Byli jsme ve stejným časoprostoru
a já
láhev napůl vyprázdněná
v toku řeky plný svinstva
vidim zázraky
tvý voči
tvou náruč a smysl bytí

Stejnej čas a prostor
proboha
ten den,
jsem byla tak šťastná, že jsem mohla umřít
a nic by mi nechybělo
nic
než tvá náruč
a tvý bytí

stejnej časoprostor

Odneste zrcadla

Odneste zrcadla
na obrazy pověsíme
černý sukno

a bude ticho
v zobácích ptáků
ticho na pobřeží všech tvých moří
ticho
ticho před bouří

odneste zrcadla
nemůžu se
na tebe dívat

Ostropestřec
pod bosou nohou
štiplavá jinovatka

po měsíci
ani památky
jenom zkormoucené
ocelové nebe
nad námi

a není ani ty
není ani já
po měsících
ani památky

...

pít čaj
a postrádat

takovej je úděl
brzce ranních
pohledů z okna

pít čaj
a odplavit
liknavý noční můry

pít čaj
a postrádat
se vší tou tichou parádou

Psí

Někdy, když klidně oddechuje u mých nohou a měkké vějíře se zvedají a zas klesají, zlatá hladina moře, musím myslet na to, kolik nám ještě zbývá společného času.

Někdy, když mě ráno budí, dýchá mi do obličeje, beru jeho hlavu do dlaní.V rukách mi potom zůstávají stříbrné paprsky stáří.

Někdy, když je venku zima, pomalu zvedá rozbolavělé kosti, opatrně se protahuje a jen s nechutí míří ke dveřím, svléknu si kabát a nechám ho, aby se zas pohodlně položil.

Někdy, když projdu kolem, zatímco tvrdě spí, zastaví mě vlna paniky, padám k němu na kolena a nořím prsty do srsti, abych se ujistila, že je ještě teplá.

Někdy je den dnem jenom kvůli němu a tisíce dní bez něj budou dlouhá, moc dlouhá doba.

Morová rána

Ráno i večer
zornice rozostřené tmou
těžká melasa
sedá do plicních sklípků
jako kuřák rakovinu
vdechuju tě z příšeří

nejdeš vykašlat
a nejdeš umlčet
ani rozpustit
v třezalkovým čaji

ráno i večer
rozostředná vzpomínka
podivně sterilní
sputum tuberkulózního pacienta

Podzim

Nejpomíjivější konstanta
na chvíli a na pořád
vzduch kypí tlícím listím
a

asketické stromy

jogíni podzimních podvečerů
odráží své barvy v tobě
a ty zas ve mně

nejpomíjivější
šestinohá konstanta