Úhoři v tvých slzách

Ticho v pokoji, jako kdyby nemělo být nikdy přerušeno. Sledoval pruhy míhající se na stropě. Někde venku musela projíždět auta, ale nevydávala žádný zvuk. Vakuum jeho mikrokosmu se rozpínalo mezi bílými stěnami místnosti a nechystalo se nikam odcházet. Minuty ubíhaly jako hodiny, jako dny. Kdo se vůbec rozhodl měřit čas? Přijde někdy ráno?
Ruce, štíhlé v zápěstí, najednou nesly tíhu světa, ani nenadálá křeč, kterou mu strach přivodil je nemohla odlepit od bílého prostěradla. Další mihotavý pruh na stropě ohlásil existenci vnějšího života, lidské bytosti ujížděly pryč, zatímco ležel, paralyzovaný. A černá postava v koutě přihlížela prázdnou tváří.

"Jsi vzhůru?" Sklenice postavená prudce na stůl se převrhla. Kolébavě se ustálila v hladině odrážející svítání za oknem. Voda kape na lino a máčí bosé nohy přecházející sem a tam.
"Ne." Chraptivá slova z reproduktoru telefonu neskýtají žádnou útěchu. Všechen obvyklý podtón přívětivost byl smazán někde cestou k přijímači. Dívčí hlas mlčí.

"Musím s tebou mluvit,"

"Mluvíš se mnou."
"Osobně."
"Nevim, kolik je hodin, ale je moc brzo na to, abych někam šla. Je moc brzo i na to, abych šla na hajzl."

Vystoupil z kaluže vody s opřel si nohu o kalhoty, aby nasákly vlhkost. "Tak snídaně. V osm."

"Jsi hysterickej." odtušila.
"To si uvědomuju."

"Dobrý. Takže v osm."

Příliš velký hrnek příliš řídké kávy. Zíral na zvláštní bledou sedlinu, která na dně neměla co dělat a tak stoupala, klesala a chytala se mezi zuby.

"Pokaždý, když se toho napiju, mam chuť napsat Kolumbicům oficiální omluvnej dopis za znásilnění jejich hlavního vývozního artiklu."
"K jejich hlavnímu vývoznímu artiklu ty sis nikdy ani nečich. Kdyby jo, možná by ses v noci nepočůrával."

"Ježiš marja, lituju tý slabý chvilky, kdy jsem zapomněl, jaká seš jedovatá mrcha." 

Zahlížela na něj zpoza kávy a chvíle, ve které se ještě dalo nezávazně tlachat byla pryč, mnohem dřív, než se na to stihl připravit. 

"Co se děje?" Vlídný podtón ve zdánlivě nezúčastněném hlase. Dva přátelé u stolku s kostkovaným ubrusem. Střih. Odlehčená konverzace o kokainu. Střih. Close-up na dívčiny ruce držící hrnek. Pokud si teda umyje zbytky laku na nehty. Hudba na pozadí naznačuje vážnost situace. Vážnost. Jaká vážnost? Vytáhni si hlavu ze zadku, slyšel se pomyslet v jejím hlase. Střih.

"Zdají se ti někdy divný věci?"
"Ani ne. Krom těch, kdy tě biju důtkama, potom, co mě probudíš ve čtyři ráno a dělá mi to dobře. Co myslíš, že to znamená?"

"Prosim tě."
"Fakt jsem se moc nevyspala"

"Koupil bych ti kafe jako odškodný, ale mohla bys to brát jako urážku."

"Honzo, neměl na to začít brát ňáký prášky?"

Střih. Záběr z nadhledu. Bledá ruka muže, která vypadá jako ženská si sype do kávy jednu lžičku cukru za druhou. její hlas rovnající všechno rozbité zpátky do dokonalých tvarů. Střih.

Honzo? Špatně namalovaná rtěnka vyslovuje jeho jméno. V očích neurčité barvy jí něco plave, točí se ve spirálách. Možná odraz sedliny v hrnku, který pořád strnule drží v prstech. Proč tady vůbec jsou, když jí nemá co říct.

V pokoji je zas ticho, uši mu zalehly před třemi hodinami, možná dřív. Možná později. 

Leží s otevřenýma očima. Všechno je stejné. Pach přicházející smrti, která nikdy nepřijde. Postava sedí v rohu, nic neříká, nehýbe se. Jako kdyby ho slyšel nadechovat se za každý nádech, který sám nezvládne. Pruhy od aut na stropě, bílo a ticho. Kdo se vlastně rozhodl měřit čas?

Z omítky na stropě pomalu prosákne špatně namalovaná rtěnka, odlepí se a klesá. Křiklavá rudá barva se mu obtiskává pod ušní lalůček a opakuje. Honzo? Dva pruhy červeni se množí na bílých stěnách jeho nočního vězení a postava v rohu poprvé vstává vytahuje šedý, slizký jazyk pokrytý nepatrnými prohlubněmi, jednolitý šupinatý sval a natahuje ho k nejbližší stěně. 

Křeč způsobená čirou panikou, nikdy nebyla tak silná. Kde je jistota, kde končí tělo a začíná holý prostor? Tisíce rtů mluví, pak vzdychají a pak křičí, dokud není zas ticho. Křiklavé barvy slízané do poslední šmouhy. 

Tentokrát jí volal ve dvě hodiny ráno. V pozadí slyšel hukot hlasů opilých lidí. Ani ona nezněla střízlivě,

"Viš, kdyby sis našel nějaký kámoše kluky..."
"KDE JSI?!" slyšel se řvát.

"Venku... Martine, pozdrav, to je Honza" Zasmála se něčemu, co neviděl. Ozval se zvuk rozbíjeného skla.
"Kde jsi? KDE JSI?!" řve do telefonu, zatímco opilý muž na druhé straně huláká pozdrav. Znatelně cítil, jak se mu točí hlava. Jednou rukou drží studený rám dveří a druhou telefon, který se mu zasekl v prstech. "No tak..." zaznělo mu do ucha těsně před tím, než mu nohy vypověděly službu a sesunul se na podlahu.

Našla ho tam po tom, co deset minut hledala klíč pod květináčem. Vstal ze země, dovrávoral k ní chodbou a chytil jí za ramena. Červenou rtěnku měla v koutku rozmazanou, v očích se jí něco plavalo, slizké, dlouhé, točící se ve spirálách. Dýchal přerušovaně a stále jí lpěl očima na rtech.
Matně si uvědomoval, že na něj mluví, když ho vedla ke gauči, kde ho posadila vedle sebe, pozoroval, jak se ústa zavírají a otevírají,

Vytáhla z kabelky nedopitou láhev vína s podala mu jí. Pomalu upíjeli. Chvíli bylo ticho. Zdála se být unavenější, než jí kdy předtím viděl.
"Takhle to nemůžeš dělat pořád." Položila si hlavu na opěradlo gauče, vlasy odhalily kus kůže na krku. Zavřel oči. Konejšivý hlas se mu obmotával kolem hlavy v pevných smyčkách a zpomaloval tlukot srdce.
To jediné, co mu pomáhalo. Její hlas. A teďse snažil mu vzít i to. Otevřel oči a nevědomky jí vzal za ruce. Zřejmě jí to překvapilo, protože vykřikla a snažila se mu vytrhnout. Cítil teplo krve v zápěstí a pustil jí.

Za oknem něco proletělo a prořízlo modrou tmu. Světlo z lampy za jejími zády matně osvítilo struzku slz na obličeji.
"Ty ses už úplně zbláznil!" zaječela, zacouvala do nejvzdálenějšího kouta pohovky a mnula si zápěstí. Zřejmě jí musel stisknout mnohem víc, než chtěl. Seděl strnule, zmatený sebou samotným a chtěl jí utěšit, ale nevěděl jak, stejně tak jako si nebyl jistý příčinou. Slzy jí tekly čím dál tím větším proudem. V šeru měly onyxovou barvu rozdělenou odlesky na slizké šupiny. Plazily se z očí k rudým ústům, dva úhoři jejích slz, jazyk neznámé hrůzy, rozhodnutý jí navždycky umlčet. Pokud si jí nepřivlastní jako první.
A tak jí políbil, protože to bylo jediné, co v tu chvíli dávalo smysl. Přirazil jí ke gauči a držel. Cítil, jak v panice kope a křičí, ale musel jí zachránit před umučením musel sebe zachránit před šílenstvím. Trvalo nekonečně dlouho, než zbyly jenom úplně čisté, neškodné slzy.

Tu noc spal tak dobře, jako nikdy předtím, držel jí v náručí, klidnou, nehybnou, chápající.

...

Chci říct, že mě mrzí léta, ve kterých jsem nenáviděla to jediný, v čem kdy budu mít tu čest žít. A že se omluvám, za ignoraci vůči všem náznakům nelibosti a strachu o vlastní přežití. Za destruktivní výsledky naivity a nejistoty. I když je už pozdě cokoliv zachránit, natož pak vymazat hloupé přešlapy ještě hloupějšího já.
Někdy mi připadá, že si tohle všechno zasloužím. Stejně jako by vykradače chrámů stihl boží hněv, mě stíhají důsledky osobního rouhačství, sebemrskačství a sobectví.
A je mi to líto. Je mi líto, že jsem svojí pošetilost kdy stavěla nad problémy těch, kteří už nemají ani svojí skořápku k bytí, přesto, že by si jí zasloužili mnohem víc než já.
I když bych si přála všechno napravit, je nemožné být nejlepší přítel s někým, kohos nadosmrti zmrzačil.

Zvony na rozloučenou

Zanedlouho si nebudeš pamatovat ani svoje jméno. Těžko uvěřit, že nakonec nezbude nic. Přitom je toho tolik.
Sedávaly jsme na lavičce v parku, nosilas mi věci zabalené v bílém šustivém papíře abych je mohla jíst, zatímco budeme společně pozorovat závistivě se dívající holuby. Pouštěla jsi mi desky s pohádkama ještě, když jsem jim ani nerozuměla.
Asi jsem nakonec z těch, kteří vzpomínají, až když ztrácejí. A zase jednou jdu pozdě.

.................

Dneska jsem poprvé slyšela ty nový zvony, co nám dali na katedrálu. A jenom doufám, žes je taky ještě stihla. Ptáci na náměstí kroužili v panice k nebi bílýmu jako škrobený povlečení LDNky a ve mě se něco hnulo a odešlo. Nevím jak mi je. Jenom doufám, že tobě je líp.

____

Je to divný, tichý
mezi náma
odraz kroků na parketách,¨
škrábání prachu v krku
taky se ho nezbavíš

jak zvuky projíždějících aut
bezbarvej šum
neviditelnejch gum

je to divný, tichý
mezi náma
nemůžu tě nahmatat
jen ve svý hlavě
jen ve svým hnízdě

je to divný, tichý
mezi náma,
tichý, divný
ale je

Still born still life

Kroupy v korunách sakur.
Šedé obrazy nouze,
tiché zrnění obrazovky

zapomenout a začít
zplodit a zabít

Kroupy v korunách sakur
chrliče katedrál
plní se dusivým kýčem

okvětím v brázdách betonu
zvoní hrana

zapomenout a začít

rozmazaný krajon obzoru

zplodit a zabít

Kroupy v korunách sakur

prostě úvaha

Svět se příchodem každé další minuty stává o něco nepřehlednějším.

Nevim, jestli pořád vidim, to co jsem viděla předtím. Věci a místa se kříží mezi sebou, ztrácejí obrysy a slévají se do jediného objektu. Když realitu splácám do kuličky, všechny její barvy zešednou. Je to jako smíchat balíček modelíny. Nenávratně šedivá hmota. 

Výsledek neustálého hledání smyslu, neutuchajícího rozkládání přirozenosti každodenních situací na nepřirozené částečky. Útěku od nejasnosti dojmu, vstříc systému zanesitelnému do tabulek. K uchopitelným údajům zadatelným do kalkulaček.

Jsme zvyklí nespokojit se s prožitkem jako takovým. Hledáme smysl v emocích, jako kdyby snad měly někdy pevný základ. Chtěli bychom mít možnost naskenovat jakýsi čárový kód pokaždé, když si nebudeme jistí povahou vlastních citů. Přiložit zápěstí k blikajícímu znaku srdce a okamžitě najít nápovědu na některé z všudypřítomných obrazovek.
21. 2.2014, 10:15: Strach : Rozumově analyzujte situaci, sledujte frekvenci dýchání (postup: cvičení 2b, Příloha zdravotnické příručky pro stresové situace)
2. 3. 2014, 9:34 - Žárlivost : distancujte se od objektu , rozumově analyzujte situaci (postup ve cvičení 3a str. 398, Sborník praktik pro vztahové interakce)
23. 4. 2014,  20:00 : Apatie se sklonem k depresi. - Aplikujte medikament, přijímejte více tekutin, doporučena zvýšená fyzická aktivita, Dantova nouzová linka pro sebevrahy : 666 666 666

Hledáme, co stojí za pocitem smutku, když smutek je a bude pořád jen smutek. Těžko přiznávaný,  těžko žitý, ale jen smutek. Máme ho v  základním nastavení. Je součástí produktového balíčku BasicFeel. Stejně jako hrůzu z budoucnosti, sentiment, zamilovanost a sexuální přitažlivost. A stejně se z nich pořád snažíme vydojit jakoukoliv možnou úlevu, logický důvod, proč nám bylo umožněno cítit. A proč se to muselo stát.

Možná, že kdybychom přestali lhát lidem, aby nás začali mít rádi, nemuseli bychom od nich pak utíkat dřív, než stihnou zjistit, kdo doopravdy jsme. A tím by odpadla potřeba hledat právo na emoce.Všechno by bylo povoleno. Smích, vztek, každá temná představa, kterou se zabýváme ve stavu morbidní fascinace. Sexuální úchylky. Dětinská přání. Ničím už bychom nikoho nepřekvapili ani nezklamali. Nemuseli bychom se skrývat před ostatními v hrůze, že se budeme muset podívat do očí sami sobě.

Svět se s příchodem každé další minuty stává o něco nepřehlednějším, protože se jeho podstatu snažíme obhájit příliš velkým množstvím vykonstruovaných důvodů.

3. 4. 2014: 21:18 : Napětí : Přestaň si lhát. Přestaň jim lhát. Přestaň lhát.

Oběžné dráhy

Ležim někde v dýchatelném vakuu. Všechno za zavřenýma očima se propadá do prostoru plného hvězd. Padám zády do zdánlivé tmy, pak se postavím na nohy a vykročím vpřed bezbřehým množstvím galaxií. Jsem dnes kus toho všeho. Jsem bod nicotnosti s jasným účelem. Jsem začátek  i konec řetězové reakce. Dokonalá miniatura Všeho, kapka požehnaná nekonečným prostorem možností.
A v tomhle stavu totálního Štěstí si najednou nemůžu si vzpomenout, kde jsem tě zapomněla.

Ohlížím se přes rameno, do zatáčky planetárních prstenců a tuším, že by se to mělo zdát malicherné, teď, když tu stojím s žilami plnými hvězd, pod nohama miliardy zanikajících a vznikajících supernov, v hemžícím se tichu života. 

Jenže, nesměj se, až to řeknu: Já jsem vesmír. A ty jsi vesmír. Jsme dva kompletní vesmíry v kosmu nevyčerpatelných prostorů. A tak nic není malicherné, tím spíš ne to, že nevím, kde jsem tě zapomněla.
Otočím se a jdu pozpátku, protože nemůžu zastavit, stejně jako planety nemůžou najednou změnit směr, mhouříc oči do proměnlivých barev. A tak jen couvám, pátrám pohledem v minulosti a přeju si, abych za sebou zanechávala stopy, třeba bych tě ještě viděla, jak někde scházíš z cesty. Třeba bych pochopila, proč na tom záleží. Ale už je pozdě a tak obcházím galaxie sama, jako předtím, prohlížím si erupce cizích Sluncí, bloudím v mlhovinách a hledám svou domovskou planetu, abych jí zas mohla opustit a poslat pozdrav ze vzdálených končin.
A když už mám dojem, že jsem u konce kolem propluje jakási povědomá planetka. Za ní, v úhlu, který se nedá zapomenout zahází šestnáct identických měsíců a já vím, že už jsem tu byla.
Mám nekonečně možností kam jít a stejně chodím v kruzích. A za zatáčkou, pod oranžově svítícím semaforem sedíš ty a pozoruješ mě, jako kdyby nebylo nic přirozenějšího.
"Ahoj."
"Ahoj."
Jsme dva kompletmí vesmíry v kosmu nevyčerpatelných prostorů, vyčerpaní nekonečným obíháním středu společné galaxie. Moc se ti nechce dál. A tak tě chytím za předloktí a táhnu za sebou mezi deště asteroidů a nedefinovatelnou gravitaci osobního všehomíra.