných známostí.

Matce, jak se zdálo, to nevadilo. V jejím životě byly věci, se kterými se nedalo hnout. Anna byla jednou z nich. Mateřská láska jí zabraňovala, aby jí soudila a únava životem, který vedla, k tomu nijak nedopomáhala. Bylo jí skoro padesát, měla plavé našedlé vlasy, bledý našedlý obličej a velmi útlou postavu. Edgar miloval svou matku nade všechno na světě. Nikdy o tom nemluvil, nikdy jí to neříkal, ale v jeho očích stála na vrcholu křehké sociální pyramidy, která se zmateně bořila hned pod matčinýma nohama v pletených trepkách. Kdysi se někde dočetl, že ženy nemají ráda muže, kteří staví své matky na první místo. Tehdy o tom přemýšlel a nevěděl, co si myslet. Ženy byly ženy, jeho sestra byla žena, jeho babička byla žena. Desítky dívek v jeho škole byly ženy. Nebo budoucí ženy.  Některé hezké na pohled, některé chytřejší než on, pořád to ale byly jenom ženy. Mělo by mu na nich tolik záležet, aby jednoho dne kvůli jedné z nich začal přemýšlet, jestli jeho matka nezaujímá v jeho životě příliš radikální postavení? Sedával ve svém malém pokoji a zíral z okna, na stejné místo jako jeho nepřítomný otec a přemýšlel o věcech. Nenáviděl přemýšlet o věcech. Nenáviděl svůj pokoj a výhled na řadu dalších stejných činžáků se zelenými předzahrádkami. Přesto ho něco nutilo sedět a tupě zírat, zatímco jeho hlava zpracovávala vstřebané informace jako nějaký těžkopádný parní stroj. Nenáviděl sedět a tupě zírat. Nenáviděl, kolik jeho života vyplňovala prostá nenávist.

Toho večera, kdy potkal Snivou bylo venku asi pětadvacet stupňů a on měl na sobě svetr. Než odešel ven, seděl v obýváku a louskal pistácie a odkládal jejich slupky do popelníku. Přitom se díval na otce. Byl nemocnější než nemocný a smrt, která prýštila z jeho místa u okna, jako kdyby se se šířila vzduchem směrem k Edgarovi. Vstal a vrátil se k sobě do pokoje, kde vytáhl ze skříně starý zimní svetr v barvě švestky a oblékl si ho. Pak se vrátil do obýváku a dál louskal pistácie, chráněný vrstvou vlny před chladným ovzduším přelívajícím se k němu od otce. Ten slintal ve svém křesle a neříkal nic. Edgar vstal, položil mu na rameno pistácii a narovnal mu hlavu. Pak odešel.
Když pak o čtyři hodiny a dvacet minut později Snivá řekla, že je to moc hezký svetr, Edgar si v něm připadal ještě mnohem bezpečněji. Stáli oba u nízké cihlové zídky, na které seděly mouchy požírající bílou skvrnu trusu nějakého ptáka. Díval se, jak křivka jejího oblého ramena kontrastuje s ostře řezanou čelistí a připadal si, jako kdyby se ta chvíle chladu, kterou prožil před několika málo hodinami v dosahu otcova křesla, nikdy neodehrála. Byla natolik vzdálená tomu momentu dokonalého klidu, který mu její slova nečekaně přinesla, že se zdálo, jako kdyby náhle žil útržek cizího života.
            Domů se vrátil zmatený. Pistácie z otcova ramena se sesunula do jeho klína a tam ležela bezvládná a pootevřená, stejně jako jeho ruce. V noci se mu zdálo o švestkovém svetru v nadživotní velikosti, který ho objímá a konejší.

            Druhý den na něj Snivá čekala před domem, aby ho doprovodila do školy. Nikdy předtím se na tom nedomluvili, ale ona tam stála, téměř nehybná a klidná, taková jaká byla vždycky a vlasy se jí lepily do pramenů pod náporem mírného deště.

            „Ahoj.“ Řekl Edgar.
            „Ahoj.“ Řekla. Pak se vydali směrem ke škole. A pak už tomu tak bylo vždycky. Každé ráno čekala před jeho bytovkou, vedle pouliční lampy, na rozpraskaném kusu asfaltového chodníku. Povídali si o věcech. O tom, co viděli v televizi, co četli. Vyprávěla mu o svých kamarádkách. On jí zas o své matce. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Jednou dokonce projevila zájem se s ní setkat. Bylo to cestou ze školy a všechno v její řeči těla napovídalo k tomu, že by byla ráda, kdyby jí doma představil, tak jako to udělala ona s jejími rodiči. Edgar zrudnul a na chvíli ztratil řeč. Pak už se nikdy na jeho rodinu neptala.

            Ve škole spolu nikdy nemluvili. Jejich přátelství končilo u bran školního dvora. Procházeli ho mlčky, přesto, že stále vedle sebe. Vstupní dveře budovy školy je rozdělilo na několik hodin úplně. Když se náhodou potkali na chodbě, nezdravili se, jen občas si vyměnili pohledy. Přesto, že je všichni vídali přicházet a odcházet spolu, nikdo se jich na to nikdy neptal. Edgara jednoduše proto, že neměl s kým se o tom bavit a kamarádky Snivé se nikdy nedostaly dál, než k rádoby chápavým pohledům, které na ně vrhaly, kdekoliv se vzájemně míjeli na pozemcích školy.
            Doma se Edgar přestal mlčky dívat z okna a začal nosit švestkový svetr. Většinu času trávil čtením.

            „Proč je tak nenávidíš?“ Zeptala se jednou Snivá, když spolu jednoho odpoledne odcházeli směrem k domovům.

            „Koho?“ Zeptal se, i když vlastně nemusel.

            „Všechny krom mě.“ Její upřímnost mezi ně dopadla strohá a účelná.
            Díval se na gumové špičky svých bot hodnou chvíli, než odpověděl. Poustevnický život Edgara Thomase procházel těžkou zkouškou.

            „Nerozumí věcem.“ Řekl nakonec opatrně. „To se mi hnusí.“

            „Jakým věcem?“

„Těm, kterým já a ty rozumíme.“ Odtušil. Dívala se na něj zpoza hnědých řas a vypadala rozčíleně.

„Myslíš, že rozumíme tomu, čemu ostatní ne?“
            „Ne.“ Řekl. „Vlastně ne.“ Připadal si poraženě a poníženě pod jejím zkoumavým pohledem.

Zavěsila se do něj a její bledá ruka spočívala na jeho předloktí celý zbytek cesty domů. Poustevnický život Edgara Thomase procházel skutečně těžkou zkouškou.

Jednosměrná letenka

Jsou věci, který jsem nikdy nikomu neřekla, protože se zdálo, že je nikdo nechce znát. Teď, v době, kdy se všechno zdá malicherný a čas utíká moc rychle, než abych byla schopná zastavit přval blížících se katastrof, pro který nemám název ani nevím, odkud přicházejí, připadá mi důležitý o nich mluvit. O chvílích. O úlomcích. A zvlášť o tomhle.

Ten moment, kdy jsem seděla v letadle, tenkrát poprvé v životě, a dívala se do mlhy venku. Přede mnou nebylo nic a za mnou všechno a nic zároveň. Jedinej známej svět se ztrácel pod mrakama, několik kilometrů pode mýma nohama. Ten útržek času, kdy pode mnou mizely jistoty a lidi, který jsem milovala, přesto jsem se je rozhodla opustit, abych se zbavila úzkosti duše, jejíž příčině jsem vlastně nikdy pořádně nerozuměla. Prázdnota, která se lepí na vlasy vzadu na krku společně se studeným potem. Pocit neodvratného udušení něčím, co v hrdle vlastně vůbec není. Zvláštní mrazení při pohledu na zamilovaný pár na sedačkách vedle mě. V tu chvíli jsem ještě nechtěla zpátky, ale měla jsem vědět, jak fatálně měním povahu života, nad kterým mi moje chorá mysl nejspíš nikdy nedovolí mít vládu, ačkoliv se sama sebe snažím přesvědčit o opaku. Bylo to lehčí než mělo být, existovat tam nad shluky mračen, poslouchat mrazení v palcích na nohou, třas rukou a vibrace, ve kterých jsem měla vytušit spíš intenzivní volání započínajících chyb, než vzrušení z neznámého.

Říkají, že nic není napořád. Že chyby, který člověk udělá v mládí jsou jen chybama z mládí. Budou to tvrdit, kamkoliv, kam přijdu. Na úřadu práce. Ve skupinový terapii. Na baru i v gynekologický ordinaci.

Ráda bych věděla, jestli někdy seděli v letadle a věděli, že už není cesty zpět.

Ostrovní národ

A tak si tak říkal, když táhl igelitku s masem z Lidlu domů, že to za to snad ani nestojí, tyhle stresy nad ubývajícíma vlasama. Udupanej podrážkama buržoazních dní, vláčel se alejí, míjícími stíny stromů a rozčilovalo ho to na neúnosnou míru, jak chladné pruhy na chodníku musel hned zas opustit. Protože jinak by to nešlo. Věci musí přeci nějak postupovat. Nemůže zůstat stát na zámkové dlažbě v modrém přítmí, který vrhá městem unavená lípa nad ním.
            Byl červenec. Bylo horko. Při pohledu na okraj dávno vyschlé kaluže v nerovném chodníku si vybavil mapu světa. Hnědé okraje jako pohoří lemující pevninu v šedém asfaltovém moři. Ostrov ztracený v horku města , udupaný podrážkami buržoazních dní, kde nějaký další občan vláčel vedrem igelitku s flákotou a pomyslel, že přeci nemůže jen tak zůstat stát ve stínu stromů. Třeba ta lípa nad ním definovala střídání dne a noci toho ostrova, její seschlá a stokrát zmrzačená koruna jako ústředna toku času malých, nicotných světů.
            Byl červenec, mražená zelenina se v tašce pomalu rozmrazovala a on věděl, že až jí doma vybalí, na všem ostatním se budou lesknout kapky teplé igelitkové rosy.Miluju Markétu, blesklo mu hlavou. A od toho momentu už bylo všechno až do večera na nic.
Doma nad digestoří schovával pohlednice. Ten večer strávil vsedě na balkóně, díval se střídavě do sídliště a do pohlednic, které si seřadil na zemi tak, aby tvořily podle místa odeslání mapu. Chyběla mu celá Asie a Amerika. Měl jednu z Moskvy. Jednu z Egypta, tím byla Afrika odbytá. Miluju Markétu.
            Markéta byla hlučná a hloupá, poměrně tlustá a o nic se nezajímala. Všichni věděli, že Markéta je kráva. Všichni tvrdili, že Markéta je kráva. On tu seděl nad pohlednicemi a miloval Markétu. Její ramínka od podprsenky viditelná pod tričkem Adidas, způsob, kterým se nakláněla, když jí někdo připaloval cigaretu, jak seděla se zkříženýma nohama na lavičce u pískoviště a dívala se, jak její syn rozhazuje kolem písek.
            Opíral se o chladnoucí zábradlí balkónu a hlavu otočil směrem k tomu pískovišti, které už dávno zelo prázdnotou. V domech nad ním se modře rozsvěcovala okna. Odešel spát s nejasnou myšlenkou, že miluje Markétu.
 Druhý den ráno se probudil s další hrstkou černých vlasů rozhozených po polštáři a rozhodl se je ignorovat. Rozhodl se je ignorovat tak vehementně, že mu za chvíli připadalo, jak by mu slézala z hlavy i kůže, ne jen vlasy. Ignoroval to tak silně, že nemohl myslet na nic jiného, než na to, jak moc to ignoruje. Horko bylo k zalknutí a panely jeho bytu ho uvnitř konzervovaly jak zvíře ve formaldehydu. Byl mokrý potem, plný vrásek a línal. Pomalu, ale neodkladně. Kdyby tu tak byla Markéta. Položil by jí hlavu do výstřihu, obtočil kolem ní ruce a zabořil by se do ní jak dítě do gumy nafukovacího hradu. Představoval si jí nelogicky chladivou. Jiná být nemohla, bledá a samá vlna, záhyb, útočiště. Opak rozžhaveného panelu.       
     Byla sobota a tak se šel projít, došel k nejbližšímu rybníku s ručníkem přes rameno a pak se ležící na zádech díval, jak po zemi pluje jediná bílá skvrna mraku. Parno. Pařák. Představoval si napařovací mřížku na knedlíky, tu skládací kovovou věc, která po dlouhém používání rezla v pantech a na kterou se lepily kusy těsta. Slizké a slizštější. Přál si, aby mu toho rána někdo byl udělal snídani a aby spolu seděli v kuchyni nad hrnkem čaje a povídali si o věcech, prostých a nekomplikovaných, čistých ve svojí podstatě. Nemuselo by to být zrovna s Markétou. Prostě s někým. Seděli by a chroupali polomáčené sušenky, paty na sedáku židle, pod níž se líně povalují shozené pantofle. 
    Ale místo oho byl tady, u rybníka, kde děti ječely, asi proto, že ještě měly proč a on myslel na malý ostrůvek betonové kaluže a jak je v něm asi teď, když slunce vystoupalo k poledni a jestli si jeho obyvatelé taky připadají, jako kdyby dny nikdy nekončily, když je poledne a večerní chlad jakoby byl kdesi v nedohlednu. Dny člověka nemají konce, stejně tak jako nekončí proudy myšlenek a záchvěvy neurčitých každodenních emocí. Pořád dokola, jako Země kolem Slunce, jako Slunce kolem té lípy, co hází stín na malý betonový národ. Přál si trochu stínu, trochu noci ve své přehřáté hlavě.

         Cestou od rybníka se ploty táhly v dlouhých rozmazaných čarách a vlastní stín se mu vláčel těsně za patami, jak zíral do slunce. Miluju tě, Markéto, Miluju tě, Markéto, protivná mantra, která ho pronásledovala kamkoliv šel. Ve skutečnosti si ani nebyl jistý, jestli skutečně miluje Markétu. Když jí pak potkal ve výtahu, pozdravil, tak jak by to udělal každý soused a díval se, jak se jí pod tílkem rýsuje guma od tepláků zařízlá v pase, prost veškerého zaujetí. Pak se zas rozloučil, když dvě patra pod ním vystoupila. Jakmile se za ní zavřely dveře, už jí zas miloval.

            To odpoledne si na gauči v obýváku snědl řízek z masa, které dotáhl domů v tašce. Při tom, jak se rozhodl, si ujasňoval životní priority, věc, kterou nedělal už od doby, co se po základce rozhodoval kam na učňák. Sedm dní nato ho podle intenzivního zápachu, který vydávala jeho mrtvola zanechaná v horkém bytě, našla policie přivolaná pošťačkou. Ujasnil si životní priority na špatném místě ve špatnou dobu, upřesnil si smysl života někde na půl cesty mezi Lidlem a parkovištěm u rybníka.
          Vlasy na bílém polštáři, Markéta, balkón s podlahou vyhřátou tak, že se po ní nedalo chodit, národ ostrova pod lípou. Byl červenec. Samozřejmě, že bylo horko.
                  
       

Havran

(Z 16. prosince 2009)


Byl jeden z těch horkých letních dní, kdy si člověk říká, že se zaručeně musí upéct a chcípnout. A jestli se neupeče, tak se alespoň zblázní. Nutno podotknout, že já už vlastně balancoval na pokraji šílenství pěknou řádku měsíců, takže jak jsem se tak plahočil po rozžhaveném chodníku, nemohl jsem se vyhnout myšlence, která mi potutelně radila zůstat ještě chvíli v téhle výhni, sednout si třeba na obrubník, vystavit se slunci a čekat, nechat si tu výheň prolézt hlavou. Hrozně moc mě zajímalo, co se s člověkem stane, když jeho mysl překročí pomyslnou hranici bláznovství. A byl jsem někde v koutku duše ochoten riskovat vlastně všechno, včetně doživotních halucinací, šílených migrén nebo závislosti na uklidňujících prášcích. Vlastně všechno bylo lepší než tenhle rádoby život, co jsem teď vedl. Tu sebezničující myšlenku jsem nakonec zaplašil a odplazil se domů. Pardon. Tam, kde jsem bydlel. Můj poslední domov odešel společně s ní.
Odhodil jsem klíče na jídelní stůl (nikdy jsem na něm nic nejedl), otevřel okno, posadil se na parapet, vytáhnul balíček cigaret, zapálil si a pozoroval celkem nezajímavou městskou krajinu pode mnou. Vlastně ne, já nepozoroval. Čuměl jsem. Takhle to jednou řekla ta bába z bytu pode mnou. Bavila se na schodech se sousedkou od vedle a netušila, že jsem zrovna o patro níž a otírám jí psí hovno ze své podrážky na rohožku. "Pořád tam jenom sedí, kouří a čumí." Tak to řekla. A tak jsem seděl, kouřil, čuměl. Představoval si milion způsobů jak tu krávu systematicky umučit. Představoval jsem si, jak nemůže z bytu, celé dlouhé týdny. Bez jídla, bez elektriky s nefunkční klimatizací, zabedněnými okny, odpojenou vodou, telefonem…odříznutá od světa. A pak, když už by nemohla vyčerpáním ani chodit, přisunul bych jí před dveře vodu a trochu jídla. Samozřejmě, nasoukala by to do sebe a tím si zachránila život. Ale na jak dlouho? Dokud bych jí nenechal zase vyhladovět. A pak znovu. Voda a jídlo. Jen málo. Moc brzo by jí došlo, jak vynalézavá je to hra. Pro jednu stranu i zábavná. Jednoho dne by vodu prostě nevypila, jídlo nesnědla. A pak by umřela hlady. Ne, počkat, to by ta bába nezvládla. Umírání hladem je poměrně bolestivé. Asi by se otrávila prášky na spaní, nebo tak něco. A nebo si podřezala žíly. I provaz by se určitě našel.
Z vedra venku začal foukat lehký vítr a příjemně mi ovanul obličej. Trochu jsem se probral a odstrčil myšlenky na vraždu někam stranou. Stejně by to nevyšlo. Ne tady v domě. Musel bych jí odvést někam hodně daleko, kde nejsou lidi. Nebyl bych dobrý vrah, v mém plánu bylo plno mezer. Tady by se určitě brzo dovolala o pomoc, nebo by jí přišli navštívit nějací příbuzní. Smečka nevděčných parchantů, kteří z ní stejně jenom tahali důchod. Možná jsem měl být rád, že nikdy žádnou rodinu mít nebudu, teď,
když už nebyla naživu. A s někým jiným? Proboha! Jen při té představě se mi dělalo zle od žaludku. Tady nebyl nikdo jiný. Už takovou dobu tady nikdo takový nebyl. Od chvíle, kdy jsem se stal alespoň natolik dospělým, abych si uvědomil vlastní osobnost a preference, pro mě ve světě přestali být lidé, kteří by mi rozuměli. A pak přestali existovat i ti, ze kterých se mi nedělalo zle. Kromě ní, samozřejmě. Dojemné. Dlouhou dobu mi to tak připadalo, když jsem býval ještě zamilovaný a dokonce vlastní knihy jsem kvůli ní prodával, abych jí uživil. Zvláštní, jak se v člověku probudí ty základní pudové potřeby, jako třeba nutkání zajistit svou samičku a ochránit svoje plémě před nehodami, které by mohly narušit jeho vývoj v jejím těle, když je navštíví ten šlechetný, čistý cit lásky. Spermatem nesmíš plýtvat, člověče, nebude tady věčně tak spolehlivě fungující. Musíš si hýčkat svou ženu, to ona ti zaručí, že tvůj rod nevyhyne.
Ale ona byla fakt úžasná. Opravdu jediná, vedle které jsem si nepřipadal jako totální exot, odpad společnosti, která sama se mi zdála být hromadou odpadu. Neměla nic z tuposti davu, kterou jsem si schválně v sobě představoval pokaždé, když mi bylo špatně a potřeboval jsem se vyzvracet. Všechny ty obličeje. Podvědomí. Necítil jsem odpor k lidskosti těla, když jsem s ní spal. Musela být nějaká jiná. A nebo jsem si to jenom vnutil, abych se nezbláznil. Teď mi to docházelo. Mohla se klidně postupem času stát něčím, čím je teď to prase, co suší 4 metry pode mnou na balkóně svoje zašlé kalhotky a podvlíkačky jejího manžela. Tlustá, ufuněná domovnice. A já bych byl její muž, troska celé dny zašitá ve svojí pracovně, psal bych ta svoje díla, která nikdy neměla význam, než jenom ubohé plácání slov do notebooku. Slova v líbivých větách, náš denní chléb, naše spása. To "Pche", které jsem si pomyslel mi bezděky vylezlo ze rtů. Vždycky říkala, že jí to nevadí, že nemáme moc peněz. Taky že jsme jich moc neměli. Nikdy jsem nepsal dobře. Těch několik málo knih, co mi vydali se sice prodalo, ale peněz z toho bylo víc než jen málo. Tak jsem si přivydělával články do novin, ale to se nedalo vydržet. Bál jsem světa a psát o něm bylo zničující.
Zhasil jsem cigaretu o parapet a hodil jí pod sebe. Stále teplá se zachytila v košíčku, nebo spíš koši jedné z obrovských tělových podprsenek. Potlačil jsem touhu za ní plivnout a zapálil jsem si další.
To okno opravdu neskýtalo žádný zábavný, nebo oku lahodící výhled. Byl spíš dost bezútěšný. Nebylo tu nic než industriální část města, několik fabrik na nedůležité plastové věci a pravda, pár docela estetických kopců za městem. Celek by se dal označit spíš za avantgardní, než hezký. Já bych to teda tak napsal, kdybych ještě něco takového dělal. Bylo to depresivní. Stejně mi to nezabránilo v tom okně hodiny a hodiny denně vysedávat. Dole pode mnou se betonové střechy nižších domů vrstvily jedna za druhou, sem tam přerušené něčím trochu, ale opravdu jenom trochu poetičtějším. To trochu poetičtější byla třeba červená střecha rodinného domu, nebo sem tam nějaký strom. A pak tam byl dům. Starý, opuštěný. Na jednom z těch zelených kopců v dálce. Mívala ráda taková místa, vodila mě v noci na hřbitovy a na podobná, stejně děsivá místa, vyžívala se ve vlastní hrůze. Mě to moc nebavilo.
Dokouřil jsem, chvíli se bavil mířením do druhého tělového košíčku s kosticemi, pak jsem spolehlivě minul, odešel do ložnice a tam jsem usnul.
Když jsem se probudil, bylo už šero. Budík ukazoval dvacet hodin a třináct minut. Zvonek u dveří řval jako šílený. Za dveřmi stála sousedka s obrovskou podprsenkou napjatou mezi dvěma rukama jako houpací síť. Uvnitř se povaloval můj vajgl. Začala na mě křičet, že tohle tolerovat nebude. S jistým odporem jsem vylovil z podprsenky zbytek cigarety, poslal jsem jí do prdele a zabouchnul dveře.
Byt byl prázdný, až na absolutní ticho, které přerušovalo jenom téměř neznatelné vrčení mrazáku. Zase jsem neměl co dělat a tak jsem se vrátil do okna, tentokrát bez cigarety a vyhlížel směrem k tomu starému domu na kopci. Od chvíle, kdy jsem si ho všimnul, tam stál víc než provokativně.
Jasně. Stejně bych to jednou udělal. Sebral jsem müsli tyčinku, baterku, hodil to do batohu a odešel tím směrem. Stejně jako tehdy. Věděl jsem, že se tam zase složím, nebo něco podobného. Že budu sedět na zemi, jíst tu její oblíbenou müsli tyčinku a brečet, nebo tak něco. Chovat se úplně špatně.
Psycholog by mi to zakázal. Tohle byla přesně ta špatná reakce. Na místa, která vám připomínají partnera by se člověk měl vracet až potom, co se se ztrátou vyrovná. Ale já přeci jsem vyrovnaný. Relativně v klidu jsem procházel městem a kromě důchodců, dětí, pubertálních spratků, matek kolem čtyřicítky, otců po padesátce, dětí předškolního věku, dětí školního věku, vysokoškoláků, mladých párů a dalších mě nic neštvalo.
Světlo bylo namodralé. Pořád mi přišlo, že světlo je namodralé a sterilní. Takové to světlo, ve kterém sedíte v prázdné koupelně ve vaně a díváte se do vody, která se trochu čeří. Nic víc. Pořád tu nebylo nic víc, než to světlo. Ve dne, v noci. Pronásledovalo mě úplně všude a rozčilovalo mě. Jen někdy víc a někdy míň.
Narazilo do mě dítě na kole. Zařval jsem na něj a pokračoval v cestě. Kdyby mě teď viděla, možná by se divila. Vždycky o mně těm svým kamarádkám vyprávěla, jak jsem hrozně tolerantní a milý. Citlivý. A co z toho, milá Marto, Petro a Vilmo. Jsem tolerantní, milý a citlivý. Její kamarádky byly primitivní slepice, jako většina primitivních slepic na téhle planetě.
Prošel jsem městem a zamířil ke kopci. K domu nahoru vedla stará rozmlácená cesta, která mi byla hned víc sympatická, když jsem zjistil, že na ní nikoho nepotkám. Vláčel jsem se do kopce a slunce zvolna zapadalo. Než jsem dorazil nahoru, byla úplná tma. Dům, velký, kamenný dům s věží obklopený stromy byl možná ideální místo pro bobříka odvahy skautského tábora. Pro mě ne. Ale vytáhl jsem baterku a zastavil se u branky. Byla zrezivělá tak moc, že stačilo do ní trochu strčit a s výmluvným zakňouráním se otevřela. Procházel jsem kdysi udržovanou zahradou, kterou teď zarostla tráva. Šílela by tady strachy, to by se jí líbilo. Bičovala svoje emoce na nevyšší únosnou míru. Z těch jejích hřbitovů jsme většinou oba s řevem utíkali. Ne, nestačilo se projít kolem náhrobků. Ona se dívala větracím otvorem do hrobky.
A já teď lezl přes živý plot ke dveřím. Nechápal jsem vůbec, proč to dělám. Baterka se mi klepala v
ruce. Dveře byly asi tak dva metry vysoké, dřevěné a stejně tak jako branka dlouho neodporovaly, když jsem se je snažil otevřít. Vzduch vevnitř páchnul zatuchlinou a smrtí. Tak takhle to vypadá v hrobě.
Všudypřítomná tma se na mě lepila ze všech stran, tekla mi do plic nosem i ústy a pak mě s nenucenou přítulností začala dusit. Na několik sekund, které se zdály být dlouhé jako minuty, jsem propadl hysterii. Rozsvítil jsem baterku a sípavě se nadechnul, jako někdo, kdo se právě vynořil z vody. Do kuželu světla se valily kotouče stříbřitého prachu pokaždé, když jsem došlápnul na zem. Téměř jsem cítil, že stojí za mnou, opírá se o mě zády a srdce jí rychle buší.
Ach, má lásko. Tvá nelidská dokonalost teď hnije v dřevěné krabici dva metry pod zemí. A já tam hniju s tebou.
Stoupal jsem po schodech do prvního patra, nechápal jsem svoje vlastní počínání, šílel hrůzou z toho úzkostí naplněného prostoru a čím větší byl můj strach, tím víc jsem si uvědomoval, jak malá je šance, že se někdy obrátím čelem vzad a dobrovolně opustím tuhle dobrovolnou cestu do pekla.
Topil jsem se ve sračkách. V bolesti co mi zatemňovala mozek, mučila tělo, otupovala smysly. Poskakující světlo baterky přejíždělo po dřevěných stupních. Procházel jsem se v noci po domě, kde nejspíš někdo někdy zemřel, nebo někoho zavraždili. Proč by se sem jinak nikdo nenastěhoval?
Proč by nechali tohle monstrum chátrat až do tohohle stavu? Vůbec se mi to nelíbilo, nechtěl jsem tu být, nepamatoval jsem si cestu sem a jak jsem v mozku pátral jak chtěl, nemohl jsem přijít na to, co tady vlastně hledám. Musel jsem být šílenější, než jsem plánoval být.
V horním patře bylo několik místností. Stál jsem dlouhou dobu na chodbě, co je spojovala a nevěděl, jestli do některého z nich vstoupit, anebo odejít. Nakonec jsem vytáhnul cigaretu, zapálil jí a podpořen jakousi falešnou jistotou bezpečí, kterou mi skýtala, jsem špičkou boty strčil do nejbližších dveří. Nekladly žádný odpor, naopak se rozletěly větší rychlostí, než jsem čekal. Žádné panty nezaskřípaly. Zevnitř se ozval šustot a rána, jako když něco těžkého dopadne na zem. Kdybych měl zbraň, začal bych bezhlavě střílet kolem. Takhle jsem jenom stál a hodně se bál. Pak ze dveří vyběhla krysa. Prosmýkla se mi kolem nohou. Jestli budu pokračovat, tak se za chvíli poseru strachy. Doslova. Stisknul jsem baterku v ruce, potáhnul a vstoupil do temné místnosti.
K mému překvapení tam nebylo nic jiného než stůl a židle. A obrovské okno s těžkými zaprášenými závěsy, které určitě kdysi nějakému obéznímu parchantovi dodávaly pocit majestátnosti, když seděl toho zdobeného stolu a hrabal se v papírech. Musel mít tuny papírů. Anebo se v nich schovávaly děti, když si hrály. Teď by se do nich nikdo neschoval. Byly plné prachu a pavučin. Dovnitř padalo mdlé, mrtvé světlo. Přesně takové, jaké umí vytvořit jedině noc. Osvětlovalo špinavou podlahu a lesklo se na zaprášeném stole, lepilo se po prázdných bílých stěnách. Přepadla mě náhlá iracionální touha tu zůstat. Všechno bylo klidné. Statické. Žádné šílené stíny v rozích, žádný starý nábytek. Jen stůl, okno. Ticho. Oproti šílené spleti starého nábytku v ostatních pokojích tady existovalo něco přirozeného.
Došel jsem až ke stolu. Ležel na něm nějaký list. Strana vytržená z knihy. Vzal jsem ho a otočil popsanou stranou k sobě a pokusil se přečíst vybledlá písmena na špinavém papíře. Některá slova už téměř zmizela z jeho povrchu. Byla seskupená do veršů. Nikdy jsem moc nečetl básně. Vlastně ani nevím proč. Byly to snůšky keců. Vždycky jsem si myslel, že jsou to jenom snůšky keců, o kolo kterých vznikaly další a další kecy.
Vlastně jsem o tom byl pořád přesvědčený. Zvedl jsem list k očím a přečetl první řádek, na který mi padl pohled.
- nad jménem dívky nadvzdušné,jež byla mou a teď už ne.Byly to kecy. Musely to být kecy. Jinak bych tu nečetl po tmě ve starém domě blbou báseň vyrvanou z knížky. Všechno to byly kecy. Byla mou a teď už ne. Co to je? Jasně že byla mou a teď už ne. Vlastně ne. Pořád je moje. Vždycky bude moje.
Udělal jsem pár kroků po místnosti, vdechnul další dávku nikotinu.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybácha v strachu,dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně,to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničnějenom to a víc už ne.

Opřel jsem se o stůl a několikrát zhluboka vydechl. Bylo tu několik možností. Zaprvé, hned teď odejít a uklidnit se, anebo to dočíst. Cesta zpátky domem nějak nepřipadala v úvahu. Díval jsem se na otevřené dveře, které vedly do tmy.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicívstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní….

Začetl jsem se do toho. Tohle jsem se učil na střední škole. Havran. Nikdy předtím mi to nedávalo smysl. Teď bohužel ano. Cigareta, kterou jsem hodil na zem pořád ještě hořela, baterka ležela rozsvícená na desce stolu, stěny byly prázdné.
Začínal jsem trpět iracionální touhou jít k oknu a nechat toho ptáka vletět dovnitř. Toho ptáka, který tam nebyl. Nikde nebyl žádný pták. Strašně jsem si přál, aby tam v tu chvíli mohla stát se mnou. Chtěl jsem, aby se mi zase opřela zezadu o ramena, přitiskla se mi k zádům a četla se mnou. Jenom jednou, naposled. V tomhle šíleným domě. Jenom to a víc už ne.

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v rájitu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" -havran dí: "Už víckrát ne."

Rázem jsem se stal tím člověkem, kterému si stávají zvláštní věci. Tím člověkem, o kterém se mluví. Tím, o kterém se mluví, protože se díky těm zvláštním věcem zbláznil. Mluvilo to na mě. Ten zkurvenej papír, ty slova na mě mluvily. Přímo na mě. Nebylo to normální, vůbec jsem tomu nevěřil a tím větší byl vztek, co ve mně kypěl.
Upustil jsem papír na zem, sebral baterku za stolu a vší silou co jsem v sobě našel, jí hodil proti stěně. Sklo se rozprsklo na desítky malých kousků, které teď ležely na starých parketách. Nebylo mi líp. Už nikdy mi nebude líp, on to řekl, ten Havran. Teď mi to řekl! Za všechno mohl ten pták. Papír. Slova na papíře. Ne, to přece nebyla pravda, uvažuj. Je to všechno jenom hloupý vtip někoho, kdo má hodně morbidní smysl pro humor. Nějak věděl, že sem budu chtít jít. Sledoval mě celou tu dobu. Teď se odněkud dívá a směje se. Právě teď. Uvažuj. Ne. On se dívá.
Vrhl jsem se na podlahu a chytil cár do rukou. Tak dělej, co pro mě máš dál?

"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"Havran dí: "Už víckrát ne."

Ale ne, takhle jsi to nenapsal, takhle jsi to nenapsal, Edgare. Takhle to nikdy nebylo. Žádný už víckrát ne. Připadal jsem si, jako kdybych s každým přečteným řádkem zvracel a ty zvratky byly má příčetnost. Svíral jsem jí v sobě, ale křeče žaludku jí nekompromisně vypudily ven. Je pryč. Není tady nikdo, kdo by mě zachránil, nikdo komu bych se svěřoval. Vzlyky, které jsem vydal, nezněly jako vzlyky, spíš jako chrčení něčeho umírajícího. Přál bych si, aby mi z očí tekly slzy, ale uvnitř těla se vsákly do té obrovské černé prázdnoty.
Nikdo. Nemůžu jí obejmout ani políbit. Nemůžu na ní ani promluvit. Neuslyší mě. Rozklad. Smrt.
Vzlykal jsem uprostřed pokoje a rukama obtočenýma kolem vlastního hrudníku. Ztracený život, hloupé promarněné minuty, které jsem nestrávil s ní na mě doléhaly, až jsem se cítil jako na mořském dně. Obrovský tlak na mě útočil ze všech stran.
Už víckrát ne.  Vím to, že se nevrátí. Nemusíš mi to opakovat. Ze tmy za dveřmi mě pozorovaly dvě oči, které se smály. Za tmou čekalo město, ve městě stáda stvůr, které po mně natahovali ruce. Všichni ti, které jsem nenáviděl, ti ke kterým jsem patřil. Ležel jsem tiše na podlaze a trhal sloku za slokou.
Už mi to nebudeš opakovat.
Poslední verše se mi před očima rozpadaly na nicotné kousky.

oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane -a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,nevzchopí se - víckrát ne.

Dům na kopci

Vstával většinou velmi brzy. Udělal si čaj, posadil se na parapet okna a díval se ven na východ slunce. V té zvláštní chvíli, kdy na běžné problémy dne je ještě moc brzy a na ty minulé už moc pozdě byl, zdá se, klidný. Sedával strnule, tisknul prsty ke stěně hrnku a mlčel. Několikrát jsem ho tajně pozorovala z postele. Byl to zvláštně povzbudivý pohled. Shrbená ramena se najednou držela víc zpříma, plíce prohloubily nádechy a s unikajícími výdechy, jako by z jeho těla odcházela všechna každodenní křeč. Ten pohled mi připomněl, proč tu vlastně ještě jsem, v noční košili v bíle povlečené posteli s vychladajícím důlkem po vyhublém těle.

Jednou ráno mě zpozoroval, jak se na něj dívám. Nikdy předtím jsem ho neviděla tak rozzlobeného. Nekřičel, nejsem si jistá, jestli by něčeho takového byl vůbec schopen. Nic neříkal. Jen se přede mnou opět stáhl do své křečovité skořápky, jako nějaká zvláštní bledá sasanka a když se otočil čelem ke mně, aby se postavil zas na zem, v očích měl něco, čemu jsem se raději nesnažila porozumět. Ze všeho nejvíc to připomínalo zklamání. Pak odešel z místnosti a nikdy už jsme o tom nemluvili. Nevím jistě, co ho tenkrát tak rozrušilo, ale podle všeho nemohl snést přítomnost kohokoliv jiného v jediné šťastné chvíli dne. Jeho krátký úsek věčnosti, příliš křehký, aby unesl přítomnost dvou bdících myslí.

Žili jsme sami a tiše ve starém kamenném domě na kopci za městem. Když se nad tím někdy zamyslím, nemůžu uvěřit, že tohle je skutečně život, který jsem si dobrovolně vybrala k žití. Každý den, každou hodinu, v zajetí vysokých stropů. Neměnný výhled na zkroucené větve stromu skrz dělená francouzská okna v kuchyni. Ubíjející rutina začínající a končící podivně tvrdým spánkem vyplněná nekončící péčí o člověka příliš nemocného, než aby byl schopen vidět byť sebemenší smysl v čemkoliv, co dělal.

Po většinu doby, co jsme spolu žili v domě na kopci, jako by ani nevnímal mou přítomnost. Neděkoval za připravené jídlo, nikdy nepřišel, když jsem ho volala, málokdy se mnou mluvil, a když hrál na klavír, obvykle mi taktním, ale jednoznačným způsobem naznačil, že moje přítomnost v místnosti je víc než nežádaná. Na druhou stranu, stále jsme spali v jedné posteli, jedli ve stejnou dobu u stejného stolu a ve světlejších dnech chodili na krátké procházky po kopci. Trval na tom, že mi nabídne rámě a já, protože jsem nebyla schopná mu odporovat, jsem se do něj zavěsila a procházeli jsme se pomalu krátkou trávou jako ukázkový manželský pár. Připadalo mi to zvláštní a nepatřičné, vzhledem k jeho stavu, ale on trval na svém, jako by tohle jediné gesto nahrazovalo všechno, co mi nebyl schopen poskytnout a co (a tomu nikdy nevěřil) jsem od něj nikdy nechtěla.

Nedokážu už si vzpomenout, kolikrát jsem si přála sbalit si věci a utéct někam, kde bude slyšet zvuk lidského hlasu, svižné chůze po chodníku, vidět a stát se součástí obyčejných věcí, slyšet jedoucí tramvaj nebo zajít do obuvnictví. Měla jsem stovky pádných důvodů, proč bych to měla udělat. Ale nikdy se to nestalo. Žila jsem přisátá jako parazit na hostiteli, který už nemá čím hostit. Měla jsem být dávno někde daleko od domu na kopci, hledat jiného, ze kterého bych mohla systematicky vysávat nejhloupější, nejprimitivnější lidský cit. Místo toho jsem lpěla na blednoucí skořápce umírajícího připoutaná vlastní slabostí. Byla jsem v tu dobu, a možná stále jsem, velmi slabá.

Mám za to, že jedna z mála věcí, které udržují člověka příčetného je vědomí, že existuje jistá nadvláda rozumu nad tím, čemu obvykle říkáme pudy. Naše zvířecí já. Základní já. Já, na které se nechceme dívat, protože neomylně pohlcuje všechno, co si přejeme a co zároveň neschválí náš mozek. Pokud se takhle, pravděpodobně stejně fiktivní převaha rozumu rozvrátí a ke slovu přijdou nekontrolované emoce, člověk se ocitá na hranici šílenství. Tichého, uzavřeného šílenství, které člověka vyžírá zevnitř a venku zanechává nedotčenou hladkou slupku. Ta léta v domě na kopci pro mě byla léta nepřetržitého šílenství.

Nevím, jestli člověk může někdy doopravdy vypovědět o úzkosti, která sužuje člověka svázaného sebou samým. Přirovnala bych to k vězni, který má klíče od své cely a neumí jí otevřít. Nikdo mi nikdy nebránil v odchodu. V běžném slova smyslu jsem byla naprosto volná. Jenže pokaždé, když jsem mu přinášela do postele knihu, roztahovala závěsy v ložnici, aby se podíval na denní světlo nebo ta rána, kdy jsem ho vídala sedět na parapetu a dívat se na východ slunce, věděla jsem, že před sebou neuteču. Tahala jsem za sebou sama sebe i se snůškou zmrzačených citů jako železnou kouli. Naprosto šílená v nitru, neporušená na povrchu. Znala jsem jen jednoho člověka, který byl vůči tomuto způsobu nepříčetnosti imunní. Shodou okolností to byl zrovna ten člověk, kterého jsem jednoho lednového odpoledne našla ležet v koupelně na podlaze mrtvého s podřezanými žílami na kostnatých rukou. Vzpomínám si, že před mnoha lety, když jsme se poznali, to byla jedna z věcí, které mi na něm nejvíc imponovaly. Připadalo mi, jako kdyby putoval z nejčernějších částí své duše zase zpátky na povrch, aniž by cokoliv přenášel z jedné části do druhé. Připadalo mi, jako kdyby nikdy nelitoval ničeho, co udělal, ať už to vzešlo z jakékoliv části jeho mysli. Byl jako jedna velká otevřená nádoba činů, které se netřídily podle dobra a zla. Dodnes jsem si jistá, že právě to bylo nakonec příčinou k tomu, aby si onoho lednového odpoledne v koupelně podřezal žíly.  Čekala jsem, že až se to jednoho dne stane a cokoliv to bylo, co ho trápilo, ho přemůže, moje tiché šílenství odejde s ním. Když jsem stála nad jeho bledou mrtvolou, mezi prsty na nohou lepivou krev, připadala jsem si spíš než jako osvobozená jako parazit umíněně visící na mrtvém hostiteli.

Město bez lidí - část 1.

V ulicích města se to něco valilo jako splašky v kanálech. Budovy, podemleté nikdy neustávajícím proudem se vratce kymácely nad hlavními třídami, klidnými alejemi i stezkami v parku. V proudu se sem tam brodili lidé, někteří po kolena, někteří po kotníky, další, malí a bledí, sotva vystačili na špičkách. Z míst, kde mají být oči, ústa a uši jim vytékala blátem zakalená tekutina, prýštila jim po hrudích a ramenech, aby se vzápětí stala součástí všudypřítomné záplavy. Občas se některé z postav uprostřed peřeje střetly, zahleděly se na sebe a bahnitá voda prýštící z jejich hlav na malý okamžik přestala téct, vytlačená úsměvem a nebo náhlou touhou podívat se ostře dosud zanesenýma očima. Pak, ohromeny krátkým momentem na světle, nechráněny navyklým štítem bahna, nechaly se strnulé páry zhnusit ostrými hranami reality a obracejíc se k sobě rychle zády, spěchaly dál korytem, každý svým směrem, znovu zalití kýženým vodopádem vlastní pohodlnosti. A nikdo se neohlížel, nikdo se nedíval. Nikdo nemluvil, nikdo nemyslel nahlas.
Samota zalévala bulváry a náměstí dvacet čtyři hodin denně. Ticho, které s sebou vláčela jako by prožíralo zdi budov ještě hlouběji, než to stihl udělat samotný pohyb proudu. V ruinách města, zmáčené, ale nezúčastněné, lovily kočky unavené ptáky posedávající na střechách. Zvuk jejich opatrných kroků byl tím jediným, co proráželo nánosy ticha usazující se jako kal nad městem. I ptáci oněměli a umírali v tlamách malých šelem tiše, jako by souhlasili, stejně jako všechny další bytosti žijící v promáčených ruinách souhlasily s tichou smrtí těla i vědomí.

Pohádka o mlze

Po schodech, po nichž kdysi stoupávaly kroky ještě nejistého dítěte, přidržujícího se studeného zábradlí z černého kovu, stejnou cestou, kudy se ještě nedávno umíněně vláčela světlá představa, že na její konci čeká něco úžasného, třeba dřevěné kostky na měkkém koberci, čokoládová sušenka, barevná encyklopedie nebo křehké ruce rozverně šimrající ve vlasech na zátylku, stejným kamenným koridorem se vzhůru vyšplhala nenápadná šedá mlha. Pronikla škvírou pod těžkými dřevěnými dveřmi a beze spěchu se jala zaplňovat celý byt.  Nespěchala, byla unavená a přejedená těžkými vzdechy, černými myšlenkami a urputnou nechutí k životu, které hltala cestou sem. Rozvláčně vnikla do ložnice, poklidně složila polštář a přikrývku na jedné  straně postele a úhledně je uklidila k dlouhému odpočinku do peřiňáku. Přibouchla okna, aby za sebou nezanechala příliš čerstvého vzduchu a upustila do zvrásněného prostěradla na prázdné místo v posteli malý modrý oblak. Rozprostřel se zlehka po lůžku a zformoval se do téměř neznatelného tvaru pokojně odpočívající postavy v poloze embrya. Brýle s tmavými obroučkami ležící na nočním stolku zavřela do zásuvky a odebrala se do útulného, opečovávaného obývacího pokoje s podlahou pokrytou huňatým kobercem. Na chvíli se uvelebila v prosezeném koženém křesle, přičichla k ještě teplé kávě na stolečku vedle něj, dotykem ji vychladila a chvíli sledovala televizi společně s buclatou starou dámou usazenou ve stejném koženém křesle v druhém rohu místnosti. Když jí přestalo bavit ženino neustálé přepínání programů, proletěla se místností, dotýkajíc se všech věcí, na které mohla dosáhnout. Vyplenila knihovnu, zaklapla pevně alba fotografií, zakalila i ty z nich, které stály vystavené v bronzových rámech v naleštěných vitrínách. Na sváteční šaty z nich vyhlížejících dívek přivála matnou patinu, veselému muži co seděl v obrázku s nimi oholila černé vlasy z hlavy, pokračovala k nic netušící ženě v křesle, přimalovala jí několik vrásek kolem úst, ubrala několik kil a z prstu sebrala zlatý kroužek. Pak, spokojená, zanechala jí v křesle, starou a s   odevzdaným pohledem a odebrala se k pracovnímu stolu. Zpřeházela úhledně srovnané předměty v zásuvkách a přihrádkách stolu, ztratila konec lepící pásky a z poznámkového bloku vytrhla listy popsané lehkým, zdobným rukopisem. Z unaveného starého počítače vymazala všechny staré zprávy, z telefonního seznamu čísla. Pak se v plížila do proutěného košíku pod pohovkou, smyla barvy ze všech odřených dřevěných hraček, vymazala verše z tlustých dětských knih básní, protočila se několikrát na okraji starých vinylových desek a těžší než kdy předtím se odvalila do kuchyně aby vysypala malé slánky, vypnula mrazák s šetrně zabalenými  polévkami v přesně popsaných krabičkách, nechala vodu z něj vytékat na linoleum,  protrhla filtr v kávovaru a pak, když dokončila svou práci, pomalu se vsákla do zdí, aby odpočívala a pozorovala, jak venku padají velké nadýchané vločky.
Venku za oknem, ve světle pouliční lampy se mihlo cosi teplého, karmínového, beztvarého avšak měkkého jako tlustý zimní svetr. Zdálo se, jako by to nahlíželo chvíli do oken, sledovalo ženu stále nehybně sedící s očima opřenýma na obrazovku, pošilhávalo po pohodlném místě ve volném křesle a hledalo škvíru, kudy by se protáhlo do tepla. Okno bylo ale zavřené. To něco si tedy chvíli odpočinulo na parapetu, pozorující svíčku hořící za sklem a pak zmizelo. Šedá mlha zabydlená ve stěnách se za onou věcí dívala, dokud jí nezmizela z dohledu a pak se začala ukládat k prvnímu spánku ve svém novém domově.

Neděle

Já jsem Bůh tvůj, jen láskou svou zahojíš ránu mou, hříchem lidí spáchanou. Já stále rád tě mám. Já jsem Bůh tvůj, jen láskou mou, člověče, zahojíš zcela každou ránu svou. Slyšíš mne.
Já rád tě mám. Já stále rád tebe mám.

Nedělní ráno leželo nad krajinou jako kus syrového masa právě položeného na pánev. Praštilo sebou se svou hutnou nutností do údolí a připékalo se k úpatím kopců. Neděle. Svátek. Představovala jsem si, jak vstávám, vycházím v květovaných šatech před dům a věším běloskvoucí ubrusy a utěrky na čerstvý vzduch, aby uschly. Představovala jsem si, jak slunce svítí a já se skláním dolů ke košíku s kolíčky a zas se nerovnávám, zatímco v troubě voní ještě teplá bábovka k snídani. Uprostřed vsi se rozeznívají kostelní zvony. Sousedka vyváží svátečně oblečené nemluvně v kočárku na procházku.

Pak jsem otevřela oči, strop byl chvíli velmi bledý, pak na něm naskákaly černé skvrny a já začala zvracet přes okraj gauče. Reálný svět. Bez bábovky a věšení ubrusů. Svět, kde sehnout se ke košíku s kolíčky znamená nechat se zezadu souložit opřená o sušák. Svět, který ležel velmi daleko od kostela. S pohledem stále zaslepeným temnotou jsem dávila kyselé šťávy páchnoucí po víně do černého prostoru pode mnou. Ležela jsem tam tak několik minut, obklopená odcházejícími a opět se vracejícími obrysy tušené místnosti kolem, než se ozval zvuk blížících se kroků, gauč za mnou se prohnul velkou vahou, kolem pasu mě uchopily velké ruce se znatelnou strukturou hrubé kůže a zvrátily mě nazad do kleku. Za krkem jsem cítila teplo těla. Pak mi něčí dlaň odhrnula vlasy z čela, bylo to jako pohlazení. Vydechla jsem úlevou a v krku mi zachraptěla leptaná sliznice.

Prásk. Kousek od oka dopadla dobře mířená facka. Trhla jsem sebou. Obrysy nábytku se zaostřily. Nejen dobře mířená, ale pravděpodobně i dobře míněná, uvědomila jsem si, když se místnost kolem mě začínala vynořovat ze tmy.

„Vzpamatuj se. Dělej.“ Zazněl vrčivý hlas naléhavě. Zalapala jsem po dechu. Do rohovky se mi zarylo světlo jako drápy. A znovu. Další doušek kyslíku a realita byla blíž a blíž. „No tak, tohleto mi nedělej.“ Dlaň mě popleskávala po tváři, už mnohem šetrněji než předtím. Přistihla jsem se, že pláču a ulpívám znovu nabytým ostrým pohledem na mužských předloktích, která mi teď tlačily na žaludek a nutila mě ke zvracení. Za chvíli už jsem zas visela přes okraj gauče, teď s tím rozdílem, že mi držel vlasy.

„Cos to vypila, proboha, holka pitomá.“ Zvratky dopadaly do zvětšujícího se koláče na parketách a já brečela a brečela a zvracela a zvracela.

„Pomoz mi. Pomoz mi… “ Dostala jsem ze sebe.  Zvednul mě a někam nesl. Pak na mě shora dopadla sprška vody. Pak další. A potom celý proud. Zamrkala jsem. Seděla jsem v rohu sprchového koutu a do oblečení se mi vpíjela teplá voda. Smývala ze mě poslední zbytky touhy vrátit se zpátky do černého oparu za víčky. Ale všechno se pořád točilo. Nic nedávalo smysl. Fakta do sebe nezapadala.
Za šňůrami dopadající vody se objevily jeho nohy v trenkách, pokrčily se do kleku, do zorného pole mi vplul jeho obličej. Začal mi svlékat tričko. Pak jsem byla celá nahá, pořád jsem seděla na podlaze v rohu a on mi opatrně umýval vlasy šamponem s pánskou vůní. Brečela jsem pořád jako zjednaná.

„Ještě chvíli vydrž, už to bude dobrý.“ Jeho velká ruka se dotýkala mých prsou. Viděla jsem, jak přes ně přejíždí dlaní plnou pěny. V zádech mě zamrazilo.

Seděla jsem tam nahá, mokrá a pokrytá pěnou a on ze mě drhnul vzpomínky na včerejší večer, den, vzpomínky na cokoliv s tváří naprosto klidnou. Moc dobře jsem si pamatovala všechny ty chvíle, kdy se stejných míst na mém těle dotýkal s hmatatelným vzrušením, všechny momenty, kdy to bylo správně, ne, jako teď. Umýval mě jak řádová sestra pacienta, co se pokálel do postele. S účelnou, chladnou vytrvalostí.
Byla jsem ta, která mohla za koláč zvratek v jeho obýváku. Žena, kterou snad někdy miloval a po které ještě včera toužil a která ho od sebe oddalovala tím, že ho nechala přijít moc blízko. Na samé dno své mizerné podstaty. Bude se to opakovat, jako vždycky. Chytila jsem ho kolem krku a vstala. Zůstal chvíli klečet pode mnou a zvedl ke mně nechápavý pohled. „ Kam jdeš…“

Nedalo se to snést. Kroky tam a zpět v mé hlavě duněly jako vlak na mostě. Vypotácela jsem se ven ze sprchy a zamířila ke dveřím. Pryč. Ode sebe, od něj, od nevyhnutelného. Zachytil mě uprostřed cesty k nim do suchého ručníku a já začala křičet. Už zas jsem křičela a třásla se. Už zas mě držel a já utíkala.

„Co je… Co se ti děje?“ Kopala jsem kolem sebe. „Co ti zase je!?“ Zařval a drtil mě jako matka, které rvou dítě z náručí.

„Už mě nechceš.“ Kňučela jsem hystericky, nahý, patetický kus zbytečného idiota, a lapala po dechu. Zápas, který mezi námi probíhal, neměl žádná pravidla. Ječela jsem a on projevoval takovou fyzickou sílu, že mě to děsilo. Odvláčel mě vedle do ložnice, smýkl se mnou na postel a držel mě v bezpečné vzdálenosti od něj i od sebe.

„ ODE MĚ, KURVA, CHCEŠ?!“ Vřískala jsem. Neříkal nic, jen držel má zápěstí pevně u sebe, zatímco mi klečel na nohou, abych se nemohla hýbat. „ Pust mě domů.“

Připadalo mi, jako kdyby mi někdy neměly dojít síly. Jako bych se mohla v jeho sevření zmítat nekonečně, tak dlouho, dokud se nevyčerpá, dokud mě nakonec nebude muset pustit. Nebylo to potřeba. Zadíval se mi do očí. Obličej se mu zkřivil. Pak se předklonil, pustil mé ruce a s třesoucími se rameny mi položil hlavu na hrudník. Ležel tak chvíli, hlavu částečně schovanou v zákrytu mých ňader, než mi došlo, že pláče. A tak jsme leželi oba dva a třásli se hrůzou jeden z druhého, z budoucnosti, z přítomnosti, propitého včerejška. Hrůzou ze světa, který nás očekával venku, zbité a šílené vzájemným citem.

Chtěla jsem péct bábovku a věšet bílé vyšívané ubrusy. Houpat pletené kočárky. Uprostřed vsi se rozeznívají kostelní zvony