Kouř

Malinovka s vodkou mezi agresivně červenýma stěnama, divnej, zaručeně anglickej cider, kterej vzbuzuje pochybnosti už jenom tím, že má na zadní straně láhve českej překlad, to všechno zalitý ženšenovou kávou mi koluje v žilách. Nic zvláštního to se mnou nedělá. Ani bych to nečekala. Kolem baru se vznáší mlha kouře a DJ hraje jakousi příšernou směs zvuků porouchaný mikrovlnky a splachování protýkajícího záchoda. Holka na sbírání skla najednou zakřičí :"Co je to tady za fešáka?" A skočí kolem krku klukovi stojícímu za mnou ve frontě. Chvíli na sebe řvou přes zesílený zvuky špatnýho zažívání linoucí se z reproduktorů a holka pak pokračuje ve svojí cestě za půllitrama: Je malá a má velký prsa, prochází masou lidí jako bezhlednej bagr. Stojím s peněženkou v ruce ve frontě na pití, je mi dvaadvacet a jsem stará.
Už jsem na tebe tak intenzivně nemyslela několik let, ale dneska tě mam pořád v hlavě. Potěžkávám peněženku a dívám se skrz kouř. Jsem stará, chci jít za tebou domů, ležet v posteli v teplákách a povídat si. A bejt ideální pro to místo, dokonalý v čase a prostoru. Tak akorát ospalá a tak akorát vzhůru, abych říkala i věci, který neřeknu při plným vědomí. Můžeme pít kafe a počkat na východ slunce, poslouchat hudbu s dobrýma textama a stahovat si navzájem ponožky prstama u nohou.
Místo toho ječim přes bar objednávku. Zejtra budu smrdět kouřem, kterej nedostanu z vlasů ani po umytí. Co je s tou mou potřebou bejt sama? Jakej to dává smysl v kontrastu s tim, jak hrozně mi chybíš.  Mezi lidma, který neznam. Mezi kouřem, kterej mi vadí. Roky a roky bez myšlenky na tebe, najednou se topim v sentimentu. Nikoho nepotřebuju. Už moc dlouho nikoho nepotřebuju. Chtěla bych někoho potřebovat a sejmout ze sebe tíhu svojí poustevnický existence. Někoho, pro koho má smysl dělat věci.
Chci bejt sama, sama s tebou. Najednou to všechno dává smysl. Prohlížím kouř, stejně jako prohlížím bahno svejch myšlenek. Jsem zpátky v časech nezakalenejch alkoholem, v časech kdy příběhy knih byly všechno. co jsem potřebovala k životu. V časech před zaslepeným šílenstvím pokusů prokázat sama sobě důležitost svý existence. Jsem zase zpátky v dobách, kdy já jsem byla jen já. A ten kouř. Bože, ten kouř... proč jsem si vybrala stát mezi kouřem, kterej mi rve plíce?
Sklenice mě studí do rukou a pak sedím u stolku a kolem mě se tlačí desítky lidí.
Nevim, kam ses ztratil. Jednoho dne jsi tu prostě nebyl a já zapomněla, protože jsem chtěla zapomenout. Protože ses mi nehodil. Tehdy, když jsem ještě věřila v nepotřebnost blízkosti. Tím děsivější je uvědomění, že všichni po tobě byly jen tvoje nefunkční napodobeniny.
Sedim u stolku, piju malinovku a je mi šestnáct. Vidím tě proti sobě, otřásáš se pod nárazy hluku, jsi jen křehká představa, kterou může rozpustit každá maličkost.
Chci jít domů. Chci odvolat tu chvíli, kdy jsem si myslela, že jsem moc mladá na to, aby mý pocity byly reálný. Nic se nezměnilo. V mý hlavě má smysl pořád jen to, co jenom smrt může rozdělit. Pořád se vracím ke chvílím v teplákách v posteli. K jednoduchejm rovnicím bezbřehý náklonnosti.

Zpochybnitelnost

Je čtvrtek, půl šesté ráno a já nemůžu spát. A tak stojím v kuchyni, na stole pomalu hnědne bylinný čaj na nervy a spánek a je ticho, krom projíždějících tramvají a nemilosrdně odbíjejících hodinových ručiček. Zas jsem se probudila s myšlenkou, který lze popsat jenom slovem pochybnost.¨
Zpochynitelnost všeho. Ten pocit je stejně starý jako moje bdělé vědomí. Od dob, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem. A začala pochybovat. Co když je starý míč ve skutečnosti malá planeta zmítaná už po desetiletí nevinnou hrou všech dětí, kterým kdy přišla pod ruku? Co když někteří lidé umějí číst myšlenky a nám ostatním to neříkají, jen mlčky sledují zábavné programy niterných pochodů promítající se nám nad hlavami? Co když je můj obličej obličej někoho jiného? Co když jsem špatný člověk? Co když se věci každým nepatrným okamžikem rozpadají a zase skládají na miniaturní částečky a celé mé vědomí se tak obnovuje a zas ztrácí dřív, než stihnu udržet myšlenku? Proč se všechno jeví jen jako zdání pokaždé, když se probudím s tímhle pocitem v hlavě a v duši, odkud od počátku vyvěrá.
Hledám tužku nebo pero. Vlastně propisku. Tužka je nepohodlně lehká na slova, která mi připadají těžká a hutná jako mastná čára, která zůstává po doteku kuličky na papíře. Ten směšný malý mechanismus. Je mi divně úzko, když pomyslím, co se mi děje pod rukou, když čmářu do kreslícího bloku myšlenky, které se nesmí ztratit.
Pochybnosti. Můj život jsou pochybnosti. Já sama jsem pochybnost. O ostatních. O správnosti dobrých úmyslů. O nesprávnosti hříchu. O sobě. O jednoduchém úkonu sebelásky, který se pod náporem nekonečných možností a úhlů pohledů stává neuskutečnitelným.
Mám jen jedno neměnné pravidlo: Pokud jsi si jistý, jsi buď hloupý a nebo se mýlíš.
If you're sure, you're either stupid or wrong. Věčná omezující přítomnost úderných anglických vět v mé hlavě, dlouho po tom, co jsem je přestala potřebovat. Dopadají na vzletné české myšlenky jak cizí exotický balvan křiklavých barev a jednoduchých odpovědí, udusávají pod sebou snahu vykreslit dlouhá skloňovaná jména, aby jednoduše obysáhly všechno svou zdánlivě primitivní gramatikou. Life ain't that easy, girl. I kdybys pro to stokrát ronila slzy.
Naproti v okně se svítí. Soused je vzhůru. Proč, když všechno spí? Není dost pozdě ani brzo. Tohle je chvíle pro osamělé psáče do zmuchlaných náčrtníků a jejich miniaturní propiskové mechanismy, hořké vzpomínky na mrtvé lásky, nesmyslnost všedních věcí a mámivou naději obsaženou v nasládlé chuti čaje pro klidný spánek. Třeba se učí na zkoušku. Třeba si přivedl přítelkyni. Představa sexu. Byť sexu cizích lidí je podivně vzdálená téhle chvíli tělesného vakua. Vstávám jako podivně nezaujatý voyer a hledím k oknu. Co očekávám, že uvidím? Stříbrné světlo halí okno jako vánoční dekorace bez pomoci mých tří dioptrií. Stříbrný svit a půlkotouč, který se dřív zdál být jasným středem lampy dostává skvrny, prohlubně a krátery. Na lesklém skle sedí Měsíc, má jeden den do úplňku a posměšně se na mě dívá. Vidíš? Já ti to říkal. Všechno se dá zpochybnit.
A tvoje radosti, strachy i bolest dvaadvaceti prožitých let? Co z toho je reálné? Kam odcházejí hodnoty, když tak dobře víš, že žádná z nich není skutečná? A čí je tahle bledá ruka s propiskou?
Jsem klidná. Čaj chladne. Brzy bude zas světlo a Měsíc příští noci mi nedovolí spát. Bod jistoty v mihotavém světě vybledlé ranní melancholie. Vždycky je možné, že neusnu. I must be either wrong or stupid.

Velekněžka

Minuty v hodinách
Hodiny v minutách
luskají kostnatými prsty
Ručičky odbijí sny
A zabíjí prázdnotu

Minuty v hodinách
Hodiny v minutách
Mlaskají bezzubými ústy
Kráječe hmoty osudu
pod trůnem třetí strany

Minuty v hodinách
Hodiny v minutách
Slepené krví velekněžky

Příběh smečky - 1.

Milý Franku,

Nedovedeš si představit, jak mi chybělo mít po ruce tak prosté věci jako je papír a pero. Mám toho tolik, co chci napsat. Sestra Dita tvrdí, že bych neměl ruku namáhat. Ani Olcan se netváří nadšeně, když ti píšu. Jako by snad věděla, že se tím musí dělit o mou náklonnost. Drží se u mé postele a dělá mi společnost.
V zimě jsem často myslel na to, co by pro ni bylo nejmilosrdnější, pokud bych nakonec zemřel. Je od přírody nebojácná a myslím, že jsem z ní vychoval dobrého lovce, ale nedokázala bys se o sebe postarat sama. Alespoň ne v oněch podmínkách. Říká se, že umrznout je nejlepší smrt, kterou si člověk může přát. Pro psy by to mělo být stejné. Alespoň jsem to tak chtěl. Přál jsem si tehdy hodně zvláštních věcí, třeba abys mohl slyšet ticho, které se kolem našeho srubu rozhléhalo každou noc. Přesto, že na mě a Olcan působilo tísnivým dojmem, bylo na něm něco, co nedokážu popsat slovy. Jak se dny začínaly zkracovat, ptáci umlkli i na větší část dne. Z lesa bylo slyšet jen občasné praskání sněhem přetížených větví. Počítal jsem dny od posledního vlčího zavytí a připadal si jako poslední člověk na světě.
Tu zimu jsem zdá se pochopil, jaký je skutečný význam sněhu. Napadalo ho požehnaně a byl všude. Kmeny stromů byly obalené kolem dokola, jak na ně vítr nalepil bílé vločky ze všech stran. Ze střechy jsem musel neustále shazovat nové a nové nánosy, protože hrozilo, že se pod jejich vahou propadne. Kořeny stromů na kraji lesa byly přikryté skoro dvěma metry sněhu, nedovedl jsem si představit, jak to vypadá pod smrky stojícími hlouběji v lese, dlouhou dobu už jsem se tak daleko neodvážil, nebyl by to nejlepší nápad. Za větrného počasí se z lesa ozývalo úpění lámajících se větví a kmenů. Ze starých listnáčů, které rostly v osamělé skupině ve stráni pod srubem do jara nepřižil ani jeden. Bylo jim už přes sto padesát let a poslední roky mi usychali skoro před očima. Přesto, že jsem věděl, že tak dřív nebo později skončí, neubránil jsem se pocitům smutku, když jsem jeden z nich pozoroval, jak padá. Není to hezký pohled. Přirovnal bych ho k pohledu na umírajícího starce. Někde v hloubi duše člověk ví, že nadešel jeho čas, ale nijak to nezmírňuje pocity marnosti nad koncem tak dlouhého života. V tom tichu zněl zvuk padající koruny jako poslední výdech. A nebo už jsem v té době neměl čistý úsudek.
Na návětrné straně u dveří do dřevníku bylo sněhu víc něž po pás. Přesto, že jsem ho pravidelně odhazoval, padal před dveře ze střechy a neustále připdával a tak se z téhle práce stal nezbytný boj s větrnými mlýny. Olcan, odhodlaná mě všude následovat, do sněhu před dřevníkem jednou zapadla tak hluboko, že jsem ji dobrou půlodinu nemohl dostat ven. Panikařila a utíkala mi z dosahu. Než se mi povedlo jí vyprostit, srst měl promáčenou až na kůži a celé odpoledne pak strávila před krbem. Oběma nám ta příhoda zkazila náladu. Zdálo se, jako kdybychom už tou dobou věděli, co nás čeká. Sedávali jsme u kuchyňského stolu, dělili se o tenčící se zásoby, ale užívali si vzájemné společnosti. Poslední dobou se mě, jak jsem už , držela na každém kroku. Tím spíš mě překvapilo, když jsem jí jednou pozdě večer otevřel dveře, aby se mohla vyvenčit a ona místo toho proběhla uličkou mezi srubem a kůlnou a zmizela.
Čekal jsem na ní do rána, dveře zevnčí do předsíně zapřené polínkem, ale nevrátila se. Kolem třetí hodiny ráno se venku po dlouhých deseti dnech ozvalo vlčí zavytí. Milý Franku, nikdy není člověk tolik sám, jako tehdy, když ho opustí pes.

Edgar 2

Jak dny a měsíce ubíhaly, nic se nezměnilo. Chodili spolu do školy a ze školy. Snivá byla pořád bledá s ostře řezaným obličejem a mluvila tiše a upřímně. Edgar nikdy neslevil ze své neochoty seznámit jí se svojí matkou. Všechno zůstávalo ve starých kolejích, jen hlava Edgarova otce sklesala stále níž k pistácii, kterou mu Edgar stále nechával na rameni.

Jednou, když seděli na oné zídce, u které mu kdysi řekla, že má moc hezký svetr, naklonila se k němu a políbila ho na rty.
            Té noci se probudil ve dvě hodiny ráno zalitý studeným potem. Natáhl na sebe švestkový svetr a odešel do pokoje, kde v křesle spával jeho otec. Z pootevřeného okna vnikal dovnitř jemný vánek a pohrával si s bílou záclonou. Edgar se posadil na místo, kde kdysi louskal pistácie a sledoval, jak na něj z otcova křesla prýští záchvěvy smrti a nemoci. Díval se do temného kouta na oddechující postavu s hlavou chýlící se k rameni, na kterém nehybně spočíval lehký zelený plod v pootevřené slupce.
            „Už jen kousek,“ pomyslel si. Záclona povlávala stejně jako vlasy jeho matky a Snivé, když se rychle pohnuly. Jeho otec oddechoval s bradou kousek od křehké skořápky pistácie. Pot na Edgarově těle už skoro zaschnul. Vrátil se tedy do postele a skoro okamžitě usnul.

Druhý den odpoledne Snivá stála v jejich kuchyni, ruce spojené v klíně a rozhlížela se nervózně kolem, jak se snažila vyhnout pohledu Edgarovy sestry, která jako obvykle seděla u kuchyňského stolu.

„Za chvíli přijde.“ Oznámil Edgar. „Musí něco zařídit vedle v pokoji.“ To něco, co Edgarova matka musela zařídit, byly ve skutečnosti pleny jejího manžela. Vrátila se do kuchyně a podala jí ruku. Snivá se usmívala. Edgarova matka, sinalá v obličeji se odsunula ke sporáku, opřela se o něj a dalších několik hodin se nepohnula ani nepromluvila.

Když vešli do vedlejšího pokoje, těžké křeslo stálo nehnutě, zaryté nohami do tlustého koberce. V něm, skelné oči upřené do neznáma, seděl Edgarův otec a nedýchal. Zkroucenou ruku zarýval do polstrování opěrky. Hlava mu konečně spadla na rameno kde, přemožená křečí, zůstala ležet.

Zatímco si Snivá zakrývala oči, Edgar přistoupil k mrtvole otce a vytáhl mu zpod čelistní kosti pistácii. Bez skořápky. Ta ležela muži v klíně rozpadlá na několik částí.

Sevřel v dlani zelené jádro a schoval si ho do kapsy. Pak vyvedl Snivou ven, zatímco se jeho otec stále díval ven skleným očima, stejně jako to dělal dlouhá léta.

Chodili spolu dál do školy a ze školy. Když se Edgarově matce vrátila barva, občas jim uvařila čaj. Pak spolu seděli u jejího kuchyňského stolu. Edgar nosil švestkový svetr a jádro pistácie v kapse. Otcovo křeslo odvezli dva dny po jeho těle.

Nic se nezměnilo. Proč by taky mělo.

Days of magic, Nights of war

Je teda halloween. Dneska v noci všechny ty duchové a příšerky vylezou z úkrytů a trošku se vyblbnou, než se zase budou před úsvitem muset vrátit zpátky. Představuju si, jak támhle někde v krajině anglosaské skřítkové a víly tancujou za světla posledních nevychcípanejch světlušek. Oslavujou konec keltskýho roku a začátek novýho. Neptejte se mě proč, ale na tyhle věci si potrpim. Když na ně myslim, v mý hlavě taky tancujou přichcíplý světlušky a kapradí se vlní pod poryvyma slanýho větru od moře. Podle keltů právě končí perioda léta a začíná zima. Hranice mezi světem mrtvých a živých se na tuhle noc stírá. Může se stát cokoliv. Ale zejtra ráno bude všechno zas takový, jako předtím.
Je to ironický: Před chvílí mi napsala kamarádka : 

"Opouštim loď Sladkovského, balim a nechápu, jak tu můžu mít tolik věcí."

Zvláštní. Jednu svou životní etapu definitivně ukončím k prvnímu dni keltskýho novýho roku.
Lhala bych, kdybych řekla, že mě to, co napsala nerozbrečelo. Lhala bych dokonce, kdybych řekla, že jsem nezačala brečet hned. Je to legrační. Tolik slz za jedno číslo popisný.

Když se sama sobě snažim racionálně vysvětlit, proč nejsem schopná se při vzpomínce na ten starej třípokojovej byt uklidnit, napadá mě spousta důvodů. Třeba, že jsem tu strávila deset nezapomenutelnejch měsíců. Že jsem si konečně někde připadala jako doma. Že jsem milovala výhled do dvora, na kterým v každou roční dobu nehnutně stálo starý, modrý kolo. Že jsem vždycky měla s kým mluvit, když jsem potřebovala a že na mě nikdo nemluvil, když jsem nechtěla, aby na mě bylo mluveno.
Když sepíšu všechny tyhle důvody, je mi jasný, proč jsem smutná, když vím, že do toho bytu už ani jedna z naší fantastický trojky pravděpodobně v životě nevkročí. Jenže ani to nevysvětluje, proč je ten pocit tak nesnesitelnej. Chladnej až nelidskej. Vim, že to zní jako klišé a jako klišé bude znít pravděpodobně ještě plno vět, který se dnes chytám napsat, ale rve mi to srdce z těla.
Neumim moc mluvit o svejch pocitech. Možná proto o nich taky tolik píšu. V mý hlavě se někdy odehrávají věci, který nemají nic společnýho s tim, jak se v tu chvíli tvářím, nebo co dělám. Ale to neznamená, že je necítim naplno.
Pamatuju si to všechno. Od prvního dne, kdy jsem usínala v prázdný místnosti pod nezvykle vysokým stropem a cítila se tak trochu, jako kdybych byla u někoho na návštěvě. Vzpomínam, jak jsem na parapet pokládala truhlíky s bylinkama a doufala, že už to jaro nebude mrznout i jak jsem pekla mrkvovej dort Lence k narozeninám. Jak se nás jednou v malý kuchyni u malýho stolu sešlo šest. Na řady svíček hořící u okna a to, jak se leskly ve skle. Na řev kavek, který mě budily většinu letních jiter v sedm hodin. Na pračku, co tekla a karmu, která nehřála.

Nevim, co mam všechno říct, abych si připadala, že toho bylo řečeno dost. Všechen ten sentiment na mě dopadá v živejch barevnejch obrazech za chvíli přispěje k mojí totální dehydrataci. Jako by byly přímo přede mnou.
Koberec se skvrnama od čaje. Vůně Luciina vosku do aromalampy. Vrzání mý postele. Koláž fotek nad Lenčiným stolem. Keramická kočka v předsíni. Zvuky starýho činžáku. Honza tancující kolem pánve s rajčatovou omáčkou. Noční provinilej smích nad jídlem na dovážku. Křeslo pořád pokrytý oblečením. Litry a litry bílýho vína vypitý u animovanejch filmů.
Zejtra si tam půjdu vyzvednout posledních pár věcí. Do mýho pokoje za tu dobu stihli přinést dost divnou sadu skříní a vyměnit ošklivej koberec za ošklivější.
Někde na pobřežích Anglie se duše mrtvejch zvedají z hrobů za svitu dětskejch lucerniček, zatímco já se chystam jít spát. A až se probudim, světlušky už nebudou svítit, víly a skřítci budou mít pořádnou kocovinu a nic nebude jako předtim. Až na ten pocit, že mi něco chybí.
Začíná novej rok, ale neni mi z toho dobře. A to je dobře.

Václav Hrabě - Infekce

Spadl jsem ze skály prorostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe

Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly
Je to prý skorem zbytečné
Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí od Botticelliho
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít

Loupu pomeranč a vzpomínám
na Prahu Čvachtavý sníh Rackové Na 7. listopadu
bylo slavnostní osvětlení pamatuješ?
Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj
do které se opřel vítr

Je to smutné nebo možná směšné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty
máš krev
stejné skupiny jako já

Musím jim říct kde tě najdou
Nelekej se Až pro tebe přijedou
budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji
a nebudu vědět
že jsi přišla

Vím
že mě nemáš ráda
ale já tě mám
v krvi rozpuštěnou
a bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry
tak starými
že je už vůbec nikdo nepamatuje

.......................................................
Čistě z obdivu, respektu a tak podobně