Křivá přísaha

S dentální nití v krku
řezavej křik přes rantl bělosti
studená obloha lina

ležim si na vlasech poblitejch yperitem


Slavobrány jarních květů
příjezdová cesta k ústavu

hodní pánové v bílém
zametaj všechny stopy
aby nikdo nevěděl,
kudy kráčela lhostejnost

s křivdou v krku
tělo bez těla, oči bez očí

kolikrát ještě,

než se EKG  křivka srovná sama se sebou

S

Ticho překreju
smíchem sitcomu
aby nebylo slyšet
jak si na nás srp měsíce
brousí kosu

a kolem něj záře jako z okna nad oltářem

na křest
svatbu
pohřeb
všechny obřady duše
u kterejch nebudeš

Právě teď a napořád

Říkej mi tisíckrát, že všechno přichází na etapy a že bude líp. Nemůžu.

Každej den, dvacet čtyři hodin. Ve dne, v noci, ve snech.
Absurdní bolest. Absurdně živý vzpomínky.
Neexisuje nic, co na sobě nemá vytetovaný jeho jméno. ¨

Uvědomuju si, že jsem šílená. A to ještě prohlubuje mý šílenství.

Netušila jsem, že se nechám někdy takhle strhnout myšlenkou stability. Domova. Jednoduchých věcí,
Pocitem, že až se večer vrátím domů, všechno bude stejný. Všechno to, co jsem nikdy nechtěla a čím jsem opovrhovala mi teď chybí jako droga.

Pusa na rozloučenou, pusa na přivítanou. Oddechování vedle mě v tý samý posteli. Víkendy bez smyslu, ale spolu. Animovaný seriály. Vaření pro dva. Jediná naděje, který kdy existovala,

Najednou o nic nejde a všechny ty měsíce někdo polil benzínem a zapálil. Klečim v popelu a zachraňuju zbytky, protože mi nic jinýho nezbejvá.
Nepamatuju si, co bylo předtim. Nepamatuju si sebe sama. Jenom dvě místnosti, dva lidi a něco, co se zdá  být iluzí štěstí.

Všechno přej přichází na etapy, říkají. Jednou bude líp.

Dny se vlečou stejně jakou před sto lety. Minuta za minutou v neodůvodnitelným osamění.
Vteřina za vteřinou. Titěrný úseky času srovnatelný s nekonečnem,.

Jednou bude líp. Minuta za minutou. Bez smyslu, Bez důvodu. bez vysvětlení.

Láskou umim vyvolat jenom zlo.

Adventní

Zapadal mě sníh

jsem zase panna

pod poduškou čistoty

zapadal mě sníh

oblé obrubníky

a kulaté vikýře

kontrasty ve tmě

plíživá jistota přicházejícího spasitele

jsme zase čistí

nasliněným prstem 

píšu tě na okno

zapadal mě sníh

vprosřed náměstí

pára z úst a pára z duší

zapadal mě sníh

Nerozumím

Bylo mi řečeno, že bych měla zase psát. Něco takovýho, jako obvykle píšu. Tak...ze života. Ohledně aktuálního dění.
Chápu. Nejspíš něco tom, jak je to všechno těžký a jak se v dnešní době už ani nedokážeme podívat na bližnímu upřímně do očí. Jak žijeme životy prostý emocí a prostý spirituality. Jak se potácíme věčností bez cíle a řádu. Sami, prázdní, bezcenní. Tovítežejo, máte to mít.
Sebemrskačství frčí a já, známá postavička prožraná antidepresivama tomu přece musím rozumět nejlíp.
Nerozumím. Nechápu proč je lidská bolest zábavná, protože není.
Tím spíš nerozumím proč se zalykání sentimentem pro mnohý rovná volnočasový aktivitě. A proč nám rádoby hluboký, rádoby filosofický otázky nad desátým vínem v jednu hodinu ráno poskytujou to jediný pravý duchovno.
Nerozumím proč je tolik žádoucí sadisticky pozorovat utrpení lidí, který neznáme a nikdy znát nebudeme.
A je mi zle z toho, jak není možný považovat za smutný nic, co není podkreslený srdcervoucím soundrackem, obložený fotkama mrtvejch štěňat, přímo spojený s videem vojáka vracejícího se k rodině a nebo obalený do francouzský vlajky.
A je mi líto, že lidi radši nebrečí sami nad sebou, než nad vším, co jim společnost předkládá jako tragický.
Nerozumim.

Letní světabol

Je to docela zábavné, když se díváš zvenčí, Jako sledovat bortící se domeček z karet, který si nepostavil ty. Jako dětský hrad z písku rozpouštěný přílivovou vlnou. Uklidňující destrukce.

Kam dopadnou karty? Jak hladký bude písek, až se v něm ztratí poslední věž? Krátký moment spočinutí mezi neustálým pohybem událostí. Klid, než bude věčnost pokračovat.

Sedíme u večeře. Za zády má otevřené okno do zahrady. Za chvíli mi poděkuje a řekne, že mu chutnalo a bude to myslet vážně. Bílé záclony vlají ve večerním vánku. Pes spící vedle zablácených bot pod lavicí. Idyla letního večera. Jeho štěstí je téměř hmatatelné ve vzduchu. Moje láska k němu roste každou chvílí, kterou s ním strávím. Okno do zahrady. Lampa přitahující hejno komárů. 

Chci odejít a už se nikdy nevrátit.

Toho večera usnul jako každý den, unavený z práce na gauči před prázdným krbem. Pustila jsem psa ven a posadila se na zápraží. Za chvíli se ke mě vrátil a olízl mi ruku. Jsou oba dva stejní se svou neopodstatněnou láskou.

Za oknem se převaluje ketní horko a záclony ho hladí, dokud nevychladne. Cítím, jak se rozplývám, vznášející se nad oroseným trávníkem, mezi hvězdami. Je to docela zábavné, když se díváš zvenčí.

Přenašeč

Je deset hodin večer. Krájím slupku z košťálu od brokolice, dokud nezůstane skoro bílý hranol. Ukousnu konec. Ručička pomyslných hodin cvakne a vrátí se odkud přišla.

Sedím v křesle, v ruce ten absurdní kus zeleniny a zírám na svoje nohy. Začínají se vlnit a rozpouštět do stran v nenadálém vlhku, jako kdyby se potopily pod hladinu. Prsty se tvarují, zmenšují se. Stehna zeštíhlují, už nejsou ženská, ale dětská, jizvy na kolenou čerstvé, zvuk zpovzdálí naznačuje, že Horst Fuchs právě prodává multifunkční kávovar. Kostka cukru ve tvaru pikového lístku pomalu mizí v pěně perfektního cappucina. 

Z levé strany je slyšet rytmické klepání nože o kuchyňské prkénko. Jeden kousek jako druhý, Mrkev v přesných kostičkách na levé straně hlubokého talíře. Bílý celer, stejné velké kostky, na pravé straně. Potkávají se přesně v půlce. Ano, pane inženýre. 

Je deset hodin večer. Krájí zeleninu na polévku a přináší mi další bílý hranol dokonale zbavený slupky. Ukousnu konec. Horst Fuchs pomalu slábne.

Ve kuchyni je ticho a prázdno, pes se na mě dívá s nechápavou výčitkou. On i zbytek místnosti se pořád vlní jako pod vodou. V pěsti mi teplá ta pitomá okrájená brokolice a poprvý v životě si přeju, aby vedle seděl někdo malý s odřenýma kolenama, komu jí budu moct dát.